VĚCNÝ ZÁMĚR CIVILNÍHO ŘÁDU SOUDNÍHO

Část 1 Všeobecná ustanovení

Hlava I Základní ustanovení

V úvodu civilního řádu soudního by měla být obsažena pravidla, která jednak vyjadřují předmět právní úpravy a její účel, a jednak základní zásady, na nichž je tento předpis vybudován. Tato ustanovení mají nejen vlastní normativní význam, ale slouží rovněž k usnadnění interpretace jednotlivých konkrétních ustanovení civilního řádu soudního.
Zásady, obsažené v této hlavě, vyjadřují sociální koncepci civilního sporného procesu, založenou na dispoziční a modifikované projednací zásadě a usilující o co nejvíce procesně ekonomické řízení. Výčet zásad není úplný; některé z nich budou vyjádřeny na dalších místech kodexu (např. zásada volného hodnocení důkazů), popř. se jejich formulování ponechává na právní teorii, nebo se nepovažuje za nutné opakovat je vzhledem k jejich vyjádření v jiných částech právního řádu (např. jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces).
Ze srovnávacího hlediska lze konstatovat, že existují civilní řády soudní, jež základní zásady neobsahují, jako např. rakouský či německý ZPO, stejně jako ty, do nichž jsou naopak zařazeny (např. švýcarský ZPO – čl. 52 a násl.; slovenský civilný sporový poriadok – čl. 1 a násl.). Vzhledem k současnému stavu české právní praxe, jež se zásadami ke škodě věci příliš nepracuje, se považuje za vhodnější vybrané základní zásady v civilním řádu soudním výslovně upravit.

Díl 1 Předmět úpravy a účel řízení

1. Civilní řád soudní upravuje civilní sporné řízení.

12 komentářů
    1. Souhlasím. Nyní moderní štěpení procesního práva do více zákonů do budoucna bude generovat více potíží než užitku, nemluvě o tom, že dnes je o.s.ř. subsidiárním procesní úpravou vykrývající případné „mezery“ v ZZŘS, IZ, atd. Pokud místo o.s.ř. bude pouze CŘZ, tedy procesní úprava sporného řízení, pak se logicky začnou objevovat místa „bez právní úpravy“ a to vůbec nemluvím o tom, že do teď vlastně nedokážeme přesně definovat co je sporné a co je nesporné řízení. Jeden kodex procesního práva je tak žádoucí, nicméně zjevně nebude pochuti tvůrcům relativně nového ZZŘS a defakto i tvůrcům NOZ, který sám o sobě obsahuje značné množství procesu. Typický příklad za všechny jsou dnes řízení ve věcech svéprávnosti, kdy soudce kombinuje NOZ, ZZŘS a OSŘ aby vytvořil vůbec nějaký procesní rámec pro průběh řízení, kdy soudci „v zoufalosti“ stříhají ÚZtka a vytvářejí si svépomocí kompiláty pro taková řízení.




      7



      0
      1. Otázka vztahu a vymezení sporného a nesporného řízení bude nepochybně vyžadovat revizi, s čímž se ostatně počítá. Pokud jde o vztahy CŘS k ZZŘS a dalším zvláštním předpisům, odkazujeme dále na kapitolu 2.3. v části „Ideová východiska“ a na tam uvedené závěry.




        0



        0
    2. Děkujeme za názor. Tato otázka byla v rámci diskuzí nad tezemi věcného záměru řešena. Nakonec však bylo upřednostněno řešení právní úpravy oddělené, neboť jde o trend, který zde byl již nastolen přijetím ZZŘS a který zcela odpovídá i tradici sousedních právních řádů. Rakouské procesní právo, které bylo nejdůležitějším inspiračním zdrojem, obsahuje dva samostatné kodexy pro sporné a nesporné řízení (Zivilprozessordnung a oddělný Außerstreitgesetz). Podobný přístup lze nalézt též v právní úpravě německé (Zivilprozessordnung a oddělený Gesetz über das Verfahren in Familiensachen und in den Angelegenheiten der freiwilligen Gerichtsbarkeit), ale též i v nedávno rekodifikované právní úpravě Slovenska (civilný sporový poriadok a oddělený civilný mimosporový poriadok).




      2



      2
  1. Nikde v návrhu není důsledně řešeno doručování písemností soudu účastníkům.
    Nyní přece platí speciální lahůdky, kdy se zcela vážně doručuje účastníku do vlastních rukou (jen adresátovi) s poznámkou „nevracet, vložit do schránky, uložit jen 10 dní.
    A pak dle o.s.ř. je písemnost doručena i v případě, že adresát nemá v místě ani poštovní schránku. Tedy se adresát o písemnosti vůbec nedozví.
    Pokud mají soudy problém s doručováním, tak nechť je každému občanu ČR zřízena ze zákona datová schránka a umožněn přístup k ní. Pak bude vše dokonale čisté. Všichni budou k zastižení.




    2



    4
      1. Vyřešit problém „lidí, kteří si nerozumí s výpočetní technikou“ (nebo lidí bez internetu) bych viděl jako jednoduchý. Rozšířil bych služby na CZECHPOINTu o nahlížení do své datové schránky. V praxi by prostě zaměstnanec pošty řekl, co ve schránce vidí. A na mobilní telefon by mohla chodit SMS s upozorněním. Nebo by orgány veřejné moci mohly zasílat cestou: DS – > SMS upozornění + volitelně by mohl člověk nastavit, zda mu mají doručit ještě domů (tedy že pošta dopis vytiskne). Za mě neprůstřelné. Nechodí se někdo dívat do DS (ať již na počítači nebo na pobočce pošty)? Má mít fyzickou poštovní schránku nebo aspoň mobil. Není podle mě možné kvůli pár lidem, kteří z nějakého důvodu nejsou ochotní být zastižitelní, obětovat svižnou justici. Vždyť na tom současném ne/doručovacím paskvilu jde protáhnout řízení na roky.




        4



        0
  2. Občanské právo hmotné se vydalo cestou koncentrace úpravy do jedné normy a procesní právo se ubírá cestou opačnou, což mi připadá nelogické. Dle mého názoru se zvláštní úprava nesporného řízení neosvědčila. Vzhledem k obrovskému nárůstu právních informací by normy měly být koncipovány tak, aby obdobné situace byly pokud možno řešeny jednotným způsobem. Cílem by nemělo být dělat z práva disciplínu nepřehlednou, ale naopak takovou, ve které se bude občan v běžném životě orientovat, což mu umožní právo dodržovat.




    4



    0
  3. Byl bych velice pro to, aby si tvůrci CŘS vzali za své pravidlo „co paragraf, to nadpis“. Touto cestou šel např. současný trestní zákoník a díky tomu je velice jednoduchý na orientaci i pro člověka, který se s ním seznamuje poprvé. Příkladem špatné legislativní praxe je současný občanský zákoník – nadpisy spíše absentují, nerozlišují se důsledně skupinové (rubrikové) nadpisy a nadpisy jednotlivých paragrafů, uměle se dělí paragrafy, aby vyhověly pravidlu „co paragraf, to max. 2 odstavce“ atd. Ani současný OSŘ není v tomto směru vhodným příkladem – viz např. § 45 nebo 49 OSŘ. Legislativní praxe se ustálila na tom, že platí, že nadpis u jednotlivého paragrafu ruší předchozí skupinový (rubrikový) nadpis. Skupinové (rubrikové) nadpisy nad citovanými paragrafy jsou tak obsolentní (k seskupení více tematicky spojených paragrafů má docházet rozdělením zákona na díly, ne pomocí nadpisů).

    Vím, že jde spíše o legislativně technickou věc, která se ještě nebude ve fázi věcného záměru příliš řešit, ale rád bych tímto apeloval na maximální srozumitelnost zákona pro jeho čtenáře. Toho lze docílit již ve fázi věcného záměru přehledným a rozumným rozdělením zákona na jednotlivé části, v legislativní fázi pak respektováním pravidla „co paragraf, to nadpis“.




    6



    0
  4. Nevím, kde se mohu obecně vyjádřit k návrhu CŘS, a proto tak činím zde: Návrh CŘS není v zásadě špatný, avšak přichází v nesprávnou dobu. Dnes by soudnictví posunuly jiné věci – zejména důsledná elektronizace (např. zavedení elektronických spisů, prosazení videokonferencí..), prosazení nahrávání jednání soudů (nemuselo by se vše zdlouhavě a nepřesně diktovat do protokolu), ale i zavedení závazných lhůt pro jednotlivé úkony (v trestním řízení to jde, tak proč by nešlo v civilním?), atp. Nový procesní předpis by měl reagovat na vývoj moderních technologií, a ne je přehlížet. Pokud není MS připraveno na elektronizaci a modernizaci soudnictví, ať s novým procesním předpisem raději počká, protože jinak jej bude potřeba zanedlouho významně novelizovat.




    0



    0

Napsat komentář

2. Účelem civilního sporného řízení je poskytování spravedlivé ochrany porušeným nebo ohroženým soukromým subjektivním právům a právem chráněným zájmům. Tím přispívá k ochraně právního řádu jako celku.

Navržená dvě ustanovení stručně vyjadřují předmět a účel právní úpravy. V prvém z nich se omezuje předmět právní regulace na civilní sporný proces. Úprava ostatních druhů civilního procesu se ponechává zvláštním předpisům. Odkaz na podpůrné použití civilního řádu soudního bude obsažen v těchto předpisech. Druhé pravidlo vyjadřuje účel civilního sporného řízení, jenž je v současné procesualistice obecně akceptován.

1 komentáře

Napsat komentář

Díl 2 Zásady řízení

3. Každý je povinen jednat v řízení poctivě.

Princip poctivosti patří k základním principům celého právního řádu. Pro oblast soukromého práva jej nyní explicitně formuluje § 6 odst. 1 OZ. Vzhledem k předmětu úpravy občanského zákoníku je namístě vyjádřit princip poctivosti i pro oblast civilního procesu. Poctivost je v navrženém ustanovení formulována jako skutečná procesní povinnost, a nikoliv pouze jako procesní břemeno. Z principu poctivosti lze dále dovozovat např. povinnost pravdivosti a úplnosti či zákaz nejrůznějšího zneužívajícího jednání. Povinnost poctivosti zavazuje nejen strany, ale všechny osoby zúčastněné na řízení, včetně zástupců stran.

Princip poctivosti je uznáván i v zahraniční procesualistice. Kupř. německý ZPO sice postrádá generální klauzuli, která by tento princip upravovala, ale teorie a praxe si pomáhají analogickou aplikací § 242 BGB (viz Rosenberg, L. – Schwab, K. H. – Gottwald, P. Zivilprozessrecht. 17. vydání. München : C. H. Beck, 2010, s. 13). Nedávno přijatý švýcarský ZPO naproti tomu již vyjadřuje princip poctivosti výslovně v čl. 52.

5 komentářů
    1. Jde o vyjádření obecného principu, který by měl platit bez ohledu na jeho výslovné zakotvení v zákoně. Cílem explicitního vyjádření je zejména důraz na tradici, kterou započal již občanský zákoník. Pokud jde o sankce, vždy bude záležet na konkrétních okolnostech případu, neboť nepoctivé jednání může mít mnoho podob. Projevuje se např. v tom, že strana podává zneužívající návrhy, k nimž soud nepřihlédne, může vyústit v uložení pořádkové pokuty anebo v krajním případě i ve vznik povinnosti k náhradě škody. Často může mít nepoctivost některé ze stran vliv též na rozhodování o náhradě nákladů řízení (např. ve formě tzv. separace nákladů řízení – viz bod 91 Tezí).




      0



      0

Napsat komentář

4. Řízení lze zahájit jen na návrh.

Strany mohou řízením a jeho předmětem nakládat.Soud je vázán předmětem řízení, který vymezily strany.

Ustanovení vyjadřuje různé aspekty dispoziční zásady, která je pro civilní sporný proces typická. Zahájení řízení, vymezení jeho předmětu a jeho skončení mají v rukou strany. Soud nemůže řízení nikdy zahájit z úřední povinnosti a nemůže ani rozhodovat o něčem jiném, než mu vymezily strany. Strany mohou rovněž svými dispozičními úkony přivodit skončení řízení, např. zpětvzetím žaloby či smírem. Okolnost, že podle některých ustanovení občanského zákoníku není soud výjimečně návrhem vázán, není nutno výslovně vyjadřovat, neboť ustanovení zákona, která takové pravidlo obsahují, jsou v poměru speciality k navrženému ustanovení.

Projevem vázanosti soudu návrhem je i to, že soud nesmí přisoudit něco jiného nebo více, než bylo požadováno. Tento důsledek dispoziční zásady je upraven v souvislosti s obsahem rozsudku (bod 260).

4 komentáře

Napsat komentář

5. Je na stranách, aby podle pravdy a úplně tvrdily rozhodné skutečnosti a aby označily důkazy k jejich prokázání. Tím nejsou dotčena ustanovení o činnosti soudu při objasňování skutkového stavu.

Toto ustanovení vyjadřuje projednací zásadu v její modifikované podobě, jak byla popsána v ideových východiscích věcného záměru. Objasnění skutkového stavu je především na stranách, které ve svém vlastním zájmu mají do řízení uvádět skutková tvrzení a důkazní návrhy; přesné vymezení toho, co má která ze stran tvrdit a prokazovat, bude vyplývat z pravidel o břemenu tvrzení a břemenu důkazním, a proto je zde není zapotřebí zmiňovat. Zároveň se ale pamatuje na to, že strany jsou vázány povinností pravdivosti, jež je jedním z projevů shora zmíněného principu poctivosti a zároveň výrazným zmírněním původního pojetí projednací zásady. Druhou modifikaci představuje aktivita soudu v rámci tzv. materiálního vedení řízení, na kterou pamatuje druhá věta.

8 komentářů
  1. Navrhuji, aby byla do CŘS převzata úprava Řízení o zpřístupnění důkazního prostředku, která dnes existuje pouze v soutěžních věcech. domnívám se totiž, že současná společenská realita, kdy se často řeší důkazně velmi složité případy a častá je i faktická nerovnost stran sporu, si to vyžaduje.

    Řízení o zpřístupnění důkazního prostředku umožňuje řešit situace, kdy veškeré důkazy jsou v držení jedné strany a bez nich není možné nejen doložit tvrzení v žalobě, ale často ani správně formulovat petit. V tomto zvláštním typu řízení je možné, aby si soud důkazy vyžádal, případně i za pomoci znalce z nich zjistil rozhodné skutečnosti a podle povahy věci buď předal stranám kopie, či jejich shrnutí (s vyloučením obchodního tajemství apod.).

    V současnosti však lze takové řízení použít pouze v soutěžních věcech, přitom by mohlo být velmi užitečné ve věcech spotřebitelských, ve složitých obchodních sporech atd.




    11



    0
  2. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1874/16, odstavce 22., který je dostupný např. na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:2.US.1847.16.1 vyplývá, že „Proces je spor, který se odehrává prostřednictvím kontradiktorní diskuse, při níž strany sporu musejí mít „rovné zbraně“, tj. stejnou možnost mluvit a obhajovat „svoji“ pravdu.“, proto podmínka „podle pravdy“ je prakticky nedosažitelná, neboť podstatou sporu je, že existují nejméně dvě verze pravdy a ty se odlišují natolik, že to vedlo k zahájení soudního řízení.

    Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 329/08, odstavce 16., který je dostupný např. na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:1.US.329.08.1 vyplývá, že „… jde o kontradiktorní spor ovládaný projednací zásadou, v němž má strana sama ve svém vlastním zájmu přispět k objasnění skutkového stavu, jsou-li tvrzení protistrany nepravdivá, neúplná či se jinak odchylují od skutečnosti“.

    Proto podmínku pravdy považuji za relativní a prakticky nemožnou, protože i rozhodující soudce bude mít svou verzi pravdy a v senátu bude mít svou vlastní verzi pravdy každý člen a ty se budou více či méně lišit od verzí pravdy účastníků. Účelem sporného řízení je spravedlnost nikoliv pravda. Připomínám zásadu „Ratio in iure aequitas integra = Smyslem práva je úplná spravedlnost“.




    5



    0
  3. K formulaci „úplně tvrdily rozhodné skutečnosti“ bych nejprve odkázal na odstavec 15. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 385/15, který je např. dostupný na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:2.US.385.15.1

    a proto navrhuji text „úplně tvrdily rozhodné skutečnosti“ nahradit „tvrdily všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti“, takže věta první bodu 5. by i s ohledem na můj předchozí komentář k „podle pravdy a “

    zněla „Je na stranách, aby tvrdily všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti a aby označily důkazy k jejich prokázání.“

    Zatím navrhovaná formulace bodu 5. je podle mne rovněž v rozporu s tím, že účastník může se svým návrhem i po jeho podání k soudu nakládat, tj. i doplňovat nebo měnit a pokud by bylo vyžadováno „úplně tvrdily“ mohl by se najít někdo, kdo bude „úplné tvrzení“ formalisticky vyžadovat již při podání návrhu.




    3



    0

Napsat komentář

6. Soud v řízení postupuje tak, aby nedocházelo k průtahům a aby nevznikaly zbytečné náklady. Strany jsou povinny svou procesní činností přispívat k dosažení tohoto cíle.

V tomto ustanovení je vyjádřena zásada procesní ekonomie. Je jedním z cílů sociální koncepce civilního procesu, jak byla popsána v ideových východiscích věcného záměru, aby poskytovaná ochrana byla nejen spravedlivá, ale aby se jí stranám dostalo co nejdříve a s co nejnižšími náklady. Je pochopitelné, že určitý čas a náklady si vyžádá každé řízení; proto navržené ustanovení zamezuje pouze takovým nákladům a průtahům, které jsou zbytečné.

Druhá věta vyjadřuje povinnost stran k řádnému vedení sporu, resp. jeden z jejích aspektů. Důsledky porušení této povinnosti se promítají v řadě dalších ustanovení, např. o prekluzi opožděných skutkových tvrzení a důkazních návrhů, o zmeškání, o nákladech řízení, o zákazu novot v odvolacím řízení apod.

5 komentářů
    1. Jedná se o běžný jazyk zákona. Pokud se v zákoně píše, že orgán státu něco dělá, rozumí se, že to dělat musí. Stejně tak v zákoně o provozu na poz. komunikacích se píše „Řidičský průkaz vydá příslušný obecní úřad…“ a ne „Řidičský průkaz musí vydat příslušný obecní úřad…“ a rozhodně to neznamená, že je na jeho úvaze, jestli ho vydá, nebo nevydá.




      2



      0
  1. Uvažuje pracovní skupina i o tzv. soudních prázdninách např. v intencích zákona č. 23/1928 Sb. z. a n.?
    Mám za to, že by to v praxi velice pomohlo s plánováním dovolených všech zúčastněných – soudci, soudní personál, účastníci, právní zástupci apod. tak, aby zbytečně nedocházelo k opakovaným odročováním a skutečně byla naplněna myšlenka omezení průtahů.




    0



    0

Napsat komentář

Hlava II Strany a jejich zástupci

Hlava druhá části první bude obsahovat ustanovení o stranách. V dále uvedeném textu je navržena nejprve systematika právní úpravy a posléze také vybraná stěžejní pravidla, na nichž by měl být budoucí civilní řád soudní postaven.

Nejprve je ale nutno učinit dvě poznámky: jednu terminologickou (strany, účastníci), a jednu obsahovou (ohledně účasti státního zastupitelství a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových).

Ad 1) Současné české civilněprocesní předpisy se nezmiňují o stranách, ale o účastnících. Tento stav nastolil OSŘ 1950, vedený nesprávnou snahou o zavedení jednotného řízení, což se odráželo mj. také v úpravě účastenství, a to jak po terminologické, tak i po obsahové stránce: viz jeho § 5. Civilní řád soudní z roku 1895, stejně jako vládní návrh CŘS 1937, používal termín „strana“. Se stranami, a nikoliv s účastníky, pracují také zahraniční civilní řády soudní, např. německý, rakouský či švýcarský. Ke stranám se vrátil rovněž nový slovenský civilný sporový poriadok (zákon č. 160/2015 Z. z.).

Jsou proto myslitelná dvě řešení:

  1. Setrvat na terminologii, která se u nás používá od roku 1950 a která se vyskytuje nejen v občanském soudním řádu, ale také v ostatních českých procesních předpisech (nejen z oblasti civilního práva procesního); viz např. zákon o zvláštních řízeních soudních, exekuční řád, insolvenční zákon, soudní řád správní. Civilní řád soudní by tedy upravoval „účastníky“, jejich způsobilost, společenství atd.
  2. Vrátit se k označení „strany“, které se u nás užívalo do začátku padesátých let a jež lze z komparativního hlediska považovat za standardní terminologii.

Výraz „strany“ zjevně lépe vyjadřuje základní strukturní princip civilního sporného řízení – systém dvou stran v kontradiktorním postavení. Proti sobě vždy stojí dvě strany, nikdy méně, nikdy více. Spor se sebou samým je nemyslitelný, stejně jako spor, v němž by vystupovaly tři strany; několik žalobců nebo několik žalovaných bude vytvářet na jedné nebo na druhé straně procesní společenství. Strany jsou vzájemnými odpůrci, sledujícími v řízení protichůdné zájmy; vítězství jedné strany znamená prohru strany druhé.

Jako vhodnější se z těchto důvodů jeví návrat k tradičnímu a v Evropě stále užívanému označení „strany“. Ostatně v české procesualistické literatuře se tento termín běžně vyskytuje; i když nejde o pojem obsažený v současném platném právu, z povědomí právnické veřejnosti nevymizel, a i nadále je aktivně užíván. Věcný záměr proto pracuje se stranami, a nikoliv s účastníky.

Ad 2) Hlava třetí části první současného OSŘ obsahuje v závěru dvě ustanovení o účasti státního zastupitelství a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Tato ustanovení nebudou novou úpravou civilního řádu soudního převzata, byť každé z odlišných důvodů.

Objasňování skutkového stavu je v civilním sporném procesu ovládáno projednací zásadou. Rozhodující je aktivita stran, motivovaná jejich protichůdnými individuálními zájmy. Státní zástupce žádný takový zájem nesleduje; v podstatě uplatňuje zájem státu v určité oblasti společenských vztahů. Aktivita státního zástupce, vyvíjená z úřední povinnosti, výrazně zasahuje do shromažďování skutkového stavu, a to způsobem, který neodpovídá povaze civilního sporného procesu. K tomu viz Macur, J. – Stavinohová, J. Úvod do teorie občanského práva procesního. Brno : MU, 1990, s. 80. Z tohoto důvodu se nepočítá s převzetím uvedeného institutu, poprvé zavedeného do našeho právního řádu v roce 1948, novým civilním řádem soudním. Tím samozřejmě nijak nebude dotčena účast státního zastupitelství v jiných druzích civilního procesu.

Úprava procesní legitimace Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v občanském soudním řádu je nadbytečná. Tuto skutečnost potvrzuje samotná formulace § 35a odst. 1 OSŘ, v němž se pouze odkazuje na zákon č. 201/2002 Sb. a jakýkoliv nový normativní obsah se k němu nepřidává. Civilní řád soudní však nemá obsahovat pravidla, která pouze opakují to, co vyplývá z jiných částí našeho právního řádu, nadto pravidla kasuisticky předepsaná jenom pro určitou konkrétní stranu.

Díl 1 Procesní subjektivita a procesní způsobilost

7. Procesní subjektivitu má ten, kdo má právní osobnost, jakož i ten, komu ji zákon přiznává.

Civilní řády soudní přistupují různě k úpravě procesní subjektivity (způsobilosti být stranou – k terminologii viz dále). Některé ji výslovně upravují, jiné ji zase opomíjejí. Příkladem výslovné úpravy je – krom současného OSŘ – § 50 německého ZPO nebo dokonce čl. 66 švýcarského ZPO, pro nějž je jinak typická „odvaha zákonodárce ponechat mezeru v právní úpravě“. Naopak rakouský či lichtenštejnský ZPO, stejně jako OSŘ 1950, ustanovení o způsobilosti být stranou neobsahují. Tento přístup zvolil také vládní návrh CŘS 1937. Absence pravidla věnovaného procesní subjektivitě byla v důvodové zprávě vysvětlena tím, že nestačí jenom odkázat na způsobilost k právům podle hmotného práva, neboť se vyskytují případy, kdy zákon prohlašuje za stranu někoho, kdo podle hmotného práva subjektem není. Proto vládní návrh CŘS 1937 dospěl k závěru, že je lepší v procesním předpisu tuto otázku neřešit, což činil i bývalý civilní řád soudní z roku 1895, aniž to praxi způsobovalo potíže. Stejný přístup zvolil vládní návrh CŘS 1937 i pro nedostatek této způsobilosti.

Poznatek, že procesní subjektivitu může mít také někdo, kdo nemá subjektivitu hmotněprávní, je správný a platí také za současného stavu našeho právního řádu. Tato okolnost však legislativní úpravu procesní subjektivity nijak zásadně nekomplikuje, čehož dokladem je mj. § 19 OSŘ (způsobilost být účastníkem má ten, kdo má právní osobnost, jakož i ten, komu ji zákon přiznává), § 50 německého ZPO (v prvním odstavci spojuje procesní subjektivitu s hmotněprávní subjektivitou, ve druhém odstavci ji rozšiřuje také na spolky bez hmotněprávní subjektivity), nebo čl. 66 švýcarského ZPO (jenž přiznává způsobilost být stranou nejen tomu, kdo má hmotněprávní subjektivitu, ale také tomu, komu spolkové právo umožňuje, aby v řízení vystupoval jako strana).

Rozšíření způsobilosti být stranou nad rámec hmotněprávní subjektivity není ve skutečnosti dokladem zbytečnosti procesní úpravy, ale naopak potvrzením toho, že procesní subjektivita je institutem procesního práva a má svůj vlastní obsah, odlišný od hmotněprávní subjektivity. Proto je také namístě, aby tato procesní podmínka byla výslovně upravena, stejně jako postup soudu při odstraňování jejího nedostatku. Tento přístup se jeví jako vhodný i z pohledu kontinuity staré a nové právní úpravy.

Z terminologického hlediska lze uvažovat buď o výrazu „způsobilost být stranou“ nebo o slovním spojení „procesní subjektivita“. Věcný záměr volí druhý obrat, neboť jazykově přesněji vyjadřuje podstatu tohoto institutu, spočívající v možnosti být subjektem civilněprocesního poměru.

Po obsahové stránce musí mít procesní subjektivitu vždy ten, kdo má právní osobnost, tedy fyzické osoby a právnické osoby. To platí i v případech, kdy je právní osobnost podle hmotného práva podmíněná, jako je tomu u nascitura (§ 25 OZ). Vedle toho právní úprava musí počítat s tím, že procesní subjektivitu mohou mít také entity, které nemají právní osobnost. Jako vhodnější se jeví volit obecnější úpravu (viz dnešní § 19 OSŘ) a nejít cestou kasuistických ustanovení, jak činí kupř. německá úprava ohledně spolků bez právní subjektivity. Stačí tedy v tomto smyslu odkázat na zvláštní zákonná ustanovení, která takovou způsobilost budou přiznávat.

2 komentáře

Napsat komentář

8. Fyzická osoba může před soudem jako strana samostatně činit procesní úkony (procesní způsobilost), je-li podle občanského zákoníku způsobilá ve všech záležitostech samostatně právně jednat.

I když strana není procesně způsobilá, má právo být v řízení slyšena.

Procesní způsobilostí rozumíme způsobilost před soudem samostatně nebo prostřednictvím zvoleného zástupce jednat (činit procesní úkony). Procesní způsobilost je nejen procesní podmínkou, ale také podmínkou účinnosti procesního jednání.

Současná úprava procesní způsobilosti je v § 20 odst. 1 OSŘ (druhý odstavec nemá s procesní způsobilostí nic společného) vyřešena odkazem do sféry hmotného práva: procesní způsobilost má každý v takovém rozsahu, v jakém je svéprávný (v předchozím znění: v rozsahu způsobilosti k právním úkonům). Svéprávnost vymezuje § 15 odst. 2 OZ jako způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). Na rozdíl od způsobilosti k právním úkonům se svéprávnost vztahuje pouze k fyzickým, a nikoliv též k právnickým osobám [k tomu viz Melzer, F. in Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník (§ 1–117). Velký komentář. Svazek I. Praha : Leges, 2013, s. 256]. Úprava svéprávnosti fyzických osob krom toho vykazuje oproti úpravě platné do 31. 12. 2013 určité změny, a to jak pokud jde o nezletilé (viz § 31 a násl. OZ), tak i o zletilé ne zcela svéprávné osoby. Tyto koncepční změny mají podstatné dopady i na procesní způsobilost, a to jak fyzických, tak i právnických osob, jak bude ukázáno dále.

Ohledně fyzických osob za současného stavu platí, že plnou procesní způsobilost mají plně svéprávné osoby. Plné svéprávnosti lze nabýt trojím možným způsobem, a sice zletilostí (§ 30 odst. 1 OZ), přiznáním svéprávnosti dle § 37 OZ, nebo uzavřením manželství (§ 30 odst. 2 a § 672 odst. 2 OZ). Procesní způsobilost těchto osob není nijak omezena.

Nezletilí, kteří nenabyli některým z uvedených způsobů plné svéprávnosti, mají omezenou procesní způsobilost, odpovídající rozsahu jejich svéprávnosti. Rozsah svéprávnosti nezletilých je v § 31 OZ vymezen formou vyvratitelné domněnky, podle níž se má za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Tím má být „vyzdvižen subjektivní přístup a vyšší důraz na posuzování rozumové a volní vyspělosti každého jedince“ [Šínová, R. in Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník (§ 1–117). Velký komentář. Svazek I. Praha : Leges, 2013, s. 356]. Pro posouzení svéprávnosti nezletilého – a tedy i jeho procesní způsobilosti – je rozhodující jeho rozumová a volní vyspělost; věkové hranice tak, jak jsou známy z některých zahraničních právních řádů, stanoveny nejsou. Zmíněné základní pravidlo je dále doplněno speciálními ustanoveními, ať již jde o jednání nezletilého se souhlasem zákonného zástupce (§ 32 OZ), o některé oblasti právních jednání (§ 33 až § 35 OZ), nebo o stanovení hranice, za kterou svéprávnost nezletilého nikdy nedopadá (§ 36 OZ).

Hmotněprávní úprava nastoluje ohledně procesní způsobilosti nezletilých dva problémy:

  1. Je skutečně žádoucí v každém řízení u každého nezletilého zkoumat jeho rozumovou a volní vyspělost? Takový postup přitom výslovně soudu ukládá nález I. ÚS 1041/14: „…v případě nezletilých dětí by pravidlem měl být závěr, že tyto nemají plnou procesní způsobilost ve smyslu § 20 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž opačný závěr lze přijmout pouze v konkrétních zcela výjimečných situacích a vždy je nutno jej řádně odůvodnit. Zohlednit je přitom třeba zejména individuální rozumovou a volní vyspělost konkrétního dítěte, neboť je to toto individuální hledisko, které je podstatné [viz Šínová, R. in Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník (§ 1–117). Velký komentář. Svazek I. Praha : Leges, 2013, s. 357]. To na straně soudu nutně předpokládá znalost bližších informací o konkrétním nezletilém účastníkovi řízení.“ V literatuře je nastolení subjektivního a individuálního přístupu ke zkoumání procesní způsobilosti terčem oprávněné kritiky, neboť se příčí požadavku, aby otázka procesní způsobilosti, mající povahu procesní podmínky, nebyla po delší dobu spornou [Dvořák, B. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až § 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha : WK ČR, 2016, s. 100]. Požadavek na jednoznačné vymezení procesní způsobilosti (jak z věcného, tak i z časového hlediska) je plně opodstatněný, neboť soud musí mít vždy jasno v tom, zda procesní úkony, které strana činí, jsou účinné, či v důsledku chybějící procesní způsobilosti nikoliv.
  2. V české procesualistické literatuře je všeobecně přijímáno, že účast v řízení před soudem a v rámci ní vykonávání procesních úkonů je výrazně náročnější než podstupování hmotněprávních jednání. Uzavření kupní smlouvy prostřednictvím internetu v tzv. e-shopu klade na nezletilého jistě menší nároky, než uplatnění nároku na dodání koupené věci v soudním řízení. Obdobně v již citovaném nálezu I. ÚS 1041/14 konstatuje Ústavní soud: „Soudní řízení je mnohem komplexnější a komplikovanější proces než samotné právní jednání. Existuje zásadní rozdíl mezi chápáním toho, že využívání městské hromadné dopravy není bezplatné a každý, kdo nastoupí do autobusu či jiného prostředku MHD, musí mít platný jízdní doklad, a plným chápáním soudního řízení, byť by jeho předmětem byla právě otázka sankce za nezaplacení jízdného v MHD. Procesní způsobilostí je způsobilost vykonávat v řízení práva a povinnosti účastníka řízení, čili například podávat podání (žaloba, důkazní návrhy), nahlížet do spisů, klást otázky svědkům apod. Nelze tedy bez dalšího předpokládat, že pokud nezletilé dítě má hmotněprávní způsobilost k danému jednání, má také plnou procesní způsobilost v řízení, jehož předmětem je dané jednání.“ I to potvrzuje závěr učiněný pod předchozím bodem, že není na místě, aby právní úprava vázala rozsah procesní způsobilosti na rozsah svéprávnosti, nadto z hlediska potřeb procesního práva nevhodně subjektivně koncipované.

Z komparativního pohledu není úprava procesní způsobilosti spočívající v odkazu na hmotněprávní způsobilost nijak ojedinělá. Např. podle § 1 rakouského ZPO, stejně jako podle § 1 odst. 1 vládního návrhu CŘS 1937, může před soudem jako strana jednat samostatně každý, kdo se může samostatně zavazovat. Německý ZPO v § 52 váže procesní způsobilost na způsobilost smluvně se zavazovat: procesně způsobilý je ten, kdo se může smlouvou samostatně zavazovat (viz Jauernig, O. Zivilprozessrecht. 29. vydání. München : C. H. Beck, 2007, s. 51).

Přestože konstrukce těchto ustanovení je z legislativně technického hlediska stejná jako v případě § 20 odst. 1 současného českého OSŘ, skutečný obsah právní úpravy procesní způsobilosti je jiný, neboť jiná jsou ustanovení hmotného práva, na něž se odkazuje:

  • Podle německého ZPO je procesně způsobilý ten, kdo se může samostatně smluvně zavazovat. Procesní způsobilost tak nemají osoby, které nejsou způsobilé k právním jednáním. Mezi ně podle § 104 BGB patří nezletilí, kteří nedovršili 7. rok, jakož i osoby, u nichž svobodné utváření jejich vůle vylučuje duševní porucha, ledaže by šlo pouze o přechodný stav. Důležité dále je i to, že procesní způsobilost nemají ani nezletilí, kteří již dovršili sedmý rok věku a jimž § 106 BGB přiznává omezenou hmotněprávní způsobilost; ti zásadně potřebují k právnímu jednání, které jim nepřináší výlučně jenom prospěch, souhlas zákonného zástupce. Tito nezletilí mají pouze výjimečně procesní způsobilost v těch oblastech, v nichž jim § 112 a § 113 BGB přiznává plnou hmotněprávní způsobilost. Plné hmotněprávní způsobilosti zavazovat se, a tedy také procesní způsobilosti, nabývají zletilostí, tj. dovršením 18. roku věku (§ 2 BGB).
  • Rakouská úprava, jak bylo řečeno shora, odkazuje na způsobilost samostatně se zavazovat podle hmotného práva. Relevantní jsou v této souvislosti především § 21, § 170, § 171 a § 865 ABGB. Děti do sedmi let nejsou vůbec způsobilé k právním jednáním (§ 865 ABGB; výjimka viz § 170 odst. 3), a proto pochopitelně nemají vůbec žádnou procesní způsobilost. Nezletilí ve věku od sedmi do čtrnácti let jsou nesvéprávní (unmündige Minderjährige), a mohou proto činit pouze právní jednání, která jsou jim na prospěch, popř. samostatně zaplatit již existující dluh. Stejně jako děti do sedmi let nejsou ani nesvéprávní nezletilí (tj. nezletilí ve věku od sedmi do čtrnácti let) procesně způsobilí. Nezletilí mezi dovršeným čtrnáctým a osmnáctým rokem se označují za svéprávné nezletilé (mündige Minderjährige) a jejich způsobilost k právním jednáním se dále rozšiřuje. Mohou samostatně uzavřít pracovní smlouvu; jejich zákonní zástupci však mohou z důležitých důvodů takovou smlouvu vypovědět (§ 171 ABGB). Dále mohou samostatně nakládat s věcmi, které jim byly přenechány volně k dispozici, jakož i s příjmy z jejich vlastní živnosti (Erwerb); nesmí tím však být ohroženo uspokojování jejich životních potřeb (§ 170 odst. 2 ABGB). Na rozdíl od nesvéprávných nezletilých jsou svéprávní nezletilí procesně způsobilí v rozsahu jejich hmotněprávní způsobilosti k právním jednáním. Krom řízení týkajících se věcí, které jim byly přenechány k dispozici, jejich příjmů, či nároků z jimi uzavřené pracovní smlouvy, jsou procesně způsobilí také tehdy, jde-li v řízení o drobná právní jednání, která osoby jejich věku obvykle činí a z nichž již bylo plněno. Ohledně nároků z deliktů však svéprávní nezletilí nejsou nikdy procesně způsobilí, a to bez ohledu na jejich deliktní způsobilost podle hmotného práva (k tomu víz Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeβrechts. 2. vydání. Wien : MANZ, 1990, s. 180 a násl. Rechberger, W. H. – Simotta, D. Zivilprozessrecht. 7. vydání. Wien : MANZ, 2009, s. 141). Procesní způsobilost se totiž odvíjí od způsobilosti samostatně se zavazovat právními jednáními, a nikoliv od deliktní způsobilosti.

Z uvedeného srovnání je zřejmé, že jak rakouská, tak i německá úprava procesní způsobilosti počítá s věkovými hranicemi stanovenými hmotným právem, nikoliv s individuálním posuzováním každého nezletilého účastníka řízení. Stejně tak je evidentní, že pokud se vůbec výjimečně připouští procesní způsobilost nezletilých, děje se tak ve velmi omezeném rozsahu. Řízení je natolik složité, že je plně odůvodněno přiznat procesní způsobilost jenom těm, kdo mají plnou hmotněprávní způsobilost.

Konečně spojovat rozsah procesní způsobilosti s rozsahem svéprávnosti, resp. vůbec vázat procesní způsobilost na svéprávnost, je dále za platného právního stavu problematické vzhledem k úpravě podpůrných opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat (§ 38 a násl. OZ). Omezení svéprávnosti patří k takovým podpůrným opatření; vzhledem k § 55 odst. 2 OZ a § 39 ZŘS je lze považovat za krajní řešení, které se má uplatnit tehdy, nepřicházejí-li do úvahy mírnější opatření. Tak může nastat situace, kdy fyzická osoba, které brání duševní porucha v tom, aby samostatně právně jednala, nebude omezena ve svéprávnosti, ale místo toho bude zastupována členem domácnosti (§ 49 OZ). Z procesního hlediska je ovšem nemyslitelné, že by taková osoba mohla mít procesní způsobilost, neboť nemůže samostatně právně jednat.

Za vhodnější kritérium se proto jeví právě způsobilost právně jednat (viz též první věta § 558 OZ), a to samostatně (bez souhlasu zákonného zástupce) a ve všech věcech. Procesní způsobilost tak nebudou mít v prvé řadě nezletilí, neboť jim hmotné právo nikdy nepřiznává způsobilost právně jednat samostatně ve všech záležitostech. Výjimku představují nezletilí, kterým byla svéprávnost přiznána nebo kteří uzavřeli manželství (§ 30 odst. 2 OZ); ti pochopitelně procesní způsobilost mít budou. Konečně procesní způsobilost budou postrádat také fyzické osoby, které byly omezeny ve svéprávnosti, popř. které v ní omezeny nebyly, ale duševní porucha jim brání v tom, aby mohly samostatně jednat ve sféře hmotného práva (viz výše zmíněný příklad se zastoupením členem domácnosti).

Zvolené řešení není v rozporu s nálezem Pl. ÚS 43/10, jenž před několika lety zrušil část § 33 odst. 3 SŘS [„Účastník je způsobilý samostatně činit v řízení úkony (dále jen „procesní způsobilost“), jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu“]. Účelem odepření procesní způsobilosti určitým kategoriím fyzických osob je jejich ochrana; nemůže-li někdo jednat samostatně ve všech hmotněprávních záležitostech, tím spíše nemůže samostatně procesně jednat v mnohem složitějším a náročnějším civilním řízení soudním (viz shora). Ochrana těchto osob nejde na úkor jejich možnosti na řízení participovat. Za tím účelem totiž druhý odstavec navrženého pravidla výslovně přiznává osobám procesně nezpůsobilým právo, aby byly slyšeny (písemně či ústně), samozřejmě, mají-li o to zájem a umožňuje-li to jejich duševní stav či věk.

3 komentáře
    1. Jde o právo být slyšen, nikoliv povinnost. Zároveň to musí věk i duševní stav člověka umožňovat. Není proto nutné se obávat zásahu do práv těchto osob.

      Pokud jde o případnou relevanci takového sdělení, to již nesouvisí s právem být slyšen, ale s hodnocením důkazu. Je na soudu, aby zohlednil, nakolik je taková výpověď případnou závislostí na některé z osob zatížena.




      0



      0

Napsat komentář

9. Není-li fyzická osoba procesně způsobilá, musí být zastoupena zákonným zástupcem.

V souvislosti s úpravou procesní způsobilosti se navrhuje stanovit, kdo jedná za procesně nezpůsobilou fyzickou osobu. Obsahově jde o převzetí současného § 22 OSŘ. Stejně jako dosud nebude civilní řád soudní vypočítávat, které osoby jsou zákonnými zástupci; to je věcí práva hmotného. Nynější § 22 OSŘ v tomto směru žádné potíže nepůsobí.

S ohledem na navrženou úpravu procesní způsobilosti není nutné přebírat též § 23 OSŘ, neboť procesní způsobilost krom zletilých svéprávných osob budou mít pouze ti nezletilí, kteří jsou plně svéprávní.

5 komentářů
  1. Domnívám se, že § 22 OSŘ v současnosti působí potíže v situaci, kdy zájmy zákonného zástupce a nezletilého jsou v rozporu. Soudy toto nezjišťují a dochází tak k zadlužování nezletilých pro dluhy, jejichž vznik zavinili zákonní zástupci.
    Obecně návrh CŘS neřeší dostatečně ochranu práv nezletilých osob. Uvedenou otázku střetu zájmů např. vůbec neřeší u zástupce fyzické osoby (jen u právnické osoby – bod 12), viz OSŘ (§ 32 odst. 2).
    Ochranu zájmů nezletilých by bylo vhodné ošetřit povinným zastoupením nezletilého účastníka advokátem (hrazeným státem) ve všech případech, soud by se pak nemusel zabývat tím, zda zájmy zákonného zástupce nemohou být v rozporu se zájmy nezletilého, což je v mnoha případech obtížně zjistitelné.




    1



    0

Napsat komentář

10. Nemá-li procesně nezpůsobilá fyzická osoba zákonného zástupce, ustanoví jí soud opatrovníka, je-li tu nebezpečí z prodlení. Tento opatrovník za stranu jedná, dokud do řízení nevstoupí její zákonný zástupce.

  1. Pokud neučiní jiná opatření, ustanoví soudce opatrovníka také straně, jejíž pobyt není znám nebo která se z jiného vážného důvodu nemůže účastnit na řízení.

Zastupování soudem ustanoveným opatrovníkem se týká především situace, kdy procesně nezpůsobilá fyzická osoba není zastoupena zákonným zástupcem. Je-li nebezpečí z prodlení, může soudce straně takového opatrovníka ustanovit. Věcný záměr nenásleduje úzké pojetí rakouského ZPO nebo vládního návrhu CŘS 1937, které nebezpečí z prodlení spojují s odpůrcem osoby procesně nezpůsobilé. Viz § 8 odst. 1 vládního návrhu: „Má-li být předsevzat procesní úkon proti osobě procesně nezpůsobilé, která nemá dosud zákonného zástupce, a bylo-li by s prodlením spojeno pro odpůrce této osoby nebezpečí, ustanoví jí k návrhu procesní soud opatrovníka, který za ni jedná, dokud nevstoupí do jednání její zákonný zástupce.“ Věcný záměr se přiklání k pojetí, které je obsaženo v současném § 29 odst. 1 OSŘ, jenž je formulován obecněji (nebezpečí z prodlení se může týkat obou stran) a nevyžaduje návrh odpůrce procesně nezpůsobilé strany. Nebezpečí z prodlení může někdy hrozit i straně, která není procesně způsobilá a nemá zástupce; proto je vhodnější přidržet se obecnější formulace (a krom toho je zřejmé, že v takovém případě nelze ani podmiňovat ustanovení opatrovníka návrhem procesně nezpůsobilé strany).

Ve druhém odstavci se uvádějí další případy ustanovení opatrovníka. Jde obsahově o totéž, co je v § 29 odst. 3 OSŘ, byť formulace je obecnější.

Ustanovení zástupce nemajetné straně bude upraveno v části věnované pomoci s náklady; viz hlava V první části (náklady řízení).

Žádný komentář

Napsat komentář

11. Procesní způsobilost dále mají právnické osoby a ti, kterým ji zákon přiznává.

Nový občanský zákoník přinesl odlišnou koncepci jednání právnické osoby. Zatímco podle předchozího civilního kodexu platilo, že právnická osoba měla způsobilost k právním úkonům a jednání statutárního orgánu bylo jejím přímým jednáním, podle nové koncepce právnická osoba sama žádnou vůli nemá; tuto vůli nahrazují členové jejich orgánů. Jednání za právnickou osobu má vždy povahu zastoupení; viz § 151 a § 161 a násl. OZ (pod rubrikou „Jednání za právnickou osobu“ začíná text § 161 OZ slovy: „Kdo právnickou osobu zastupuje…“). Z toho pak plyne, že nemá-li právnická osoba vlastní vůli a jedná-li vždy jenom prostřednictvím zástupce, pak nemůže být ani svéprávná; viz Melzer, F. in Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník (§ 1–117). Velký komentář. Svazek I. Praha : Leges, 2013, s. 256.

Změněná hmotněprávní koncepce jednání za právnickou osobu vyvolala spory, zda právnické osoby mají podle současné procesní úpravy, odvozující procesní způsobilost od svéprávnosti, procesní způsobilost či nikoliv. K tomu viz Dvořák, B. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až § 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha : WK ČR, 2016, s. 101. Není úkolem věcného záměru nového civilního řádu soudního vyřešit tento spor; je však nutno zvážit, zda právnickým osobám procesní způsobilost v budoucí úpravě přiznat, či nikoliv.

Z praktických důvodů se jeví vhodnějším právnickým osobám procesní způsobilost přiznat; přednosti jsou zřejmé např. v oblasti doručování písemností soudu přímo právnické osobě. Procesní způsobilost však nemůže být dovozována z pravidla, podle nějž má procesní způsobilost každý, kdo může samostatně právně jednat ve všech záležitostech; právnická osoba takovou způsobilost nemá, neboť – jak vyplývá z již citovaných ustanovení – za ni jedná její zástupce. Proto je procesní způsobilost právnických osob upravena výslovným samostatným pravidlem.

Navržené pravidlo pamatuje také na speciální úpravy; např. § 10 odst. 3 daňového řádu přiznává správci daně nejen procesní subjektivitu, ale také procesní způsobilost.

4 komentáře
    1. Co to je „spravně“??? „Člověk“ omylem zbyl na několika místech OZ, jinak je to osoba fyzická – tradiční a zažitá terminologie, nikoli směšné naschvály. proč zrovna „právní“ a ne „právnická“ – to bych velmi ráda věděla.
      Přiznáním procesní způsobilosti rozum vítězí. Onen posun v poválečném právu byl dobře argumentován a návrat k právnickým osobám jakožto „blbým“, které musí být zastoupeny, nic dobrého nepřináší. Nevím, proč by zrovna to co je nebo mělo být v novém občanském zákoníkku mělo být „správné“. Podivné kritérium správnosti.




      1



      0

Napsat komentář

12. Za právnickou osobu jedná ten, kdo je k tomu oprávněn podle zvláštního zákona.

  1. Za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby.
  2. Každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění prokázat. V téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba.

U právnické osoby je nutno stanovit, kdo za ni činí procesní úkony. Na rozdíl od dosavadní úpravy se počítá s úpravou obecnější; postačuje odkaz na zvláštní předpisy, jenž pokryje nejen právnické osoby práva soukromého, ale také veřejnoprávní právnické osoby, včetně státu, obcí a krajů.

2 komentáře
  1. Činím komentář k tomu, že toto navrhované znění, stejně jako současné platné znění § 21 OSŘ, zachová nerovné postavení právnických osob, pokud jde o jejich zastupování před soudem v případech, kdy se jejich kontrolní orgán nebo člen právnické osoby domáhá jménem právnické osoby nároku vůči statutárnímu orgánu nebo členům statutárního orgánu nebo vůči členům jiných orgánů právnické osoby nebo vůči společníkům. Podle navrhovaného znění z hmotněprávní úpravy, která upravuje, kdo zastupuje právnickou osobu (např. § 164 odst. 1, § 166 odst. 1 OZ) zjistíme, kdo ji zastupuje také v procesu. Hmotněprávní úprava však obsahuje v některých případech u některých právnických osob ustanovení vyloženě procesního charakteru o tom, kdo se může za společnost domáhat nároku vůči statutárnímu orgánu nebo členům statutárního orgánu nebo vůči členům jiných orgánů právnické osoby nebo vůči společníkům. Podle mého tímto hmotněprávní úprava již přímo řeší střet zájmu takového statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu se zájmem právnické osoby, kterou by jinak zastupoval soudním řízení. Např. § 4, § 102, § 108, § 157, § 201 odst. 2 písm. c), § 371 a násl., § 584, § 719 ZOK a není třeba tak ustanovovat právnické osobě procesního opatrovníka. Nejzřetelnější je ten rozdíl právě v oblasti bydlení, kdy není žádný rozumný důvod, aby se členové bytového družstva mohli domáhat za bytové družstvo náhrady újmu po členech orgánů bytového družstva a členové společenství vlastníků nebo kontrolní orgán nebo členové kontrolního orgánů společenství vlastníků takovou zákonnou možnost neměli. Protože OZ členům společenství vlastníků ani kontrolním orgánům nebo členům kontrolních orgánů nepřiznává možnost přímo za společenství vlastníků žalovat členy výboru, musí společenství vlastníků dosáhnout změny ve složení výboru, aby mohl za společenství vlastníků podat žalobu nový člen výboru, který není ve střetu zájmů. No ale většina vlastníků může mít názor, že člen výboru žádnou újmu společenství vlastníků nezpůsobil (což ovšem neznamená, se většina nemůže mýlit). Anebo zřejmě zůstává možnost, aby soud ustanovil společenství vlastníků opatrovníka, jenže i takové ustanovení opatrovníka má své podmínky a zřejmě nebude dána podmínka, že je tu nebezpečí z prodlení. Další možnost by byla, že by společenství vlastníků mělo svého zaměstnance, který by za společenství vlastníků podal žalobu na člena výboru, neboť jeho oprávnění zastupovat společenství vlastníků jako právnickou osobu by vyplývalo z § 166 odst. 1 OZ, a soudu by takový zaměstnanec musel doložit, že zastupovat společenství vlastníků před soudem je obvyklé vzhledem k jeho pracovnímu zařazení. Všechno to jsou ale krkolomné způsoby, jak dosáhnout toho, aby právnická osoba v soudním řízení proti členovi statutárního orgánu byla zastoupena někým jiným, než statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu, který za ni v soudním řízení nemůže jednat vzhledem ke střetu zájmů. Zatímco v případě právnických osob zřízeným podle ZOK dává ZOK oprávnění žalovat za společnost nebo za družstvo přímo společníkům, členům kontrolních orgánů nebo členům, pokud mají za to, že statutární orgán způsobil újmu společnosti nebo družstvu, v případě právnických osoby zřízených podle OZ takové oprávnění neexistuje. To nepovažuji za spravedlivou procesní úpravu zaručující rovnost před zákonem. Nelze očekávat, že by OZ byl kvůli tomu doplňován o ustanovení obdobná ustanovením ZOK, která jsem výše příkladmo uvedl. Považoval bych za vhodné, aby v procesním předpisu bylo ustanovení na způsob § 719 ZOK opravňující kontrolní orgán nebo člena kontrolního orgánu právnické osoby určeného tímto kontrolním orgánem zastupovat právnickou osobu v řízení před soudy proti statutárnímu orgánu nebo členovi statutárního orgánu.




    0



    0

Napsat komentář

13. Není-li nikdo, kdo by mohl za právnickou osobu jednat, nebo je-li sporné, kdo takovou osobou je, ustanoví soud právnické osobě opatrovníka, je-li tu nebezpečí z prodlení.

V souladu se současným § 29 odst. 2 OSŘ se počítá také s možností ustanovení opatrovníka právnické osobě, která nemůže v řízení činit procesní úkony proto, že zde není nikdo, kdo by za ni jednal, nebo jsou pochyby, kdo jím je. Není důvodu, proč by nová úprava neměla toto pravidlo zachovat.

2 komentáře

Napsat komentář

14. K nedostatku procesní subjektivity, procesní způsobilosti a zákonného zastoupení přihlíží soud z úřední povinnosti kdykoliv za řízení.

Způsobilost být stranou je procesní podmínkou, jakož i podmínkou účinnosti procesního jednání, k jejímuž nedostatku musí soud v každém stadiu řízení přihlížet z úřední povinnosti. Pokud takový nedostatek trvá po celou dobu řízení (např. byla žalována společnost civilního práva podle § 2716 a násl. OZ), nelze jednat a rozhodovat o věci samé; řízení může skončit pouze procesním rozhodnutím. Byla-li strana nezpůsobilá v době podání žaloby, avšak posléze způsobilosti být stranou nabyla (např. žalovaná právnická osoba vznikla v důsledku zápisu do rejstříku), je tím nedostatek zhojen a nadále nebrání projednávání a rozhodování věci samé. Na tyto dvě situace nemusí právní úprava výslovně a kasuisticky pamatovat, neboť jejich řešení lze dovodit z obecné úpravy procesních podmínek a jejich zkoumání (viz hlava IV části 1). Explicitně však bude nutno upravit třetí myslitelnou situaci, kdy ke ztrátě procesní subjektivity dojde až v průběhu řízení, např. v důsledku smrti fyzické osoby nebo zániku právnické osoby. Vzhledem k tomu, že ztráta procesní subjektivity po zahájení řízení představuje překážku jeho dalšího postupu, je tato situace upravena v hlavě IV části 1.

Žádný komentář

Napsat komentář

15. Nedostatek procesní způsobilosti je napraven, pokud vedení sporu dodatečně výslovně nebo konkludentně schválila sama strana nebo její zákonný zástupce či opatrovník.

Nedostatek procesní způsobilosti může konvalidovat dodatečným schválením jednání procesně nezpůsobilé strany. Zákonný zástupce, opatrovník nebo sama strana poté, co nabyla procesní způsobilosti, může posoudit, zda procesní úkony poznamenané nedostatkem procesní způsobilosti jsou pro ni přijatelné, nebo zda jim nemají být přiznány účinky. Nebude-li procesní jednání dodatečně (výslovně či konkludentně) schváleno, je řízení v rozsahu, v němž je tímto nedostatkem stiženo, zmatečné.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 2 Společenství ve sporu

O společenství ve sporu (též o společenství v rozepři nebo o procesním společenství) hovoříme tehdy, vystupuje-li na straně žalující a/nebo žalované více osob. Procesní společenství netrvá nutně po celou dobu řízení; souvisí s instituty změny stran (např. při vstupu několika právních nástupců zemřelé strany do řízení) či se spojením věcí ke společnému projednání.

Platný občanský soudní řád obsahuje pouze základní, velmi omezenou úpravu procesního společenství v § 91 OSŘ. Rozlišuje dva základní druhy procesního společenství: samostatné a nerozlučné, nestanoví však žádné (ani základní) předpoklady jejich přípustnosti.

Žalobce/i tak za současného právního stavu může/mohou pasivní či aktivní samostatné společenství založit bez toho, že by mezi jím/jimi uplatněnými nároky vůči jedné či více osobám byla dána jakákoliv skutková či právní souvislost. Uvedenou skutečnost je třeba vnímat jako nedostatek právní úpravy: žalobci této zákonné „šance“ mohou zneužívat např. k obcházení pravidel o místní příslušnosti soudu. Institut vyloučení věci k samostatnému projednání (§ 112 odst. 2 OSŘ), kterým lze nedostatek v právní či skutkové souvislosti společně projednávaných nároků obecně eliminovat, není v takovém případě dostatečně účinný. Věcný záměr se proto navrací k řešení, jež se v českých zemích uplatňovalo až do počátku 50. let 20. stol.

Dále je třeba upozornit, že současná právní úprava vedle výslovného řešení otázek věcné a místní příslušnosti postrádá rovněž další pravidla týkající se obecných otázek s procesním společenstvím spojených. Jde především o problematiku náhrady nákladů řízení; její řešení se v současných poměrech dovozuje z obecné úpravy (zejm. § 151 odst. 1 OSŘ, resp. § 140 odst. 1 OSŘ). Lze však pochybovat, zda je to dostatečné; vždyť např. i § 429 uherského CŘS obsahoval v tomto směru úpravu zvláštní. Věcný záměr to napravuje v části týkající se úpravy nákladů řízení.

16. Několik osob může společně žalovat nebo být žalováno (společníci v rozepři):

a) stojí-li vzhledem k předmětu sporu v právním společenství nebo jsou-li oprávněny či zavázány na témže skutkovém základě nebo společně a nerozdílně,

b) jedná-li se ve sporu o práva či povinnosti vycházející v podstatě ze stejnorodého skutkového a právního důvodu a je-li pro všechny žalované odůvodněna příslušnost téhož soudu.

Věcný záměr po vzoru rakouské úpravy (§ 11 rakouského ZPO) rozeznává dva základní druhy samostatného společenství, jimiž jsou vlastní (též označované též jako „materiální“) a nevlastní (§ 11 odst. 2, jinak též „formální“) samostatné společenství. Vlastní samostatné společenství je dáno buď existencí „právního společenství“ stran ve vztahu k předmětu sporu (např. spoludědicové, spoluvlastníci) nebo vznikem „faktického společenství“ na společném skutkovém základě (např. více poškozených z jedné dopravní nehody) anebo (hmotněprávní) aktivní či pasivní solidaritou společníků. Nevlastní samostatné společenství vyžaduje pouze existenci „stejnorodých“ (srov. Hora, V. Československé civilní právo procesní. Díl II. Řízení před soudy prvé stolice. 2. vydání. Praha : Nákladem vlastním, 1929, s. 19) nároků více osob. O takovou situaci půjde např. tam, kde více zaměstnanců domáhá na zaměstnavateli zaplacení dlužné mzdy nebo kde pronajímatel bytového domu žaluje více nájemců o zaplacení dlužného nájemného.

Rozlišování obou druhů samostatného společenství není bezúčelné; může se projevit se v úpravě místní příslušnosti (srov. § 93 odst. 1 rakouské JN) a nezůstává bez vlivu ani na stanovení hodnoty sporu pro účely stanovení věcné příslušnosti (srov. § 55 rakouské JN). Podle rakouské judikatury pak druh samostatného společenství ovlivňuje i to, zda je společník ohledně nároku jiného společníka projednávaného v témže řízení vyslýchán jako svědek (formální samostatné společenství), nebo jako strana (materiální samostatné společenství).

Úvodní věta bodu 16 samozřejmě nebrání tomu, aby procesní společenství vzniklo i jinak, než podáním žaloby společně několika žalujícími nebo proti několika žalovaným (např. spojením věcí ke společnému projednání nebo v důsledku procesního nástupnictví). Zvolená formulace však vystihuje typický způsob, jak bude k subjektivní kumulaci docházet.

4 komentáře
      1. Souhlasím. Jakýkoliv jiný postup by totiž zakládal procesní nerovnost účastníků a patrně rozpor s právem na zákonného soudce, když by jiná pravidla platila pro samostatného účastníka a jiná pro společníky.
        (Navíc by tak docházelo k situaci, kdy okresní soud prvního žalovaného společníka by se stal příslušným i pro všechny ostatní.)




        2



        0
  1. Mám za to, že procesní ekonomii by napomohlo, kdyby se definitivní příslušnost stanovila až po zjištění místní příslušnosti účastníků společenství. Bylo by jistě absurdní při jednoma prvním účastníku z Prahy a dalších z celé republiky stanovit místní příslušnost právě v Praze a ne někde „na půl cesty“. za úvahu jistě stojí i případná mobilita soudce za případem, je li případ historicky v jeho archivu a osobní známosti.




    1



    0

Napsat komentář

17. Každý ze společníků je vůči odpůrci ve sporu samostatný; procesní úkony či zmeškání některého společníka nejsou jinému společníkovi ani na prospěch, ani na újmu.

Navrhované ustanovení se pokouší vystihnout podstatu samostatného společenství výstižněji než dosavadní úprava. Nejde o to, že každý ze společníků jedná sám za sebe – pravidlo se netýká procesní způsobilosti –, nýbrž o to, že procesní jednání jednoho ze společníků nemá vliv na postavení druhého společníka.

Žádný komentář

Napsat komentář

18. Procesní úkony jednoho ze společníků, týkají-li se postupu v řízení, působí i vůči ostatním společníkům.

Formulace dosavadního § 91 OSŘ nevyjadřuje ani ten podstatný aspekt obou forem procesních společenství (samostatného i nerozlučného), a sice že všichni společníci vystupují v jediném řízení. Z toho musí plynout, jak potvrzuje i § 15 odst. 1 rakouského ZPO, že procesní úkony jednoho ze společníků týkající se postupu soudu v řízení (např. návrh na přerušení řízení, návrh na odročení jednání) působí i vůči ostatním společníkům. Z toho vychází i věcný záměr.

1 komentáře
  1. Není jasné, proč by samostatný společník, proti němuž je nárok žalobcem uplatněn v řízení, kde na straně žalované vystupuje další společník, nemohl činit procesní úkony, týkající se postupu řízení, s účinky jen pro sebe. Pokud může sám nést důsledky zmeškání (viz bod 17.), pak také jistě sám může například s žalobcem jednat o mimosoudním řešení sporu jen pro svou osobu a právě proto navrhnout přerušení řízení atd. Proti dalším samostatným společníkům pak soud může rozhodnout ve věci (dnes formo částečného rozsudku). Rozlišení společenství a úprava jeho významu pro řízení je tedy namístě. Náznak v bodě 20. není dostatečný.




    2



    0

Napsat komentář

19. Vztahují-li se účinky rozhodnutí, o něž v řízení jde, podle povahy právního vztahu jednotně na všechny společníky, tvoří tito společníci jednotnou stranu.

  1. Odporují-li si procesní úkony společníků, vezme soud za základ dalšího postupu ten procesní úkon, jenž se zdá všem společníkům příznivější.

Jsou-li někteří společníci ve sporu nečinní, působí účinky procesních úkonů těch společníků, kteří jsou ve sporu činní, i na ně.

  1. K uzavření smíru, vzdání se nároku a jeho uznání je třeba souhlasu všech společníků.

Ani vymezení nerozlučného společenství v § 91 odst. 2 OSŘ nelze považovat za zdařilé. Skutečnost, že se (rozuměno konečný) „rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky“, je charakteristická pro oba druhy společenství. V případě nerozlučného společenství jde však o to, že rozsudek musí znít vůči všem nerozlučným společníkům jednotně.

Je zřejmé, že taktéž v případech nerozlučného společenství musí mezi společníky existovat určitý právní poměr. Ten může vyplývat buď přímo z povahy uplatněného hmotněprávního nároku (např. určení existence nájemního vztahu mezi spoluvlastníky předmětu nájmu a nájemcem), nebo bude dán konstitutivní povahou rozsudku v řízení vydaného (např. při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví). Návrh ovšem vychází z toho, že bližší kritéria vymezující případy nerozlučného společenství by neměl zákon uvádět. Jejich stanovení má být přenecháno právní vědě a soudní praxi.

Věcný záměr se pokouší řešit problematiku odporujících si procesních úkonů nerozlučných společníků po vzoru § 12 odst. 2 vládního návrhu CŘS 1937, resp. podle tzv. principu příznivosti (Günstigkeitsprinzip) známého též rakouské procesní vědě a praxi.

S ohledem na to, že nerozluční společníci tvoří jednotnou stranu, může úkon jednoho z nich odvrátit nepříznivé následky opominutí jiného. To neplatí v případě smíru, vzdání se nároku nebo jeho uznání, neboť účinky těchto procesních úkonů by mohly působit k tíži jiných účastníků.

Žádný komentář

Napsat komentář

20. Jde-li o nerozlučné společníky, je třeba ke každému roku předvolat všechny společníky i tehdy, když někteří z nich předchozí rok zmeškali.

Z povahy nerozlučného společenství vyplývá, že nečinní společníci mohou mít prospěch z procesního jednání činných společníků. Věcný záměr v této souvislosti výslovně stanoví, že k dalšímu roku je třeba volat všechny nerozlučné společníky, tj. rovněž ty, kteří předchozí rok zmeškali.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 3 Hlavní intervence

21. Kdo si činí zcela nebo zčásti nárok na věc nebo právo, o nichž je zahájen spor mezi jinými osobami, může až do pravomocného rozhodnutí tohoto sporu společně žalovat obě jeho strany.

Ukazuje se, že praktický význam hlavní intervence není příliš velký. Přesto by bylo chybou tento institut, opětovně zavedený do naší procesní úpravy zákonem č. 30/2000 Sb., v novém procesním řádu opomenout. Současná právní regulace v podstatě kopíruje ustanovení § 16 rakouského ZPO, resp. § 14 vládního návrhu CŘS 1937. V navazujících ustanoveních § 9a a § 88 písm. g) OSŘ jsou upraveny rovněž otázky věcné, resp. místní příslušnosti k projednání žaloby z hlavní intervence. Věcný záměr u této úpravy setrvává.

Jiná je ovšem otázka, zda právní úprava je předmětem správného výkladu praxe. Je zřejmé, že v ní převažuje nesprávný názor, podle kterého by petit žaloby z hlavní intervence měl být shodný vůči všem žalovaným (tj. vůči stranám hlavního procesu, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1638/2014). Tato skutečnost může souviset s tím, že společenství vzniklé v intervenčním sporu na žalované straně bývá označováno jako nerozlučné (srov. Kolbaba, A. – Rubeš, J. – Tolar, J. Civilněprocesní předpisy platné v zemi České a Moravskoslezské. Praha : Právnické vydavatelství JUDr. Václav Tomsa, 1947, s. 124). Jde ovšem o společenství samostatné (srov. Kodek, G. E. – Mayr, P. G. Zivilprozessrecht. 2. vydání. Wien : Facultas, 2013, s. 155), neboť není nutné, aby rozsudek vyzníval vůči stranám původního řízení stejně. Tak se např. připouští, aby se hlavní intervenient domáhal na žalobci z hlavního sporu určení, že je vlastníkem věci, a současně na žalovaném z původního sporu jejího vydání [Dvořák, B. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až § 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha : WK ČR, 2016, s. 383]. Doplňovat však právní úpravu o výslovné řešení uvedených otázek se nejeví jako vhodné; změna nesprávného výkladu právní praxe je výzvou pro právní vědu.

Praxi naopak nečiní potíže pořadí, v jakém má být o žalobách rozhodováno. Soud buď usnesením spojí hlavní a intervenční řízení ke společnému projednání, nebo původní spor do doby vyřízení intervenčního sporu přeruší (srov Lavický, P. in David, L. – Ištvánek, F. – Javůrková, N. – Kasíková, M. – Lavický P. a kol. Občanský soudní řád. I. díl. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2009, s. 430). Ani v tomto směru tedy není zapotřebí právní úpravu doplňovat.

Dodává se, že CŘS obsahoval v ustanoveních § 22 až § 25 úpravu tzv. pojmenování auktora. Ve své podstatě šlo o zvláštní případ změny účastníků; byl-li žalován pouhý držitel věci nebo věcného práva, mohl po doručení žaloby vyzvat vlastníka (auktora), aby se ve lhůtě vyjádřil ke svému poměru k žalobou uplatněnému nároku. V případě, že auktor svůj vztah k věci uznal, mohl se souhlasem žalovaného vstoupit do sporu na jeho místo. Podle rakouské literatury jsou v současné době případy pojmenování auktora v praxi extrémně řídké (Kodek, G. E. – Mayr, P. G. Zivilprozessrecht. 2. vydání. Wien : Facultas, 2013, s. 160). Převzetí této úpravy se proto nenavrhuje.

1 komentáře
  1. Otázka hlavní nebo vedlejší intervence může nabývat na významu v řízeních o úpravu výživného, kdy v pozici oprávněných vůči jedné osobě je více osob (dětí z více vztahů, manželek, rodičů povinného apod.) Tato situace je dosud silně podceněna a v rámci jednoho řízení nelze hájit účinně práva další oprávněných, a už vůbec ne nezletilých dětí.




    0



    0

Napsat komentář

Díl 4 Vedlejší intervence

22. Kdo má právní zájem na tom, aby ve sporu zahájeném mezi jinými osobami uspěla právě jedna z nich, může k ní v tomto sporu přistoupit.

Na současné právní úpravě vedlejšího účastenství (§ 93 OSŘ) je dobře patrná snaha socialistického zákonodárce o zjednodušení tohoto institutu. Naproti tomu vedlejší intervence byla v minulosti upravena nikoliv pouze v jednom, nýbrž rovnou v pěti ustanoveních (srov. § 17 až § 21 CŘS).

Ani po stránce formulační nelze mít takto zjednodušenou úpravu za zdařilou; při vymezení vedlejší intervence opomněl zákonodárce zdůraznit, že se u intervenienta vyžaduje právní zájem na „vítězství“ jedné ze stran sporu. Pouhý právní zájem „na výsledku“ řízení nepostačuje, neboť výsledek řízení může být příznivý i nepříznivý. Úpravu je proto třeba již v tomto směru upřesnit.

2 komentáře

Napsat komentář

23. Vedlejší intervenient může do řízení vstoupit kdykoliv až do pravomocného skončení sporu.

  1. Prohlášení o vstupu do řízení činí intervenient podáním, v němž uvede, v čem spočívá jeho právní zájem na úspěchu strany, k níž přistupuje; podání se doručí oběma stranám.
  2. Na návrh jedné ze stran rozhodne soud, po slyšení této strany a intervenienta, o přípustnosti intervence. Na postup v řízení to nemá vliv.
  3. Dokud rozhodnutí soudu nenabude právní moci, musí být intervenient přibrán k projednávání věci.

Proti usnesení, kterým se intervence připouští, není přípustná stížnost.

Věcný záměr blíže vymezuje postup, kterým intervenient vstupuje do zahájeného řízení. Ve sporu o přípustnost vedlejší intervence musí být intervenientovi dán prostor k tomu, aby svůj vstup obhájil. Návrh strany řízení na vyloučení intervenienta naopak nesmí sloužit tomu, aby intervenientovi bylo zamezeno v účasti na řízení; k tomu může dojít až právní mocí rozhodnutí soudu o nepřípustnosti vedlejší intervence.

Obsahově pak současná úprava postrádá rozlišování pravidelné (srov. § 17 rakouského ZPO) a výjimečné (srov. § 20 rakouského ZPO) vedlejší intervence. Stejně tak chybí bližší úprava institutu oznámení sporu (srov. § 21 rakouského ZPO). Věcný záměr v tomto směru úpravu doplňuje.

Žádný komentář

Napsat komentář

24. Vedlejší intervenient musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho vstupu do řízení.

  1. Na podporu strany, k níž přistoupil, je intervenient oprávněn činit všechny procesní úkony, pokud neodporují vlastním úkonům této strany.
  • Rozhodnutí a podání, která se doručují straně, musí být doručena i jejímu intervenientovi.
  1. Svolí-li obě strany, může intervenient vstoupit do sporu jako strana na místo toho, jejž podporuje.

Povaha pravidelné vedlejší intervence se v podstatě kryje se současnou úpravou vedlejšího účastenství. Vedlejší intervenient pravidelně vystupuje jako pomocník hlavní strany. Musí přitom přijmout řízení v tom stavu, v jakém se v době jeho vstupu nachází. Takové výslovné ustanovení naše současná úprava postrádá a bylo by vhodné jej doplnit, neboť se jím zdůrazňuje pouze pomocná úloha intervenienta v řízení.

Za nesprávnou (příliš širokou) je pak třeba považovat formulaci § 93 odst. 3 OSŘ, přiznávající vedlejšímu účastníkovi na jedné straně nadměrné množství oprávnění, avšak na straně druhé jej zatěžující povinnostmi, které by nést neměl.

V prvém případě jde hlavně o to, že právní úprava připouští, aby byly přiznány účinky i takovým procesním úkonům vedlejšího účastníka, které odporují úkonům hlavní strany. Tato úprava nejenže je v rozporu se samotnou podpůrnou povahou vedlejší intervence, ale ve výsledku výrazně omezuje rovněž dispoziční a další oprávnění (např. právo navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům) strany, kterou intervenient podporuje. Věcný záměr tento nedostatek odstraňuje.

Co do zatížení povinnostmi, které by intervenient nést neměl, se jedná především o jeho povinnost hradit úspěšnému odpůrci strany, kterou podporuje, náhradu nákladů řízení. Rakouská úprava podobné ustanovení nemá, a to z dobrého důvodu: není spravedlivé, aby na pomoc, kterou hlavní straně poskytne, intervenient ještě doplácel. Věcný záměr tuto úvahu sdílí, neboť participací vedlejšího intervenienta na řízení lze předejít případnému dalšímu sporu, což je z procesně ekonomického hlediska výhodné.

Po vzoru § 19 odst. 2 rakouského ZPO se připouští, aby intervenient vstoupil, je-li dán souhlas obou stran, na místo té strany, kterou podporuje. Ve své podstatě se jedná o případ procesní legitimace.

Sporná však je otázka, zda má neúspěšná strana hradit náklady řízení vzniklé nejen odpůrci, nýbrž i jeho vedlejšímu intervenientovi. Rakouská úprava na ni poskytuje kladnou odpověď (srov. § 41 odst. 1 rakouského ZPO) a věcný záměr toto řešení přebírá (viz bod 85).

Žádný komentář

Napsat komentář

25. Má-li rozsudek, jehož se žalobce domáhá, mít podle povahy právního vztahu právní účinky i na právní vztah intervenienta k odpůrci jím podporované strany, má intervenient postavení nerozlučného společníka.

OSŘ zcela vypustil úpravu tzv. výjimečné vedlejší intervence (srov. § 20 CŘS). Její podstatou bylo, že se vedlejšímu intervenientovi dostávalo postavení nikoliv pouhého „pomocníka“, nýbrž společníka v rozepři se všemi oprávněními a povinnostmi s tím souvisejícími. Takto vzniklé společenství přitom mělo povahu společenství nerozlučného; vedlejší intervenient byl v takovém případě postaven – co do procesních práv a povinností – na roveň svému společníkovi.

Tato zvláštní úprava vedlejší intervence měla – a podle věcného záměru stále má – místo v případech, kdy se právní účinky rozsudku vztahují i na vedlejšího intervenienta. Takové případy nelze vyloučit ani za současné právní úpravy: např. účinky právní moci rozsudku o poddlužnické žalobě (§ 315 OSŘ) dopadají i na povinného. Právní moc rozsudku stejně tak zavazuje i singulárního právního nástupce strany, jehož vstup do řízení žalobce nenavrhl (srov. bod 276); i na tento případ by výjimečná vedlejší intervence měla dopadat.

Předpoklady výjimečné vedlejší intervence se jinak kryjí s podmínkami intervence pravidelné. I zde se vyžaduje právní zájem intervenienta na vítězství strany, kterou podporuje, a také zde o přípustnosti vedlejší intervence rozhoduje soud pouze na návrh některé ze stran.

Žádný komentář

Napsat komentář

26. Kdo má právní zájem na tom, aby oznámil spor třetí osobě, může tak učinit podáním, v němž uvede důvod oznámení a stručně vylíčí stav řízení, jestliže již bylo zahájeno.

  1. Oznámení sporu však neopravňuje k podání návrhu na přerušení řízení, prodloužení lhůty nebo odročení ústního jednání.

Současná úprava zmiňuje institut oznámení sporu (dříve „opovědění rozepře“) pouze okrajově (§ 93 odst. 2 věta prvá OSŘ jako „výzvu některého z účastníků“) a podřizuje jej výlučné ingerenci soudu. S ohledem na to, že význam oznámení sporu obvykle vyplývá z hmotného práva (např. § 1876 odst. 1 nebo § 2024 OZ) a že k němu může dojít již před zahájením řízení, není součinnost soudu vždy nutná. Přesto lze doporučit, aby nová procesní úprava základní náležitosti oznámení sporu upravovala. Doručování oznámení sporu prostřednictvím soudu má být ovšem právem účastníka, nikoliv jeho povinností. Nastoupení účinků litisdenunciace je totiž záležitostí strany, jež má buď oznamovací povinnost (srov. § 315 odst. 2 OSŘ) nebo právní zájem na doručení.

Jsou-li splněny zákonné předpoklady oznámení sporu, je procesní soud povinen oznámení doručit třetí osobě. V případě, že spor ještě nebyl zahájen, lze za příslušný považovat též obecný soudu osoby, jíž má být oznámení doručeno.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 5 Zmocnění

27. Není-li stanoveno jinak, mohou strany činit procesní úkony samy nebo prostřednictvím zmocněnce.

  1. Zastoupení zmocněncem nevylučuje ani v těch případech, v nichž je nařízeno zastoupení advokátem, aby se strana dostavila k soudu se svým zmocněncem a tam vedle něho činila ústní prohlášení. Odporují-li si prohlášení strany a prohlášení zmocněnce a setrvá-li strana po upozornění soudu na svém prohlášení, jsou pro spor rozhodná prohlášení strany.

Krom případů, kdy je zastoupení povinné, je na straně, aby zvážila, zda se nechá zastoupit zmocněncem, či nikoliv. To vyplývá i ze současného § 24 odst. 1 OSŘ. Na rozdíl od něj však není převzato pravidlo omezující počet zmocněnců na jediného, neboť pro něj není věcný důvod [k tomu viz Lavický, P. Nad fikcí výpovědi (odvolání) plné moci a restrikcí počtu zmocněnců v civilním procesu. Časopis pro právní vědu a praxi, 2009, č. II., s. 91 až 96]. Paragrafové znění stanoví pravidla mj. pro doručování v případě zastoupení více zmocněnci, jakož i pro řešení kolize jejich procesních úkonů.

Druhý odstavec upravuje nejen oprávnění zastoupené strany činit prohlášení souběžně se svým zmocněncem, ale po vzoru vládního návrhu CŘS 1937 řeší také kolizi prohlášení strany a zmocněnce.

4 komentáře
  1. Navrhuji šířeji umožnit zastupování právnickou osobou. V současné době je v OSŘ několik „privilegovaných“ typů právnických osob v § 26, které mohou zastupovat účastníka v určitém úzce vymezeném okruhu řízení. Takto restriktivní vymezení však brání například efektivnímu poskytování bezplatné právní pomoci. Již dnes Ústavní soud uznává v určitých situacích možnost lidí, aby se sdružili k ochraně svých práv, tedy připouští, aby účastníkem řízení byl spolek, i v situaci, kdy hmotné právo svědčí jeho členům.
    Pokud je možné toto, není zde objektivní důvod, aby takový spolek nemohl například zastupovat i další osoby, které jsou ve shodném postavení, avšak nejsou jeho členy.

    Námitka, že zastupování před soudem je úkolem advokátů, kteří mají patřičné vzdělání a povinné pojištění, není relevantní. I na členy spolků lze uplatnit stejná pravidla, například povinné pojištění či povinné právnické vzdělání či dokonce advokátní zkoušku u členů statutárního orgánu.




    3



    0
    1. Zatím jde jen o teze věcného záměru, a nelze tak vyloučit, že okruh osob oprávněných k zastupování bude rozšířen.

      V tuto chvíli však preferujeme řešení, kdy by k zastupování stran před soudem měli být oprávněni v zásadě jen advokáti, neboť je to náplní právě jejich práce, odpovídají tomu stavovské předpisy a podmínky výkonu advokacie. Advokáti k tomu dále mají dostatek znalostí, zkušeností a praxe.

      Ostatně i otázka bezplatné právní pomoci může být řešena prostřednictvím advokátů.




      0



      1
      1. Souhlasím, že náplní práce advokáta je zastupování před soudem, mají stavovské předpisy, znalosti, zkušenosti a praxi.

        To však nevylučuje, že odborně způsobilé k zastupování mohou být i jiné osoby. (A praxe ukazuje, že často jsou.)

        „Rozbíjení“ monopolu advokátů a otevírání právních služeb i dalším osobám je světovým trendem. Naopak nákladnost a nedostupnost právní pomoci je jednou z nejčastěji citovaných překážek přístupu k právu, a to i v zemích s vysoce rozvinutým systémem bezplatné právní pomoci.

        (Viz rovněž usnesení vlády ze dne 5. října 2016 č. 873, podle kterého je žádoucí zapojit spolky do systému právní pomoci.)




        1



        0
  2. V podrobnostech by pak také bylo vhodné vyřešit situace, kdy je (generální) plná moc založena pro více zástupců. Například ve správním rejstříku u soudu, tj. zda platí ta pozdější, nebo všechny a soud si vybere s kterým ze zástupců bude jednat atd.
    Bylo by dobré vyřešit situace, kdy soud zjistí kolizi zájmů zmocněnce a zastoupeného, nebo souběh zastoupení s prováděním důkazů. Zda se jí soud má zabývat, či nikoli (viz např. úprava v trestním řízení v § 35/2 a 3 tr. řádu) a jaký by měl být postup soudu (viz § 37a tr. řádu).




    0



    0

Napsat komentář

28. Strany jsou povinny nechat se zastoupit advokátem (advokátský spor), s výjimkou řízení před okresními soudy ve věcech, v nichž hodnota předmětu sporu nepřesahuje částku 50 000 Kč, a v řízení o stížnosti proti usnesení okresního soudu v takové věci.

  1. V řízení o žalobě na obnovu a pro zmatečnost jsou strany povinny nechat se zastoupit vždy bez ohledu na hodnotu předmětu sporu.

Základní koncepční otázkou týkající se zastupování zmocněnci je rozsah povinného zastoupení advokátem. V současné úpravě je požadavek povinného zastoupení advokátem předepsán pouze pro dovolatele v dovolacím řízení (§ 241 OSŘ).

Český přístup k povinnému zastoupení je užší, než je tomu kupř. v Rakousku nebo v Německu. Rakouský ZPO předepisuje v § 27 (s tam stanovenými výjimkami) povinné zastoupení mj. pro řízení před opravnými soudy, pro prvostupňové řízení před zemskými soudy, jakož i pro řízení před okresními soudy, pokud hodnota sporu přesahuje částku 5000 Euro. Německý civilní řád soudní v § 78 požaduje povinné zastoupení advokátem pro řízení před zemskými soudy, popř. též před vrchními zemskými soudy. Rovněž v řízení před Spolkovým soudním dvorem platí povinné zastoupení; zde je navíc úprava přísnější, neboť strany se musí nechat zastoupit některým z advokátů schválených (připuštěných) k zastupování před tímto soudem.

S povinným zastoupením advokátem počítal rovněž vládní návrh CŘS 1937. Podle § 25 odst. 1 mělo platit, že „strany jsou povinny dáti se ve sporech zastupovati advokáty před krajskými soudy a přede všemi soudy vyšší stolice (spor advokátský)“. Další ustanovení toto pravidlo prolamovalo výjimkami. Důvodová zpráva k tomu konstatovala: „Zásadou o nuceném zastupování nebylo hnuto přes to, že v novější době ozývají se v literatuře ostré hlasy proti zákonnému stanovení povinnosti stran dáti se zastupovati advokáty. Osnova, podržujíc tuto zásadu, nečiní tak ovšem snad proto, aby bylo zaručeno jakési hmotné zabezpečení stavu advokátského, nýbrž činí tak v zájmu soudnictví samého. Neboť není pochybnosti o tom, že součinnost advokátů může přispěti značně jak k usnadnění celého jednání, tak i k nalezení správného rozhodnutí. Při tom ovšem nutno předpokládati, že advokáti také jen v tomto smyslu svou součinnost budou chápati a ji vyvíjeti. S druhé strany ovšem nelze na této zásadě lpěti bezvýjimečně; dlužno od ní upustiti tam, kde lze dosáhnouti vzpomenutého účelu v tom kterém případě i bez součinnosti advokátovy, a kde by strany, jsouce přes to nuceny dáti se zastupovat advokátem, mohly právem toto donucování pociťovati jako obmezování své osobní volnosti.“

Věcný záměr se přiklání k rozšíření povinného zastoupení advokátem nad rámec současné úpravy i na řízení před vrchními a krajskými soudy; povinné zastoupení se navrhuje i pro řízení před okresními soudy, přesahuje-li hodnota sporu částku 50 000 Kč (zhruba dvojnásobek průměrné mzdy), tj. jde-li o závažnější věci z hlediska jejich hodnoty. Počítá se samozřejmě s tím, že v paragrafovém znění může být toto pravidlo doplněno o výjimky (např. povinné zastoupení advokátem se nebude týkat osob s právnickým vzděláním); to je běžný přístup i shora zmíněných zahraničních úprav. Pro účely věcného záměru, který pouze vytyčuje základní zásady budoucí úpravy, však není nutno do takových podrobností zacházet.

Výslovně se však uvádí výjimka z povinného zastoupení pro řízení o stížnosti, pokud hodnota předmětu sporu nepřesáhla 50 000 Kč. V těchto věcech neplatí povinné zastoupení ani v prvním stupni, a proto pokud by se strana musela nechat zastoupit advokátem jenom pro účely stížnostního řízení, řízení by se tím z hlediska času a nákladů jenom komplikovalo; bránilo by se tím rychlému a pružnému vyřízení stížnosti, o něž věcný záměr usiluje.

Hledisko hodnoty předmětu sporu se neuplatní u žalob na obnovu a pro zmatečnost. Jde o prostředky nápravy, které prolamují právní moc a jsou svou povahou natolik složité, že vyžadují vždy povinné odborné zastoupení.

37 komentářů
    1. Pokud bude prosazena povinnost nechat se zastoupit advokátem ve sporech s částkou vyšší než 50.000,- Kč, v odvolacím řízení, tak by do nového o.s.ř. mělo být přidáno právo osob s příjmy nižšími než průměr na advokáta přiděleného soudem. Jinak by se jednalo o zjevnou nerovnost mezi občany s podprůměrnými příjmy a těmi s nadprůměrnými. Okolnost, že spor se vede o částku vyšší než 50.000,- Kč nedokazuje domněnku, že navrhovatel je schopen si zaplatit advokáta sám.




      7



      1
      1. Tedy další náklady státního rozpočtu? Nemělo by být cílem MSp zjednodušení natolik, aby proces zvládl i podprůměrný občan? Navíc osoba nezastoupená advokátem by měla mít nadále (doufám, že s tím návrh počítá) právo na poučení o procesních právech a povinnostech přímo soudem.




        6



        0
  1. … vůli. Z hlediska stran se tak řízení stává dražším a omezuje se jejich svoboda volby. Přitom to, že zastoupení stran advokátem pomůže soudu, zdaleka neplatní bezvýjimečně, advokát často může spor protahovat, protože je pro něj zdrojem zisku. Tato změna by případně měla být mnohem přesvědčivěji argumentována, protože jinak to skutečně na první pohled působí trochu jako „nahrávka“ advokátní komoře.




    22



    1
  2. Z „PRAKTICKÉ PŘÍRUČKY K PODMÍNKÁM PŘIJATELNOSTI“ ESLP z roku 2011 (http://www.echr.coe.int/Documents/Admissibility_guide_CES.pdf) a v ní uvedené judikatury ESLP vyplývá,

    že „Stěžovatelé jsou povinni vyčerpat pouze ty prostředky nápravy, … a které mohou podat sami, …“ (odstavec 52),

    že „… není účinným prostředkem nápravy prostředek, který není přímo dostupný stěžovateli, nýbrž závisí na uvážení jiné osoby.“ (odstavec 53),

    že „Nemohou být brány v úvahu prostředky, jejichž použití závisí na volném uvážení veřejných představitelů, a které tak nejsou stěžovateli přímo dostupné.“ (odstavec 73).

    ——————————————————————

    1. Proto namítám, že povinné právní zastoupení v nové i současné právní úpravě odporuje judikatuře ESLP.

    2. Pokud by přesto bylo zákonem stanoveno povinné právní zastoupení (ať už by byl důvod jakýkoliv, obzvlášť „… činí tak v zájmu soudnictví samého. Neboť není pochybnosti o tom, že součinnost advokátů může přispěti značně jak k usnadnění celého jednání, tak i k nalezení správného rozhodnutí …“ – nejedná se o veřejný zájem, ale o „zjednodušení“ práce státu), pak musí též náklady na povinné právní zastoupení hradit stát.




    7



    2
    1. Evropský soud pro lidská práva zastoupení advokátem nevyžaduje, ale před podáním stížnosti je potřeba vyčerpat všechny vnitrostátní opravné prostředky. Když vnitrostátní soud odmítne opravný prostředek, protože stěžovatel není zastoupen advokátem, může to být problém. Z vlastní zkušenosti jsem zjistil, že takovou stížnost Evropský soud pro to odmítne.
      S advokáty mám tu zkušenost, že mi často nechtějí vyhovět v tom, co chci soudu sdělit. Jednání s nimi jsou pro mě velmi stresující. Jediné řešení tohoto stavu vidím v zrušení povinného zastupování, protože jinak se budou, podle mého názoru, jejich služby stále zhoršovat.




      5



      1
  3. Moderní právní řád musí být koncipován tak, aby každý člověk by měl mít možnost obstarat základní záležitosti bez pomoci advokáta. Právo a spravedlnost jsou tu pro lidi. Pokud je procesní či hmotné právo natolik složité, že je nezbytné mít advokáta i na základní věci, pak je to zásadní vada právní úpravy. Tu nelze hojit tím, že přikážeme lidi brát si advokáty. Je zkrátka nutné právo napsat a justici organizovat tak, aby advokát nutný nebyl. Pokud stát přikáže lidem mít brát si advokáta i na takto malé spory, prakticky tím rezignuje na jednu ze svých základních funkcí.

    Advokátní přímus jde opačným směrem, než jsou aktuální trendy v západní Evropě, kde je naopak snaha justici otevírat a zpřístupňovat.

    Domnívám se, že ve společnosti, která má tendenci stále více otázek upravovat zákonem, a současně má tendenci stále více věcí řešit přes soudy, nemá advokátní přímus místo.




    36



    3
    1. Povinnost nechat se zastoupit advokátem je poněkud zvrácená, kdy řada advokátů se řídí obyčeji a nikoliv právem a zastupují pouze pro to, aby získali palmáre. Jedná se prakticky o to, ABY BYLA PROTĚŽOVÁNA ELITNÍ SORTA PODNIKATELŮ NA ÚKOR PRÁV JEDNOTLIVÝCH OBČANŮ, kteří se raději nechají zastopit tzv. obecnými zmocněnci,(zdarma) kteří mají mnohem větší právní povědomí než samotní advokáti a soudci. To považuje stát touto novelou O.S.Ř. za ulehčení své práce. Nebude respektován žádný zákon, pokud si to soudce bude přát. Zde platí, že vrána vráně, oči nevyklove . Stát se snaží z lidí udělat bezprávní jedince bez možnosti, aby si smi hájili svá práva.
      Je prokázáno, že advokáti těžce nesou ty porážky od obecných zmocněnců a proto brojí proti nim. Takováto novela jednoznačně prokazuje neůctu k právům obyčejných lidí zřízením ILUMINÁTŮ s balamucením o tom, že právě státu jde o blaho lidí. Pokud novela projde v tomto znění, JE DŮVODNÉ BÁT SE TOHO, ZDA ŽIVOT
      I NADÁLE BUDE NÁŠ .
      Jak kolega předestřel. Pokud stát trvá na zástupu advokátem , je na něm , aby byl hrazen státem, jelikož mnoho lidí nemá na to, aby si advokáta mohli dovolit s přehnanými finančními nároky na jejich palmáre. Jak jsem již předestřel obecný zmocněnec vykonává zastoupení klienta bez nároku na honorář s mnohem větším úspěchem než samotný advokát s hodinou sazbou 1500-5000,- Kč za hodinu




      4



      2
      1. JEŠTĚ BYCH CHTĚL PODOTKNOUT, ŽE BY MĚLI SOUDCI BÝT PLNĚ ODPOVĚDNI ZA SVÁ ROZHODNUTÍ. Tímby se se měl navrhovatel o.s.ř. řídit a ne odebrat lidem základní právo brát se za svá práva a ne jako v japonské „pohádce“ pořídit si POKÉMONA V ROLI ADVOKÁTA.




        1



        1
      2. Je faktem, že mnozí “ právníci “ se dívají na obecné zmocněnce jako na něco nepřípustného, ale je třeba si uvědomit, že každý má právo na spravedlivý proces a ten není dán tím, že bude zastoupení advokátem povinné. Je zde 15 000 advokátů a ti potřebuji uplatnění. Problém je ten, že ne každý je ten, který tomu klientovi jednoznačně říká pravdu, např. že spor nemá naději na úspěch apod. NV exekučních věcech je to dané tím, že když je povinný s noha exekucemi, tak málokterý advokát jej bude zastupovat, protože nabyde dojmu, že to nemá význam. Samozřejmě u směnek, kde je zaručen úspěch, tak je to něco jiného, ale u problematických věcí advokáti vzhledem k velké konkurenci pro ně maličkosti neřeší, ale pro občana je každý spor velký bez ohledu na výši.




        3



        0
  4. Dobrý den.

    Rozhodně nesouhlasím s návrhem omezit v civilním procesu sporným stranám možnost zastoupení a rozhodně nesouhlasím s koncepcí nařídit sporným stranám povinnost, aby jejich spor byl POVINNĚ zastupován advokátem.

    Obecně, z povahy soukromého práva vychází svoboda stran určit, jaká práva a jaké povinnosti strany ujednají a pro případ uplatnění práva v soudním řízení je svobodou stran určit, jakým způsobem která strana svůj spor povede. Toto je rize soukromoprávní kategorie. Povinné zastoupení kýmkoliv, byť advokátem, hrubým a zcela nepřípustným způsobem zasahuje do subjektivních práv osob, výrazně omezuje a prodražuje dostupnost a vymahatelnost práva.

    Zákonodárce zde není od toho, aby v soukroměprávních vztazích (v civilním procesu) nařizoval stranám, jakým způsobem (byť na procesní rovině) se kdo má domáhat u soudu svých práv. To by pak mohl zákonodárce rovnou uložit, že soudy budou v civilním řízení projednávat jen „některé“ žaloby podle „nějakého“ kritéria (např. jen spory nad 50.000,- Kč…). Celý tento zamýšlený koncept je naprostý nesmysl a hrubý zásah do práva stran vést svůj spor podle vlastní úvahy.

    Nad to, je zde právní předpis, který ukládá straně povinnost za zahájení řízení zaplatit soudní poplatek (Tj. cenu za to, že řízení bude zahájeno. Cenu za to, že strana může své subjktivní právo uplatňovat určitým způsobem. Toto je ekonomický aspekt civilního procesu – za zaplacení soudního poplatku stát v rámci soudní moci poskytuje „placenou“ službu, jejíž výstupem je soudní rozhodnutí). Pakliže stát omezí osobám subjektivní právo vést svůj spor podle vlastní úvahy (uložením povinnosti povinného zastoupení advokátem), zjevně dojde k tomu, že strany začnou více využívat alternativní možnosti – rozhodční řízení, kde však je rovnost stran a dostupnost práva?

    Rozhodně je na místě, aby ve VEŘEJNÉM procesu (např. ve věcech trestních) bylo uloženo povinné zastoupení. Rozhodně NENÍ na místě, aby v SOUKROMÉM procesu stát omezoval a reguloval procesní práva sporných stran uložením povinnosti, že spor za stranu nutně (výlučně) povede zástupce – advokát. Uložení povinnosti povinného zastoupení advokátem civilní řízení rozhodně nezrychlí ani nezlevní. Jediným efektem bude bohužel snížení dostupnosti vymahatelnosti práva.

    Dále:
    – kritérium podle hodnoty sporu (např. do a nad 50.000,- Kč), to je absolutní nesmysl, kdo to vymyslel?
    – kritérium podle věcné příslušnosti (tj. u Okresního/Obvodního soudu, či Krajského soudu atp…), toto také není spravedlivé, neboť např. určité věci jsou uplatnitelné výlučně jen u Krajského soudu (směnky, pracovněprávní věci, práva z duševního vlastnictví, průmyslová práva, autorská práva, věci týkající se obchodních společností…) čímž se opět automaticky zasahuje do svobody/práva strany vést svou věc podle své úvahy.

    Závěrem. Stát poskytuje „placenou službu“ osobám, za účelem vymahatelnosti subjektivních práv, za účelem dostupnosti práva, za účelem dosahování a udržení spravednosti i v rámci „soukromoprávních“ vztahů. Cenou za tuto „placenou službu“ je soudní poplatek (případně správní / místní poplatek). Pakliže stát poskytuje službu vymahatelnosti práva „za úplatu“ a nad to ještě uloží stranám povinnost, aby jejich spor povinně vedl advokát (tj. za úplatu), tím stran domáhající se svých práv hradí za jednu službu cenu 2x (tj. státu za soudní poplatek, tj. advokátovi za to že stát nařídí že je to nutná podmínka sporu). Toto je velmi nespravedlivé! Nesouhlasím!

    Ať si stát zvýší soudní poplatky za civilní proces, pakliže je k tomu ekonomický důvod. Ale omezovat způsob uplatnění práva u soudu – promiňte, to je zvěrstvo!

    S úctou a pozdravem Mgr. Ing. Zdeněk Hájek




    23



    3
  5. Plně souhlasím s panem Mgr.Ing.Zdeňkem Hájkem a dalšími komentujícími, že nařízení povinného zastoupení advokátem v civilním řízení by bylo hrubým a zcela nepřípustným zásahem do práva občanů vést svůj spor dle vlastní úvahy.
    Sdružení akcionářů a vkladatelů České republiky, jehož jsem předsedou, pomáhá občanům získat odškodnění za ztráty ve vytunelovaných investičních fondech. Za dvacet let naší činnosti jsou naše zkušenosti s advokáty velice špatné. Tam, kde jim žalobci zaplatili a nechali se zastupovat, byly výsledky nakonec podstatně horší, než když se s naší bezplatnou pomocí soudili sami nebo se nechali zastupovat funkcionáři sdružení jako obecnými zmocněnci. Stát proto nemá právo nařizovat občanům, aby se nechali zastupovat advokáty, když jim nemůže zaručit, že ti advokáti je budou zastupovat lépe, než by to dokázali oni sami nebo s obecnými zmocněnci. Takové nařízení by bylo naprosto nedemokratické, v hrubém rozporu s lidskými právy.
    Nejedná se tedy jen o to, že na povinné zastupování advokátem by mnozí občané neměli peníze. Hlavně jde o to, že kvalita takového zastupování advokátem není vůbec zaručena a to ani v případě, že jde o advokáta renomovaného, jak by naše sdružení mohlo na jisté deset let se táhnoucí kauze dokázat.
    Odvolávat se na povinné zastupování advokátem v Německu či Rakousku je pochybné. Připomíná to doby, kdy jak byly věci řešeny v Rusku, tak musely být i u nás. My máme svoje demokratické tradice již od dob Jana Husa, v posledních staletích prosazované T.G.Masarykem či Václavem Havlem. Z nich plyne, že občan má právo si svůj osud v prvé řadě určovat sám, nikoliv nějaká vrchnost, stojící nad ním. Znamená to, že i svůj právní spor má občan právo vést si sám, pouze když uzná za vhodné, může vedení svěřit obecnému zmocněnci či advokátovi. Porušení tohoto práva by bylo návratem do totality.
    Pokud se navrhovatelé povinného zastupování advokátem domnívají, že počet žalob je příliš vysoký a vyžaduje regulaci z ekonomických důvodů, potom řešení spočívá ve zvýšení soudních poplatků za civilní proces, nikoliv v omezování způsobu uplatňování práva u soudu, jak v závěru svého komentáře uvádí pan Mgr.Ing.Hájek.

    Vladimír Skalický, předseda Sdružení akcionářů a vkladatelů České republiky




    5



    5
    1. Nemyslím si, že je zvýšení soudních poplatků řešení. Tím se jen obyčejným lidem vzdálí vymahatelnost práva, neboť zaplatit soudní poplatek řekněme 5.000,- Kč, může být pro běžného člověka velmi problematické. Navíc neví-li, zda jen nevyhodí zbytečně peníze, když mu pak dlužní uteče do insolvence a dostane 30%..
      Jinak souhlasím, že povinné zastoupení advokátem, určené jen hodnotou sporu je nesmysl. Když budu mít splatnou směnku na 80.000,- Kč + uznání dluhu s ověřeným podpisem, co na tom potřebuji za právní zastoupení??
      V případě, že se v průběhu řízení ukáže, že účastník není schopen adekvátně reagovat, neboť je věc například natolik technicky natolik složitá, že jí účastník nechápe, nechal bych soudu možnost, požadovat od něj zastoupení advokátem.




      0



      0
    1. Nikoliv, podle navrženého pravidla platí, že hranicí je „hodnota předmětu sporu“ nikoliv „peněžitá částka“ či „peněžité plnění“. Pravidlo tak dopadá i na žaloby s nepeněžitým plněním, kde se vychází z hodnoty tohoto nepeněžitého plnění. K určení hodnoty předmětu nepeněžitých sporů se bude věnovat jurisdikční norma (k tomu viz tezi č. 300).

      Zároveň upozorňujeme, jak se ostatně píše v odůvodnění bodu 28 výše, že jde zatím jen o teze a případné výjimky z pravidla pro osoby s právnickým vzděláním budou řešeny až v paragrafovaném znění.




      0



      1
      1. Ještě doplňuji, že pokud by měl účastník právnické vzdělání, také není důvod, aby byl povinně zastupován advokátem. Bylo by paradoxní, pokud by advokát musel být zastupován advokátem. Z povinného zastoupení advokátem by měla být alespoň stanovena výjimka, jako je tomu v současnosti při podání dovolání – viz § 241 odst. 2, 3 OSŘ.




        1



        0
  6. Domnívám se že požadavek na zastoupení advokátem je naprosto nesmyslný a porušuje svobodu stran řídit proces dle svého uvážení. Je zřejmé, že povinné zastoupení advokátem bude způsobovat průtahy oproti zastoupení interním právním specialistou nebo samotnou zúčastněnou osobou. Zájem advokáta jde ve valné většině případů před zájmem klienta. To vede k více úkonům v řízení a spory se protahují a prodražují.

    Je mnoho typů sporů, které nevyžadují velké odborné znalosti. Např.: vyplnit návrh na vydání platebního rozkazu a doložit k němu potřebné listiny zvládne i středoškolák, a je dosti subjektů, které posílají plaťáky svépomocí. Pokud je následně podán odpor a žalobce si netroufá, může si kdokoliv služby advokáta doobjednat.

    Současný návrh advokátního přímusu jen povede k nedostupnosti práva pro méně majetné a k odcizení justice běžným lidem a ke kabinetní justici. Rovněž soudce by styk s obyčejnými lidmi mohl osvěžit a připomenout jim, že za soudními případy jsou skutečné příběhy a skuteční lidé, kteří třeba v době podání žaloby byli mladí a krásní a v době vyhlášení rozsudku již jejich mládí uteklo do dáli.

    S úctou MD




    6



    0
  7. Doporučuji nahradit povinné zastoupení advokátem mnohem přísnější povinností soudu poučovat strany o jejich procesních právech a povinnostech. Soud by měl primárně směrovat strany k meritornímu vyřešení sporu. Právě snaha minimalizovat počet rozhodnutí založených na formálních důvodech by měla být základním cílem nové úpravy (viz např. zamítavé rozsudky v určovacích žalobách z důvodu nedostatku naléhavého právního zájmu apod.).




    2



    1
  8. Namísto toho, aby MSp revidovalo současný advokátní přímus, který – např. v řízeních před NSS – je formalistickým přežitkem, jde na ruku advokátní lobby i v civilních sporech. Je třeba si uvědomit, že na odpovědnosti stran, zda a kým se nechají ve věci zastoupit. Mnohdy poučený laik (nezastoupený účastník) zmůže více než renomovaný advokát s dvou- nebo trojciferným ev. č.




    3



    0
  9. Vážení přátelé, já nemám právnické vzdělání a Ústavní soud již několikrát moje podání odmítl jen proto, že jsem nebyl zastoupen advokátem. Jsem přesvědčen o tom, že každý člověk by měl mít příležitost účastnit se soudního řízení sám a na vlastní zodpovědnost. Jestli se na to někdo necítí, může se nechat zastoupit advokátem dobrovolně.
    Chtěl bych se domáhat jen takových práv a uvádět jen taková tvrzení, která mi dávají smysl. Je pro mě velmi stresující, když advokát za mě u soudu uvádí něco, co mi smysl nedává nebo se mnou nesouhlasí. Za takových podmínek se nemohu mých práv domoci.
    Jestli jsou nějací chudí advokáti, kteří si chtějí tím, že mě budou zastupovat vydělávat na živobytí tak bych byl ochoten jim zaplatit za to, že mě zastupovat nebudou a já se budu moci soudního řízení účastnit nezastoupený advokátem.




    1



    1
    1. Povinné zastoupení před NS a ÚS já naopak vnímám jako potřebné a smysluplné, vzhledem k povaze jejich činnosti. Než se spor dostane k Ústavnímu soudu, už předtím prošel celou soudní soustavou a skutkové otázky by již měly být vyřešeny. ÚS řeší nejsložitější právní otázky a je proto nutné, aby podání obsahovalo vysoce erudovanou právní argumentaci.

      Naopak u prvostupňového a odvolacího soudu je potřeba především vylíčit a zjistit skutkový stav. Právní posouzení je především věcí soudu samotného (podle zásady „soud zná právo“).




      5



      1
  10. Vidím, že jde o sporné téma. Možná by celé věci pomohlo, pokud by se ministerstvo podělilo o podklady a data, na základě kterých padlo toto rozhodnutí. Například, jaká je mezi veřejností poptávka po povinném zastoupení advokátem, nakolik je veřejnost spokojena se službami advokátů, jaká je spokojenost s cenou právních služeb, či jaké jsou hlavní důvody, pro které si lidi advokáty nenajímají.

    Pak by bylo jistě možné diskutovat fundovaněji.




    5



    0
    1. Dalším podkladem by mohla být analýza, zda samotné soudy chápou kvalifikované zastoupení jako pomoc pro rychlejší a efektivnější prosazování spravedlnosti. Jsou samozřejmě případy notorických podatelů nejasných a zjevně nesmyslných návrhů, které by advokát zřejmě nesepsal, nebo by podatele v jeho právním zájmu patřičně usměrnil. Tyto situace by se ale měly řešit procesně jinak. Například tím, že se k takovému podání nebude za určitých okolností přihlížet a podatel bude jen neformálně o osudu podání vyrozuměn. V některých případech však evidentně advokátní zástupce skutečně procesní situaci (nyní) účastníka pouze zhoršil (toto hodnocení je samozřejmě omezené subjektivním pohledem na věc, protože nejsou známy pokyny klienta advokátovi).




      0



      0
  11. Připojuji se k vyčerpávajícím komentářům kolegů, viz výše. Přiznávám se, že i s ohledem na své zkušenosti s procesem soudních řízení nevidím jediný relevantní důvod, proč v novém kodexu zavádět institut povinného zastoupení advokátem u všech soudních instancí. Ve zkratce:
    – zrychlí se tím či zefektivní práce soudů a soudní řízení? Nevidím důvod, proč by to tak mělo být. Nevidím z praxe žádný rozdíl mezi spory, kde byly strany právně zastoupeny, a kde nikoli. K tomu je nutné dodat, že advokát ani nemusí být motivován k rychlému a efektivnímu ukončení sporu
    – jsou všichni advokáti odborníky na civilní proces? Se vším respektem se obávám, že nikoliv, příslušnost k advokátní komoře touto zárukou není
    – bude mít povinné zastoupení advokátem vliv na náklady stran v soudním řízení? Nepochybně, tyto náklady se výrazně zvýší, a to dle věcného záměru i u de facto bagatelních věcí
    Na druhou stranu, akceptuji a považuji za pochopitelné, že ve výjimečných případech (typu podání ústavní stížnosti apod.) toto kritérium smysl má, opravdu by ale nemělo být aplikováno v běžných sporech.




    4



    0
  12. Zavedení povinného zastoupení advokátem v rozsahu, jak je navrhováno není v souladu se zásadou procesní ekonomie, která usiluje o co největší rychlost řízení a co nejnižší náklady. Dle našich dlouhodobých zkušeností povinné zastoupení advokátem nepovede k proklamovaným cílům, tj. k urychlení řízení a dosažení soudního rozhodnutí s přiměřenými náklady.

    Zastoupení advokátem by mělo být zachováno jako možnost, nikoliv jako povinnost. Pouze ve výjimečných, zákonem stanovených, případech by se mělo jednat o povinné zastoupení (např. v dovolacím řízení, avšak se zachováním stávajících výjimek – viz níže).

    Koncepce povinného zastoupení advokátem není přínosem pro osoby fyzické, ani osoby právnické. Argumentace uvedená níže bude vedena z pohledu obchodních společností (dále jen „společnosti“), které mají bohaté zkušenosti s civilním řízením a se zastupováním ze strany advokátů.

    Odůvodnění výhrad k návrhu:

    • Řada společností si v průběhu let vytvořila vlastní právní oddělení s vysokoškolsky vzdělanými zaměstnanci v oboru právo (jsou často advokáty), kteří se specializují na řízení před soudy. K tomuto kroku přistoupily i proto, že z ekonomického hlediska je neúnosné využívat výhradně externích právních služeb.
    Interní právníci disponují detailní znalostí svého zaměstnavatele a jsou schopni hájit jeho zájmy mnohdy lépe a rychleji než externí právníci (advokáti), kteří tyto interní znalosti logicky postrádají.
    Pokud by došlo k přijetí návrhu povinného zastoupení advokátem, pak budou tyto společnosti nuceny vynakládat značné finanční prostředky i v situacích, kdy si jsou schopny zajistit procesní obranu za mnohem nižší náklady. Případný „přísudek“ je většinou pouhým zlomkem vynaložených nákladů na advokáty.

    • Společnosti bezpochyby budou nadále využívat služeb advokátů/advokátních kanceláří, se kterými mají dlouhodobě dobré zkušenosti a které poskytují právní služby na vysoké úrovni. Nicméně společnosti musí postupovat s péčí řádného hospodáře a v „méně důležitých sporech“ (např. s nižším finančním plněním) by docházelo k tomu, že i přes úspěch v soudním sporu by společnosti vynakládaly vyšší částky na právní zastoupení, než kterých se domůžou u soudu (jak uvedeno v předchozí odrážce).
    Bezpochyby by docházelo k tomu, že by společnosti důkladně zvažovaly, zda se budou domáhat svých práv soudní cestou, nebo zda raději dlužné částky či jiná práva tzv. nebudou vymáhat soudně. Potažmo by návrhem na povinné zastoupení mohlo dojít k porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na přístup k soudu dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
    • Povinné zastoupení advokátem může být překážkou pro řadu účastníků sporu, především pro fyzické osoby (např. na straně žalující). Ti si až v průběhu sporu mohou uvědomit, že stávající advokát je pro ně příliš drahý, nebo se spor v průběhu doby stal natolik nákladným, že už na další služby nebudou mít finanční prostředky a tyto fyzické osoby budou požadovat přerušení řízení s tím, že si musejí najít levnějšího advokáta atp.
    A mohou soudy odepřít tento požadavek na změnu advokáta? Nebo by tím znemožnily dotčenému účastníku přístup k soudu? Tím bude naopak docházet k oddalování soudního rozhodnutí, a to nejen pro žalobce, ale i pro stranu žalovanou (např. společnost, pro kterou tato situace bude spojena s dalšími výdaji – další soudní jednání, komunikace s novým advokátem protistrany atd.).

    • Povinné zastoupení advokátem, ve vší úctě k advokátskému stavu, není dostatečnou zárukou urychlení řízení.
    Letité zkušenosti bohužel dokládají, že velký počet sporů je záměrně komplikován samotnými advokáty. Ti skrze procesní obstrukce oddalují kýžené soudní rozhodnutí, případně jsou motivováni počtem hodin/úkonů právní služby a není v jejich zájmu rychlé skončení soudního sporu. Tím zároveň narůstají náklady i druhé straně (společnosti).
    Za vhodnější považujeme takovou změnu osř, kdy odměna strany, která měla ve věci úspěch, by byla vyšší v případě, že tato strana (včetně jejího případného advokáta) nečinila procesní obstrukce a činila procesní kroky tak, aby soud mohl rozhodnout v přiměřené době, a rovněž i v situaci, kdy druhá straně činila procesní obstrukce.
    • Pokud je jedním z cílů návrhu předejít nekvalitním podáním účastníků sporu, kteří nejsou právně zastoupeni, pak je možné, aby byla soudu stanovena možnost vyžadovat na účastníkovi sporu doplnění podání s tím, že pokud nedojde k nápravě v přiměřené době, bude účastníkovi ustanoven advokát (obdobně jako dnes § 30 osř). I zde je vhodnější forma možnosti ustanovení advokáta soudem (třeba i se stanovením krátkých lhůt, aby nedocházelo k nechtěným průtahům), než povinné zastoupení advokátem.
    Praktické poznatky ze současné soudní praxe poukazují na to, že nejsou výjimečné situace, kdy strany, přes opakované výzvy soudu a rovněž přes to, že jsou zastoupeny advokátem, výzvě nevyhoví a podání nedoplní kýženým způsobem. Lze si položit otázku, nakolik je pravděpodobné, že se na tomto stavu něco změní, když by mělo být zastoupení advokátem povinné.
    • Za relevantní považujeme požadavek na zachování povinného zastoupení v mimořádných případech, např. v rámci dovolacího řízení (současná úprava § 241 osř), obdobně i ustanovení § 30 odst. 1 zákona o ústavním soudu či ustanovení § 105 soudního řádu správního, opět však s výjimkami pro osoby mající právnické vzdělání.
    Závěr:

    Je nezbytné, aby navrhované znění bodu 28. věcného záměru bylo přinejmenším doplněno o výjimky, např. povinné zastoupení advokátem nebude vyžadováno u osob s právnickým vzděláním, u společností se zaměstnanci s právnickým vzděláním, společností, za něž jedná osoba s právnickým vzděláním apod.




    11



    0
  13. Plně souhlasím s paní Hlaváčkovou. Jen doplňuji , že pokud platí teze, že je zde rovnost stran, není žádný důvod, aby si strana nemohla rozhodnout jestli chce se hájit sama, nebo pomocí svého právníka (např. „podnikového právníka“) nebo pomocí osoby,které věří anebo s pomocí advokáta. Jde o právo dané strany. Není žádný důvod, proč by měl zákonodárce takto zasahovat do soukromého práva. Upozorňuji na to, že advokát neznamená nutně kvalitnější znalost podstaty a předmětu sporu a tedy lepší postavení strany sporu. Je mnohdy dost těžké -např.složité technické záležitosti, nebo souvislosti – advokátovi vysvětlit. Navíc, je zde i ohled na finanční možnosti strany sporu. Proč najímat advokáta, který je třeba lacinější, ale méně schopný, když je dotyčná strana schopna spor vést sama a odpovědně. V neposlední řadě – nějak jsem si nevšiml, že by zde byla analýza, kolik by bylo potřeba advokátů pro současně vedené spory dle daného kritéria , jinak řečeno, jestli je dost advokátů k dispozici. Jejich nedostatek může vést k dalšímu a dalšímu prodlužování sporů. (Prostě nebudou stíhat). Pokud ovšem není záměrem zákonodárce stranám komplikovat přístup k právu a tím snížit počet sporů.




    2



    0
  14. Odkazuji na anketu mezi soudci ohledně vlivu zastoupení advokátem na průběh řízení, ze které je patrné, že advokáti často spor spíše komplikují a vyhrocují. Trendem by mělo být přibližování práva běžným lidem, srozumitelnost a jasnost výkladů, nikoliv zatemňování do té míry, že se v tom neorientují ani profesionálové. CŘS by měl naopak posílit pozici odborníků na dohody, nikoliv na konflikty. Zastupování před soudem není pouze právní disciplína, ale i činnost vyžadující zkušenosti v psychologii, komunikaci a dalších vědních disciplínách. Proto zužování problematiky zastupování na právní profesi advokáta je špatné.




    2



    0
  15. Zde je mimojiné nezbytné zachovat ustanovení § 26 OSŘ nejen odst. 1. V opačném případě by nastal rozpor s mezinárodním právem. Rovněž tak není vyjasněno, jakým způsobem bude vypočtena hodnota sporu u sporů nepeněžního charakteru. Právnickým osobám je nezbytné zachovat zastoupení podnikovým právníkem (pověřeným statutátním zástupcem), v podnikatelské sféře jsou žalovány prostřednictvím jednoduchého EPR formuláře částky výrazně převyšující 50.000 Kč. Rovněž tak fyzické osoby musí mít svobodu volby, u nemajetných jednoznačný, snadno uplatnitelný nárok na bezplatné zastoupení. Návrh tohoto ustanovení se nejeví vůbec šťastným, argumentace rakouskou úpravou zcela neodůvodněná ve vztahu k úpravám většiny zemí EU, ve kterých je trend zcela opačný – směřující k otevřenosti justice, nikoli podléhání advokátní lobby.




    1



    0
  16. Zcela souhlasíme s předchozími námitkami kolegů a zejména s námitkami Nadace BOHEMICA. V otázce tohoto neakceptovatelného ustanovení doplňujeme, že vypuštěním ust. § 26 odst. 1 a 6 o.s.ř. by došlo k nepřijatelnému rozporu s mezinárodním právem, jak již judikoval Nejvyšší soud ČR (Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. Cpjn 202/2013).
    „Pro právni postavení odborových organizací je charakteristické, že se – kromě ustanovení čl. 20 a 27 Listiny základních práv a svobod (vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. a změněné ústavním zákonem č. 162/1998 Sb.) a Listiny základních práv Evropské unie (za podmínek stanovených v čl. 51 a násl. této listiny) – řídí především mezinárodními smlouvami, které upravují svobodu sdružování a ochranu práva svobodně se sdružovat a které jsou součástí českého právního řádu (a ve smyslu čl. 10 Ústavy mají „přednost před zákonem“); jde zejména o Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod ze dne 4. 11. 1950 a na ni navazující protokoly (uveřejněna sdělením č. 209/1992 Sb.), Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (uveřejněn pod č. 120/1976 Sb.), Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech (uveřejněn pod č. 120/1976 Sb.), Evropskou sociální chartu ze dne 18. 10. 1961 (uveřejněna pod č. 14/2000 Sb. m. s.), Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 87 o svobodě sdružování a ochraně práva odborově se organizovat ze dne 9. 7. 1948 (uveřejněna pod č. 489/1990 Sb.) a Úmluvu Mezinárodní organizace práce č. 98 o provádění zásad práva organizovat se a kolektivně vyjednávat ze dne 1. 7. 1949 (uveřejněna pod č. 470/1990 Sb.). Ustanoveními občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) o právnických osobách a spolcích se odborové organizace řídí (srov. též § 3025 odst. 1 obč. zák.) jen subsidiárně (v rozsahu, v jakém nelze použít mezinárodní smlouvy) a přiměřeně (v rozsahu, v jakém to neodporuje povaze odborových organizací).
    Z výše uvedeného (pro otázku řešenou tímto stanoviskem) mimo jiné vyplývá, že každý má právo zakládat „bez předchozího schválení“ na ochranu svých zájmů odborové organizace a přistupovat k nim (stát se jejich členem), přičemž výkon tohoto práva nesmí být omezován (s výjimkou omezení, jež jsou stanovena zákonem a jež jsou „nutná v demokratické společnosti v zájmu národní nebo veřejné bezpečnosti, veřejného pořádku, ochrany veřejného zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných“), že odborové organizace vznikají nezávisle na státu, že odborové organizace mají právo „vypracovávat své stanovy a pravidla, zcela svobodně volit své zástupce, organizovat svoji správu a formulovat svůj program“, přičemž „veřejné orgány se zdrží jakéhokoliv zásahu, který by omezoval toto právo nebo zabraňoval jeho zákonnému vykonávání“, a že odborové organizace „nepodléhají rozpuštění nebo pozastavení činnosti administrativní cestou“. Odborová organizace brání zájmy (zejména hospodářské a sociální) svých členů a vykonává další činnosti uvedené v jejích stanovách nebo jiných pravidlech, které přijala, jakož i provádí další „program“, který odborová organizace schválila o předmětu své činnosti. Zmíněná hlediska je samozřejmě třeba uplatnit také při řešení procesněprávní otázky, jaké jsou předpoklady k tomu, aby odborová organizace mohla v občanském soudním řízení zastupovat účastníka, který je jejím členem.
    Směrodatná je tu pouze skutečnost, že jde o právnickou osobu, která byla zapsána do spolkového rejstříku jako odborová organizace; jakékoliv další zkoumání jejího právního postavení nebo vyšetřování jí vykonávaných činností by představovalo nepřípustné zásahy do právního postavení odborových organizací, upraveného, zaručeného a garantovaného zejména výše uvedenými mezinárodními smlouvami a právním řádem České republiky“.
    Argumentace k navrhovanému ustanovení č. 28 jen a pouze oporou v rakouské a německé právní úpravě je značně irelevantní. Odůvodnění navrhovatele je opřeno o značné nepřesnosti, neboť např. dle německé právní úpravy většinu sporů rozhodují soudy typu Amtsgericht, rozhodující spory do 5.000,00 EUR či spory rodinného práva, bez povinného zastoupení advokátem, rovněž tak platí pro spory právnických osob bez limitu).
    Navrhované znění ustanovení č. 28 považujeme za zcela nepřijatelné a omezující právo přístupu k soudu jak pro fyzické, tak právnické osoby.




    3



    0
  17. Je skandální, že v 21.století vůbec někdo (ministerstvo) něco takového navrhl. Ani Habsburkové, dokonce ani Hitler, neupřeli právo českému člověku se hájit před soudem sám. Celý problém spočívá v úplatě za zastupování a snaze ČAK dosáhnout téměř feudálních pořádků v republice; tj. přisvojit si výhradní právo na zastupování u soudu a eliminovat zastupování ZDARMA kýmkoliv jiným. ČAK má zhruba přes 10 tisíc členů, právníků v Česku je však, odhadem, přes 80 tisíc.
    Uzákoní-li se navrhované, dva až čtyři miliony lidí se ocitnou outlaw. Uvedu příklad – spor o 100 tis Kč (což může být například spor o ojeté auto, spor z úrazu, spor o stavbu zdi nebo koupě vadné elektroniky – prostě spor, který se může týkat kohokoliv). Průměrná mzda je cca 28 tis., medián je cca 25 tis., to bere zhruba polovina všech zaměstnanců. Normální rodina s příjmem mediánu běžně vyjde. Taková rodina však rozhodně nemá nárok na bezplatné zastupování u soudu. Bude-li se soudit ve sporu o 100 tis, pak advokátovi dle tarifu při standardních deseti úkonech zaplatí 68 tis. A to už je problém (nehledě, že může být odvolání atd.), taková rodina se soudit nebude, a pokud bude, riskuje vážné existenční problémy. Systém není nastaven, aby dva miliony lidí měli nárok na bezplatné zastupování, a jsem přesvědčen, že ČAK by byla jako první proti tomu.
    Když tu navrhovanou úpravu vezmete doslovně, pak kupříkladu ani docent právnické fakulty nebude moci zastupovat ve sporu svoji manželku.
    Pro srovnání se podívejme na lékaře. I oni mají lékařskou komoru. Ale každý lékař (tj. i nečlen komory) má přímo povinnost poskytnout pomoc, vidí-li, že je pomoc zapotřebí; anebo, požádá-li někdo o pomoc. Požádá-li vás, jak právníka (je jedno jestli ve státní správě či podniku) soused o pomoc ve sporu např. s autobazarem, budete muset pomoc odmítnout. Jen řeknete „sorry jako“.
    Ve 21.století by povinné zastoupení mělo býti omezeno na minimum. Svéprávní lidé jsou schopni rozpoznat, potřebují-li zastoupení, a sami si vybrat, koho chtějí, aby je zastupoval.




    3



    0

Napsat komentář

29. Advokátu lze udělit pouze procesní plnou moc; jiným osobám lze udělit také plnou moc jenom pro jednotlivé procesní úkony.

Kdo krom advokáta může být zmocněncem (notář, obecný zmocněnec atd.), vymezí podrobně budoucí právní úprava. Věcný záměr pouze zdůrazňuje, že stejně jako za dosavadní úpravy může být advokátu udělena pouze procesní plná moc. Její obsah, účinky a omezení budou v paragrafovém znění podrobně upraveny, stejně jako zkoumání a následky nedostatku plné moci nebo nedostatku průkazu zmocnění.

3 komentáře
  1. Chybí zde provázanost se zákonem o advokacii ve vztahu k zastupování advokáta advokátním koncipientem dle ust. § 26 odst. 2 ZA, kdy i nadále zůstává otevřené, zda advokátní koncipient na základě substituční plné moci „zastupuje“ pouze a výhradně vždy pro jednotlivý úkon nebo zda je možno, aby byla taková substituční plná moc udělena pro zastupování v celém řízení.




    1



    0
  2. Chybí regulace týkající se opakovaného zastupování obecným zmocněncem, resp. obdoba ust. § 27 odst. 2 o.s.ř. ve vztahu k vystupování v pozici zmocněnce v různých věcech opětovně. Zaměřily-li se nyní právní úpravy na regulaci a sankciování pokoutnictví, pak by měl k tomuto rovněž přispívat v rámci své činnosti soud a to minimálně tím, že nepřipustí zastoupení takovou osobou.




    0



    0
  3. Je třeba pečlivě rozlišovat mezi opakovaným bezplatným zastupováním obecným zmocněncem v konkrétní specifické oblasti, kde je důležitější detailní znalost jiné disciplíny (např. technické, oborové, realitní trh) a pouze úzká znalost speciálního práva, a obecným zmocněncem, který v řízení nadělá větší škody než užitek. Proto by rozhodování o připuštění či nepřipuštění zmocněnce mělo být nadále na rozhodnutí soudu, s důrazem na nezpůsobilost, a nikoliv opakovanost zastupování. I když lze chápat snahy ČAKu a MSp eliminovat pokoutníky, nelze toto činit direktivně a plošně, ale přesvědčením klientů o kvalitě služeb advokátů i ve specifických oblastech. Navíc postih výdělečného vinklaření je již vtělen do zákona o advokacii a rovněž do pravidel podnikání, tedy je dostatečně čerstvě regulován. Z hlediska svobody občanů se jeví jako silnější právo občana zvolit si toho, kdo jej bude zastupovat v právní věci, nad ochranou stavu advokátů. Spíše jsem toho názoru, že by okruh osob, kteří mohou zastupovat v jednání u soudu, měl být rozšířen i na zapsané mediátory, neboť předním úkolem soudní pře je dovést strany ke smíru. A kdo někdy dělal mediaci sporu, tak mi dá za pravdu, že není těžší dosáhnout na mediaci dohody, než když jsou strany před mediací instruovány advokáty.




    0



    0

Napsat komentář

30. Procesní plná moc opravňuje k zastupování v řízení před soudem prvního stupně, v řízení o opravných prostředcích, jakož i v řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení.

V zájmu zamezení pochybností se stanoví, že plná moc, kterou strana zmocněnci udělila, opravňuje zmocněnce k zastupování i v řízení o všech opravných prostředcích (v řízení o odvolání, dovolání a stížnosti), jakož i v řízeních o žalobě na obnovu a pro zmatečnost. Tato dvě naposled uvedená řízení sice nepředstavují řízení o opravných prostředcích a zpravidla budou uplatňována až po právní moci rozhodnutí, přesto však i u nich lze předpokládat, že strana bude mít zájem na tom, aby byla zastoupena týmž zástupcem, jako v původním řízení. Nic pochopitelně straně nebrání v odvolání plné moci.

1 komentáře
  1. Opětovně dochází k obrácení o 180 stupňů. Např. dle s.ř.s. Nejvyšší správní soud vždy vyžaduje speciální plnou moc pro kasační řízení, nicméně dle CŘZ bude procesní plná moc univerzální na všechno, tedy co procesní předpis, to jiná úprava. Navíc dle uvedeného návrhu nyní bude advokát nucen podat i případný mimořádný opravný prostředek i v případě, že klient nekomunikuje a dle názoru advokáta je dovolání (atd.) klientovi prospěšné. V případě, že z takové mimořádného opravného prostředku vzniknou klientovi náklady, pak se bude opakovat situace obdobná nyní u odvolání, tedy situace, kdy klient bude tvrdit, že s podáním by nesouhlasil a náklady tak vznikly „svévolným“ postupem advokáta. Rozšíření procesní plné moci i na mimořádné opravné prostředky je tak velmi nežádoucí, naopak by pro takové případy bylo vhodné požadovat speciální plnou moc, obdobně jako nyní v rámci správního soudnictví.




    0



    0

Napsat komentář

31. Procesní plná moc se neruší smrtí ani ztrátou procesní způsobilosti zmocnitele nebo jeho zákonného zástupce.

Věcný záměr opouští řešení obsažené v současném § 28 odst. 5 OSŘ, jenž se smrtí (zánikem) strany spojuje zánik plné moci, a přiklání se naopak ke koncepci opačné. Jejím příkladem je § 34 odst. 1 vládního návrhu CŘS 1937 nebo § 35 rakouského ZPO. Taková úprava pozitivně přispívá k rychlosti řízení, neboť má-li zemřelá strana zmocněnce, není nutno řízení přerušovat (§ 155 odst. 1 rakouského ZPO, bod 67 věcného záměru).

2 komentáře

Napsat komentář

Hlava III Procesní úkony stran a soudu

Hlava třetí první části civilního řádu soudního bude obsahovat pravidla věnovaná procesním úkonům stran a soudu. Postupně bude upraveno podání, lhůty a roky, následky zmeškání a navrácení v předešlý stav, protokoly, spisy a tresty pořádkového charakteru. Počítá se s tím, že úprava protokolů a spisů bude stručnější a obsáhne především pravidla, která mají význam pro strany nebo třetí osoby (např. nahlížení do spisu) nebo jež jsou pro charakter právní úpravy určující. Podrobnosti spíše technického charakteru lze ponechat na podzákonných předpisech.

Díl 1 Podání

32. Návrhy, žádosti nebo sdělení týkající se sporné věci se činí mimo ústní jednání podáním a v jeho průběhu přednesem; zákon může připustit, aby takové návrhy, žádosti nebo sdělení byly učiněny mimo ústní jednání do protokolu.

 

 

1 komentáře
  1. Mám osobní zkušenost s § 162/2 OSŘ, kdy soudkyně Okresního soudu dala do rozsudku předběžnou vykonatelnost rozsudku bez návrhu ač zákon takto vyslovenou předběžnou vykonatelnost nezná. Nato musela moje matka zaplatit za „porušení povinnosti“ 5.000 Kč. Nepomohlo ani odvolání v civilním řízení ani dovolání a stejně dopadlo i exekuční řízení. Toto by se dalo do budoucna upravit tak, aby civilní soud (odvolací) byl povinen takto vyslovenou předběžnou vykonatelnost v rozsudku, rozsudek zrušit nebo rozhodnout znovu sám tak, že v novém odvolacím rozsudku předběžnou vykonatelnost vypustí.
    Nad to kdyby to odvolací soud přehlížel, tak aby mohl i exekuční soud takový to návrh na ukládání pokut (§ 351 odst. 1. a to i opakované ukládání pokut zamítnout.




    0



    2

Napsat komentář

33. Označení podání nerozhoduje, je-li bez pochyb zřejmé, co se jím sleduje.

Žádný komentář

Napsat komentář

34. Podání lze učinit v listinné nebo v elektronické podobě, nebo telefaxem.

9 komentářů
    1. Pokud by webový formulář umožňoval identifikaci podávající osoby (datovou schránkou, uznaným kvalifikovaným certifikátem apod.) a byl-li by realizován prostřednictvím zabezpečeného přenosu informací, pak by i podání prostřednictvím webového formuláře bylo možné.

      „Běžný“ webový formulář negarantuje identitu podávající osoby, tedy že toto podání uskutečnila osoby uvedená ve formuláři a bylo by nutné jako dnes u telefaxu jej nahradit písemným podáním opatřeným vlastnoručním podpisem a proto „běžný“ webový formulář může sloužit jen k tomu, že se oznámí úmysl učinit podání, ale musí být nahrazeno písemným podáním opatřeným vlastnoručním podpisem.




      1



      1
      1. Když to dovedu do důsledku, ani vlastnoruční podpis negarantuje identitu podávající osoby. Pokud někdo podá žalobu Vaším jménem, soud nemá k dispozici podpisový vzor, který by pravost podpisu ověřil. Moderní technologie naopak dávají řadu možností, jak identitu ověřit on-line, stejně jako je možné nastavit řadu nástrojů, které podvodům zabrání.




        3



        1
  1. Telefax i v současné právní úpravě musí být do 3 dnů nahrazen písemným podáním, takže v době datových schránek, uznaných kvalifikovaných certifikátů, občanských průkazů s „podpisem“ apod. je telefax již překonanou minulostí, kterou navíc již není skoro nikdo vybaven, popř. současně má povinně ze zákona datovou schránku – orgány státu, advokáti, notáři, insolvenční správci, likvidátoři, atd.




    2



    0
  2. Ve fázi tezí věcného záměru jde zejména o „právní“ stránku věci. Ministerstvo pochopitelně počítá s posílením moderních technologií, vč. zachování stávajících osvědčených technických řešení.

    V tuto chvíli se však návrh snaží být spíše obecný a „nadčasový“. Moderní technologie se vyvíjí každým dnem, technické záležitosti budou proto z praktických důvodů řešeny v dalších fázích legislativního postupu.

    Nad rámec uvádíme, že k modernizaci justice slouží mj. projekt eJustice, který do roku 2020 počítá s posílením využívání informačních a komunikačních technologií a informačních systémů v justici s cílem podpořit spravedlivé, zákonné a rychlé rozhodování organizací justice a jejich efektivní, hospodárné a transparentní fungování.




    0



    0
    1. Jak už jsem psal jinde, právní předpis by měl počítat s technickými řešeními a vycházet z nich, nikoliv naopak. Pokud je budeme při přípravě právního předpisu ignorovat, může se snadno stát, že v dalších fázích legislativního postupu je nebude možné řešit, prostě z toho důvodu, že to zákon neumožní.

      Projekt eJustice se musí pohybovat v právním rámci, který je nastaven, a neumožní tedy nic více, než zefektivnění toho, co již existuje. Technika v justici má ale mnohem širší možnosti a místo „vylepšování“ existujících procesů a nástrojů je může učinit zcela nepotřebnými a nahradit je kvalitativně zcela něčím jiným. Ovšem to pouze v situaci, pokud už s tím zákon předpokládá.

      Příklad: Velká Británie v současné době uvažuje o zřízení plně on-line soudu. To není „modernizace“ soudů stávajících, ale kvalitativně zcela nový prvek, který má vlastní pravidla o věcné a místní příslušnosti. Zavedení takového prvku nelze odložit na pozdější fázi procesu, protože s ním je nutné počítat při formulaci pravidel o příslušnosti, je nutné s ohledem na něj upravit pravidla o dokazování, o nezbytnosti ústním jednání atd. Nehledě na nezbytné změny v zákoně o soudech a soudcích a dalších navazujících předpisech.




      2



      0

Napsat komentář

35. Soud rozhoduje, zda přijme návrh, žádost nebo sdělení učiněné v jiné formě. Přijme-li je, je třeba o tom učinit záznam v protokolu.

Komunikace stran, popř. i dalších osob se soudem se děje pomocí ústních přednesů u ústního jednání nebo cestou podání. Podání chápe věcný záměr výlučně jako písemnosti; to odpovídá mj. okolnosti, že výraz „podání“ je překladem německého výrazu „Schriftsätze“, jímž byl nadepsán § 74 CŘS. V tomto smyslu chápal podání nejen civilní řád soudní, ale také OSŘ 1950 (viz jeho § 42: „Návrh na zahájení řízení se podává písemným podáním anebo ústně před soudem do protokolu.“). Teprve občanský soudní řád z roku 1963 užší pojem podání opustil a přistoupil na to, že podání jsou nejen písemná, ale také ústní do protokolu. Užší pojetí je však vhodnější, neboť většina ustanovení upravujících podání se zabývá právě podáními písemnými. Z tohoto důvodu se ve věcném záměru rozumí podáním písemnost, kterou se strana se svým návrhem, žádostí či sdělením obrací na soud mimo ústní jednání.

Věcný záměr nic nemění na tom, že písemné podání lze učinit v listinné podobě, elektronickou cestou nebo telefaxem. Stranou se nechávají podrobnosti o doplňování telefaxových podání apod., stejně jako detaily technického charakteru. Věcný záměr však sleduje progresivní vývoj v této oblasti, který jednoznačně preferuje elektronický způsob komunikace, neboť šetření času a nákladů odpovídá cílům sledovaným sociální koncepcí civilního procesu. V tomto ohledu lze odkázat např. na § 130a a násl. německého ZPO nebo na zřejmě jednu z celosvětově nejrozvinutějších úprav elektronického právního styku v rakouském právu (§ 89a a násl. zákona o organizaci soudnictví a na základě něj vydané nařízení Ministerstva spravedlnosti o elektronickém právním styku, tzv. ERV 2006, publikované pod BGBl. II Nr. 481/2005). Konkrétní věcné řešení elektronických podání je především technickou záležitostí. Vzhledem k dynamickému vývoji v této oblasti se doporučuje, aby otázky především technického charakteru byly svěřeny podzákonným předpisům. Civilní řád soudní by měl být stabilním kodexem, a proto jej není vhodné novelizovat pokaždé, když se vyskytnou nové technické možnosti komunikace soudu a stran.

Nově soudce může sám posoudit, zda přijme návrh, žádost či sdělení též jinou formou (např. telefonicky, textovou zprávou apod.) – to nejen ponechává justici možnost individuálně reagovat na stále se rozvíjející metody komunikace, ale především dopadá na akutní žádosti či sdělení (např. telefonická omluva z ústního jednání z důvodu poruchy automobilu).

1 komentáře

Napsat komentář

36. Každé podání musí obsahovat

a) označení soudu, jemuž je určeno;

b) označení stran jménem, příjmením, bydlištěm (názvem a sídlem právnické osoby) a jejich postavením ve sporu, označení zástupců, zmocněnců, označení podatele, není-li stranou;

c) označení předmětu sporu;

d) označení a počet příloh;

e) návrh (co se požaduje) nebo sdělení;

f) podpis podatele nebo jeho zástupce nebo zmocněnce; v advokátském sporu podpis advokátův;

g) datum podání.

10 komentářů
  1. Bylo by příjemné, pokud by si (možná v návaznosti na toto ustanovení) i samotní soudci uvědomovali, že označení soudu, je podstatnou náležitostí i dokumentů, které naopak soud zasílá stranám. Předvolání na jednání, které se koná u „podepsaného soudu“ s tím, že žádný soud v předvolání není podepsán ani uveden mi bývá doručeno velmi často a nevím, jestli se mám smát, nebo brečet.




    2



    0
  2. (i) Podpis podatele – opět nedořešená záležitost s elektronickým podpisem, resp.i s podáním přes datovou schránku bez připojení podpisu.
    (ii) Datum podání – velmi nesmyslné. Zcela zaběhnutá zvyklost je datum připojení podpisu, kdy datum podání vyplývá z podacího razítka soudu, resp. z dodejky. V případě trvání na uvedení data podání by tak každé podání muselo být podepisováno v den podání, což v případě doručování poštou znamená věštění data z křišťálové koule.




    0



    0
  3. označení účastníka by mělo být určité. tedy tak, aby šel jednoznačně individualizovat. když budou dva Josefové Novákové na jedné adrese tak je označení jménem a adresou málo. Naopak když budu žalovat ČEZ a.s tak je požadavek na sídlo zjevně nadbytečný.
    Datum podání je dvojsmysl – jde o datum kdy bylo podání vypracováno nebo datum kdy bylo podáno? Dnes můžu vypracovat (zavčasu) a zítra sekretářka pošle (pozdě). ovšem dle zákona budu tvrdit, že jsem ve lhůtě, neboť zákon stanoví jako datum podání co uvedu.




    0



    2
  4. Osobně vidím problém v tom, že pokud označím účastníka (obvykle ženu) jménem, příjmením a rodným číslem, pokládám to za dostatečné, zejména na nezaměnitelný identifikátor rodného čísla. Ale pokud se v mezidobí provdá a změní příjmení, vyzve mě soud k opravě označení účastníka, aniž by současně uvedl, v čem je ona chyba. A věřitel, který v naprosté většině případů nemá přístup do CEO, či jiné obdobné databáze, má opravovat něco, o čem nemá žádnou informaci, ačkoli účastníka označil asi nejlépe, jak to jen udělat mohl. V tomto směru si myslím, že by soudy buď měly přihlédnout automaticky k jednoznačnějšímu identifikátoru, nebo současně s výzvou oznamit účastníku, jaký konkrétní rozdíl byl zjištěn.




    0



    0
  5. Identifikace stran by skutečně měla obsahovat jednoznačný identifikátor, jímž je IČ nebo RČ, pokud lze na podateli spravedlivě požadovat, aby jej znal. Tento nedostatek vede běžně k problémům například při posouzení procesního doručení.
    Náležitostí podání by měla být také plná moc, je-li podatel na jejím základě procesně zastoupen. Průkaz plné moci není důkazem a podání na plnou moc ani nemusí odkazovat (viz bod 37.). V této souvislosti by také v bodě 42. měl být řešen postup odstranění vady podání, spočívající právě v nedoložení plné moci, či zmocnění. Například zda bude k odstranění vyzván ten, kdo podání skutečně podepsal, nebo kdo je jako strana označen a kdo bude povinným k odstranění vady, pokud podání nebude vůbec podepsáno a bude avizováno procesní zastoupení.




    0



    0

Napsat komentář

37. K podání je třeba připojit listiny (přílohy), na něž se v podání odkazuje. Nemá-li je podatel k dispozici a nemůže-li si je sám opatřit, musí uvést, jak mají být opatřeny.

  1. Má-li být podání (stejnopis podání) podle ustanovení tohoto zákona doručeno protistraně, musí být připojeny rovněž stejnopisy příloh. Je-li však listina protistraně známa, anebo je velkého rozsahu, může být protistraně nabídnuto nahlédnutí do ní, anebo uvedeno, že bude soudu předložena při ústním jednání.

Navržené pravidlo vypočítává obecné náležitosti, které by mělo obsahovat každé podání. Vzhledem k zavedení advokátských sporů se pamatuje na to, že podání v řízení, v němž je předepsáno povinné zastoupení advokátem, musí vždy podepsat advokát. Druhé z navržených pravidel pamatuje na přílohy podání. Oproti dosavadní úpravě se blíže reguluje situace, kdy podatel přílohu nemá, popř. kdy ji má, ale příloha je velkého rozsahu nebo je protistraně známa.

4 komentáře
  1. V dnešní době pokročilých informačních technologií, jež prostupují každodenním životem všech občanů a většina podání k soudům se již dnes uskutečňuje elektronicky, by měla být podání v elektronické podobě povinná samostatně nebo jako součást písemného podání, protože neznám nikoho, kdo by podání k soudu a zejména jeho přílohy psal na psacím stroji.

    Ideální by samozřejmě bylo, kdyby stát s novým civilním řádem soudním poskytl občanům a justici „spisovou službu“ – nezbytný HW i SW, která by umožňovala plnou elektronizaci sporného řízení a případná písemná podání by buď vůbec nebyla možná (při úplné podpoře státu procesu podání k soudu) nebo by byla výjimkou (v případech, kdy by z objektivních příčin nebylo elektronické podání možné).




    0



    1
    1. Nesouhlasím. Velké procento občanů internet nemá a neumí ho používat. I tito musejí mít přístup k justici. Je naopak úkolem státu, aby umožnil přistup k soudu co nejširším spektrem prostředků.

      Pokud jde o poznámku týkající se elektronizace justice, s tou souhlasím, ale to není téma, které by mělo být řešeno v CŘS. Procesní předpisy musejí s moderní technikou počítat, jinak by ale měly být „technologicky neutrální“ a tyto otázky ponechat na soudech (případně na vyhláškách, interních předpisech atd.). Když už něco v této oblasti musí být upraveno na zákonné úrovni, vhodným je spíše zákon o soudech a soudcích.




      0



      0
      1. Svůj komentář jsem v žádném případě nezamýšlel tak, že by občanům měl být odepřen či stěžován přístup k soudu. Jen jsem dal důraz na pokrok v IT oblasti a výhody i pro justici v případě elektronických podání a vzdáleného přístupu, protože tak může odpadnout velké množství administrativní zátěže soudů a zamezit problémům/náročnosti s přístupem k „papírovému spisu“. A pokud by 1% či 10% (nemá relevantní informaci) podání bylo písemných, pak ale musí podávající v neelektronické formě splnit i povinnost v bodě 39. alespoň v rozsahu 1 stejnopisu a všech příloh, přičemž soud by vše digitalizoval a stranám a dalším komu je potřeba by umožnil vzdálený přístup a ti kdo by toho nebyli schopni, tak by si listiny mohli vyzvednout na soudě. Jinak se totiž nikdy nezbavíme zastaralého a administrativně náročného fungování soudů, kdy dnes je sice možné elektronické podání, ale vše co přijde na soud v elektronické podobě se vytiskne a je založeno do „papírového spisu“.




        0



        0

Napsat komentář

38. Podání ve věci samé musí vedle toho vždy obsahovat

a) pravdivé a úplné vylíčení rozhodujících skutečností;

b) návrh důkazních prostředků, které mají být provedeny, je-li toho třeba, případně s uvedením údaje, jak je má soud opatřit;

c) podle okolností prohlášení o pravdě, správnosti a úplnosti skutečností uváděných v předcházejícím podání protistrany a o přípustnosti důkazních prostředků protistranou navržených;

d) návrh (petit).

Z obecných náležitostí podání ve věci samé je (staro-)nový obecný požadavek pravdivosti uváděných skutečností. Požadavek pravdivosti vychází z takového pojetí projednací zásady civilního procesu sporného, která počítá s břemenem tvrzení a důkazním břemenem stran sporu, avšak žádá od nich, aby soudu uváděly pravdivý (nikoli libovolný) skutkový stav. K tomu viz ideová východiska věcného záměru. Tento požadavek se objevuje ve dvou směrech: jednak ukládá, aby tvrzené skutečnosti byly (alespoň subjektivně) pravdivé. Za druhé požaduje, aby, jde-li o návrh ve věci samé (např. žaloba, vyjádření žalovaného), podatel učinil prohlášení o pravdivosti a úplnosti údajů uváděných protistranou. To má velký význam pro vymezení předmětu dokazování, neboť dokazovat se budou jenom ta skutková tvrzení, která byla popřena. Viz body 175 a 176.

3 komentáře
  1. úplnost x rozvláčnost (§41?) -to je docela tenká hranice. Pravdivost je dost subjektivní pojem – pravdu hledá soud, není obsahem podání. Pokud dva tvrdí opak, jeden zřejmě lže.
    úplnost – k projednání žaloby stačí „půjčil sem frantovi 100.000 kč převodem z účtu, nevrátil mi je a chci je.“ úplné vylíčení pak může zahrnovat jak probíhaly dohody, jak se částka zvyšovala a snižovala, co si za to koupil, kolikrát a jak sliboval.
    požadavek prohlášení o pravdě -povede jen k impertinencím mezi účastníky, podání budou „je to lhář prolhanej, lže, 5.000 sem mu už vrátil a na zbytku dohodl“….




    2



    0

Napsat komentář

39. Podání ve věci samé se předkládá v takovém počtu stejnopisů včetně příloh, aby jeden stejnopis zůstal soudu a aby po jednom stejnopisu dostala druhá strana, i každý další, komu je potřeba. Podání v elektronické podobě nevyžaduje stejnopis.

Věcný záměr upřesňuje pravidlo ohledně stejnopisů, jež je dosud obsaženo v § 42 odst. 4 OSŘ.

3 komentáře
  1. Rovněž si myslím, že podávání v určitém počtu stejnopisů je zbytečné. Pokud má protistrana datovou schránku, je to zbytečné už z principu. Pokud ji nemá, pak může soud kopii vytisknout a poslat. Budeme-li mít e-spis, papírová podání se stejně budou muset skenovat, takže práce navíc bude minimální.

    Lze namítnout, že státu vzniknou dodatečné náklady na tisk, ale opravdu si nemyslím, že to by byla zrovna rozpočtová položka, na které by justice stála a padala. (A pokud ano, lze to straně naúčtovat.) Justice je veřejná služba, kterou si občan platí z daní. Má tedy právo očekávat určitý komfort. Přístup „nakopírujte si to sám, my tady na to nemáme čas“ podle mě k moderní službě občanům nepatří.




    0



    0

Napsat komentář

40. Soud dbá o to, aby protistrana byla vždy s podáním učiněným ve věci samé, včetně příloh, urychleně seznámena.

9 komentářů
  1. Uvedená úprava je nedostatečná. Soudu musí být uloženo, aby ve lhůtě 14 dnů (o délce lhůty lze diskutovat) odeslal veškerá podání i s přílohami ostatním účastníkům řízení.
    Současný stav, kdy účastníci jsou nuceni nahlížet do spisů u soudu, aby zjistili, zda se ve spise něco změnilo či nikoliv je neúnosná a absolutně neekonomická.
    Jsem advokátkou též na území SRN a zde soudy automaticky veškerá podání i s přílohami zasílají všem účastníkům sporu a tak je zajištěno, že všichni účastníci i soud mají absolutně identické podklady.
    Uložením povinnosti soudu by došlo k odlehčení u soudů.




    6



    0
    1. Petra Schinnenburgová: Musíme ale počítat se situací, kdy bude probíhat řízení s desítkami účastníků a protistrana předloží jako důkaz dokumentaci o desítkách tisíc stran. Počty rozesílaných dokumentů by se tak snadno dostaly do statisíc či dokonce milionů.

      A to není jen hypotetická situace, třeba ve složitých případech náhrady škody v hospodářské soutěži si něco takového dokážu velmi reálně představit.

      Chtěli-li bychom jít touto cestou, pak ano, ale musí tu být nějaký korektiv, třeba možnost pouze upozornit strany na skutečnost, že bylo doručeno mimořádně rozsáhlé podání, k nahlédnutí je tam a tam.




      2



      0
  2. Souhlasím s tím, aby v rámci zasílání podání byla protistrana obesíláná vždy i s přílohami, resp. aby zákon natvrdo ukládal povinnost soudu zaslat dokumenty účastníkům „najednou“. V opačném případě se rozmůže praxe soudu zaslat narychlo žalobu s lhůtou k vyjádření s tím, že v průběhu času snad dojdou i přílohy, resp. že s přílohami bude protistrana urychleně seznámena před zahájením jednání zapisovatelkou v rámci akci „doručení příloh urychleně krátkou cestou“.




    1



    0
  3. Kombinace obsáhlých elektronických podání (opakované zasílání všeobecných podmínek, ceníků, atd. v PDF) a této povinnosti (neomezené třeba na účastníky s datovou schránkou) by ze soudů mohlo udělat obří tiskárny, na což patrně nejsou personálně, technicky ani finančně připraveny.

    Souhlasím s názorem, že vhodnější by byl online přístup do spisu.




    0



    0
  4. Úprava by měla být opačná, totiž, že povinnost vyrozumět protistranu má strana, nikoli soud. Zvláště v advokátních sporech by to neměl být žádný technický problém. Řízení se tím značně urychlí a při současné technické vybavenosti nejsou na místě ani obavy z toho, že by se straně snad doručovalo něco jiného a že jen soud dokáže doručit to správně podání.




    0



    0

Napsat komentář

41. Podání má být stručné a věcné. Za rozvláčnost může soud uložit pořádkový trest.

  1. Poruší-li strana v podání slušnost vůči soudu nebo vůči protistraně nebo jiným osobám zúčastněným na řízení, může jí soud uložit pořádkový trest. Ten může být uložen i zmocněnci (advokátu), jestliže takové podání podepsal.

Navržené pravidlo umožňuje uložit pořádkový trest (viz bod 64) nejen v případě podání urážlivých, jako tomu je i v současné úpravě, ale také tehdy, je-li podání zbytečně rozvláčné. Po straně se chce, aby rozhodné skutečnosti vylíčila vždy úplně a podle pravdy, ale zároveň aby její podání bylo stručné a věcné. Významně se tím přispívá k rychlosti řízení. Překročí-li podání výrazně tyto meze a bude-li na mnoha stranách obsahovat výklady, které pro věc nemají význam, lze takové jednání postihnout pořádkovým trestem, jenž je obecně upraven v bodu 64.

5 komentářů
  1. Občan, derivativně právnická osoba, nesmí být sankcionováni za „rozvláčnost“, neboť mají právo tvrdit rozhodné skutkové okolnosti a zejména předkládat právní argumentaci, takže nesmí být sankcionováni za délku svých vyjádření (podání) a ani nesmí být „cenzurován“ obsah těchto podání, a to nikým (kdo určí co je pro projednání věci nezbytné a co není, obzvlášť když o tom rozhoduje až soudce – je to předmětem právního posouzení věci, k čemuž je oprávněn jen soudce), neboť je jejich věcí zda, jak, kdy, kde, …, uplatní ochranu svých ústavně zaručených práv a svobod, oprávněných zájmů a obecných zájmů.

    Každý občan má právo uvést „pravdivě“ ve svém podání vše, co považuje za nezbytné k projednání své záležitosti a k úspěchu ve sporu – za to nemůže být a ani nesmí být nijak a nikým sankcionován, a to bez ohledu na délku takového podání či více takových podání.

    Kdo totiž jednotně a ve všech obdobných případech stejně rozhodne, že podání je rozvláčné. Extrémně nebezpečné by pak bylo, kdyby o tom rozhodoval soudce/soud, jehož se případná údajná „rozvláčnost“ účastníka řízení týká.

    Ústavně zaručená ochrana nestrannosti soudců musí být zabezpečena jinak než odepřením přístupu k nezávislému a nestrannému soudu. Např. ESLP zná institut zneužití práva k podání stížnosti, ale zastrašovat občany, derivativně právnické osoby, za rozvláčnost jejich podání při uplatňování jejich ústavně zaručených práv a svobod a to téměř vždy, kdy byla někým porušena jejich práva – proto je spor obvykle zahajován – je ústavně neobhajitelné.




    6



    1
  2. Kdo bude posuzovat hranici mezi rozvláčností a ještě přijatelnou rozsáhlostí podání. Fakticky toto ustanovení bude navádět soudce k trestům za dlouhá podání, která se jim nechce číst, byť mohou být věcná, resp. dlouhá ze zcela pochopitelných důvodů. Ustanovení svádí na všemocné zaklínadlo „praxe rozhodne“. Navíc pokud má účastník řízení neodmyslutelné právo uvádět na svou podporu vše, co uzná za vhodné, pak toto ustanovení jde přímo proti tomuto.




    3



    0
  3. S naznačeným směrem řešení souhlasím. „Pátrání“ po procesních návrzích nebo relevantních námitkách v rovláčných podáních, včetně následné rekapitulace a vypořádání se v odůvodnění rozhodnutí, bývá skutečně vyčerpávající a časově náročná činnost, kterou soud logicky nemůže věnovat poctivým účastníkům a podstatě věci. Na kazuistickém základě to ostatně uznal i Nejvyšší soud v třeba v rozh. NS 22 Cdo 4253/2014: „Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat.“

    Není však z pohledu soudu (a práva účastníků na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny) efektivnější k rozvláčným podáním jako celku vůbec nepřihlížet? Vypracování usnesení o uložení pořádkového trestu zabere čas, lze čekat, že dotčený účastník proti němu podá odvolání, pravděpodobně plné dalších rozvláčností, pak následuje předložení odvolacímu soudu atp. Zkrátka, uložením pořádkového trestu pro rozvláčnost se řízení často „zadrhne“ a účastníku se podaří odčerpat kapacity soudů, které se opět nebudou věnovat věcné podstatě ale „jen“ další procesní otázce. Navíc se nezdá, že uložení pořádkového trestu něco mění na povinnosti soudu (předpokládám že individualizovaně) vyzvat účastníka k opravě nebo doplnění podle bodu 42 záměru. Judikatura již dnes dovodila, že k procesním úkonům, které zneužívají procesního práva (námitky podjatosti proti desítkám soudců, řetězení žádostí o osvobození od soudních poplatů apod.) netřeba přihlížet (NS 22 Nd 159/2016, NS 21 Cdo 958/2015). Nemůže tohle být jedna z účinnějších cest, jak účastníkovi podavšího rozvláčné podání odejmout „odměnu“ ve formě nezasloužené pozornosti? Kompromis může být vyrozumění účastníka, že do odstranění rozvláčností nebude soud k podání přihlížet, ani že v něm nebude „pátrat“ po případných procesních návrzích a námitkách.




    0



    1
  4. Bohužel praxe je taková, že pokud se soudce drží zákona, rozvláčná podání jsou absolutně zbytečná. Naopak, pokud soud ignoruje zákon, judikaturu, překrucuje důkazy, pak není jiné cesty, než se se vším tímto bezprávím vypořádat a to bohužel vždy s argumentací skutkovou i právní. Zavedení institutu rozvláčnosti je tedy spíše ochrana svévole soudců a snížení ochrany stran proti ní. Považuji za nepřijatelný princip. Navíc by se pak rozvláčnost mohla týkat i omezování dalších nástrojů ochrany práv, např. závěrečného shrnutí.




    0



    0

Napsat komentář

42. Soud usnesením vyzve podatele k opravě vad nebo k doplnění podání a stanoví k tomu lhůtu.

  1. Provede-li strana opravu nebo doplnění ve lhůtě, zůstávají účinky podání zachovány.
  2. Nebude-li ve lhůtě opraveno nebo doplněno podání, kterým se zahajuje řízení, a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání odmítne; k ostatním podáním soud nepřihlíží. O tom musí být podatel ve výzvě poučen.

Po věcné stránce se stejně jako dosud reguluje odstraňování vad podání. Výslovně se doplňuje pravidlo o zachování účinků podání, jež současná úprava postrádá.

3 komentáře
  1. Měl by být stanoven méně formální postup například v případech, kdy podatel činí opakovaně obsahově identická podání, o nichž již bylo rozhodnuto odmítnutím, nebo zastavením řízení pro nepravomoc soudu.
    Vůbec by bylo vhodné upravit podrobněji postup při vyřizování návrhů nikoli ve věci samé. Tj. zda se například použijí ustanovení o rozhodnutí ve věci přiměřeně. Kupříkladu opakované stejné návrhy na přerušení řízení či předběžnou úpravu poměrů – zastavit řízení o nich, nebo je stále opakovaně zamítat?




    0



    0

Napsat komentář

Díl 2 Lhůty a roky

43. Procesní lhůty jsou lhůty k provedení procesního úkonu. Lhůta je buď zákonná, nebo soudcovská. Soudcovskou lhůtu určí soud podle potřeby a povahy případu. Proti usnesení o soudcovské lhůtě není přípustná stížnost.

  1. Konečnými lhůtami jsou takové lhůty, jejichž prodloužení zákon výslovně zakazuje.

Procesní lhůty představují časový prostor, v němž může nebo musí strana nebo jiná osoba zúčastněná na řízení učinit procesní úkon. Na rozdíl od dosavadní úpravy se navrhuje tuto charakteristiku vyjádřit výslovně, včetně následného rozlišení lhůt zákonných a soudcovských. S marným uplynutím lhůty jsou spojeny následky zmeškání (zánik možnosti procesní úkon učinit), jimiž se zabývá díl třetí této hlavy.

Ve druhém odstavci se charakterizují konečné lhůty. Typicky jsou jimi např. zákonné lhůty pro podání opravných prostředků či odporu. Jejich vymezení má význam pro další pravidla.

2 komentáře

Napsat komentář

44. Do běhu lhůty určené podle dnů se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty.

  • Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se odvozují od svého konce tak, že končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce.
  • Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
  1. Konec lhůty může být označen také udáním určitého kalendářního dne.
  • Lhůta určená podle hodin se počítá od prvé celé hodiny následující po skutečnosti zakládající její počátek.
  • Soudcovská lhůta počíná běžet, neurčí-li soud jinak, doručením usnesení straně, jíž byla stanovena. Není-li třeba usnesení doručovat, počíná lhůta běžet jeho vyhlášením. Jinak platí o počítání soudcovských lhůt to, co pro lhůty zákonné.
  • Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno tomu, kdo má povinnost je doručit.

Počítání lhůt je upraveno tradičním způsobem, s výjimkou počítání lhůt určených podle hodin. Hodiny se počítají jednotlivě za sebou, stanoven je pouze počátek běhu, jako u počítání podle dnů. Na rozdíl od dosavadní úpravy se navrhuje stanovit též podpůrné pravidlo pro počítání soudcovských lhůt pro případ, že soud počátek nebo konec takové lhůty nestanoví výslovně v usnesení.

Žádný komentář

Napsat komentář

45. Všechny lhůty mohou být zkráceny úmluvou stran. Úmluva musí být soudu prokázána stranou, která se jí dovolává.

  1. Prodloužení procesní lhůty je možné na návrh strany rozhodnutím soudu, s výjimkou lhůt konečných. Návrh musí být podán před vypršením lhůty, omluvitelnost důvodů posoudí soud. Proti usnesení ve věci prodloužení lhůty není stížnosti přípustná.

V souladu s dispoziční zásadou je možnost, aby se strany dohodly na zkrácení lhůty, ať zákonné nebo soudcovské. Je-li existence takové dohody soudu prokázána, je dohodnutá zkrácená lhůta závazná jak pro strany, tak pro soud.

Zákon počítá i s možností prodloužení lhůty soudem. To je možné pouze na návrh strany, u lhůt soudcovských i zákonných. Z možnosti prodloužení jsou vyňaty pouze lhůty, které zákon prohlásí za konečné (to budou především lhůty pro podání opravných prostředků, jak bylo shora řečeno). Prodloužení lhůty v odůvodněných případech je jednodušším řešením než dodatečný návrh na navrácení k předešlému stavu, jestliže strana úkon zmeškala. Pozdější návrh na navrácení v předešlý stav tím není vyloučen; i s ohledem na to se vylučuje stížnost proti usnesení o návrhu na prodloužení lhůty.

Žádný komentář

Napsat komentář

46. Procesní lhůta neběží tomu, kdo ztratil procesní způsobilost a není zastoupen, nebo tomu, kdo ztratil procesní subjektivitu. Jakmile v takovém případě do řízení vstoupí procesní nástupce, zákonný zástupce nebo opatrovník strany, začíná jim běžet nová lhůta od té doby, kdy do řízení vstoupili.

Toto pravidlo odpovídá obsahově současnému § 56 OSŘ. Tak jako dosud věcný záměr počítá s možností přerušení řízení v případě ztráty procesní subjektivity nebo procesní způsobilosti (bod 67); k tomuto přerušení však nemusí dojít vždy, a pokud k němu dojde, tak jenom na základě rozhodnutí soudu. Mohla by proto nastat situace, že dříve, než soud o přerušení řízení rozhodne, marně uplyne procesní lhůta, přestože zde vůbec nebyl nikdo, kdo by v jejím rámci mohl procesní úkon vykonat, nebo k tomu strana neměla způsobilost. Právě takovým nepřijatelným situacím čelí navržené ustanovení.

Žádný komentář

Napsat komentář

47. Rok k ústnímu jednání nebo jinému jednání soudu se stranami, případně dalšími osobami, stanovuje soud tím, že určí místo, den a hodinu jeho konání. Proti usnesení o stanovení roku ani předvolání k němu není stížnost přípustná.

 

6 komentářů
  1. Já sice chápu, že rok byl v minulosti jako termín používán, ale nyní jde už o neživotný archaizmus, který má být po desítkách let oživen, ale smysl této snahy nevidím. V současné češtině bude tento pojem neživotný. Tato podivná snaha vracet se terminologicky do 19. století je nepochopitelná. Nevím, proč je pro předkladatele tak problematické používat slova jako zasedání, jednání apod.




    13



    0
  2. 47+48 opět by neškodil pohled do budoucna. již dnes se dělají netové konference, může vést ke zrychlení řízení. klidně si dokážu představit, že soudce osloví advokáty přes mail, whatsapp či jinak nabídne 3 termíny v následujících hodinách či dnech a v ten okamžik se udělá jednání přes skype (či jinou aplikaci) . Že se tak dnes neděje neznamená, že nadčasový zákon by na to neměl být připraven…. ušetří to čas tudíž peníze všech. zrychlí to jednání.




    1



    0
  3. Nemohu než souhlasit s názory výše. Pro běžného občana, má výraz „rok“ naprosto odlišný význam a jeho použití zde je naprosto zbytečné. Tyto nesmyslné a přežité výrazy jen zbytečně povedou k tomu, že běžný člověk bude muset využít služeb advokáta, aby vůbec pochopil, co je v zákoně napsáno, nebo bude někde zbytečně hledat, co je kterým výrazem myšleno.




    1



    0

Napsat komentář

48. Roky se konají v budově soudu, z důležitých důvodů i na jiném místě.

Rokem se rozumí soudem nařízené setkání stran a soudu, popř. třetích osob (svědků, znalců apod.), za účelem ústního projednání věci nebo provedení jiných procesních úkonů. Současný občanský soudní řád obecnou úpravu roků neobsahuje; věcný záměr zamýšlí tento nedostatek odstranit a stanovit základní pravidla pro nařizování roků a předvolávání stran k nim. Nejdůležitějším případem roku je rok stanovený k ústnímu jednání, při němž bude projednávána věc sama; vzhledem k jeho odlišnostem od jiných roků jsou pro něj v části druhé (bod 130 a násl.) stanovena další pravidla.

V zájmu rychlého průběhu řízení není stanovení roku závislé na návrzích stran. Je věcí soudu, aby rok ustanovil, jakmile je to podle situace v řízení zapotřebí. Nepřebírá se proto pravidlo, podle nějž – není-li stanoveno něco jiného – je nařízení roku závislé na návrzích stran (viz např. § 130 odst. 1 rakouského ZPO nebo § 123 odst. 1 vládního návrhu CŘS 1937).

3 komentáře

Napsat komentář

49. Stranám se doručuje předvolání k roku spolu se stejnopisem podání, je-li toho třeba. Ústní stanovení roku nevyžaduje předvolání stran, byly-li přítomny.

  • Doručovat předvolání je třeba včas tak, aby strany měly dostatek času na přípravu.
  • V advokátském sporu musí být strana, která dosud není zastoupena advokátem, již v předvolání k prvnímu roku vyzvána k tomu, aby se jím nechala zastoupit, a poučena o důsledcích toho, že si advokáta nezvolí.

Ustanovení vytyčuje základní zásady, které by měly být dodrženy při předvolávání stran k roku. Především je zapotřebí upozornit na výzvu straně, aby si v advokátském sporu zvolila advokáta, pokud tak dosud neučinila. Strana musí být v předvolání poučena také o následcích nevyhovění této výzvě, jež spočívají v tom, že rok se bude pokládat za zmeškaný.

1 komentáře

Napsat komentář

50. Rok je zmeškán, jestliže se strana bez omluvy včas nedostaví, nebo se dostaví, avšak nejedná, nebo se během roku vzdálí.

  1. Rok se pokládá za zmeškaný také tehdy, když se strana dostaví bez advokáta k těm procesním úkonům, pro které je zastoupení advokátem předepsáno.

Vzhledem k tomu, že nynější občanský soudní řád neupravuje rok obecně, postrádá také pravidla blíže vymezující, kdy je rok zmeškán. Tento nedostatek hodlá věcný záměr odstranit stanovením čtyř skutkových podstat zmeškání roku. Na jednoznačné určení toho, kdy je rok zmeškán, potom navazují pravidla regulující následky zmeškání (nejen obecně, ale i ve zvláštních případech, jak je tomu u kontumačních rozsudků) a u navrácení v předešlý stav.

4 komentáře
  1. Vážení přátelé, soudní prostředí pro mě není příjemné. Jednání v soudní síni je pro mě stresující. K jednání soudu nebo protistrany bych se chtěl vyjadřovat písemně doma, když to považuji za nutné a chtěl bych mít na vyjádření dostatečnou lhůtu. Zmeškání nebo nezastoupení advokátem nesmí mít automaticky za následek můj neúspěch v řízení.




    0



    0

Napsat komentář

51. Rok může být odročen jenom rozhodnutím soudu. Lze tak učinit na návrh stran nebo i bez návrhu, a to pouze z důležitých důvodů, které musí být v rozhodnutí vždy uvedeny. Nebrání-li tomu okolnosti případu, má být stranám sdělen při odročení den a hodina konání dalšího roku.

  1. Návrh na odročení může být podán při roku samém nebo před jeho počátkem. V návrhu musí strana vždy uvést okolnosti tento návrh odůvodňující; na výzvu soudu musí tyto okolnosti osvědčit.
  • O návrhu na odročení učiněném při roku samotném rozhodne soud ihned poté, co přítomnou protistranu k tomuto návrhu vyslechne. Zamítne-li soud návrh, pokračuje ihned v roku.
  1. Proti usnesení o zamítnutí návrhu na odročení není stížnost přípustná.

Současný občanský soudní řád upravuje pouze odročení jednání, a nikoliv obecně odročení roku. Věcný záměr tento nedostatek napravuje a navrhuje základní pravidla, která by pro odročování měla platit. Důraz se klade na to, aby odročováním roku a rozhodováním o tomto návrhu nemohlo být řízení zbytečně protahováno; z tohoto důvodu je také vyloučena stížnost proti usnesení, jímž návrhu na odročení nebylo vyhověno.

3 komentáře
  1. Chybí možno zrušení roku, tedy typicky případy, kdy advokát z předvolání zjistí kolizi s jiným rokem v jiné věci. V tomto ohledu nelze bezmezně trvat na možnosti subsituce, která se zvláště ve složitějších věcech může jevit jako nevhodná. Svého času se velmi slibně vyvíjela praxe u OS Nový Jičín v rámci jiného soudního roku dle ZZŘS, kdy soud kontaktoval telefonicky účastníky a na podkladě zjištěných informací bylo určeno vhodné datum bez nutnosti dalších změn. Situace kolizí nařízených jednání by si určitě zasloužila větší pozornost a to zejména za situace, kdy například kolize s trestní věcí nyní velmi často končí sdělením trestního soudce, že jeho věc má přednost, tak ať se advokát zařídí jak chce. Lze mít za to, že je i v zájmu zastoupených stran, aby je kontinuálně zastupoval v dané věci stejný advokát, tedy osoba, která má maximální množství infomací a je v řízení nejlépe od počátku.




    1



    0
  2. Povinnost doložit tvrzené překážky neúčasti na roku při současné žádosti o odročení, nebo povinné účasti a roku by měla být automatická, nikoli na výzvu soudu. Jinak lze očekávat jen zbytečnou administrativu jak soudu, tak stran.
    Opět zřejmě nadbytečné speciální vyloučení stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na odročení. Vyvolává jen možnost výkladu a contrario: proti usnesení o odročení je snad stížnost přípustná?




    0



    0

Napsat komentář

Díl 3 Následky zmeškání a navrácení v předešlý stav

52. Strana, která zmeškala procesní úkon, je z něho vyloučena. Tím nejsou dotčeny další účinky zmeškání tímto zákonem stanovené.

Zmeškáním se označuje situace, kdy určité procesní jednání není vykonáno (vůbec nebo nikoliv účinně) ve lhůtě, která je pro ně zákonem nebo soudem stanovena, nebo při určitém roku. Zmeškání tedy představuje nejen marné uplynutí lhůty, v níž mělo být učiněno procesní jednání, ale také zmeškání roku; k němu viz výše bod 50. Zmeškání má vždy za následek prekluzi, tj. zánik možnosti provést procesní úkon. Toto pravidlo má podstatný vliv na to, aby strany nebrzdily průběh řízení svým liknavým přístupem, a lze tedy říci, že na ně působí výchovně. Neučiní-li strana procesní úkon kupř. byť i ve lhůtě stanovené soudem, nemůže jej již dodatečně učinit, leda by se domohla navrácení v předešlý stav podle dalšího ustanovení.

Další ustanovení obsažená jinde ve věcném záměru počítají se zvláštními následky zmeškání; nejdůležitější z nich jsou vyřízení věci kontumačním rozsudkem nebo klid řízení.

2 komentáře

Napsat komentář

53. O navrácení v předešlý stav může žádat strana, která zmeškala úkon nebo rok z omluvitelných důvodů. Návrh soud zamítne, jestliže zmeškavší strana mohla včas navrhnout prodloužení lhůty nebo odročení, nebo jestliže v návrhu na navrácení v předešlý stav uplatňuje stejné důvody, které soud již uznal za nedostatečné v rozhodnutí o návrhu na prodloužení lhůty nebo odročení.

Následky zmeškání může procesní strana, která zmeškala procesní lhůtu nebo rok, odvrátit návrhem na navrácení v předešlý stav. V současnosti platný občanský soudní řád upravuje v § 58 prominutí zmeškání lhůty. Úprava navrhovaná ve věcném záměru se s tímto pojetím rozchází nejen terminologicky, ale také obsahově. Po jazykové stránce se preferuje pojmenování navrácení v předešlý stav, neboť výstižně vyjadřuje, jaké následky jsou s vyhověním návrhu strany spojeny. Krom toho se k užívání tohoto obratu kloní i nové procesní předpisy: srov. např. § 41 správního řádu nebo § 37 daňového řádu. Z obsahového hlediska je navrácení v předešlý stav širší, neboť umožňuje odstranit nejen následky zmeškání lhůty, ale také zmeškání roku. Fakt, že úzké pojetí prominutí zmeškání lhůty je nedostačující, je doložen nutností separátně upravit návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání v § 153b odst. 4 OSŘ, který ve své podstatě není ničím jiným než právě navrácením v předešlý stav v případě zmeškání roku.

2 komentáře

Napsat komentář

54. Návrh na navrácení v předešlý stav je nutno podat v konečné lhůtě patnácti dnů po odpadnutí překážky. Po uplynutí šesti měsíců ode dne zmeškání se návrh nepřipouští.

Lhůta pro podání návrhu na navrácení v předešlý stav je zásadně stanovena jako patnáctidenní konečná lhůta, tj. její prodloužení nepřichází v úvahu. Tak jako v současné úpravě žádosti o prominutí lhůty je počátek jejího běhu dán odpadnutím překážky, která straně bránila vykonat zmeškaný úkon nebo se zúčastnit zmeškaného roku. Z důvodu právní jistoty je tato lhůta omezena šestiměsíční lhůtou, počítanou ode dne zmeškání: po jejím uplynutí již návrh na navrácení v předešlý stav nelze úspěšně podat.

1 komentáře
  1. Není vhodné stanovovat, že nelze podat návrh na navrácení v předešlý stav po uplynutí šesti měsíců. Je řada příkladů z praxe, že se občan o existenci usnesení soudu dozví i po mnoha letech aniž by něco zanedbal. Tak se nový o.s.ř. nestane dokonalejší. Právní jistotu by za tohoto nového stavu získaly i rozhodnutí, která byla přijata jen z pohledu žalobce aniž by se strana žalovaná proti tomu mohla nějak bránit. Tento stav by byl přípustný jedině tehdy, pokud by všichni občané měli zřízenu datovou schránku.




    1



    0

Napsat komentář

55. V návrhu musí strana uvést okolnosti, kterými návrh na navrácení v předešlý stav odůvodňuje, a označit důkazy, jimiž mají být tyto okolnosti osvědčeny. Zmeškaný úkon musí být připojen, při zmeškání roku připojeno to, co strana zamýšlela přednést.

Navržené ustanovení upravuje nejen náležitosti návrhu (včetně nutnosti spojit s návrhem zmeškaný úkon, jako je tomu dosud), ale také míru důkazu. Vzhledem k tomu, že nejde o rozhodování ve věci samé, není zapotřebí plný důkaz, ale postačuje osvědčení rozhodných skutečností.

1 komentáře

Napsat komentář

56. Povolí-li se navrácení, vstoupí spor do toho stavu, ve kterém byl před zmeškáním. Již vydaný rozsudek pro zmeškání soud zruší usnesením, jímž navrácení v předešlý stav povolil.

Navrácení v předešlý stav má za následek, že se řízení ocitne opět v situaci, v níž bylo před zmeškáním. Vzhledem k tomu, že důsledkem zmeškání mohlo být také rozhodnutí věci kontumačním rozsudkem, výslovně se stanoví, že takový rozsudek musí být v případě povolení navrácení v předešlý stav odklizen.

Žádný komentář

Napsat komentář

57. Stížnost proti rozhodnutí ve věci zmeškání není přípustná.

Navrácení v předešlý stav je beneficiem, které právní úprava poskytuje zmeškavší straně. Proto není nutno, aby pro řízení o tomto návrhu byly připuštěny další opravné prostředky. To platí i v případě usnesení, jímž bylo rozhodováno o návrhu na navrácení v předešlý stav ohledně zmeškání, jež mělo za následek skončení věci kontumačním rozsudkem. Zde může strana podat buď návrh na navrácení v předešlý stav, nebo odvolání proti kontumačnímu rozsudku, popř. využít oba tyto prostředky nápravy.

2 komentáře

Napsat komentář

58. Straně, která se domohla navrácení v předešlý stav, soud uloží náhradu všech nákladů, jež byly protistraně způsobeny zmeškáním nebo jednáním o návrhu na navrácení v předešlý stav, jakož i náhradu nákladů řízení, které se stalo navrácením neúčinným, ledaže zmeškání lze přičíst k tíži protistrany.

Navrhuje se speciální pravidlo ohledně náhrady nákladů řízení, jež protistrana vynaložila pouze v důsledku zmeškání toho, kdo navrácení v předešlý stav navrhl. Bez ohledu na výsledek řízení je spravedlivé, aby náklady vyvolané zmeškáním nesl ten, kdo je způsobil, a to i kdyby bylo navrácení v předešlý stav povoleno. Jde o zvláštní případ separace nákladů řízení.

2 komentáře

Napsat komentář

Díl 4 Protokoly a spisy

59. O každém roku se pořizuje zvukový nebo zvukově obrazový záznam (dále jen „záznam“) nebo protokol. O způsobu zachycení roku rozhoduje soud. Způsob protokolace, náležitosti a uchování protokolu nebo záznamu, případný přepis záznamu a další podrobnosti budou upraveny v jednacím řádu pro soudy.

Věcný záměr navazuje na dosavadní úpravu v tom směru, že obsah úkonů, při nichž soud jedná s účastníky (tj. obsah roků), musí být zaznamenán nebo zaprotokolován. Na rozdíl od současné úpravy se však umožňuje soudci, aby sám rozhodl o způsobu jejich zachycení buď protokolací, nebo zvukovým záznamem nebo zvukově obrazovým záznamem. To závisí nejen na technickém vybavení soudů, ale i na posouzení vhodnosti toho kterého způsobu soudcem.

Vývoj právní úpravy v posledních letech nejen v České republice dokládá, že s rozvojem techniky se mění také způsoby zaznamenávání průběhu jednání. Tento vývoj nelze zajisté považovat za ukončený; sotva však lze předvídat, jaké cesty nové technické poznatky otevřou. Vzhledem k tomu zastává věcný záměr stanovisko, že v civilním řádu soudním by měla být stanovena pouze pravidla, která představují základní rámec právní úpravy, včetně toho, jaká práva jsou v souvislosti s protokolováním či zaznamenáváním průběhu jednání dána stranám; naopak podrobnosti spíše technického rázu lze ponechat jednacímu řádu.

2 komentáře
  1. Budou-li mít strany přístup ke zvukovému nebo zvukově obrazovému záznamu – ideálně vzdálený a samozřejmě zabezpečený, pak písemný protokol by se měl vyhotovovat jen v případech ojedinělých z důvodu snížení administrativní zátěže soudu. Je-li to ponecháno na rozhodnutí soudu, pak v případě dostatečného a funkčního technického vybavení soudů nutného pro „záznam“ k tomu praxe asi povede sama. Proto souhlasím.




    0



    0

Napsat komentář

60. Protokol musí být přítomným stranám předložen k prohlédnutí nebo přečten a jimi podepsán. Strany mohou navrhnout doplnění nebo opravu protokolu. Nevyhoví-li soud tomuto návrhu a strana na své námitce setrvá, soud v dodatku k protokolu uvede, co je proti protokolování namítáno. Advokátovi může soud nařídit, aby námitku stručně sepsal; sepsaná námitka bude k protokolu přiložena jako dodatek.

To přiměřeně platí i pro záznam; místo prohlédnutí nebo přečtení podle předchozího odstavce má být záznam stranám reprodukován.

6 komentářů
  1. Čtení protokolu na konci jednání v soukromoprávních sporech obvykle nikdo nevyžaduje, protože to jen zbytečně protahuje jednání s minimálním významem. Domnívám se, že by bylo vhodnější, pokud by strany měly možnost se ke protokolu vyjádřit dodatečně ve lhůtě od zpřístupnění v elektronickém spise, který se předpokládá (viz odpověď v bodu 40.). Naopak se stává, že strany navrhují opravu či doplnění protokolu během jednání.

    Pokud jde o záznam, tak by jeho technické řešení mělo být zabezpečeno tak, aby se záznamem nemohl nikdo zpětně manipulovat a proto i v tomto případě by mělo dostačovat stranám vyjádřit se k záznamu dodatečně ve stanovené lhůtě od zpřístupnění v elektronickém spise, když budou chtít. (Pokud jednání trvá několik hodin či dokonce do konce pracovní doby soudu, jak by se prováděla reprodukce záznamu, když by se vlastně opakovalo celé jednání znovu? Následující den, nebo od skončení jednání do 22 hod.? Reprodukce záznamu bude trvat stejně dlouho jako jednání samotné.)




    1



    0
  2. Podepisování protokolu stranami v občanském soudním řízení se mi jeví jako zbytečné.

    Co když prohravší strana prostě nepodepíše?

    Nemám zato, že by stávající úprava přinášela problémy. Spíš bych se přimlouval za zjednodušení – nějakou variantu protokolující úřednice, která by odpovídala za text protokolu, aby se soudce mohl soustředit na vedení jednání a ne na protokolaci (také by to dosti zrychlilo jednání, neboť soudce by nemusel vše opakovat do protokolu).

    Přehrávání záznamu po skončení jednání je časově nereálné. Mohl by být v online spisu, ale je obtížné představit si, jak po 3 hodinovém jednání následuje 3 hodiny přehrávání záznamu.




    0



    0
  3. Nejen reprodukce záznamu, ale i jeho podpis bude zřejmě činit praktické potíže.
    Pokud bude prováděcí řešen obsahově stejně jako dnes, pak se protokolace provádí hlasitým diktováním do protokolu. Všichni přítomní tedy mají možnost se s obsahem protokolu seznamovat průběžně při jednání (roku) a vznášet bezprostředně své námitky.
    Technický problém nastává tehdy, má-li se protokolovat samotná námitka. Doslovné znění či podrobnější upřesnění vlastně nahrazuje protokolaci předsedy senátu (nebo jiného protokolujícího). Protokolující by tedy měl mít možnost odkázat namítajícího na vznesení písemné námitky vždy, pokud jí hned nevyhoví.
    Jak by měly posuzovat námitky proti záznamu není jasné. Teprve po jeho pořízení se totiž namítající dozví, zda a proti čemu by měl námitku vznést. Nekvalitní záznam nelze napravit jinak, než dodatečným vyhotovením protokolu, nebo přepisu. A tam by se pak uplatnil postup námitek proti protokolu.
    Mnohem lépe to má procesně ošetřeno trestní řízení. Stačilo by tedy to jen převzít.




    0



    0

Napsat komentář

61. Protokol, proti němuž nejsou námitky, představuje plný důkaz o obsahu a průběhu roku.

Věcný záměr naznačuje nejdůležitější pravidla, která se v souvislosti s protokolací týkají stran a ovlivňují důkazní hodnotu protokolu. Vzhledem k tomu, že protokol má představovat plný důkaz o obsahu a průběhu roku, je nezbytné, aby strany s obsahem protokolu vyslovily souhlas, popř. aby mohly navrhovat jeho opravy a doplnění. Nebude-li jejich návrhům vyhověno, mohou podat proti protokolaci námitku. Jejím účinkem pak je to, že protokol nebude představovat plný důkaz o obsahu a průběhu jednání; strana bude moci na nesprávnost protokolu poukazovat v odvolání.

1 komentáře

Napsat komentář

62. O každé věci se vede spis v listinné nebo v elektronické podobě (procesní spis). Způsob vedení procesního spisu stanoví jednací řád pro soudy.

Žádný komentář

Napsat komentář

63. Strany mají právo nahlížet do procesního spisu, s výjimkou protokolu o hlasování, a činit si z něho výpisy a opisy.

Se souhlasem stran mohou do procesního spisu nahlížet také třetí osoby a pořizovat si z něho výpisy a opisy. Pokud k tomu strany nesvolí, může soud povolit na žádost nahlédnout do spisu a pořídit si z něj výpisy nebo opisy tomu, kdo na tom má právní zájem nebo kdo pro to má vážné důvody.

Stejně jako v případě protokolace je věcí jednacího řádu, aby blíže upravil zásady pro vedení spisu. Ostatně již současná úprava v § 40b odst. 1 OSŘ odkazuje na prováděcí předpis. Pro strany je podstatné, že do procesního spisu mohou nahlížet, pořizovat si z něj opisy a výpisy. Nezmiňuje se výslovně, že vedle stran mají stejné právo i jejich zástupci, neboť jde o samozřejmý důsledek postavení zástupce strany.

Na rozdíl od současného § 44 odst. 2 OSŘ se totéž právo přiznává také třetím osobám, pokud s tím strany souhlasí; je-li dán souhlas stran, není zapotřebí, aby s nahlížením vyslovoval souhlas soud. Jeho přivolení k nahlížení do spisu bude zapotřebí jenom tehdy, pokud strany třetí osobě souhlas neudělí.

Počítá se s tím, že v paragrafovém znění budou vyjádřena pravidla chránící utajované informace.

Do civilního řádu soudního však nepatří pravidlo, podle nějž nelze povolit nahlížení do spisů, jejichž obsah má podle jiných předpisů zůstat utajen. Vzhledem k tomu, že jde výlučně o spisy týkající se nesporného řízení (viz vyhláška č. 483/2000 Sb.), patří úprava této otázky systematicky do předpisu upravujícího tento druh civilního procesu, a nikoliv do civilního řádu soudního, v němž jsou stanovena pravidla sporného řízení.

3 komentáře
    1. Otázka elektronizace spisu a využití moderních technologií při nahlížení do spisu je v dlouhodobém plánu ministerstva. V tuto chvíli jsou teze věcného záměru formulovány spíše obecně, přičemž úprava technického řešení bude otázkou dalších diskuzí a především pak otázkou úpravy v prováděcích právních předpisech, aby nebylo nutné s každým posunem v rozvoji moderních technologií do zákona zasahovat.




      0



      0

Napsat komentář

Díl 5 Pořádkové tresty a tresty pro svévoli

64. Pořádkový trest nesmí přesahovat částku 50 000 Kč. Trest pro svévoli nesmí přesahovat částku 100 000 Kč.

Uložený pořádkový trest může soud dodatečně, a to i po skončení řízení, prominout, jestliže to odůvodňuje pozdější chování toho, jemuž byl uložen.

Pořádkové tresty a tresty pro svévoli připadají státu. Pro jejich vymáhání se uplatní postup stanovený daňovým řádem.

Odlišně oproti současnému § 55 OSŘ jsou koncipovány pořádkové pokuty. Věcný záměr v prvé řadě rozlišuje mezi pořádkovými tresty na straně jedné a tresty pro svévoli na straně druhé. Toto rozlišování má význam pro výši částky, kterou lze jako sankci uložit. Druhý rozdíl spočívá v tom, že věcný záměr se nepokouší o vymezení obecné skutkové podstaty, s níž by jeden nebo druhý trest byl spojen, ale na možnost uložení těchto trestů pamatuje vždy na příslušném místě.

Udržování pořádku a kázně při roku stanoveném k ústnímu jednání jsou věnována samostatná pravidla, která jednak počítají s obecnou úpravou trestů (např. pořádkový trest pro toho, kdo ruší jednání), jednak obsahují vlastní pravidla (výzva k zachování pořádku, vykázání). Viz úpravu ústního jednání.

6 komentářů
  1. Existenci pořádkových trestů považuji za hůl na všechny, kdo se budou dovolávat svých ústavně zaručených práv a svobod, přičemž soudce mající moc může dle své libovůle bít, bít, bít tak dlouho, až občana (účastníka) či advokáta zničí fyzicky, psychicky či finančně.

    Z čl. 82 odst. 1 Ústavy plyne jak nezávislost soudce, tak i jeho právo na ochranu nestrannosti, proto pokud se soudce cítí dotčen čímkoliv co se událo v řízení měl by mít jiné nástroje o kterých bude rozhodovat někdo jiný než soudce tohoto řízení, takže údajně „poškozený“ soudce bude účastníkem nikoliv rozhodcem.

    Pokud se čímkoliv co se stane v soudním řízení cítí poškozen účastník nebo třetí osoba mají již dnes právo domáhat se ochrany např. žalobou na ochranu osobnosti, dobré pověsti apod.

    Například budu-li vytýkat v řízení prosazování koncepce komunistického práva včetně vyšetřujícího soudce ve sporném řízení ovládaném zásadou projednací a zásadou kontradiktornosti nebo cokoliv jiného a soudce se to „dotkne“, rozhodne o pořádkovém trestu 50.000,- Kč nebo to vyhodnotí jako svévoli a rozhodne o trestu 100.000,- Kč, a to za to, že se dovolávám ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod, oprávněných zájmů a obecných zájmů, závaznosti soudních rozhodnutí, dodržování zákonů soudem atd. či dokonce za rozvláčnost (viz bod 41. (…) Za rozvláčnost může soud uložit pořádkový trest. Poruší-li strana v podání slušnost vůči soudu nebo vůči protistraně nebo jiným osobám zúčastněným na řízení, může jí soud uložit pořádkový trest. Ten může být uložen i zmocněnci (advokátu), jestliže takové podání podepsal. a poznámka k němu „Překročí-li podání výrazně tyto meze a bude-li na mnoha stranách obsahovat výklady, které pro věc nemají význam, lze takové jednání postihnout pořádkovým trestem, jenž je obecně upraven v bodu 64.“), což může činit opakovaně, takže účastník dříve nebo později se svých ústavně zaručených práv a svobod přestane dovolávat, protože ho to finančně zlikviduje. Navíc občan (advokát) je při vypracování svých podání zcela nepochybně přesvědčen o tom, že jeho veškerá argumentace se věci týká a je významná pro spravedlivé rozhodnutí. Konkrétní příklady rád poskytnu, ale zde je pro stručnost a co možná největší obecnost nezmiňuji.




    1



    3

Napsat komentář

Hlava IV Překážky postupu řízení

V hlavě čtvrté první části civilního řádu soudního budou obsažena pravidla regulující zkoumání procesních podmínek, přerušení řízení a klid řízení. V zásadě lze vyjít z dosavadního stavu, doplněného či změněného v dále uvedených směrech. Právní úprava by přitom měla být rozdělena do tří dílů:

Díl 1 Zkoumání procesních podmínek

65. Kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat a rozhodnout ve věci samé (procesní podmínky).

Žádný komentář

Napsat komentář

66. Jde-li o takový nedostatek procesní podmínky, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Jde-li o nedostatek procesní podmínky, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí jednat a rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek procesní podmínky odstranit, soud řízení zastaví.

Přebírá se dosavadní úprava obsažená v § 103 a § 104 OSŘ, s drobným formulačním upřesněním. Jde o obecná pravidla, která se uplatní vždy tehdy, pokud nejsou v souvislosti s jednotlivými procesními podmínkami stanovena zvláštní pravidla. Z § 104 odst. 1 se nepřebírá věta druhá, neboť následky nedostatku pravomoci budou upraveny v jurisdikční normě.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 2 Přerušení řízení

67. Ztratí-li strana po zahájení řízení procesní způsobilost nebo zemře-li zákonný zástupce strany nebo zanikne-li jeho právo k zastupování, aniž se strana stala procesně způsobilou, přeruší soud řízení jenom tehdy, není-li strana zastoupena zmocněncem s procesní plnou mocí.

Je-li strana zastoupena zmocněncem s procesní plnou mocí, je o její práva náležitě postaráno i tehdy, pozbude-li procesní způsobilosti. S tím ostatně počítá také současný § 109 odst. 1 písm. a) OSŘ. Mimo to se navrhuje stejný přístup zaujmout také k situaci, kdy procesně nezpůsobilá strana ztratila zákonného zástupce nebo kdy zaniklo jeho oprávnění k zastupování.

Žádný komentář

Napsat komentář

68. Ztratí-li strana po zahájení řízení procesní subjektivitu, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat.

O tom, s kým bude v řízení pokračováno jako s procesním nástupcem, rozhodne soud usnesením. Nelze-li o procesním nástupnictví rozhodnout ihned, soud řízení přeruší jenom tehdy, není-li strana zastoupena zmocněncem s procesní plnou mocí.

Procesní nástupce musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení.

Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.

Změna stran v případě univerzálního právního nástupnictví je v současnosti upravena v § 107 OSŘ jakožto procesní nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení. Z této úpravy vychází i věcný záměr. Upozorňuje se však na změnu, kterou v tomto směru přináší nové pravidlo týkající se procesního zastoupení v případě ztráty procesní subjektivity (srov. bod 31).

Přerušení řízení i pro případ ztráty procesní subjektivity je řešeno shodně jako v předchozím bodu. Dosavadní úprava spojuje přerušení řízení se situací, kdy není možno v řízení po ztrátě procesní subjektivity ihned pokračovat, neboť není jasno, kdo je procesním nástupcem. Navržené pravidlo naproti tomu přispívá rychlosti řízení, neboť umožňuje pokračovat i za takové situace, samozřejmě má-li strana, která pozbyla procesní subjektivitu, zmocněnce s procesní plnou mocí. To pochopitelně souvisí s pravidlem, podle nějž taková plná moc smrtí nebo zánikem strany nezaniká (bod 31).

Z povahy procesního nástupnictví vyplývá, že výsledky dosavadního řízení lze použít i vůči nové straně. Aby se zamezilo pochybnostem o tom, kdo je v případě procesního nástupnictví stranou řízení, vyžaduje se, aby o této otázce rozhodl soud.

K procesnímu nástupnictví při singulární sukcesi viz bod 116.

Žádný komentář

Napsat komentář

69. Zemře-li v advokátském sporu advokát strany nebo stane-li se nezpůsobilým stranu dále zastupovat, řízení se přeruší a soud straně poskytne přiměřenou lhůtu k tomu, aby udělila plnou moc jinému advokátovi.

Věcný záměr zavádí v daleko širším rozsahu než dosud povinné zastoupení advokátem. V advokátském sporu nemůže strana sama činit procesní úkony; pokud by advokáta neměla, nemohla by vůbec procesně jednat (nemohla by např. ani účinně podat opravný prostředek, přestože by jí k tomu již běžela lhůta). Proto je za účelem ochrany strany, která takového advokáta ztratila, nezbytné na přiměřenou dobu přerušit řízení a dát jí prostor k tomu, aby udělila procesní plnou moc novému advokátovi.

V zájmu ochrany strany nastává přerušení ze zákona, a nikoliv až v době, kdy se o něm dozví a rozhodne o něm soud.

 

1 komentáře

Napsat komentář

70. Závisí-li rozhodnutí sporu zcela nebo zčásti na předběžné otázce, která je předmětem jiného soudního nebo správního řízení, může soud řízení přerušit až do pravomocného skončení tohoto řízení.

Řízení o věci hlavní může soud přerušit také tehdy, vznikne-li spor o přípustnost vedlejší intervence nebo pro hlavní intervenci.

Je-li tu podezření z trestného činu a odsouzení by mělo vliv na rozhodnutí soudu, soud může řízení přerušit až do pravomocného rozhodnutí o trestném činu.

Soud řízení přeruší, pokud rozhodnutí závisí na předběžné otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit.

Žádný komentář

Napsat komentář

71. Soud řízení přeruší, pokud dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.

Žádný komentář

Napsat komentář

72. Soud řízení přeruší, pokud rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce.

Žádný komentář

Napsat komentář

73. Neučiní-li jiná opatření, může soud řízení přerušit, pokud se strana nemůže řízení účastnit pro překážku trvalejší povahy nebo proto, že je neznámého pobytu.

Pravidla pod body 70 a násl. jsou převzata z nynějšího § 109 odst. 1 písm. b), c), d) a z § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ. Podrobněji a přesněji se však upravuje obligatorní a fakultativní přerušení řízení související s posuzováním předběžných otázek.

Žádný komentář

Napsat komentář

74. Ustanovení jiných zákonů o přerušení řízení tím nejsou dotčena.

S přerušením civilního sporného řízení počítají i jiné předpisy. Nejvýznamnějším je § 140a insolvenčního zákona. Jedna z posledních novel OSŘ přinesla také oprávnění soudu přerušit řízení na základě návrhu ČNB podle zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu (§ 109 odst. 3 OSŘ). Takové ustanovení je však nadbytečné, neboť totéž – a konkrétněji – upravuje přímo § 82 písm. e) zákona č. 374/2015 Sb. Vzhledem k tomu, že se s dalším vývojem právního řádu mohou vyskytovat i jiná ustanovení, která přinesou možnost přerušení řízení, předchází se riziku neustávajícího zaplavování civilního řádu soudního kazuistickými ustanoveními tím, že se pouze obecně odkazuje na jiné předpisy.

Žádný komentář

Napsat komentář

75. Pokud je řízení přerušeno, nekonají se roky a neběží lhůty podle tohoto zákona; strany ani třetí osoby nemohou činit procesní úkony vztahující se k přerušenému sporu. Pokračuje-li se v řízení, počínají lhůty běžet znovu.

Přerušení řízení, které nastalo po skončení ústního jednání, není na překážku vyhlášení nebo písemnému vyhotovení rozhodnutí, které se má uskutečnit na základě tohoto ústního jednání.

Úprava následků přerušení řízení, jež je obsažena v § 111 OSŘ, není úplná. Zmiňuje se pouze o dopadech přerušení na jednání a lhůty, a nechává stranou procesní úkony. V tomto směru věcný záměr navrhuje doplnění dosavadní úpravy.

Druhý odstavec reaguje na situace, kdy kupř. zemře strana poté, co bylo ústní jednání odročeno za účelem vyhlášení rozsudku, avšak dříve, než k takovému vyhlášení došlo, nebo kdy sice rozsudek byl vyhlášen, ale nebyl ještě písemně vyhotoven. Dojde-li v takovém případě vůbec k přerušení řízení (viz bod 67), nebrání to ve vyhlášení rozsudku ani v jeho písemném vyhotovení (to pak bude doručeno procesnímu nástupci).

1 komentáře
  1. Vhodná by byla výjimka, že i přerušené řízení lze zastavit pro zpětvzetí žaloby, pokud s tím protistrana souhlasí.
    Tento nedostatek se projevuje typicky při přerušení, k němuž došlo po prohlášení úpadku dlužníka podle insolvenčního zákona. Řízení je ze zákona přerušeno, avšak nalézací soud jej nemůže zastavit pro zpětvzetí, protože strany nemnohou činit procesní úkony a neběží žádné lhůty.
    Dále není ani za současné úpravy zřejmé, zda má soud formálně usnesením strany vyrozumět o tom, že pokračuje v řízení (jak se nyní naznačuje z judikatury), či nikoli, pokud odpadly důvody přerušení.




    0



    0

Napsat komentář

76. Soud pokračuje v řízení i bez návrhu po uplynutí doby, na kterou bylo řízení přerušeno, nebo po odpadnutí překážky, pro kterou bylo řízení přerušeno. Za tím účelem je soud povinen učinit veškerá potřebná opatření.

Soud má v řízení postupovat z úřední povinnosti. Z tohoto hlediska je důsledné, aby v řízení pokračoval i bez dalšího návrhu, pokud uplyne doba, na kterou bylo řízení přerušeno, nebo pokud odpadne překážka, která pokračování v řízení bránila.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 3 Klid řízení

77. Strany se mohou dohodnout, aby se prozatím dále nejednalo. Taková dohoda je vůči soudu účinná od té doby, kdy mu byla oběma stranami oznámena.

Žádný komentář

Napsat komentář

78. Klid řízení nastane, pokud 

a) se žádná ze stran nedostaví bez předchozí omluvy k ústnímu jednání nebo 

b) to alespoň jedna ze stran navrhne a protistrana se nedostaví bez předchozí omluvy k ústnímu jednání.

V zásadě se přebírá dosavadní úprava klidu řízení, byť s formulačními úpravami. Klid řízení může být v prvé řadě ujednán stranami, zejména za tím účelem, aby se pokusily o smírné odklizení sporu. K tomu může dojít mj. i za součinnosti zapsaného mediátora. Na rozdíl od současného § 100 odst. 2 OSŘ se ponechává na vůli stran, jestli chtějí jeho pomoci využít. Nařízená povinná mediace, s níž je spojeno přerušení řízení bez ohledu na vůli stran, odporuje dobrovolné povaze tohoto alternativního způsobu řešení sporů.

Druhým typickým případem, známým rovněž ze zahraničních úprav (viz § 168 až § 170 rakouského ZPO), je klid řízení coby následek toho, že obě strany zmeškaly ústní jednání. Současné znění OSŘ i věcný záměr k tomu přidávají ještě třetí situaci: ústní jednání zmešká jenom jedna ze stran a ta, která se dostavila, nenavrhne vynesení kontumačního rozsudku (např. s ohledem na případné obtíže s výkonem takového rozsudku v zahraničí nemá na kontumačním řešení zájem), ale klid řízení. Nenavrhne-li ani klid řízení, bude soud pokračovat v projednávání věci i v nepřítomnosti jedné strany.

Žádný komentář

Napsat komentář

79. S klidem řízení jsou spojeny stejné účinky jako s přerušením řízení; běh konečných lhůt se však nestaví.

Klid řízení je následkem buď dohody stran, nebo zmeškání alespoň jedné z nich. Obě situace jsou důsledkem chování stran a odlišují se od důvodů pro přerušení řízení, v nichž se promítá vždy určitá překážka, pro kterou není možno v řízení prozatímně pokračovat. Proto je pochopitelné, že přerušení řízení bude mít za následek také přetržení lhůt, jejichž běh byl již započat. Není však důvod ke stejnému zásahu do běhu konečných lhůt v případě klidu řízení. Konečné lhůty jsou takové, u nichž zákon vylučuje možnost jejich prodloužení (viz bod 43). Pokud tedy poběží kupř. lhůta k podání stížnosti, nebude mít klid řízení na její uplynutí vliv. Pravidlo, podle něhož se běh konečných lhůt při klidu řízení nestaví, vylučuje, aby stranám byla na prospěch jejich liknavost (tedy aby se stavěl běh lhůty např. proto, že se ani jedna z nich nedostavila k ústnímu jednání).

Žádný komentář

Napsat komentář

80. Soud v řízení pokračuje na návrh, který lze podat nejdříve po uplynutí tří měsíců ode dne, kdy nastal klid řízení. Soud může na návrh, jsou-li pro to závažné důvody, pokračovat v řízení i před uplynutím této lhůty. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do tří let, je tím řízení skončeno; soud tento následek vysloví v usnesení.

Pokračování řízení, které je v klidu, je v rukou stran. Tak jako v dosavadní úpravě se tak může stát zásadně (s výjimkou opřenou o závažné důvody) nejdříve po třech měsících. Prodlužuje se lhůta, do které lze návrh na pokračování v řízení podat z jednoho roku na tři léta. Roční lhůta k podání návrhu na pokračování v řízení je příliš krátká na to, aby se mohla uplatnit domněnka, že strany nemají na dalším projednávání věci zájem. Po třech letech je však taková presumpce zcela na místě, a spor lze proto považovat za zaniklý. Na rozdíl od dosavadní úpravy nebude soud rozhodovat o zastavení řízení, ale pouze deklaratorním usnesením vysloví, že je řízení skončeno. Toto řešení lépe odpovídá povaze klidu řízení.

Žádný komentář

Napsat komentář

Hlava V Náklady řízení

Tato hlava věcného záměru civilního řádu soudního soustředí úpravu nákladů řízení, s výjimkou několika zvláštních pravidel nacházejících se na jiných místech návrhu. Podle tradičního vzoru je úprava zařazena do první, obecné části zákona (stejně v rakouském nebo německém ZPO, dále též ve švýcarském ZPO a polském KPC, na rozdíl od českého OSŘ nebo slovenského CSP), protože náklady řízení vznikají ve všech instancích soudního řízení a stejně tak i ve zvláštních způsobech řízení. Protože však na rozdíl jiných institutů obecné části není úprava nákladů „základním kamenem“ pro výstavbu dalších částí zákona, je zařazena až na konec obecné části, jako jakýsi zbytek.

Díl 1 Druhy nákladů a jejich placení

81. Náklady řízení, jestliže vznikly v řízení nebo před ním jeho přípravou, jsou zejména náklady na zastoupení advokátem, soudní poplatky a jiné hotové výdaje strany a jejího zástupce, není-li jím advokát, dále výdělek strany a jejího zákonného zástupce ušlý účastí na soudním roku, náklady na dokazování a na tlumočení.

Složení nákladů na zastoupení advokátem a jejich paušální výši pro jeden stupeň řízení stanoví zvláštní právní předpis. Ten stanoví též paušální výši hotových výdajů strany nebo jejího zástupce, který není advokátem, pro případ, že nedoloží jejich výši.

Úvodní pravidlo vymezuje, jaké náklady stran jsou předmětem této úpravy, a to v zásadě shodně jako dosavadní úprava. Výslovně jsou do pojmu nákladů řízení zahrnuty předprocesní náklady, jejichž náhrada by jinak musela být uplatňována zbytečně a nákladně cestou žaloby. Výslovnost by měla odstranit tápání praxe. Té se však ponechává, aby určila, které předprocesní náklady lze za náklady řízení považovat (např. předžalobní upomínka, náklady na obstarání důkazů nebo vyčíslení nároku atd.).

Pokud jde o zmocnění k podzákonné úpravě nákladů na zastoupení advokátem, vrací se návrh k odměně upravené paušálně pro jednu instanci řízení. Výhodou této úpravy ve srovnání s odměňováním za jednotlivé úkony právní služby je jednoduchost a odrazování od neúčelných úkonů a také větší předvídatelnost rozsahu nákladů, které mohou v řízení vzniknout. Budoucí úprava se však musí vyhnout nedostatkům, pro něž Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12). Lze též říci, že aby měla paušální úprava smysl, neměly by se úkony právní služby advokáta počítat ani za účelem náhrady tzv. režijního paušálu.

Věcný záměr zachovává zmocnění ke stanovení paušální výše hotových výdajů pro stranu nezastoupenou advokátem (§ 151 odst. 3 OSŘ).

1 komentáře
  1. Problém spatřuji ve dvojím možném pohledu na předprocesní náklady. Pokud k řízení nedojde (např. pohledávka bude uspokojena), nemůže se jednat o procesní náklady a strana si bude muset tak jako tak vysoudit jako hmotněprávní příslušenství své pohledávky. Naopak pokud dojde k řízení, není přeci žádný problém, aby žalobce jako součást předmětu řízení určil také své náklady, jež mu před jeho zahájením vznikly tak, jak se tomu běžně děje u úrokového příslušenství. Navrhovaná úprava dále zbytečně znejisťuje vztahy stran, kdy se teprve bude judikatorně řešit, jaké předprocesní náklady jsou ještě spojeny s přípravou řízení a jaké nikoli.
    Pro upřesnění komentáře, paušální úprava náhrady nákladů advokátního zastoupení pro celé řízení v jednom stupni se nevrací, je i nyní v OSŘ zakotvena (§ 151/2). Jen ministerstvo v rozporu se zákonem se nepostaralo o vydání příslušného zvláštního právního předpisu.
    Nakonec k náhradě hotových výdajů advokátního zástupce. Správně je poznamenáno, že by neměla být přebírána úprava advokátního tarifu, která řeší vztahy mezi advokátem a jeho klientem a nikoli mezi stranami sporu. Pak ovšem není jasné, proč by neměly tyto výdaje být hrazeny stejně, jako u jiného zmocněnce (viz první odstavec). Pokud strana jejich vznik prokáže, nechť jsou nahrazeny.
    Dalším zcela jednoduchým možným řešením je minimální paušální náhrada za celé řízení v jednom stupni bez ohledu na zastoupení a jeho kvalitu. Náklady přesahující její výši si každá strana ponese sama. Soudní pře je vždy drahá a každý by měl zvážit rizika jejího vedení a ekonomického významu soudního rozhodnutí pro sebe. Často jsou rozsudky vydávány jen pro satisfakci strany, pro účetní „pořádek“ … a pod., bez reálného příznivého dopadu do jejích poměrů.




    0



    0

Napsat komentář

82. Náklady platí nejprve ten, jehož jednáním vznikají. Zda mu pak náleží jejich náhrada, stanoví pravidla následujícího dílu, jakož i zvláštní pravidla stanovená jinde v tomto zákoně.

Ze systematických důvodů se přebírá základní pravidlo placení nákladů, obsažené dnes v § 140 odst. 1 prvá věta OSŘ, avšak v obecné podobě dopadající na strany i na stát. Pravidlo je sice samozřejmé, avšak tvoří obecný základ pro následující dvě zvláštní pravidla. Nedoplňuje se úpravou placení nákladů společníky (§ 140 odst. 1 druhá věta OSŘ), protože by se tím nesprávně zasahovalo do hmotného práva. Platí-li si totiž více osob na jedné straně nějaký náklad, např. odměnu svého advokáta nebo cestovné, pak o tom, jak se na placení mají podílet, nerozhoduje procesní, nýbrž hmotné právo. To je zřejmé také důvodem, proč se příslušné ustanovení OSŘ v praxi nepoužívá. Lze dodat, že zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, řeší placení více osobami zvlášť (§ 2 odst. 8).

Druhá věta nejen odlišuje placení nákladů od jejich náhrady, ale také vylučuje nárok na náhradu nákladů, který by byl založen na hmotném právu.

Žádný komentář

Napsat komentář

83. Stát platí zejména náklady na ustanoveného advokáta, na provádění důkazů a na tlumočení.

Svědkům a jiným osobám povinným něčím při dokazování nahradí stát hotové výdaje a ušlý výdělek. Znalcům a tlumočníkům nahradí hotové výdaje a zaplatí odměnu; výši odměny stanoví zvláštní právní předpis.

V tomto pravidle jsou vyjmenovány některé zvláštní případy placení nákladů státem, k čemuž se přímo váže úprava svědečného, znalečného a tlumočného (z hlediska oprávněných osob jde o náhradu, z hlediska státu o placení). Pro ni se přebírá dosavadní úprava. Nestanoví se lhůta pro uplatnění nároku na tyto náhrady, protože to je věcí soudu. Následek nesplnění lhůty v podobě prekluze plyne přitom z obecných pravidel o vyloučení ze zmeškaného úkonu.

Žádný komentář

Napsat komentář

84. Soud uloží straně, která navrhla důkaz, aby zaplatila přiměřenou zálohu na předpokládané náklady, ledaže se to jeví jako neúčelné.

Zaplacení zálohy soud neuloží v rozsahu, v němž strana splňuje podmínky pro přiznání pomoci s náklady.

Nebude-li záloha zcela zaplacena, soud důkaz neprovede, ledaže tu jsou důvody pro to, aby byl proveden i bez návrhu. Důkaz provede i tehdy, zaplatí-li strana zálohu dodatečně a rozhodnutí ve věci samé se tím podstatně nezdrží.

Na úpravu placení nákladů na dokazování navazuje úprava zálohy na náklady důkazu. Je podrobnější než současná, neboť řeší i otázky, které současná úprava neřeší, ačkoliv by to bylo velmi žádoucí (podrobnou kritiku podává Lavický P. Záloha na náklady dokazování v českém civilním procesu. Právní fórum 2009, č. 12).

Věcný záměr přikazuje soudu uložení zálohy, avšak příkaz několika výjimkami omezuje. Současně omezuje rozsah zálohy odkazem na přiměřenost, což znamená, že záloha by neměla být stanovena v maximální předpokládané výši. Všechna tato omezení zálohy vycházejí z toho, že záloha je v civilním procesu cizorodým prvkem. Nemíří k plnění jeho cíle a zásad, nýbrž jen k ochraně fiskálních zájmů. Tím, že omezuje náležité objasnění skutkového stavu, záloha cíl procesu vlastně maří (není zřejmě správný názor, že účelem zálohy je odrazení stran od důkazních návrhů, jež nemohou přispět k objasnění věci nebo jsou nadbytečné, neboť takové návrhy by měly být zamítnuty bez ohledu na to, zda je strana ochotna zaplatit na důkaz zálohu).

Jednou z výjimek je nařízení důkazu bez návrhu, přičemž tato výjimka vyplývá z označení platící strany jako strany, „která navrhla důkaz“. Návrh tedy nepřebírá dosavadní možnost uložit zaplacení zálohy i straně, která sice důkaz nenavrhla, avšak „v jejímž zájmu“ jej soud nařídil (§ 141 odst. 1 OSŘ). Ukládání zálohy v těchto případech komplikuje situaci až příliš na to, jaký účel záloha má. První komplikací je nesamozřejmost posouzení, v čím zájmu důkaz je. Mnohdy se totiž až po jeho provedení ukáže, čí skutkovou verzi podporuje (proto taky stejný důkaz mnohdy navrhují obě strany). Další komplikací je otázka následků nezaplacení. Bylo by zvláštní, kdyby soud nařídil důkaz z moci úřední a pak od něj upustil, protože mu na něj strany nezaplatily zálohu. Přitom v některých případech důkaz bez návrhu provést musí, nikoliv jen může, a tehdy o jeho neprovedení už vůbec nelze uvažovat (jako protisystémovou a asociální tu „prekluzi důkazu“ označuje Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeβrechts. 2. vydání. Wien : MANZ, 1990, s. 493, 522; ve vztahu k důkazu znaleckým posudkem viz Winterová A. Znalec a znalecký posudek v civilním soudním řízení. Soudce, 2017, č. 1, s. 10). Vychází-li věcný záměr z aktivní role soudce při zjišťování skutkového stavu, nemůže mu zálohou svazovat ruce. Věcný záměr přitom nepočítá s řešením, že by rozhodnutí o záloze bylo exekučním titulem vymahatelným do skončení řízení, po němž by je nahradilo rozhodnutí o náhradě nákladů (tak R 26/84). Takový postup je zbytečně nákladný. Znamená, že stát se může o vymáhání nákladů na důkaz pokoušet nadvakrát, nejprve na základě rozhodnutí o záloze a pak případně na základě rozhodnutí o náhradě nákladů.

Z uvedeného také vyplývá, že nezaplatí-li strana zálohu na důkaz, který sice navrhla, ale který má být proveden i bez návrhu, nemůže soud důkaz neprovést. V tomto případě se nelze vyhnout tomu, že nezaplacení zálohy bude bez právního následku.

Zálohu nemá platit nemajetná strana. Není přitom třeba, aby byla osvobozena od soudních poplatků (v terminologii věcného záměru jde o „přiznání pomoci s náklady“), ale stačí, že podmínky pro ně – přinejmenším ve vztahu k záloze – splňuje.

Návrh připouští (stejně jako např. § 332 odst. 2 ve spojení s § 279 odst. 2 rakouského ZPO), aby záloha byla zaplacena a důkaz proveden dodatečně, pokud se tím podstatně neoddálí rozhodnutí ve věci samé. Kritérium je použito obdobné jako pro soudcovskou koncentraci, neboť jde o příbuzné situace.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 2 Náhrada nákladů

Náhradě nákladů lze přikládat dvojí účel. Prvým (materiálním) je reparace újmy (spočívající ve vynaložení nákladů) tím, kdo ji způsobil. Druhým (procesním) účelem je, aby náklady neodrazovaly od důvodného a uvážlivého vedení sporu a zároveň aby hrozba jejich náhrady odrazovala od vedení sporu nedůvodného nebo neuváženého.

Kritérium pro náhradu nákladů musí být přitom zásadně objektivní, neboť jinak by se soud kvůli nákladům pouštěl do těžko řešitelné otázky zavinění a z náhrady by nakonec často sešlo; účel institutu by pak mohl být stěží naplněn (Šťastný, M. Náklady v soudním řízení civilním. Díl I. Náklady v řízení nalézacím. Praha : Knihovna sborníku věd právních a státních, 1930, s. 14 an.). Pro objektivní hledisko hovoří také zásada jednoduchého rozhodování o nákladech (v Rakousku nazývaná „Vereinfachungsprinzip“), odůvodněná tím, že řízení o nákladech je oproti řízení ve věci samé vedlejší a nemělo by přinášet další náklady a zdržení.

Z uvedeného lze dovodit, že kritériem, či spíše metakritériem stojícím za kritérii jednotlivých náhradových pravidel, má být zbytečnost (nedůvodnost): pokud jedna strana druhé způsobí řízením zbytečně (nedůvodně) náklady, musí jí je nahradit. Musí jí nahradit újmu, kterou jí způsobila zbytečným zásahem do její majetkové sféry. Jestliže např. žalobce prohrál, zbytečně zahájil řízení a zbytečně tak způsobil žalovanému náklady; jestliže prohrál žalovaný, zbytečně proti sobě nechal zahájit řízení a zbytečně tak způsobil žalobci náklady. Podobně jednotlivá náhradová pravidla sjednocují současní rakouští autoři, kteří se náklady zabývají [zejména Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, 2015, před § 40 a násl., marg. č. 7, který hovoří o „objektivním ručení za zásah“; nebo Chvosta, o němž viz Fucik, R. in Rechberger, W. H. Kommentar zur ZPO. 3. vydání. Wien – New York : Springer, 2006, před § 40, marg. č. 4]. Tradičně se sice rozlišují různé „zásady“ náhrady nákladů (zásada úspěchu, zásada zavinění a zásada zapříčinění), ty jsou však nejspíš různými projevy téže ideje v různých situacích.

85. Plně neúspěšná strana je povinna nahradit protistraně a jejímu vedlejšímu intervenientu jejich náklady, ledaže některé z nich vynaložili neúčelně.

Je-li neúspěch na obou stranách, nahradí náklady protistraně a jejímu vedlejšímu intervenientovi v poměrné výši ta, jejíž neúspěch je větší. Je-li neúspěch na obou stranách přibližně stejný, není náhradou povinna žádná.

Soud však může straně uložit povinnost k plné náhradě nákladů, jestliže částečný neúspěch protistrany je nepatrný nebo je důsledkem obtíží při vyčíslení nároku.

Základní náhradová pravidla jsou nejjednodušším projevem výše uvedené ideje. Věcně jsou shodná se současnou úpravou a jejím výkladem, jen ve druhé části třetího odstavce jsou nově, po vzoru čl. 107 odst. 1 písm. a) švýcarského ZPO, zobecněny případy, kdy soud může přiznat plnou náhradu i přes částečný neúspěch („obtížné vyčíslení nároku“).

Neúspěšná strana ovšem není povinna nahradit náklady, které si protistrana způsobila zbytečně sama. Návrh je v souladu se zažitou praxí označuje jako „neúčelné“. To, že nejsou předmětem náhrady, se oproti dosavadní úpravě formuluje jako výjimka („ledažeˮ), čímž se přesněji postihuje odůvodňování nákladového rozhodnutí (soud se v odůvodnění nezabývá účelností každého jednoho nákladu, ale odůvodňuje přiznání náhrady nákladů vůbec a jen případně vyloučení nákladu neúčelného).

Podle rakouského vzoru se upravuje postavení vedlejšího intervenienta. Zakotvuje se jeho právo na náhradu, nikoliv však povinnost k náhradě, protože jeho procesní úkony jsou přičitatelné jeho straně, a ta tudíž má hradit náklady z nich vzniklé [viz např. Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 41, marg. č. 12]. Věcný záměr si je vědom, že mohou nastat různé zvláštní situace, v nichž toto řešení nebude vyhovující, avšak aby úpravu příliš nekomplikoval, ponechává náležité řešení na dotváření práva. Uvedené ovšem platí jen pro pravidelného vedlejšího intervenienta. Výjimečný intervenient má podle bodu 25 postavení nerozlučného společníka, a proto pro něj i v otázce nákladů platí to, co pro společníka (což se převážně uznává v Rakousku a výslovně je stanoveno v § 101 odst. 2 německého ZPO).

Žádný komentář

Napsat komentář

86. Žalobce se považuje za neúspěšného i tehdy, je-li věc vyřízena jinak než rozhodnutím o věci samé. Nebylo-li však o věci samé rozhodnuto z důvodu, který lze přičíst žalovanému, považuje se za neúspěšného on.

Je-li věc vyřízena na základě vzdání se nároku nebo zpětvzetí žaloby, jež žalobce učinil proto, že žalovaný jeho nárok uspokojil, považuje se za neúspěšného žalovaný. Jde-li však o zaplacení a žalobce o ně žalovaného nejméně 15 dnů před podáním žaloby neupomenul a žalovaný jeho nárok během řízení uspokojil neprodleně, nese si každá strana své náklady.

Pod bodem 86 jsou zakotvena pravidla pro další situace, v nichž lze původce zbytečných nákladů určit na základě výsledku řízení. Naroveň neúspěchu v užším smyslu je v nich postaveno skončení řízení bez meritorního rozhodnutí (podobně čl. 106 odst. 2 druhá věta švýcarského ZPO; o podlehnutí žalobcově v těchto případech hovořil také Šťastný, M. Náklady v soudním řízení civilním. Díl I. Náklady v řízení nalézacím. Praha : Knihovna sborníku věd právních a státních, 1930, s. 38 an.). O neúspěchu žalobce lze zde mluvit proto, že se nedomohl toho, kvůli čemu zahájil řízení. Za neúspěch žalovaného se naproti tomu označuje uspokojení žalobce, neboť žalobce toho, pro co řízení zahájil, dosáhl (stejně Šťastný, M. Náklady v soudním řízení civilním. Díl I. Náklady v řízení nalézacím. Praha : Knihovna sborníku věd právních a státních, 1930, s. 39). Označení jedné ze stran za neúspěšnou by přitom soudní praxi mělo zjednodušit odůvodňování rozhodnutí o náhradě, skončilo-li řízení zčásti meritorně, zčásti nemeritorně (lze hovořit o jediném poměru úspěchu a neúspěchu). Další výhodou je zavedení legislativní zkratky pro některá z dalších pravidel.

Náklady nemeritorně skončeného řízení má tedy hradit zásadně žalobce (stejně Soukup, J. in Handl, V. – Rubeš, J. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, s. 651). Pro případ, že by tomu výjimečně mělo být jinak, se stanoví výjimka používající objektivní kritérium „přičítání“ namísto současného „zavinění zastavení řízení“ (§ 146 odst. 2 OSŘ). Současné kritérium je matoucí, a tudíž nevyhovuje zásadě jednoduchého rozhodování o nákladech. Sice se většinově chápe v tzv. „procesním smyslu“ jako pouhá příčinná souvislost (pak je ale zbytečné hovořit o „zavinění“), přesto však svádí k posuzování zavinění v pravém, subjektivním smyslu [tak Janek, K. a Jirsa, J. in Jirsa, J. et al. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 418: „Například otázka (nedostatku) pravomoci může být někdy velmi složitá a stěží lze po žalobci vyžadovat, aby předem tušil, zda bude řízení zastaveno, či nikoliv.“], což je ovšem v rozporu s účelem náhrady nákladů.

Věcný záměr zde také nezakotvuje pravidlo, že k náhradě není povinna žádná ze stran [§ 146 odst. 1 písm. a) OSŘ], jelikož důvod pro takové řešení zásadně nemůže být dán. Zásadně vždy je třeba způsobení nákladů přičíst jedné ze stran. Nastanou-li zvláštní okolnosti, pro něž se přísné objektivní řešení bude jevit jako nespravedlivé, bude na místě aplikovat níže uvedené pravidlo o uvážení soudu. Lze dodat, že v případě skončení řízení pro zánik některé ze stran by se o nákladech nemělo vůbec rozhodovat, protože již neexistuje procesní vztah mezi stranami.

Pravidlo o zpětvzetí žaloby (vzdání se nároku) pro uspokojení žalobce se doplňuje o pravidlo převzaté v modifikované podobě z § 142a OSŘ. Jde o výjimku, jejímž účelem je dát dlužníku druhou šanci u tzv. zapomenutých složenek (jde jen o spory o zaplacení). Jestliže žalovaný pouze zapomenul zaplatit, pak je spor zbytečný a lze se mu při troše dobré vůle vyhnout upomínkou. Neučiní-li tak žalobce, je v souladu se zásadou hospodárnosti zohlednit to v rozhodnutí o nákladech. Ale ne tak, že by měl hradit náklady žalovanému, protože i žalovaný je způsobil − byl přece v prodlení a zapomněl na to. Chyba byla na obou stranách, a proto si každá své náklady ponese sama. To, že jde právě o tuto situaci, se však ukáže teprve tím, že žalovaný po zahájení sporu skutečně zaplatí (srov. NS 28 Cdo 1336/2016 a rozhodnutí tam uvedená). Bez této podmínky by pravidlo bylo jen trestem za nezaslání upomínky. K povinnosti žalobce upomenout žalovaného viz bod 111.

Žádný komentář

Napsat komentář

87. Úspěšný žalobce je povinen nahradit náklady žalovanému, jestliže žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby a nárok žalobce při první příležitosti uspokojil nebo alespoň uznal, nepřichází-li uspokojení v úvahu.

Úspěšný žalovaný je naopak povinen nahradit žalobci jeho náklady, jestliže jej svým chováním přiměl k podání žaloby a jestliže se žalobce při první příležitosti uplatněného nároku vzdal.

Pravidla pod bodem 87 představují výjimky k pravidlům pod body 85 a 86. Jsou odůvodněna stejnou myšlenkou jako ona, totiž že náklady by měla hradit strana, která zbytečně zasáhla do sféry protistrany. Dopadají však na situace, kdy je touto stranou nikoliv strana neúspěšná, nýbrž strana úspěšná, protože sice uspěla, avšak řízení a nákladům mohla předejít. Uplatnění základních pravidel, zohledňujících pouze výsledek řízení, by tu odporovalo myšlence, na níž jsou založena.

Prvé pravidlo dopadá na situace, kdy zahájení řízení zapříčinil žalobce, druhé pravidlo, zrcadlově obrácené, dopadá na situace, kdy je příčina na straně žalovaného. Prvé dopadá nejen na typický příklad vylučovací žaloby (žalobce je původcem zbytečných nákladů proto, že žalovaného, oprávněného v exekuci, o svém právu k nesprávně sepsané věci neinformoval před podáním vylučovací žaloby), ale třeba i na uplatnění pohledávky, která se stala splatnou až v průběhu řízení [Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 45, marg. č. 10; Fucik, R. in Rechberger, W. H. Kommentar zur ZPO. 3. vydání. Wien – New York : Springer, 2006, § 45, marg. č. 3; srov. III. ÚS 3592/16]. Druhé může dopadat např. na úspěšného žalovaného, který vydržel žalobcův pozemek a žalobce o tom neuvědomil (kdyby tak v reakci na předžalobní výzvu k vyklizení učinil, k řízení nemuselo dojít), nebo na žalovaného, který žalobci plnil těsně před podáním žaloby a žalobce o tom nemohl vědět [Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 45, marg. č. 19], nebo na žalovaného, který před podáním žaloby omylem zaplatil na účet jiné osoby než žalobce, jestliže žalobce vzal žalobu zpět poté, co mu tato osoba plnění vydala (tento případ řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 439/06).

Prvé pravidlo odpovídá současnému § 143 OSŘ, avšak doplňuje se o to, co oproti tradičním úpravám (např. § 45 CŘS) chybí, tj. o podmínku „uznání nároku“ (podrobně o tom Dvořák B. Náhrada nákladů řízení neúspěšnému žalovanému. Právní fórum, 2010, č. 5). Teprve, když žalovaný nárok žalobce včas uzná, se ukáže, že podání žaloby bylo zbytečné. Návrh jde však ještě dále a tam, kde je možné uspokojení nároku žalobce (tedy zejména u žalob na plnění), žádá, aby žalovaný nárok žalobce nikoli jen uznal, ale uspokojil. Jestliže totiž žalovaný žalobce neuspokojí, pak nelze říci, že žaloba byla zbytečná, protože jen její pomocí donutí žalobce žalovaného k plnění [srov. Fucik, R. in Rechberger, W. H. Kommentar zur ZPO. 3. vydání. Wien – New York : Springer, 2006, § 45, marg. č. 3; nebo Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 45, marg. č. 10].

Pravidlo se tudíž uplatní jak při skončení řízení na základě uznání nároku, tak při skončení řízení na základě uspokojení žalobce a zpětvzetí žaloby (vzdání se nároku). K uspokojení nebo uznání nároku musí ovšem dojít co nejdříve, protože jen tak lze jednoznačně říci, že řízení bylo možné předejít. Protože tento okamžik může nastat v různou dobu (když se žalovaný dozví o excindačním nároku žalobce nebo když dospěje uplatněná pohledávka), je vyjádřen neurčitým výrazem „při první příležitosti“, použitým v současném znění § 45 rakouského ZPO.

Druhé pravidlo, jak řečeno, je zrcadlovým odrazem prvého. OSŘ, ani starší úpravy podobné pravidlo neobsahují [úpravu, byť v poněkud jiné podobě, přinesl až čl. 107 odst. 1 písm. b) švýcarského ZPO], avšak v zahraničí je jeho potřeba pociťována již dlouho a pravidlo se dovozuje analogicky z prvého [tak již kdysi např. Goldschmidt J. Zivilprozessrecht. Berlin – Heidelberg : Springer Verlag, 1929, s. 79; nyní zejména Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 45, marg. č. 12 an.]. U nás potřebu dosvědčuje praxe, která např. na zpětvzetí žaloby odůvodněné zaplacením krátce před podáním žaloby reaguje nespravedlivým závěrem, že zastavení řízení zavinil žalobce (tak nejspíš i Vláčil D. in Svoboda K. et al. Náklady řízení. Praha : C. H. Beck, 2017, s. 128, dle kterého jde tato skutečnost k tíži věřitele).

Tak jako je prvé pravidlo podmíněno uspokojením nebo uznáním nároku, je druhé z obdobného důvodu podmíněno vzdáním se nároku, tedy maximálním uspokojením zájmu protistrany. Pouhé zpětvzetí žaloby nestačí.

Žádný komentář

Napsat komentář

88. Skončí-li řízení smírem nebo klidem řízení, nejsou si strany náhradou povinny.

Skončí-li řízení proto, že se strany o svých poměrech dohodly, pak je zřejmé, že původce zbytečných nákladů nelze určit, ledaže by se soud zabýval vlastním předmětem řízení (zda a jaký tu nárok byl apod.), což je však nepřijatelné. Pak je třeba v zájmu jednoduchosti stanovit, že si každá strana ponese náklady sama. Obdobná situace nastává v případě klidu řízení, v němž lze spatřovat shodný projev vůle stran v řízení nepokračovat. Stranám však nic nebrání v tom, aby se dle následujícího pravidla dohodly na jiném řešení.

2 komentáře

Napsat komentář

89. Předchozí pravidla se neuplatní, pokud se strany během řízení pro případ jeho určitého skončení dohodly o náhradě nákladů jinak.

Možnost dohody o nákladech – kterou soud převezme do výroku konečného rozhodnutí – je v OSŘ tradičně připuštěna jen pro smír (rakouský ZPO ji v § 237 odst. 3 jednou z novel rozšířil i pro zpětvzetí žaloby). Procesní právo, ovládané dispoziční zásadou, však stranám dává různé možnosti, jak ukončit řízení nebo jak si vzájemně ustoupit, a není důvodu nutit je k tomu, aby vždy, když využití těchto možností chtějí spojit s vlastním řešením nákladů, uzavřely soudní smír; tím by byly nabízené možnosti vlastně devalvovány. Těžko lze navíc najít důvod, proč by strany, mohou-li disponovat s předmětem řízení, tedy s tím, co je účelem řízení, nemohly disponovat s náhradou nákladů, která je v procesu vedlejší (se širokou přípustností dohody o nákladech se možno setkat např. v současné rakouské literatuře, tak hlavně Bydlinski, M. Der Kostenersatz im Zivilprozess. Grundfragen des Kostenrechts und praktische Anwendung. Wien : Manz, 1992, s. 133 an.). Námitky lze mít leda proti dohodám, které jsou uzavírány před zahájením řízení, protože ty mohou mařit funkce náhrady (Kodek, G. E. Funktion und Dogmatik des Prozesskostenersatzes aus österreichischen Sicht. Zeitschrift für Ziviliprozess, 2015, č. 1, s. 60); po zahájení řízení však tyto funkce (účely), tj. předcházení zbytečným sporům a pobídka ke sporům potřebným, přestávají působit.

Žádný komentář

Napsat komentář

90. Strany jsou podle výsledku řízení povinny nahradit státu jeho náklady, ledaže stát některý náklad vynaložil neúčelně.

V pravidle o nákladech státu se pro zachování rovnosti stanoví, že stát nemá právo na náhradu nákladů neúčelných.

Žádný komentář

Napsat komentář

91. Bez ohledu na výsledek řízení jsou strana, vedlejší intervenient, zástupce nebo zmocněnec povinni nahradit protistraně nebo státu náklad, který vznikl jejich zaviněním nebo náhodou, která se jim přihodila. Sami právo na náhradu takto vzniklého nákladu nemají.

Tuto povinnost má i svědek nebo jiná osoba povinná něčím při dokazování, znalec nebo tlumočník, jestliže náklady způsobili zaviněným porušením povinnosti.

Pravidlo o separaci nákladů je odůvodněno stále stejnou ideou, že náklady by měl hradit ten, kdo je zbytečně způsobil. Zde se však v důsledku určitého chování ocitnou některé z nákladů mimo „hlavní proud řízení“ (Šťastný, M. Náklady v soudním řízení civilním. Díl I. Náklady v řízení nalézacím. Praha : Knihovna sborníku věd právních a státních, 1930). Pak je má nést nikoliv strana, která zbytečně způsobila náklady řízení vůbec, nýbrž strana, která zbytečně způsobila tyto mimo stojící náklady. Pro jejich oddělení hovoří i požadavek sociálně únosného procesu (k němu blíže Kodek, G. E. Funktion und Dogmatik des Prozesskostenersatzes aus österreichischen Sicht. Zeitschrift für Ziviliprozess, 2015, č. 1, s. 55), protože oddělení může znamenat nižší, a tedy sociálně únosnější náhradovou povinnost poražené strany. Funkcí oddělení je ovšem i usměrňování procesního chování.

Výslovné stanovení, že strana povinná k náhradě separovaných nákladů nemá právo na náhradu svých nákladů, má předejít pochybnosti, zda si tato strana, pokud později ve sporu zvítězí, nemůže své náklady zahrnout do celkových nákladů. To, že má nahradit marné náklady protistraně, totiž takovou možnost logicky nevylučuje.

Oddělení nákladů způsobených jinými osobami než stranami může být odůvodněno jen zaviněným porušením povinnosti, protože tyto osoby nejsou účastny základního procesního vztahu a přísnější požadavky na ně nelze klást. Je tedy třeba použít kritérium, jímž právní řád povinnost k náhradě újmy obecně podmiňuje.

Žádný komentář

Napsat komentář

92. Jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele, soud předchozí pravidla nepoužije a o náhradě nákladů a jejím rozsahu rozhodne podle uvážení.

Jde o výjimku, jejímž účelem je dosažení tzv. „individuální spravedlnosti“. Návrh přitom zobecňuje příliš úzký § 150 OSŘ. Z umístění této výjimky vyplývá, že může korigovat jakékoli z kritérií stanovených předchozími pravidly.

1 komentáře
  1. S možností rozhodnutí soudu o nákladech jinak než podle stanovených pravidel, na základě důvodů hodných zvláštního zřetele, souhlasím, soud by skutečně toto právo mít měl. Problém je z mého pohledu spíše v současném přístupu soudů – ty postihují v podstatě jen finanční možnosti povinné osoby (= máte-li majetek, nikdy zproštěn povinnosti hradit náklady nebudete), nepřihlíží např. k chování dané strany nebo k jednání soudů, které náklady způsobily – např. tím, že řízení opakovaně proběhlo před odvolací a dovolací instanci a soudy opakovaně zastávaly odlišné názory (bohužel v ČR nic výjimečného).




    0



    0

Napsat komentář

93. Tvoří-li stranu povinnou k náhradě nákladů více osob, rozdělí se mezi ně povinnost podle poměru jejich účasti na sporu. Nelze-li poměr účasti určit, jsou k náhradě nákladů řízení povinny společně a nerozdílně. K náhradě nákladů vyvolaných jen procesními úkony jednotlivých osob jsou však povinny jen tyto osoby.

Je-li více osob na straně oprávněné, nahradí povinná strana každé z nich její náklady. Náhrada společných nákladů se mezi ně rozdělí podle jejich účasti na sporu nebo rovným dílem, nelze-li poměr účasti určit. To neplatí, požadují-li v soupisu nákladů jiné rozdělení.

Řešení otázky, jak rozdělit náhradovou povinnost mezi více osob vystupujících na téže straně, je inspirováno ustanoveními § 45 vládního návrhu CŘS 1937 a § 46 rakouského ZPO, s přihlédnutím k současnému výkladu druhého ustanovení. Ten se od textu zákona liší především v preferenci rozdělení povinnosti nikoli „podle hlav“, nýbrž podle účasti na sporu [srov. Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 46, marg. č. 3].

Náhrada nákladů způsobených jen některými ze společníků (např. neúspěšná námitka či obrana uplatněná jediným společníkem; blíže např. Neumann, G. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen I. 4. vydání. Wien : Manz, 1927, s. 547) je ze společné povinnosti vyňata jak pro případ náhrady podle podílů, tak pro případ náhrady společné a nerozdílné (podobně § 100 německého ZPO). Rakouský zákonodárce tak sice učinil jen pro případ solidarity, avšak výkladem se dovozuje i pro případ náhrady podle podílů [srov. Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 46, marg. č. 4].

Rakouský (ale ani německý) zákon neobsahuje zvláštní ustanovení pro společenství na straně oprávněné, neboť vychází z toho, že každý z oprávněných má své náklady a každému náleží jejich náhrada. To uznává i tento návrh. Výjimkou je však situace, kdy mají oprávnění některé z nákladů společné (zejména náklady na advokáta). Pro tyto případy doplňuje návrh pravidlo, které je jako východisko všeobecně přijímáno v Rakousku [Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 46, marg. č. 2], totiž že náhrada se mezi oprávněné rozdělí podle jejich účasti na sporu. Doplňuje se však podpůrné rozdělení rovným dílem a dále možnost, aby oprávnění sami určili, jak má být náhrada rozdělena.

Žádný komentář

Napsat komentář

94. Osobě povinné náhradou nákladů soud na návrh osoby oprávněné stanoví pro případ prodlení povinnost platit úroky z prodlení ve výši stanovené ke dni rozhodnutí předpisy občanského práva.

Po vzoru zahraničních úprav (§ 54a rakouského ZPO, § 104 odst. 1 německého ZPO, čl. 112 odst. 3 švýcarského ZPO) se výslovně upravuje úročení pohledávky na náhradu nákladů. Výše úroků z prodlení se stanoví stejná jako pro jiné pohledávky (§ 54a rakouského ZPO). Jelikož počátek prodlení tu závisí na vykonatelnosti, jejíž okamžik soud předem nezná, upravuje se odchylně od hmotněprávní úpravy určení úroků.

1 komentáře

Napsat komentář

Díl 3 Rozhodnutí o náhradě nákladů

Body 95 až 98 určují, kdy soud o náhradě nákladů rozhoduje. Následující dva body pak určují, na základě jakého postupu rozhoduje. Dohromady tak v jistém smyslu představují „procesní nákladové právo“.

95. O náhradě nákladů soud rozhodne, když se věc v tom kterém stupni úplně vyřídí.

Jestliže soud vyššího stupně změní nebo zruší konečné rozhodnutí soudu nižšího stupně, ruší se tím i rozhodnutí o náhradě nákladů. Je-li tím věc vyřízena, rozhodne o náhradě nákladů celého řízení.

Zde je zakotvena obecná povinnost rozhodnout o náhradě v konečném rozhodnutí, což je rozvedeno pro rozhodování na vyšším stupni, a to v zásadě shodně s dosavadní úpravou.

Žádný komentář

Napsat komentář

96. Jestliže by rozhodnutí o náhradě nákladů zdržovalo vydání konečného rozhodnutí, může je soud buď vůbec, anebo jen ohledně výše náhrady vyhradit samostatnému usnesení. Může také rozhodnout jen o základu náhrady a určení její výše vyhradit písemnému vyhotovení rozhodnutí.

Proti rozhodnutí o výhradě není stížnost přípustná.

Tato pravidla modifikují povinnost soudu rozhodnout o náhradě nákladů v okamžiku vyřízení věci, tedy v konečném rozhodnutí. Shrnují dosavadní tři možnosti poskytované OSŘ: 1) určení výše náhrady v písemném vyhotovení rozsudku (§ 151 odst. 5 OSŘ); 2) rozhodnutí o náhradě samostatným usnesením (§ 151 odst. 6 OSŘ; srov. slovo „zpravidla“ v původním znění § 151 odst. 1 prvé větě OSŘ); 3) rozhodnutí o výši náhrady samostatným rozhodnutím (§ 155 odst. 1 OSŘ). Každá z nich má odlišné využití.

Žádný komentář

Napsat komentář

97. Jestliže je rozhodnutí o náhradě nákladů složité a proti konečnému rozhodnutí je přípustný opravný prostředek, může soud namísto postupu podle předchozího pravidla vyhradit rozhodnutí o náhradě nákladů až pro dobu po pravomocném skončení řízení. O náhradě nákladů celého řízení pak rozhodne soud prvního stupně.

Výhrada brání soudu vyššího stupně rozhodnout o náhradě nákladů. Učiní-li ji až soud druhého stupně, ruší se tím již vydané rozhodnutí soudu prvního stupně.

Proti rozhodnutí o výhradě není stížnost přípustná.

Povinnost rozhodnout o náhradě nákladů v konečném rozhodnutí je dále modifikována institutem převzatým z novely § 52 rakouského ZPO z roku 2011. Soudu prvního nebo druhého stupně se dále umožňuje, aby s ohledem na okolnosti a zásadu hospodárnosti uvážil, zda o nákladech rozhodnout ihned anebo rozhodnutí odložit. Odložením se vyhne úsilí, které se později může ukázat jako zbytečné, protože soud vyššího stupně změní nebo zruší jeho konečné rozhodnutí a s ním ztratí účinek i rozhodnutí o nákladech. Práce se ušetří i stranám, protože „provizorní“ rozhodnutí o nákladech nemusí napadat.

Odkládá se přitom rozhodnutí o náhradě vůbec, nikoli jen rozhodnutí o její výši, protože složitým může být již rozhodnutí o jejím základu (např. když se v průběhu řízení měnil jeho předmět, když žádná strana nebyla plně úspěšná nebo když se strany skládají z více osob).

2 komentáře
  1. Jakkoli chápu smysl tohoto ustanovení, může dojít v praxi k tomu, že se „finální rozhodnutí“ oddálí. De facto se nejprve budete hádat o meritu a pak ještě o nákladech. Je to podobné jako v zásadě rozumná myšlenka mezitímních rozsudků o základu nároku, jejichž výsledkem často bývá, že sice disponujete po řadě let rozsudkem potvrzujícím, že Váš nárok je v základu po právu, čeká Vás ale ještě jednou tolik času k dosažení rozsudku ukládajícího konkrétní plnění.




    0



    0

Napsat komentář

98. O oddělení nákladů podle bodu 91 rozhodne soud kdykoliv během řízení.

Za pravidla určující, kdy se rozhoduje o nákladech celého řízení, je umístěno pravidlo o tom, kdy se rozhoduje o separovaných nákladech.

Žádný komentář

Napsat komentář

99. Soud rozhoduje zpravidla bez ústního jednání, jen na základě předložených listin. Tak postupuje vždy, když zjišťuje náklady, jejich účelnost a výši. Rozhodné skutečnosti stačí v každém případě osvědčit.

Řízení o nákladech je jedním z hlavních míst pro uplatnění zásady jednoduchosti rozhodování o nákladech. Není žádoucí, aby spor o náklady přinášel další náklady. Proto návrh omezuje prostředky, jimiž má soud zjišťovat rozhodné skutečnosti, a snižuje míru důkazu pro jejich zjištění. To musí bezvýhradně platit pro takové otázky jako je zjištění, zda náklady byly vynaloženy, zda byly účelné a jaká je jejich výše. Posuzuje-li se ale např. chování stran před podáním žaloby (podle pravidel pod bodem 87), nemusí být takový proces dostačující, a proto návrh (pomocí slova „zpravidla“) ústnímu jednání nebrání. Bude na soudu, aby uvážil, zda je třeba ústní jednání nařídit. Zásadu jednoduchosti však návrh dále podporuje tím, že pro každý případ snižuje míru důkazu a připouští pouhé osvědčení rozhodných skutečností (prokázání jejich pravděpodobnosti). Vychází přitom z toho, že právo na spravedlivý proces ponechává zákonodárci v otázce míry důkazu volnost.

Žádný komentář

Napsat komentář

100. Zohlednit lze jen takové náklady, jejichž soupis s potřebnými doklady strana předložila do konce ústního jednání předcházejícího rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů; má-li být rozhodnuto bez předchozího ústního jednání, je třeba soupis předložit s návrhem, o němž má být rozhodnuto, nebo s vyjádřením k němu.

Návrh se vrací k někdejší, dispoziční zásadě lépe vyhovující nutnosti uplatnit právo na náhradu prostřednictvím soupisu nákladů. Napříště již tedy nebude možný výklad, že pokud se strana náhrady výslovně nevzdá, je nutno jí náhradu vnutit (což se nyní nesprávně dovozuje z povinnosti rozhodnout o nákladech „i bez návrhu“). Lhůtu pro předložení soupisu volí návrh shodně s rakouskou úpravou (§ 54 odst. 1 ZPO).

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 4 Jistota

101. Je-li tu vážná obava, že by žalobce v případě svého neúspěchu nenahradil žalovanému náklady řízení, může soud žalobci na návrh žalovaného uložit, aby za náhradu nákladů složil přiměřenou jistotu.

1 komentáře

Napsat komentář

102. Návrh může žalovaný podat nejpozději do té doby, než se pustí do sporu.

4 komentáře
  1. Přesnější by asi byla kupříkladu formulace „nejpozději se svým prvním podáním ve věci samé“ apod. Věcně by to mohlo být logické i při koncentrační tečce.

    Ale řekl bych, že zrovna tohle má dalších souvislostí přehršel. Například: záloha na náklady, kterou může žalovaný požadovat jednorázově a jen dokud se nespustí do řízení, krásně logicky zapadá právě a pouze do systému, kdy výše náhrady nákladů je paušalizovaná, a tudíž zásadně předvídatelná – třeba jen v rámci jednoho stupně jako u vyhl. 484/2000 Sb. blahé paměti, nebo v některých zahraničních úpravách.




    0



    0

Napsat komentář

103. Nesloží-li žalobce stanovenou jistotu, soud žalobu odmítne.

„Jistota za (pro) náklady sporu“ je upravena především v § 11 zákona o mezinárodním právu soukromém. Jak ukazuje švýcarská úprava (čl. 99 odst. 1 švýcarského ZPO), její role však může být obecnější a věcný záměr toho využívá (důvodem pro složení jistoty může být např. dluh žalobce na náhradě nákladů jiného řízení). Stanoví se zatím jen základní pravidla, inspirovaná kromě čl. 99 odst. 1 švýcarského ZPO úpravou § 57 an. CŘS. V paragrafovém znění je lze rozvinout.

1 komentáře
  1. Elegantní obrana zejména ve sporech s vyšší hodnotou, kdy žalobcův majetkový stav je „vyčerpán“ žalovanou částkou, soudním poplatkem a ještě k tomu náklady řízení (jistotou). Toto neřeší ani pomoc s náklady, která v praxi nebude tak často přiznávána jak je tomu dnes, kdy soudy tvrdí, máš majetek, prodej a zaplať soudní poplatek. Také případné opravné prostředky mohou řízení zbytečně prodlužovat, aniž by se začalo řešit meritum věci.




    2



    0

Napsat komentář

Díl 5 Pomoc s náklady

Dosavadní institut osvobození od soudních poplatků se navrhuje pojmout přímočařeji a obecněji, tak jako v zahraničních soudních řádech. Jen, ba ani primárně o soudní poplatky nejde. Podstatou institutu je osvobození i od dalších plateb či náhrad, přičemž v případě žalovaného o soudní poplatek vůbec nemusí jít. Proto se také navrhuje změna názvu. Pro srovnání lze uvést, že jiné soudní řády nazývají tento institut jako „procesní pomoc“ (Verfahrenshilfe v rakouském ZPO), „pomoc s procesními náklady“ (Prozesskostenhilfe v německém ZPO), „bezplatná právní péče“ (unentgeltliche Rechtspflege ve švýcarském ZPO) či „právní pomoc z moci úřední“ (pomoc prawna z urzędu v polském KPC).

Úprava se podle tradičního vzoru a oproti nesmyslnému umístění v § 138 OSŘ mezi druhy nákladů řízení zařazuje až nakonec úpravy nákladů řízení, jelikož osvobození se týká placení nákladů, náhrady nákladů (státu) i jistoty na náhradu nákladů.

104. Straně, která osvědčí, že nemá dostatek prostředků k vedení sporu, přizná soud zcela nebo částečně pomoc s náklady, ledaže zjevně nemá vyhlídku na úspěch. Právnické osobě lze osvobození přiznat, jestliže prostředky k vedení sporu nemají ani ti, kdo jsou na sporu spolu s ní hospodářsky zúčastněni.

Úprava podmínek pro pomoc s náklady se po vzoru rakouského a německého práva (§ 63 odst. 2 rakouského ZPO a § 114 německého ZPO) doplňuje o omezení u právnických osob.

3 komentáře
  1. Navrhovatel je ve zcela jiné situaci ohledně odhadu svých ekonomických zdrojů pro vedení sporu než žalovaný (žalovaní). Ti navíc nesou náklady obhajoby, které při táhnoucím se řízení rostou do nepředpokládané výše, zvláště je-li advokátem vyslovena příznivá prognóza. Opět je tedy namístě zabývat se ekonomickou situací účastníků sporu a řízení.




    1



    0
  2. V otázce pomoci s náklady je podle mého názoru klíčové změnit dosavadní přístup soudů, který není příliš šťastný (a judikatuře bohužel nepřispěl ani Nejvyšší soud v období od roku 2012, kdy rozhodoval i v těchto věcech). Soudy de facto žádají jasný důkaz, že účastník nějaký majetek má, jinak jej osvobodí. Podle mého názoru by to mělo být přesně naopak a měl by to být skutečně žadatel, kdo přesvědčivě prokáže nemajetnost, v pochybnostech by pomoc s náklady neměla být přiznávána. Z mého pohledu jde v současné praxi o zneužívaný institut. Zjevná nedůvodnost se pak již nevyužívá vůbec.




    0



    0

Napsat komentář

105. Přiznáním pomoci s náklady je strana ve stanoveném rozsahu: 

a) osvobozena od placení soudních poplatků a záloh na náklady důkazu; 

b) osvobozena od náhrady nákladů státu; 

c) osvobozena od složení jistoty za náhradu nákladů; 

d) osvobozena od složení jistoty za náhradu újmy z předběžného opatření; 

e) oprávněna žádat, aby jí byl ustanoven zástupce z řad advokátů. 

Přiznání pomoci s náklady nemá vliv na povinnost k náhradě nákladů protistraně. Pokud je strana, které byla přiznána pomoc s náklady, povinna nahradit protistraně náklady řízení, nahradí je bez soudního poplatku a stát protistraně soudní poplatek vrátí.

Toto pravidlo shrnuje účinky pomoci s náklady. Byť je pomoc s náklady koncipována komplexně, neznamená to, že by strana, která o ni dosud nežádala, nemohla ad hoc žádat jen osvobození od určitého nákladu, např. od zálohy na náklady důkazu. V takovém případě by se osvobození posoudilo jen jako předběžná otázka při rozhodování o určitém nákladu, neboť jeho význam by byl omezen jen na tento náklad. Tomu odpovídá formulace pravidel o jednotlivých nákladech (např. „Zaplacení zálohy soud neuloží v rozsahu, v němž strana splňuje podmínky pro přiznání pomoci s náklady.“).

Oproti současnému stavu se bezplatné právní zastoupení pro zjednodušení a s ohledem na preferenci zastoupení advokátního omezuje na advokáta. Ostatně jiné osoby v praxi většinou nepřicházejí v úvahu.

Pravidlo o soudním poplatku je inspirováno čl. 122 odst. 1 písm. c) švýcarského ZPO a řeší problém, kterého se dotkl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2933/15. Ústavní soud vyjádřil názor, že osvobození od soudních poplatků nedává příliš smysl, má-li osvobozená, avšak neúspěšná strana hradit soudní poplatek zaplacený protistranou. Nesprávně však tíhu soudního poplatku ponechal na protistraně. Věcný záměr se pokouší o řešení přiměřenější. Stát by tedy za osvobozeného nesl soudní poplatek bez ohledu na to, zda by jej měl osvobozený platit jako poplatník nebo nahradit protistraně.

1 komentáře
  1. Úprava poplatkové povinnosti a její moderace by měla být výhradě svěřena zvláštnímu zákonu a řešena ve zvláštním řízení.
    Problematika SOP je jiná, než spor a OSŘ z podstaty věci nemůže všechny zvláštnosti poplatkové povinnosti postihnout.
    Soudce by tedy neměl suplovat správce poplatku a měl by se žalobě věnovat teprve po vyřešení poplatkové povinnosti.
    Poplatková povinnost a placení nákladů řízení také mohou mít jiná kritéria pro benefity a úlevy a jde i o jiný charakter povinnosti (veřejná, tj. placená fisku x soukromá, tj. placená osobě).
    Soud by proto neměl v civilním řízení o osvobození od SOP vůbec rozhodovat.




    0



    0

Napsat komentář

106. Soud na žádost ustanoví zástupce z řad advokátů straně, které byla přiznána pomoc s náklady nebo která předpoklady pro její přiznání splňuje, ledaže se to jeví jako nepotřebné. Náklady zastoupení nese stát v rozsahu přiznané pomoci s náklady nebo v rozsahu, v němž jsou předpoklady pro přiznání pomoci splněny.

Zde je upraveno právo na ustanovení advokáta, a to jednak jako důsledek přiznání pomoci s náklady, jednak samostatně. Na rozdíl od dosavadní úpravy se důsledně stanoví, že stát nese náklady jen v tom rozsahu, v němž straně náleží pomoc s náklady. Podrobnosti toho bude třeba upravit.

1 komentáře
  1. Ony podrobnosti budou jistě zajímavé. Advokáta zřejmě nebude zajímat, v jakém rozsahu kdo nese náklady jeho činnosti. Ustanoven byl soudem a soud by proto měl nést jeho náklady. Nahrazovat by je však měly strany jako náklady státu na řízení. Teprve zde by se měl promítat rozsah pomoci s náklady. Hradila by je zastoupená strana státu přímo v rozsahu nedostatku pomoci a jí by pak tuto úhradu v případě práva na náhradu nákladů reparovala protistrana. Zbytek by hradila protistrana přímo státu.




    0



    0

Napsat komentář

107. Zjistí-li soud, že se poměry strany zlepšily nebo že strana své poměry dříve vylíčila nesprávně či neúplně, může rozsah přiznané pomoci s náklady snížit nebo pomoc zcela odejmout, a to i se zpětnou účinností.

Zachovává se možnost odejmutí pomoci, avšak odchylně od § 138 odst. 3 OSŘ se výslovně zakotvuje možnost částečného odejmutí. Zda, v jakém rozsahu a s jakou účinností pomoc odejme, se nechává na uvážení soudu. Soud při něm může např. zohlednit, nakolik se poměry strany zlepšily nebo jak závažný byl její předchozí prohřešek.

Žádný komentář

Napsat komentář

Část 2 Řízení před soudem prvního stupně

Hlava I Řízení až do rozsudku

Tato hlava bude v dílu 1 obsahovat ustanovení o žalobě, vyjádření k žalobě a o přípravném roku.

Díl 2 je věnován právní úpravě ústního jednání. Tento díl se dále podrobněji nečlení. Má tím být mj. zdůrazněna skutečnost, že ústní jednání představuje jeden celek. Jednotlivé aspekty (zásady) uplatňující se při ústním jednání (veřejnost, ústnost, koncentrace řízení apod.) jsou odlišeny pouze označením marginálních rubrik. Z hlediska terminologického se podotýká, že namísto současného termínu „jednání“ se navrhuje návrat k tradičnímu pojmosloví, tj. k označení „ústní jednání“ (srov. § 176 a násl. CŘS nebo § 171 a násl. vládního návrhu CŘS 1937).

Pravidla o dokazování jsou systematicky zařazena do této části a hlavy jako její třetí díl. Tento díl je vnitřně členěn na oddíl věnovaný všeobecným pravidlům dokazování, dále na jednotlivé důkazní prostředky a konečně na zajištění důkazu.