VĚCNÝ ZÁMĚR CIVILNÍHO ŘÁDU SOUDNÍHO

Část 1 Všeobecná ustanovení

Hlava I Základní ustanovení

V úvodu civilního řádu soudního by měla být obsažena pravidla, která jednak vyjadřují předmět právní úpravy a její účel, a jednak základní zásady, na nichž je tento předpis vybudován. Tato ustanovení mají nejen vlastní normativní význam, ale slouží rovněž k usnadnění interpretace jednotlivých konkrétních ustanovení civilního řádu soudního.
Zásady, obsažené v této hlavě, vyjadřují sociální koncepci civilního sporného procesu, založenou na dispoziční a modifikované projednací zásadě a usilující o co nejvíce procesně ekonomické řízení. Výčet zásad není úplný; některé z nich budou vyjádřeny na dalších místech kodexu (např. zásada volného hodnocení důkazů), popř. se jejich formulování ponechává na právní teorii, nebo se nepovažuje za nutné opakovat je vzhledem k jejich vyjádření v jiných částech právního řádu (např. jednotlivé aspekty práva na spravedlivý proces).
Ze srovnávacího hlediska lze konstatovat, že existují civilní řády soudní, jež základní zásady neobsahují, jako např. rakouský či německý ZPO, stejně jako ty, do nichž jsou naopak zařazeny (např. švýcarský ZPO – čl. 52 a násl.; slovenský civilný sporový poriadok – čl. 1 a násl.). Vzhledem k současnému stavu české právní praxe, jež se zásadami ke škodě věci příliš nepracuje, se považuje za vhodnější vybrané základní zásady v civilním řádu soudním výslovně upravit.

Díl 1 Předmět úpravy a účel řízení
1. Civilní řád soudní upravuje civilní sporné řízení.
5 komentářů
    1. Souhlasím. Nyní moderní štěpení procesního práva do více zákonů do budoucna bude generovat více potíží než užitku, nemluvě o tom, že dnes je o.s.ř. subsidiárním procesní úpravou vykrývající případné „mezery“ v ZZŘS, IZ, atd. Pokud místo o.s.ř. bude pouze CŘZ, tedy procesní úprava sporného řízení, pak se logicky začnou objevovat místa „bez právní úpravy“ a to vůbec nemluvím o tom, že do teď vlastně nedokážeme přesně definovat co je sporné a co je nesporné řízení. Jeden kodex procesního práva je tak žádoucí, nicméně zjevně nebude pochuti tvůrcům relativně nového ZZŘS a defakto i tvůrcům NOZ, který sám o sobě obsahuje značné množství procesu. Typický příklad za všechny jsou dnes řízení ve věcech svéprávnosti, kdy soudce kombinuje NOZ, ZZŘS a OSŘ aby vytvořil vůbec nějaký procesní rámec pro průběh řízení, kdy soudci „v zoufalosti“ stříhají ÚZtka a vytvářejí si svépomocí kompiláty pro taková řízení.




      1



      0
  1. Nikde v návrhu není důsledně řešeno doručování písemností soudu účastníkům.
    Nyní přece platí speciální lahůdky, kdy se zcela vážně doručuje účastníku do vlastních rukou (jen adresátovi) s poznámkou „nevracet, vložit do schránky, uložit jen 10 dní.
    A pak dle o.s.ř. je písemnost doručena i v případě, že adresát nemá v místě ani poštovní schránku. Tedy se adresát o písemnosti vůbec nedozví.
    Pokud mají soudy problém s doručováním, tak nechť je každému občanu ČR zřízena ze zákona datová schránka a umožněn přístup k ní. Pak bude vše dokonale čisté. Všichni budou k zastižení.




    0



    2

Napsat komentář

2. Účelem civilního sporného řízení je poskytování spravedlivé ochrany porušeným nebo ohroženým soukromým subjektivním právům a právem chráněným zájmům. Tím přispívá k ochraně právního řádu jako celku.

Navržená dvě ustanovení stručně vyjadřují předmět a účel právní úpravy. V prvém z nich se omezuje předmět právní regulace na civilní sporný proces. Úprava ostatních druhů civilního procesu se ponechává zvláštním předpisům. Odkaz na podpůrné použití civilního řádu soudního bude obsažen v těchto předpisech. Druhé pravidlo vyjadřuje účel civilního sporného řízení, jenž je v současné procesualistice obecně akceptován.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 2 Zásady řízení
3. Každý je povinen jednat v řízení poctivě.

Princip poctivosti patří k základním principům celého právního řádu. Pro oblast soukromého práva jej nyní explicitně formuluje § 6 odst. 1 OZ. Vzhledem k předmětu úpravy občanského zákoníku je namístě vyjádřit princip poctivosti i pro oblast civilního procesu. Poctivost je v navrženém ustanovení formulována jako skutečná procesní povinnost, a nikoliv pouze jako procesní břemeno. Z principu poctivosti lze dále dovozovat např. povinnost pravdivosti a úplnosti či zákaz nejrůznějšího zneužívajícího jednání. Povinnost poctivosti zavazuje nejen strany, ale všechny osoby zúčastněné na řízení, včetně zástupců stran.

Princip poctivosti je uznáván i v zahraniční procesualistice. Kupř. německý ZPO sice postrádá generální klauzuli, která by tento princip upravovala, ale teorie a praxe si pomáhají analogickou aplikací § 242 BGB (viz Rosenberg, L. – Schwab, K. H. – Gottwald, P. Zivilprozessrecht. 17. vydání. München : C. H. Beck, 2010, s. 13). Nedávno přijatý švýcarský ZPO naproti tomu již vyjadřuje princip poctivosti výslovně v čl. 52.

Žádný komentář

Napsat komentář

4. Řízení lze zahájit jen na návrh. Soud je vázán předmětem řízení, který vymezily strany. Strany mohou řízením a jeho předmětem nakládat.

Ustanovení vyjadřuje různé aspekty dispoziční zásady, která je pro civilní sporný proces typická. Zahájení řízení, vymezení jeho předmětu a jeho skončení mají v rukou strany. Soud nemůže řízení nikdy zahájit z úřední povinnosti a nemůže ani rozhodovat o něčem jiném, než mu vymezily strany. Strany mohou rovněž svými dispozičními úkony přivodit skončení řízení, např. zpětvzetím žaloby či smírem. Okolnost, že podle některých ustanovení občanského zákoníku není soud výjimečně návrhem vázán, není nutno výslovně vyjadřovat, neboť ustanovení zákona, která takové pravidlo obsahují, jsou v poměru speciality k navrženému ustanovení.

Projevem vázanosti soudu návrhem je i to, že soud nesmí přisoudit něco jiného nebo více, než bylo požadováno. Tento důsledek dispoziční zásady je upraven v souvislosti s obsahem rozsudku (bod 260).

2 komentáře

Napsat komentář

5. Je na stranách, aby podle pravdy a úplně tvrdily rozhodné skutečnosti a aby označily důkazy k jejich prokázání. Tím nejsou dotčena ustanovení o činnosti soudu při objasňování skutkového stavu.

Toto ustanovení vyjadřuje projednací zásadu v její modifikované podobě, jak byla popsána v ideových východiscích věcného záměru. Objasnění skutkového stavu je především na stranách, které ve svém vlastním zájmu mají do řízení uvádět skutková tvrzení a důkazní návrhy; přesné vymezení toho, co má která ze stran tvrdit a prokazovat, bude vyplývat z pravidel o břemenu tvrzení a břemenu důkazním, a proto je zde není zapotřebí zmiňovat. Zároveň se ale pamatuje na to, že strany jsou vázány povinností pravdivosti, jež je jedním z projevů shora zmíněného principu poctivosti a zároveň výrazným zmírněním původního pojetí projednací zásady. Druhou modifikaci představuje aktivita soudu v rámci tzv. materiálního vedení řízení, na kterou pamatuje druhá věta.

6 komentářů
  1. Navrhuji, aby byla do CŘS převzata úprava Řízení o zpřístupnění důkazního prostředku, která dnes existuje pouze v soutěžních věcech. domnívám se totiž, že současná společenská realita, kdy se často řeší důkazně velmi složité případy a častá je i faktická nerovnost stran sporu, si to vyžaduje.

    Řízení o zpřístupnění důkazního prostředku umožňuje řešit situace, kdy veškeré důkazy jsou v držení jedné strany a bez nich není možné nejen doložit tvrzení v žalobě, ale často ani správně formulovat petit. V tomto zvláštním typu řízení je možné, aby si soud důkazy vyžádal, případně i za pomoci znalce z nich zjistil rozhodné skutečnosti a podle povahy věci buď předal stranám kopie, či jejich shrnutí (s vyloučením obchodního tajemství apod.).

    V současnosti však lze takové řízení použít pouze v soutěžních věcech, přitom by mohlo být velmi užitečné ve věcech spotřebitelských, ve složitých obchodních sporech atd.




    7



    0
  2. Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1874/16, odstavce 22., který je dostupný např. na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2016:2.US.1847.16.1 vyplývá, že „Proces je spor, který se odehrává prostřednictvím kontradiktorní diskuse, při níž strany sporu musejí mít „rovné zbraně“, tj. stejnou možnost mluvit a obhajovat „svoji“ pravdu.“, proto podmínka „podle pravdy“ je prakticky nedosažitelná, neboť podstatou sporu je, že existují nejméně dvě verze pravdy a ty se odlišují natolik, že to vedlo k zahájení soudního řízení.

    Dle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 329/08, odstavce 16., který je dostupný např. na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2011:1.US.329.08.1 vyplývá, že „… jde o kontradiktorní spor ovládaný projednací zásadou, v němž má strana sama ve svém vlastním zájmu přispět k objasnění skutkového stavu, jsou-li tvrzení protistrany nepravdivá, neúplná či se jinak odchylují od skutečnosti“.

    Proto podmínku pravdy považuji za relativní a prakticky nemožnou, protože i rozhodující soudce bude mít svou verzi pravdy a v senátu bude mít svou vlastní verzi pravdy každý člen a ty se budou více či méně lišit od verzí pravdy účastníků. Účelem sporného řízení je spravedlnost nikoliv pravda. Připomínám zásadu „Ratio in iure aequitas integra = Smyslem práva je úplná spravedlnost“.




    2



    0
  3. K formulaci „úplně tvrdily rozhodné skutečnosti“ bych nejprve odkázal na odstavec 15. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 385/15, který je např. dostupný na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2015:2.US.385.15.1

    a proto navrhuji text „úplně tvrdily rozhodné skutečnosti“ nahradit „tvrdily všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti“, takže věta první bodu 5. by i s ohledem na můj předchozí komentář k „podle pravdy a “

    zněla „Je na stranách, aby tvrdily všechny pro rozhodnutí významné skutečnosti a aby označily důkazy k jejich prokázání.“

    Zatím navrhovaná formulace bodu 5. je podle mne rovněž v rozporu s tím, že účastník může se svým návrhem i po jeho podání k soudu nakládat, tj. i doplňovat nebo měnit a pokud by bylo vyžadováno „úplně tvrdily“ mohl by se najít někdo, kdo bude „úplné tvrzení“ formalisticky vyžadovat již při podání návrhu.




    0



    0

Napsat komentář

6. Soud v řízení postupuje tak, aby nedocházelo k průtahům a aby nevznikaly zbytečné náklady. Strany jsou povinny svou procesní činností přispívat k dosažení tohoto cíle.

V tomto ustanovení je vyjádřena zásada procesní ekonomie. Je jedním z cílů sociální koncepce civilního procesu, jak byla popsána v ideových východiscích věcného záměru, aby poskytovaná ochrana byla nejen spravedlivá, ale aby se jí stranám dostalo co nejdříve a s co nejnižšími náklady. Je pochopitelné, že určitý čas a náklady si vyžádá každé řízení; proto navržené ustanovení zamezuje pouze takovým nákladům a průtahům, které jsou zbytečné.

Druhá věta vyjadřuje povinnost stran k řádnému vedení sporu, resp. jeden z jejích aspektů. Důsledky porušení této povinnosti se promítají v řadě dalších ustanovení, např. o prekluzi opožděných skutkových tvrzení a důkazních návrhů, o zmeškání, o nákladech řízení, o zákazu novot v odvolacím řízení apod.

2 komentáře
    1. Jedná se o běžný jazyk zákona. Pokud se v zákoně píše, že orgán státu něco dělá, rozumí se, že to dělat musí. Stejně tak v zákoně o provozu na poz. komunikacích se píše „Řidičský průkaz vydá příslušný obecní úřad…“ a ne „Řidičský průkaz musí vydat příslušný obecní úřad…“ a rozhodně to neznamená, že je na jeho úvaze, jestli ho vydá, nebo nevydá.




      2



      0

Napsat komentář

Hlava II Strany a jejich zástupci

Hlava druhá části první bude obsahovat ustanovení o stranách. V dále uvedeném textu je navržena nejprve systematika právní úpravy a posléze také vybraná stěžejní pravidla, na nichž by měl být budoucí civilní řád soudní postaven.

Nejprve je ale nutno učinit dvě poznámky: jednu terminologickou (strany, účastníci), a jednu obsahovou (ohledně účasti státního zastupitelství a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových).

Ad 1) Současné české civilněprocesní předpisy se nezmiňují o stranách, ale o účastnících. Tento stav nastolil OSŘ 1950, vedený nesprávnou snahou o zavedení jednotného řízení, což se odráželo mj. také v úpravě účastenství, a to jak po terminologické, tak i po obsahové stránce: viz jeho § 5. Civilní řád soudní z roku 1895, stejně jako vládní návrh CŘS 1937, používal termín „strana“. Se stranami, a nikoliv s účastníky, pracují také zahraniční civilní řády soudní, např. německý, rakouský či švýcarský. Ke stranám se vrátil rovněž nový slovenský civilný sporový poriadok (zákon č. 160/2015 Z. z.).

Jsou proto myslitelná dvě řešení:

  1. Setrvat na terminologii, která se u nás používá od roku 1950 a která se vyskytuje nejen v občanském soudním řádu, ale také v ostatních českých procesních předpisech (nejen z oblasti civilního práva procesního); viz např. zákon o zvláštních řízeních soudních, exekuční řád, insolvenční zákon, soudní řád správní. Civilní řád soudní by tedy upravoval „účastníky“, jejich způsobilost, společenství atd.
  2. Vrátit se k označení „strany“, které se u nás užívalo do začátku padesátých let a jež lze z komparativního hlediska považovat za standardní terminologii.

Výraz „strany“ zjevně lépe vyjadřuje základní strukturní princip civilního sporného řízení – systém dvou stran v kontradiktorním postavení. Proti sobě vždy stojí dvě strany, nikdy méně, nikdy více. Spor se sebou samým je nemyslitelný, stejně jako spor, v němž by vystupovaly tři strany; několik žalobců nebo několik žalovaných bude vytvářet na jedné nebo na druhé straně procesní společenství. Strany jsou vzájemnými odpůrci, sledujícími v řízení protichůdné zájmy; vítězství jedné strany znamená prohru strany druhé.

Jako vhodnější se z těchto důvodů jeví návrat k tradičnímu a v Evropě stále užívanému označení „strany“. Ostatně v české procesualistické literatuře se tento termín běžně vyskytuje; i když nejde o pojem obsažený v současném platném právu, z povědomí právnické veřejnosti nevymizel, a i nadále je aktivně užíván. Věcný záměr proto pracuje se stranami, a nikoliv s účastníky.

Ad 2) Hlava třetí části první současného OSŘ obsahuje v závěru dvě ustanovení o účasti státního zastupitelství a Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Tato ustanovení nebudou novou úpravou civilního řádu soudního převzata, byť každé z odlišných důvodů.

Objasňování skutkového stavu je v civilním sporném procesu ovládáno projednací zásadou. Rozhodující je aktivita stran, motivovaná jejich protichůdnými individuálními zájmy. Státní zástupce žádný takový zájem nesleduje; v podstatě uplatňuje zájem státu v určité oblasti společenských vztahů. Aktivita státního zástupce, vyvíjená z úřední povinnosti, výrazně zasahuje do shromažďování skutkového stavu, a to způsobem, který neodpovídá povaze civilního sporného procesu. K tomu viz Macur, J. – Stavinohová, J. Úvod do teorie občanského práva procesního. Brno : MU, 1990, s. 80. Z tohoto důvodu se nepočítá s převzetím uvedeného institutu, poprvé zavedeného do našeho právního řádu v roce 1948, novým civilním řádem soudním. Tím samozřejmě nijak nebude dotčena účast státního zastupitelství v jiných druzích civilního procesu.

Úprava procesní legitimace Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v občanském soudním řádu je nadbytečná. Tuto skutečnost potvrzuje samotná formulace § 35a odst. 1 OSŘ, v němž se pouze odkazuje na zákon č. 201/2002 Sb. a jakýkoliv nový normativní obsah se k němu nepřidává. Civilní řád soudní však nemá obsahovat pravidla, která pouze opakují to, co vyplývá z jiných částí našeho právního řádu, nadto pravidla kasuisticky předepsaná jenom pro určitou konkrétní stranu.

Díl 1 Procesní subjektivita a procesní způsobilost
7. Procesní subjektivitu má ten, kdo má právní osobnost, jakož i ten, komu ji zákon přiznává.

Civilní řády soudní přistupují různě k úpravě procesní subjektivity (způsobilosti být stranou – k terminologii viz dále). Některé ji výslovně upravují, jiné ji zase opomíjejí. Příkladem výslovné úpravy je – krom současného OSŘ – § 50 německého ZPO nebo dokonce čl. 66 švýcarského ZPO, pro nějž je jinak typická „odvaha zákonodárce ponechat mezeru v právní úpravě“. Naopak rakouský či lichtenštejnský ZPO, stejně jako OSŘ 1950, ustanovení o způsobilosti být stranou neobsahují. Tento přístup zvolil také vládní návrh CŘS 1937. Absence pravidla věnovaného procesní subjektivitě byla v důvodové zprávě vysvětlena tím, že nestačí jenom odkázat na způsobilost k právům podle hmotného práva, neboť se vyskytují případy, kdy zákon prohlašuje za stranu někoho, kdo podle hmotného práva subjektem není. Proto vládní návrh CŘS 1937 dospěl k závěru, že je lepší v procesním předpisu tuto otázku neřešit, což činil i bývalý civilní řád soudní z roku 1895, aniž to praxi způsobovalo potíže. Stejný přístup zvolil vládní návrh CŘS 1937 i pro nedostatek této způsobilosti.

Poznatek, že procesní subjektivitu může mít také někdo, kdo nemá subjektivitu hmotněprávní, je správný a platí také za současného stavu našeho právního řádu. Tato okolnost však legislativní úpravu procesní subjektivity nijak zásadně nekomplikuje, čehož dokladem je mj. § 19 OSŘ (způsobilost být účastníkem má ten, kdo má právní osobnost, jakož i ten, komu ji zákon přiznává), § 50 německého ZPO (v prvním odstavci spojuje procesní subjektivitu s hmotněprávní subjektivitou, ve druhém odstavci ji rozšiřuje také na spolky bez hmotněprávní subjektivity), nebo čl. 66 švýcarského ZPO (jenž přiznává způsobilost být stranou nejen tomu, kdo má hmotněprávní subjektivitu, ale také tomu, komu spolkové právo umožňuje, aby v řízení vystupoval jako strana).

Rozšíření způsobilosti být stranou nad rámec hmotněprávní subjektivity není ve skutečnosti dokladem zbytečnosti procesní úpravy, ale naopak potvrzením toho, že procesní subjektivita je institutem procesního práva a má svůj vlastní obsah, odlišný od hmotněprávní subjektivity. Proto je také namístě, aby tato procesní podmínka byla výslovně upravena, stejně jako postup soudu při odstraňování jejího nedostatku. Tento přístup se jeví jako vhodný i z pohledu kontinuity staré a nové právní úpravy.

Z terminologického hlediska lze uvažovat buď o výrazu „způsobilost být stranou“ nebo o slovním spojení „procesní subjektivita“. Věcný záměr volí druhý obrat, neboť jazykově přesněji vyjadřuje podstatu tohoto institutu, spočívající v možnosti být subjektem civilněprocesního poměru.

Po obsahové stránce musí mít procesní subjektivitu vždy ten, kdo má právní osobnost, tedy fyzické osoby a právnické osoby. To platí i v případech, kdy je právní osobnost podle hmotného práva podmíněná, jako je tomu u nascitura (§ 25 OZ). Vedle toho právní úprava musí počítat s tím, že procesní subjektivitu mohou mít také entity, které nemají právní osobnost. Jako vhodnější se jeví volit obecnější úpravu (viz dnešní § 19 OSŘ) a nejít cestou kasuistických ustanovení, jak činí kupř. německá úprava ohledně spolků bez právní subjektivity. Stačí tedy v tomto smyslu odkázat na zvláštní zákonná ustanovení, která takovou způsobilost budou přiznávat.

1 komentáře

Napsat komentář

8. Fyzická osoba může před soudem jako strana samostatně činit procesní úkony (procesní způsobilost), je-li podle občanského zákoníku způsobilá ve všech záležitostech samostatně právně jednat. I když strana není procesně způsobilá, má právo být v řízení slyšena.

Procesní způsobilostí rozumíme způsobilost před soudem samostatně nebo prostřednictvím zvoleného zástupce jednat (činit procesní úkony). Procesní způsobilost je nejen procesní podmínkou, ale také podmínkou účinnosti procesního jednání.

Současná úprava procesní způsobilosti je v § 20 odst. 1 OSŘ (druhý odstavec nemá s procesní způsobilostí nic společného) vyřešena odkazem do sféry hmotného práva: procesní způsobilost má každý v takovém rozsahu, v jakém je svéprávný (v předchozím znění: v rozsahu způsobilosti k právním úkonům). Svéprávnost vymezuje § 15 odst. 2 OZ jako způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). Na rozdíl od způsobilosti k právním úkonům se svéprávnost vztahuje pouze k fyzickým, a nikoliv též k právnickým osobám [k tomu viz Melzer, F. in Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník (§ 1–117). Velký komentář. Svazek I. Praha : Leges, 2013, s. 256]. Úprava svéprávnosti fyzických osob krom toho vykazuje oproti úpravě platné do 31. 12. 2013 určité změny, a to jak pokud jde o nezletilé (viz § 31 a násl. OZ), tak i o zletilé ne zcela svéprávné osoby. Tyto koncepční změny mají podstatné dopady i na procesní způsobilost, a to jak fyzických, tak i právnických osob, jak bude ukázáno dále.

Ohledně fyzických osob za současného stavu platí, že plnou procesní způsobilost mají plně svéprávné osoby. Plné svéprávnosti lze nabýt trojím možným způsobem, a sice zletilostí (§ 30 odst. 1 OZ), přiznáním svéprávnosti dle § 37 OZ, nebo uzavřením manželství (§ 30 odst. 2 a § 672 odst. 2 OZ). Procesní způsobilost těchto osob není nijak omezena.

Nezletilí, kteří nenabyli některým z uvedených způsobů plné svéprávnosti, mají omezenou procesní způsobilost, odpovídající rozsahu jejich svéprávnosti. Rozsah svéprávnosti nezletilých je v § 31 OZ vymezen formou vyvratitelné domněnky, podle níž se má za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Tím má být „vyzdvižen subjektivní přístup a vyšší důraz na posuzování rozumové a volní vyspělosti každého jedince“ [Šínová, R. in Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník (§ 1–117). Velký komentář. Svazek I. Praha : Leges, 2013, s. 356]. Pro posouzení svéprávnosti nezletilého – a tedy i jeho procesní způsobilosti – je rozhodující jeho rozumová a volní vyspělost; věkové hranice tak, jak jsou známy z některých zahraničních právních řádů, stanoveny nejsou. Zmíněné základní pravidlo je dále doplněno speciálními ustanoveními, ať již jde o jednání nezletilého se souhlasem zákonného zástupce (§ 32 OZ), o některé oblasti právních jednání (§ 33 až § 35 OZ), nebo o stanovení hranice, za kterou svéprávnost nezletilého nikdy nedopadá (§ 36 OZ).

Hmotněprávní úprava nastoluje ohledně procesní způsobilosti nezletilých dva problémy:

  1. Je skutečně žádoucí v každém řízení u každého nezletilého zkoumat jeho rozumovou a volní vyspělost? Takový postup přitom výslovně soudu ukládá nález I. ÚS 1041/14: „…v případě nezletilých dětí by pravidlem měl být závěr, že tyto nemají plnou procesní způsobilost ve smyslu § 20 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž opačný závěr lze přijmout pouze v konkrétních zcela výjimečných situacích a vždy je nutno jej řádně odůvodnit. Zohlednit je přitom třeba zejména individuální rozumovou a volní vyspělost konkrétního dítěte, neboť je to toto individuální hledisko, které je podstatné [viz Šínová, R. in Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník (§ 1–117). Velký komentář. Svazek I. Praha : Leges, 2013, s. 357]. To na straně soudu nutně předpokládá znalost bližších informací o konkrétním nezletilém účastníkovi řízení.“ V literatuře je nastolení subjektivního a individuálního přístupu ke zkoumání procesní způsobilosti terčem oprávněné kritiky, neboť se příčí požadavku, aby otázka procesní způsobilosti, mající povahu procesní podmínky, nebyla po delší dobu spornou [Dvořák, B. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až § 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha : WK ČR, 2016, s. 100]. Požadavek na jednoznačné vymezení procesní způsobilosti (jak z věcného, tak i z časového hlediska) je plně opodstatněný, neboť soud musí mít vždy jasno v tom, zda procesní úkony, které strana činí, jsou účinné, či v důsledku chybějící procesní způsobilosti nikoliv.
  2. V české procesualistické literatuře je všeobecně přijímáno, že účast v řízení před soudem a v rámci ní vykonávání procesních úkonů je výrazně náročnější než podstupování hmotněprávních jednání. Uzavření kupní smlouvy prostřednictvím internetu v tzv. e-shopu klade na nezletilého jistě menší nároky, než uplatnění nároku na dodání koupené věci v soudním řízení. Obdobně v již citovaném nálezu I. ÚS 1041/14 konstatuje Ústavní soud: „Soudní řízení je mnohem komplexnější a komplikovanější proces než samotné právní jednání. Existuje zásadní rozdíl mezi chápáním toho, že využívání městské hromadné dopravy není bezplatné a každý, kdo nastoupí do autobusu či jiného prostředku MHD, musí mít platný jízdní doklad, a plným chápáním soudního řízení, byť by jeho předmětem byla právě otázka sankce za nezaplacení jízdného v MHD. Procesní způsobilostí je způsobilost vykonávat v řízení práva a povinnosti účastníka řízení, čili například podávat podání (žaloba, důkazní návrhy), nahlížet do spisů, klást otázky svědkům apod. Nelze tedy bez dalšího předpokládat, že pokud nezletilé dítě má hmotněprávní způsobilost k danému jednání, má také plnou procesní způsobilost v řízení, jehož předmětem je dané jednání.“ I to potvrzuje závěr učiněný pod předchozím bodem, že není na místě, aby právní úprava vázala rozsah procesní způsobilosti na rozsah svéprávnosti, nadto z hlediska potřeb procesního práva nevhodně subjektivně koncipované.

Z komparativního pohledu není úprava procesní způsobilosti spočívající v odkazu na hmotněprávní způsobilost nijak ojedinělá. Např. podle § 1 rakouského ZPO, stejně jako podle § 1 odst. 1 vládního návrhu CŘS 1937, může před soudem jako strana jednat samostatně každý, kdo se může samostatně zavazovat. Německý ZPO v § 52 váže procesní způsobilost na způsobilost smluvně se zavazovat: procesně způsobilý je ten, kdo se může smlouvou samostatně zavazovat (viz Jauernig, O. Zivilprozessrecht. 29. vydání. München : C. H. Beck, 2007, s. 51).

Přestože konstrukce těchto ustanovení je z legislativně technického hlediska stejná jako v případě § 20 odst. 1 současného českého OSŘ, skutečný obsah právní úpravy procesní způsobilosti je jiný, neboť jiná jsou ustanovení hmotného práva, na něž se odkazuje:

  • Podle německého ZPO je procesně způsobilý ten, kdo se může samostatně smluvně zavazovat. Procesní způsobilost tak nemají osoby, které nejsou způsobilé k právním jednáním. Mezi ně podle § 104 BGB patří nezletilí, kteří nedovršili 7. rok, jakož i osoby, u nichž svobodné utváření jejich vůle vylučuje duševní porucha, ledaže by šlo pouze o přechodný stav. Důležité dále je i to, že procesní způsobilost nemají ani nezletilí, kteří již dovršili sedmý rok věku a jimž § 106 BGB přiznává omezenou hmotněprávní způsobilost; ti zásadně potřebují k právnímu jednání, které jim nepřináší výlučně jenom prospěch, souhlas zákonného zástupce. Tito nezletilí mají pouze výjimečně procesní způsobilost v těch oblastech, v nichž jim § 112 a § 113 BGB přiznává plnou hmotněprávní způsobilost. Plné hmotněprávní způsobilosti zavazovat se, a tedy také procesní způsobilosti, nabývají zletilostí, tj. dovršením 18. roku věku (§ 2 BGB).
  • Rakouská úprava, jak bylo řečeno shora, odkazuje na způsobilost samostatně se zavazovat podle hmotného práva. Relevantní jsou v této souvislosti především § 21, § 170, § 171 a § 865 ABGB. Děti do sedmi let nejsou vůbec způsobilé k právním jednáním (§ 865 ABGB; výjimka viz § 170 odst. 3), a proto pochopitelně nemají vůbec žádnou procesní způsobilost. Nezletilí ve věku od sedmi do čtrnácti let jsou nesvéprávní (unmündige Minderjährige), a mohou proto činit pouze právní jednání, která jsou jim na prospěch, popř. samostatně zaplatit již existující dluh. Stejně jako děti do sedmi let nejsou ani nesvéprávní nezletilí (tj. nezletilí ve věku od sedmi do čtrnácti let) procesně způsobilí. Nezletilí mezi dovršeným čtrnáctým a osmnáctým rokem se označují za svéprávné nezletilé (mündige Minderjährige) a jejich způsobilost k právním jednáním se dále rozšiřuje. Mohou samostatně uzavřít pracovní smlouvu; jejich zákonní zástupci však mohou z důležitých důvodů takovou smlouvu vypovědět (§ 171 ABGB). Dále mohou samostatně nakládat s věcmi, které jim byly přenechány volně k dispozici, jakož i s příjmy z jejich vlastní živnosti (Erwerb); nesmí tím však být ohroženo uspokojování jejich životních potřeb (§ 170 odst. 2 ABGB). Na rozdíl od nesvéprávných nezletilých jsou svéprávní nezletilí procesně způsobilí v rozsahu jejich hmotněprávní způsobilosti k právním jednáním. Krom řízení týkajících se věcí, které jim byly přenechány k dispozici, jejich příjmů, či nároků z jimi uzavřené pracovní smlouvy, jsou procesně způsobilí také tehdy, jde-li v řízení o drobná právní jednání, která osoby jejich věku obvykle činí a z nichž již bylo plněno. Ohledně nároků z deliktů však svéprávní nezletilí nejsou nikdy procesně způsobilí, a to bez ohledu na jejich deliktní způsobilost podle hmotného práva (k tomu víz Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeβrechts. 2. vydání. Wien : MANZ, 1990, s. 180 a násl. Rechberger, W. H. – Simotta, D. Zivilprozessrecht. 7. vydání. Wien : MANZ, 2009, s. 141). Procesní způsobilost se totiž odvíjí od způsobilosti samostatně se zavazovat právními jednáními, a nikoliv od deliktní způsobilosti.

Z uvedeného srovnání je zřejmé, že jak rakouská, tak i německá úprava procesní způsobilosti počítá s věkovými hranicemi stanovenými hmotným právem, nikoliv s individuálním posuzováním každého nezletilého účastníka řízení. Stejně tak je evidentní, že pokud se vůbec výjimečně připouští procesní způsobilost nezletilých, děje se tak ve velmi omezeném rozsahu. Řízení je natolik složité, že je plně odůvodněno přiznat procesní způsobilost jenom těm, kdo mají plnou hmotněprávní způsobilost.

Konečně spojovat rozsah procesní způsobilosti s rozsahem svéprávnosti, resp. vůbec vázat procesní způsobilost na svéprávnost, je dále za platného právního stavu problematické vzhledem k úpravě podpůrných opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat (§ 38 a násl. OZ). Omezení svéprávnosti patří k takovým podpůrným opatření; vzhledem k § 55 odst. 2 OZ a § 39 ZŘS je lze považovat za krajní řešení, které se má uplatnit tehdy, nepřicházejí-li do úvahy mírnější opatření. Tak může nastat situace, kdy fyzická osoba, které brání duševní porucha v tom, aby samostatně právně jednala, nebude omezena ve svéprávnosti, ale místo toho bude zastupována členem domácnosti (§ 49 OZ). Z procesního hlediska je ovšem nemyslitelné, že by taková osoba mohla mít procesní způsobilost, neboť nemůže samostatně právně jednat.

Za vhodnější kritérium se proto jeví právě způsobilost právně jednat (viz též první věta § 558 OZ), a to samostatně (bez souhlasu zákonného zástupce) a ve všech věcech. Procesní způsobilost tak nebudou mít v prvé řadě nezletilí, neboť jim hmotné právo nikdy nepřiznává způsobilost právně jednat samostatně ve všech záležitostech. Výjimku představují nezletilí, kterým byla svéprávnost přiznána nebo kteří uzavřeli manželství (§ 30 odst. 2 OZ); ti pochopitelně procesní způsobilost mít budou. Konečně procesní způsobilost budou postrádat také fyzické osoby, které byly omezeny ve svéprávnosti, popř. které v ní omezeny nebyly, ale duševní porucha jim brání v tom, aby mohly samostatně jednat ve sféře hmotného práva (viz výše zmíněný příklad se zastoupením členem domácnosti).

Zvolené řešení není v rozporu s nálezem Pl. ÚS 43/10, jenž před několika lety zrušil část § 33 odst. 3 SŘS [„Účastník je způsobilý samostatně činit v řízení úkony (dále jen „procesní způsobilost“), jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu“]. Účelem odepření procesní způsobilosti určitým kategoriím fyzických osob je jejich ochrana; nemůže-li někdo jednat samostatně ve všech hmotněprávních záležitostech, tím spíše nemůže samostatně procesně jednat v mnohem složitějším a náročnějším civilním řízení soudním (viz shora). Ochrana těchto osob nejde na úkor jejich možnosti na řízení participovat. Za tím účelem totiž druhý odstavec navrženého pravidla výslovně přiznává osobám procesně nezpůsobilým právo, aby byly slyšeny (písemně či ústně), samozřejmě, mají-li o to zájem a umožňuje-li to jejich duševní stav či věk.

Žádný komentář

Napsat komentář

9. Není-li fyzická osoba procesně způsobilá, musí být zastoupena zákonným zástupcem.

V souvislosti s úpravou procesní způsobilosti se navrhuje stanovit, kdo jedná za procesně nezpůsobilou fyzickou osobu. Obsahově jde o převzetí současného § 22 OSŘ. Stejně jako dosud nebude civilní řád soudní vypočítávat, které osoby jsou zákonnými zástupci; to je věcí práva hmotného. Nynější § 22 OSŘ v tomto směru žádné potíže nepůsobí.

S ohledem na navrženou úpravu procesní způsobilosti není nutné přebírat též § 23 OSŘ, neboť procesní způsobilost krom zletilých svéprávných osob budou mít pouze ti nezletilí, kteří jsou plně svéprávní.

Žádný komentář

Napsat komentář

10. Nemá-li procesně nezpůsobilá fyzická osoba zákonného zástupce, ustanoví jí soud opatrovníka, je-li tu nebezpečí z prodlení. Tento opatrovník za stranu jedná, dokud do řízení nevstoupí její zákonný zástupce. Pokud neučiní jiná opatření, ustanoví soudce opatrovníka také straně, jejíž pobyt není znám nebo která se z jiného vážného důvodu nemůže účastnit na řízení.

Zastupování soudem ustanoveným opatrovníkem se týká především situace, kdy procesně nezpůsobilá fyzická osoba není zastoupena zákonným zástupcem. Je-li nebezpečí z prodlení, může soudce straně takového opatrovníka ustanovit. Věcný záměr nenásleduje úzké pojetí rakouského ZPO nebo vládního návrhu CŘS 1937, které nebezpečí z prodlení spojují s odpůrcem osoby procesně nezpůsobilé. Viz § 8 odst. 1 vládního návrhu: „Má-li být předsevzat procesní úkon proti osobě procesně nezpůsobilé, která nemá dosud zákonného zástupce, a bylo-li by s prodlením spojeno pro odpůrce této osoby nebezpečí, ustanoví jí k návrhu procesní soud opatrovníka, který za ni jedná, dokud nevstoupí do jednání její zákonný zástupce.“ Věcný záměr se přiklání k pojetí, které je obsaženo v současném § 29 odst. 1 OSŘ, jenž je formulován obecněji (nebezpečí z prodlení se může týkat obou stran) a nevyžaduje návrh odpůrce procesně nezpůsobilé strany. Nebezpečí z prodlení může někdy hrozit i straně, která není procesně způsobilá a nemá zástupce; proto je vhodnější přidržet se obecnější formulace (a krom toho je zřejmé, že v takovém případě nelze ani podmiňovat ustanovení opatrovníka návrhem procesně nezpůsobilé strany).

Ve druhém odstavci se uvádějí další případy ustanovení opatrovníka. Jde obsahově o totéž, co je v § 29 odst. 3 OSŘ, byť formulace je obecnější.

Ustanovení zástupce nemajetné straně bude upraveno v části věnované pomoci s náklady; viz hlava V první části (náklady řízení).

Žádný komentář

Napsat komentář

11. Procesní způsobilost dále mají právnické osoby a ti, kterým ji zákon přiznává.

Nový občanský zákoník přinesl odlišnou koncepci jednání právnické osoby. Zatímco podle předchozího civilního kodexu platilo, že právnická osoba měla způsobilost k právním úkonům a jednání statutárního orgánu bylo jejím přímým jednáním, podle nové koncepce právnická osoba sama žádnou vůli nemá; tuto vůli nahrazují členové jejich orgánů. Jednání za právnickou osobu má vždy povahu zastoupení; viz § 151 a § 161 a násl. OZ (pod rubrikou „Jednání za právnickou osobu“ začíná text § 161 OZ slovy: „Kdo právnickou osobu zastupuje…“). Z toho pak plyne, že nemá-li právnická osoba vlastní vůli a jedná-li vždy jenom prostřednictvím zástupce, pak nemůže být ani svéprávná; viz Melzer, F. in Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník (§ 1–117). Velký komentář. Svazek I. Praha : Leges, 2013, s. 256.

Změněná hmotněprávní koncepce jednání za právnickou osobu vyvolala spory, zda právnické osoby mají podle současné procesní úpravy, odvozující procesní způsobilost od svéprávnosti, procesní způsobilost či nikoliv. K tomu viz Dvořák, B. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až § 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha : WK ČR, 2016, s. 101. Není úkolem věcného záměru nového civilního řádu soudního vyřešit tento spor; je však nutno zvážit, zda právnickým osobám procesní způsobilost v budoucí úpravě přiznat, či nikoliv.

Z praktických důvodů se jeví vhodnějším právnickým osobám procesní způsobilost přiznat; přednosti jsou zřejmé např. v oblasti doručování písemností soudu přímo právnické osobě. Procesní způsobilost však nemůže být dovozována z pravidla, podle nějž má procesní způsobilost každý, kdo může samostatně právně jednat ve všech záležitostech; právnická osoba takovou způsobilost nemá, neboť – jak vyplývá z již citovaných ustanovení – za ni jedná její zástupce. Proto je procesní způsobilost právnických osob upravena výslovným samostatným pravidlem.

Navržené pravidlo pamatuje také na speciální úpravy; např. § 10 odst. 3 daňového řádu přiznává správci daně nejen procesní subjektivitu, ale také procesní způsobilost.

1 komentáře

Napsat komentář

12. Za právnickou osobu jedná ten, kdo je k tomu oprávněn podle zvláštního zákona. Za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby. Každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění prokázat. V téže věci může za právnickou osobu současně jednat jen jediná osoba.

U právnické osoby je nutno stanovit, kdo za ni činí procesní úkony. Na rozdíl od dosavadní úpravy se počítá s úpravou obecnější; postačuje odkaz na zvláštní předpisy, jenž pokryje nejen právnické osoby práva soukromého, ale také veřejnoprávní právnické osoby, včetně státu, obcí a krajů.

1 komentáře

Napsat komentář

13. Není-li nikdo, kdo by mohl za právnickou osobu jednat, nebo je-li sporné, kdo takovou osobou je, ustanoví soud právnické osobě opatrovníka, je-li tu nebezpečí z prodlení.

V souladu se současným § 29 odst. 2 OSŘ se počítá také s možností ustanovení opatrovníka právnické osobě, která nemůže v řízení činit procesní úkony proto, že zde není nikdo, kdo by za ni jednal, nebo jsou pochyby, kdo jím je. Není důvodu, proč by nová úprava neměla toto pravidlo zachovat.

1 komentáře

Napsat komentář

14. K nedostatku procesní subjektivity, procesní způsobilosti a zákonného zastoupení přihlíží soud z úřední povinnosti kdykoliv za řízení.

Způsobilost být stranou je procesní podmínkou, jakož i podmínkou účinnosti procesního jednání, k jejímuž nedostatku musí soud v každém stadiu řízení přihlížet z úřední povinnosti. Pokud takový nedostatek trvá po celou dobu řízení (např. byla žalována společnost civilního práva podle § 2716 a násl. OZ), nelze jednat a rozhodovat o věci samé; řízení může skončit pouze procesním rozhodnutím. Byla-li strana nezpůsobilá v době podání žaloby, avšak posléze způsobilosti být stranou nabyla (např. žalovaná právnická osoba vznikla v důsledku zápisu do rejstříku), je tím nedostatek zhojen a nadále nebrání projednávání a rozhodování věci samé. Na tyto dvě situace nemusí právní úprava výslovně a kasuisticky pamatovat, neboť jejich řešení lze dovodit z obecné úpravy procesních podmínek a jejich zkoumání (viz hlava IV části 1). Explicitně však bude nutno upravit třetí myslitelnou situaci, kdy ke ztrátě procesní subjektivity dojde až v průběhu řízení, např. v důsledku smrti fyzické osoby nebo zániku právnické osoby. Vzhledem k tomu, že ztráta procesní subjektivity po zahájení řízení představuje překážku jeho dalšího postupu, je tato situace upravena v hlavě IV části 1.

Žádný komentář

Napsat komentář

15. Nedostatek procesní způsobilosti je napraven, pokud vedení sporu dodatečně výslovně nebo konkludentně schválila sama strana nebo její zákonný zástupce či opatrovník.

Nedostatek procesní způsobilosti může konvalidovat dodatečným schválením jednání procesně nezpůsobilé strany. Zákonný zástupce, opatrovník nebo sama strana poté, co nabyla procesní způsobilosti, může posoudit, zda procesní úkony poznamenané nedostatkem procesní způsobilosti jsou pro ni přijatelné, nebo zda jim nemají být přiznány účinky. Nebude-li procesní jednání dodatečně (výslovně či konkludentně) schváleno, je řízení v rozsahu, v němž je tímto nedostatkem stiženo, zmatečné.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 2 Společenství ve sporu

O společenství ve sporu (též o společenství v rozepři nebo o procesním společenství) hovoříme tehdy, vystupuje-li na straně žalující a/nebo žalované více osob. Procesní společenství netrvá nutně po celou dobu řízení; souvisí s instituty změny stran (např. při vstupu několika právních nástupců zemřelé strany do řízení) či se spojením věcí ke společnému projednání.

Platný občanský soudní řád obsahuje pouze základní, velmi omezenou úpravu procesního společenství v § 91 OSŘ. Rozlišuje dva základní druhy procesního společenství: samostatné a nerozlučné, nestanoví však žádné (ani základní) předpoklady jejich přípustnosti.

Žalobce/i tak za současného právního stavu může/mohou pasivní či aktivní samostatné společenství založit bez toho, že by mezi jím/jimi uplatněnými nároky vůči jedné či více osobám byla dána jakákoliv skutková či právní souvislost. Uvedenou skutečnost je třeba vnímat jako nedostatek právní úpravy: žalobci této zákonné „šance“ mohou zneužívat např. k obcházení pravidel o místní příslušnosti soudu. Institut vyloučení věci k samostatnému projednání (§ 112 odst. 2 OSŘ), kterým lze nedostatek v právní či skutkové souvislosti společně projednávaných nároků obecně eliminovat, není v takovém případě dostatečně účinný. Věcný záměr se proto navrací k řešení, jež se v českých zemích uplatňovalo až do počátku 50. let 20. stol.

Dále je třeba upozornit, že současná právní úprava vedle výslovného řešení otázek věcné a místní příslušnosti postrádá rovněž další pravidla týkající se obecných otázek s procesním společenstvím spojených. Jde především o problematiku náhrady nákladů řízení; její řešení se v současných poměrech dovozuje z obecné úpravy (zejm. § 151 odst. 1 OSŘ, resp. § 140 odst. 1 OSŘ). Lze však pochybovat, zda je to dostatečné; vždyť např. i § 429 uherského CŘS obsahoval v tomto směru úpravu zvláštní. Věcný záměr to napravuje v části týkající se úpravy nákladů řízení.

16. Několik osob může společně žalovat nebo být žalováno (společníci v rozepři): a) stojí-li vzhledem k předmětu sporu v právním společenství nebo jsou-li oprávněny či zavázány na témže skutkovém základě nebo společně a nerozdílně, b) jedná-li se ve sporu o práva či povinnosti vycházející v podstatě ze stejnorodého skutkového a právního důvodu a je-li pro všechny žalované odůvodněna příslušnost téhož soudu.

Věcný záměr po vzoru rakouské úpravy (§ 11 rakouského ZPO) rozeznává dva základní druhy samostatného společenství, jimiž jsou vlastní (též označované též jako „materiální“) a nevlastní (§ 11 odst. 2, jinak též „formální“) samostatné společenství. Vlastní samostatné společenství je dáno buď existencí „právního společenství“ stran ve vztahu k předmětu sporu (např. spoludědicové, spoluvlastníci) nebo vznikem „faktického společenství“ na společném skutkovém základě (např. více poškozených z jedné dopravní nehody) anebo (hmotněprávní) aktivní či pasivní solidaritou společníků. Nevlastní samostatné společenství vyžaduje pouze existenci „stejnorodých“ (srov. Hora, V. Československé civilní právo procesní. Díl II. Řízení před soudy prvé stolice. 2. vydání. Praha : Nákladem vlastním, 1929, s. 19) nároků více osob. O takovou situaci půjde např. tam, kde více zaměstnanců domáhá na zaměstnavateli zaplacení dlužné mzdy nebo kde pronajímatel bytového domu žaluje více nájemců o zaplacení dlužného nájemného.

Rozlišování obou druhů samostatného společenství není bezúčelné; může se projevit se v úpravě místní příslušnosti (srov. § 93 odst. 1 rakouské JN) a nezůstává bez vlivu ani na stanovení hodnoty sporu pro účely stanovení věcné příslušnosti (srov. § 55 rakouské JN). Podle rakouské judikatury pak druh samostatného společenství ovlivňuje i to, zda je společník ohledně nároku jiného společníka projednávaného v témže řízení vyslýchán jako svědek (formální samostatné společenství), nebo jako strana (materiální samostatné společenství).

Úvodní věta bodu 16 samozřejmě nebrání tomu, aby procesní společenství vzniklo i jinak, než podáním žaloby společně několika žalujícími nebo proti několika žalovaným (např. spojením věcí ke společnému projednání nebo v důsledku procesního nástupnictví). Zvolená formulace však vystihuje typický způsob, jak bude k subjektivní kumulaci docházet.

1 komentáře

Napsat komentář

17. Každý ze společníků je vůči odpůrci ve sporu samostatný; procesní úkony či zmeškání některého společníka nejsou jinému společníkovi ani na prospěch, ani na újmu.

Navrhované ustanovení se pokouší vystihnout podstatu samostatného společenství výstižněji než dosavadní úprava. Nejde o to, že každý ze společníků jedná sám za sebe – pravidlo se netýká procesní způsobilosti –, nýbrž o to, že procesní jednání jednoho ze společníků nemá vliv na postavení druhého společníka.

Žádný komentář

Napsat komentář

18. Procesní úkony jednoho ze společníků, týkají-li se postupu v řízení, působí i vůči ostatním společníkům.

Formulace dosavadního § 91 OSŘ nevyjadřuje ani ten podstatný aspekt obou forem procesních společenství (samostatného i nerozlučného), a sice že všichni společníci vystupují v jediném řízení. Z toho musí plynout, jak potvrzuje i § 15 odst. 1 rakouského ZPO, že procesní úkony jednoho ze společníků týkající se postupu soudu v řízení (např. návrh na přerušení řízení, návrh na odročení jednání) působí i vůči ostatním společníkům. Z toho vychází i věcný záměr.

Žádný komentář

Napsat komentář

19. Vztahují-li se účinky rozhodnutí, o něž v řízení jde, podle povahy právního vztahu jednotně na všechny společníky, tvoří tito společníci jednotnou stranu. Jsou-li někteří společníci ve sporu nečinní, působí účinky procesních úkonů těch společníků, kteří jsou ve sporu činní, i na ně. K uzavření smíru, vzdání se nároku a jeho uznání je třeba souhlasu všech společníků. Odporují-li si procesní úkony společníků, vezme soud za základ dalšího postupu ten procesní úkon, jenž se zdá všem společníkům příznivější.

Ani vymezení nerozlučného společenství v § 91 odst. 2 OSŘ nelze považovat za zdařilé. Skutečnost, že se (rozuměno konečný) „rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky“, je charakteristická pro oba druhy společenství. V případě nerozlučného společenství jde však o to, že rozsudek musí znít vůči všem nerozlučným společníkům jednotně.

Je zřejmé, že taktéž v případech nerozlučného společenství musí mezi společníky existovat určitý právní poměr. Ten může vyplývat buď přímo z povahy uplatněného hmotněprávního nároku (např. určení existence nájemního vztahu mezi spoluvlastníky předmětu nájmu a nájemcem), nebo bude dán konstitutivní povahou rozsudku v řízení vydaného (např. při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví). Návrh ovšem vychází z toho, že bližší kritéria vymezující případy nerozlučného společenství by neměl zákon uvádět. Jejich stanovení má být přenecháno právní vědě a soudní praxi.

Věcný záměr se pokouší řešit problematiku odporujících si procesních úkonů nerozlučných společníků po vzoru § 12 odst. 2 vládního návrhu CŘS 1937, resp. podle tzv. principu příznivosti (Günstigkeitsprinzip) známého též rakouské procesní vědě a praxi.

S ohledem na to, že nerozluční společníci tvoří jednotnou stranu, může úkon jednoho z nich odvrátit nepříznivé následky opominutí jiného. To neplatí v případě smíru, vzdání se nároku nebo jeho uznání, neboť účinky těchto procesních úkonů by mohly působit k tíži jiných účastníků.

Žádný komentář

Napsat komentář

20. Jde-li o nerozlučné společníky, je třeba ke každému roku předvolat všechny společníky i tehdy, když někteří z nich předchozí rok zmeškali.

Z povahy nerozlučného společenství vyplývá, že nečinní společníci mohou mít prospěch z procesního jednání činných společníků. Věcný záměr v této souvislosti výslovně stanoví, že k dalšímu roku je třeba volat všechny nerozlučné společníky, tj. rovněž ty, kteří předchozí rok zmeškali.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 3 Hlavní intervence
21. Kdo si činí zcela nebo zčásti nárok na věc nebo právo, o nichž je zahájen spor mezi jinými osobami, může až do pravomocného rozhodnutí tohoto sporu společně žalovat obě jeho strany.

Ukazuje se, že praktický význam hlavní intervence není příliš velký. Přesto by bylo chybou tento institut, opětovně zavedený do naší procesní úpravy zákonem č. 30/2000 Sb., v novém procesním řádu opomenout. Současná právní regulace v podstatě kopíruje ustanovení § 16 rakouského ZPO, resp. § 14 vládního návrhu CŘS 1937. V navazujících ustanoveních § 9a a § 88 písm. g) OSŘ jsou upraveny rovněž otázky věcné, resp. místní příslušnosti k projednání žaloby z hlavní intervence. Věcný záměr u této úpravy setrvává.

Jiná je ovšem otázka, zda právní úprava je předmětem správného výkladu praxe. Je zřejmé, že v ní převažuje nesprávný názor, podle kterého by petit žaloby z hlavní intervence měl být shodný vůči všem žalovaným (tj. vůči stranám hlavního procesu, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1638/2014). Tato skutečnost může souviset s tím, že společenství vzniklé v intervenčním sporu na žalované straně bývá označováno jako nerozlučné (srov. Kolbaba, A. – Rubeš, J. – Tolar, J. Civilněprocesní předpisy platné v zemi České a Moravskoslezské. Praha : Právnické vydavatelství JUDr. Václav Tomsa, 1947, s. 124). Jde ovšem o společenství samostatné (srov. Kodek, G. E. – Mayr, P. G. Zivilprozessrecht. 2. vydání. Wien : Facultas, 2013, s. 155), neboť není nutné, aby rozsudek vyzníval vůči stranám původního řízení stejně. Tak se např. připouští, aby se hlavní intervenient domáhal na žalobci z hlavního sporu určení, že je vlastníkem věci, a současně na žalovaném z původního sporu jejího vydání [Dvořák, B. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až § 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha : WK ČR, 2016, s. 383]. Doplňovat však právní úpravu o výslovné řešení uvedených otázek se nejeví jako vhodné; změna nesprávného výkladu právní praxe je výzvou pro právní vědu.

Praxi naopak nečiní potíže pořadí, v jakém má být o žalobách rozhodováno. Soud buď usnesením spojí hlavní a intervenční řízení ke společnému projednání, nebo původní spor do doby vyřízení intervenčního sporu přeruší (srov Lavický, P. in David, L. – Ištvánek, F. – Javůrková, N. – Kasíková, M. – Lavický P. a kol. Občanský soudní řád. I. díl. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, 2009, s. 430). Ani v tomto směru tedy není zapotřebí právní úpravu doplňovat.

Dodává se, že CŘS obsahoval v ustanoveních § 22 až § 25 úpravu tzv. pojmenování auktora. Ve své podstatě šlo o zvláštní případ změny účastníků; byl-li žalován pouhý držitel věci nebo věcného práva, mohl po doručení žaloby vyzvat vlastníka (auktora), aby se ve lhůtě vyjádřil ke svému poměru k žalobou uplatněnému nároku. V případě, že auktor svůj vztah k věci uznal, mohl se souhlasem žalovaného vstoupit do sporu na jeho místo. Podle rakouské literatury jsou v současné době případy pojmenování auktora v praxi extrémně řídké (Kodek, G. E. – Mayr, P. G. Zivilprozessrecht. 2. vydání. Wien : Facultas, 2013, s. 160). Převzetí této úpravy se proto nenavrhuje.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 4 Vedlejší intervence
22. Kdo má právní zájem na tom, aby ve sporu zahájeném mezi jinými osobami uspěla právě jedna z nich, může k ní v tomto sporu přistoupit.

Na současné právní úpravě vedlejšího účastenství (§ 93 OSŘ) je dobře patrná snaha socialistického zákonodárce o zjednodušení tohoto institutu. Naproti tomu vedlejší intervence byla v minulosti upravena nikoliv pouze v jednom, nýbrž rovnou v pěti ustanoveních (srov. § 17 až § 21 CŘS).

Ani po stránce formulační nelze mít takto zjednodušenou úpravu za zdařilou; při vymezení vedlejší intervence opomněl zákonodárce zdůraznit, že se u intervenienta vyžaduje právní zájem na „vítězství“ jedné ze stran sporu. Pouhý právní zájem „na výsledku“ řízení nepostačuje, neboť výsledek řízení může být příznivý i nepříznivý. Úpravu je proto třeba již v tomto směru upřesnit.

Žádný komentář

Napsat komentář

23. Vedlejší intervenient může do řízení vstoupit kdykoliv až do pravomocného skončení sporu. Na návrh jedné ze stran rozhodne soud, po slyšení této strany a intervenienta, o přípustnosti intervence. Na postup v řízení to nemá vliv.Proti usnesení, kterým se intervence připouští, není přípustná stížnost. 1.Dokud rozhodnutí soudu nenabude právní moci, musí být intervenient přibrán k projednávání věci. Prohlášení o vstupu do řízení činí intervenient podáním, v němž uvede, v čem spočívá jeho právní zájem na úspěchu strany, k níž přistupuje; podání se doručí oběma stranám.

Věcný záměr blíže vymezuje postup, kterým intervenient vstupuje do zahájeného řízení. Ve sporu o přípustnost vedlejší intervence musí být intervenientovi dán prostor k tomu, aby svůj vstup obhájil. Návrh strany řízení na vyloučení intervenienta naopak nesmí sloužit tomu, aby intervenientovi bylo zamezeno v účasti na řízení; k tomu může dojít až právní mocí rozhodnutí soudu o nepřípustnosti vedlejší intervence.

Obsahově pak současná úprava postrádá rozlišování pravidelné (srov. § 17 rakouského ZPO) a výjimečné (srov. § 20 rakouského ZPO) vedlejší intervence. Stejně tak chybí bližší úprava institutu oznámení sporu (srov. § 21 rakouského ZPO). Věcný záměr v tomto směru úpravu doplňuje.

Žádný komentář

Napsat komentář

24. Vedlejší intervenient musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho vstupu do řízení. Rozhodnutí a podání, která se doručují straně, musí být doručena i jejímu intervenientovi. Svolí-li obě strany, může intervenient vstoupit do sporu jako strana na místo toho, jejž podporuje. Na podporu strany, k níž přistoupil, je intervenient oprávněn činit všechny procesní úkony, pokud neodporují vlastním úkonům této strany.

Povaha pravidelné vedlejší intervence se v podstatě kryje se současnou úpravou vedlejšího účastenství. Vedlejší intervenient pravidelně vystupuje jako pomocník hlavní strany. Musí přitom přijmout řízení v tom stavu, v jakém se v době jeho vstupu nachází. Takové výslovné ustanovení naše současná úprava postrádá a bylo by vhodné jej doplnit, neboť se jím zdůrazňuje pouze pomocná úloha intervenienta v řízení.

Za nesprávnou (příliš širokou) je pak třeba považovat formulaci § 93 odst. 3 OSŘ, přiznávající vedlejšímu účastníkovi na jedné straně nadměrné množství oprávnění, avšak na straně druhé jej zatěžující povinnostmi, které by nést neměl.

V prvém případě jde hlavně o to, že právní úprava připouští, aby byly přiznány účinky i takovým procesním úkonům vedlejšího účastníka, které odporují úkonům hlavní strany. Tato úprava nejenže je v rozporu se samotnou podpůrnou povahou vedlejší intervence, ale ve výsledku výrazně omezuje rovněž dispoziční a další oprávnění (např. právo navrhovat důkazy, vyjadřovat se k provedeným důkazům) strany, kterou intervenient podporuje. Věcný záměr tento nedostatek odstraňuje.

Co do zatížení povinnostmi, které by intervenient nést neměl, se jedná především o jeho povinnost hradit úspěšnému odpůrci strany, kterou podporuje, náhradu nákladů řízení. Rakouská úprava podobné ustanovení nemá, a to z dobrého důvodu: není spravedlivé, aby na pomoc, kterou hlavní straně poskytne, intervenient ještě doplácel. Věcný záměr tuto úvahu sdílí, neboť participací vedlejšího intervenienta na řízení lze předejít případnému dalšímu sporu, což je z procesně ekonomického hlediska výhodné.

Po vzoru § 19 odst. 2 rakouského ZPO se připouští, aby intervenient vstoupil, je-li dán souhlas obou stran, na místo té strany, kterou podporuje. Ve své podstatě se jedná o případ procesní legitimace.

Sporná však je otázka, zda má neúspěšná strana hradit náklady řízení vzniklé nejen odpůrci, nýbrž i jeho vedlejšímu intervenientovi. Rakouská úprava na ni poskytuje kladnou odpověď (srov. § 41 odst. 1 rakouského ZPO) a věcný záměr toto řešení přebírá (viz bod 85).

Žádný komentář

Napsat komentář

25. Má-li rozsudek, jehož se žalobce domáhá, mít podle povahy právního vztahu právní účinky i na právní vztah intervenienta k odpůrci jím podporované strany, má intervenient postavení nerozlučného společníka.

OSŘ zcela vypustil úpravu tzv. výjimečné vedlejší intervence (srov. § 20 CŘS). Její podstatou bylo, že se vedlejšímu intervenientovi dostávalo postavení nikoliv pouhého „pomocníka“, nýbrž společníka v rozepři se všemi oprávněními a povinnostmi s tím souvisejícími. Takto vzniklé společenství přitom mělo povahu společenství nerozlučného; vedlejší intervenient byl v takovém případě postaven – co do procesních práv a povinností – na roveň svému společníkovi.

Tato zvláštní úprava vedlejší intervence měla – a podle věcného záměru stále má – místo v případech, kdy se právní účinky rozsudku vztahují i na vedlejšího intervenienta. Takové případy nelze vyloučit ani za současné právní úpravy: např. účinky právní moci rozsudku o poddlužnické žalobě (§ 315 OSŘ) dopadají i na povinného. Právní moc rozsudku stejně tak zavazuje i singulárního právního nástupce strany, jehož vstup do řízení žalobce nenavrhl (srov. bod 276); i na tento případ by výjimečná vedlejší intervence měla dopadat.

Předpoklady výjimečné vedlejší intervence se jinak kryjí s podmínkami intervence pravidelné. I zde se vyžaduje právní zájem intervenienta na vítězství strany, kterou podporuje, a také zde o přípustnosti vedlejší intervence rozhoduje soud pouze na návrh některé ze stran.

Žádný komentář

Napsat komentář

26. Kdo má právní zájem na tom, aby oznámil spor třetí osobě, může tak učinit podáním, v němž uvede důvod oznámení a stručně vylíčí stav řízení, jestliže již bylo zahájeno. 1.Oznámení sporu však neopravňuje k podání návrhu na přerušení řízení, prodloužení lhůty nebo odročení ústního jednání.

Současná úprava zmiňuje institut oznámení sporu (dříve „opovědění rozepře“) pouze okrajově (§ 93 odst. 2 věta prvá OSŘ jako „výzvu některého z účastníků“) a podřizuje jej výlučné ingerenci soudu. S ohledem na to, že význam oznámení sporu obvykle vyplývá z hmotného práva (např. § 1876 odst. 1 nebo § 2024 OZ) a že k němu může dojít již před zahájením řízení, není součinnost soudu vždy nutná. Přesto lze doporučit, aby nová procesní úprava základní náležitosti oznámení sporu upravovala. Doručování oznámení sporu prostřednictvím soudu má být ovšem právem účastníka, nikoliv jeho povinností. Nastoupení účinků litisdenunciace je totiž záležitostí strany, jež má buď oznamovací povinnost (srov. § 315 odst. 2 OSŘ) nebo právní zájem na doručení.

Jsou-li splněny zákonné předpoklady oznámení sporu, je procesní soud povinen oznámení doručit třetí osobě. V případě, že spor ještě nebyl zahájen, lze za příslušný považovat též obecný soudu osoby, jíž má být oznámení doručeno.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 5 Zmocnění
27. Není-li stanoveno jinak, mohou strany činit procesní úkony samy nebo prostřednictvím zmocněnce. 1.Zastoupení zmocněncem nevylučuje ani v těch případech, v nichž je nařízeno zastoupení advokátem, aby se strana dostavila k soudu se svým zmocněncem a tam vedle něho činila ústní prohlášení. Odporují-li si prohlášení strany a prohlášení zmocněnce a setrvá-li strana po upozornění soudu na svém prohlášení, jsou pro spor rozhodná prohlášení strany.

Krom případů, kdy je zastoupení povinné, je na straně, aby zvážila, zda se nechá zastoupit zmocněncem, či nikoliv. To vyplývá i ze současného § 24 odst. 1 OSŘ. Na rozdíl od něj však není převzato pravidlo omezující počet zmocněnců na jediného, neboť pro něj není věcný důvod [k tomu viz Lavický, P. Nad fikcí výpovědi (odvolání) plné moci a restrikcí počtu zmocněnců v civilním procesu. Časopis pro právní vědu a praxi, 2009, č. II., s. 91 až 96]. Paragrafové znění stanoví pravidla mj. pro doručování v případě zastoupení více zmocněnci, jakož i pro řešení kolize jejich procesních úkonů.

Druhý odstavec upravuje nejen oprávnění zastoupené strany činit prohlášení souběžně se svým zmocněncem, ale po vzoru vládního návrhu CŘS 1937 řeší také kolizi prohlášení strany a zmocněnce.

1 komentáře
  1. Navrhuji šířeji umožnit zastupování právnickou osobou. V současné době je v OSŘ několik „privilegovaných“ typů právnických osob v § 26, které mohou zastupovat účastníka v určitém úzce vymezeném okruhu řízení. Takto restriktivní vymezení však brání například efektivnímu poskytování bezplatné právní pomoci. Již dnes Ústavní soud uznává v určitých situacích možnost lidí, aby se sdružili k ochraně svých práv, tedy připouští, aby účastníkem řízení byl spolek, i v situaci, kdy hmotné právo svědčí jeho členům.
    Pokud je možné toto, není zde objektivní důvod, aby takový spolek nemohl například zastupovat i další osoby, které jsou ve shodném postavení, avšak nejsou jeho členy.

    Námitka, že zastupování před soudem je úkolem advokátů, kteří mají patřičné vzdělání a povinné pojištění, není relevantní. I na členy spolků lze uplatnit stejná pravidla, například povinné pojištění či povinné právnické vzdělání či dokonce advokátní zkoušku u členů statutárního orgánu.




    1



    0

Napsat komentář

28. Strany jsou povinny nechat se zastoupit advokátem (advokátský spor), s výjimkou řízení před okresními soudy ve věcech, v nichž hodnota předmětu sporu nepřesahuje částku 50 000 Kč, a v řízení o stížnosti proti usnesení okresního soudu v takové věci. V řízení o žalobě na obnovu a pro zmatečnost jsou strany povinny nechat se zastoupit vždy bez ohledu na hodnotu předmětu sporu.

Základní koncepční otázkou týkající se zastupování zmocněnci je rozsah povinného zastoupení advokátem. V současné úpravě je požadavek povinného zastoupení advokátem předepsán pouze pro dovolatele v dovolacím řízení (§ 241 OSŘ).

Český přístup k povinnému zastoupení je užší, než je tomu kupř. v Rakousku nebo v Německu. Rakouský ZPO předepisuje v § 27 (s tam stanovenými výjimkami) povinné zastoupení mj. pro řízení před opravnými soudy, pro prvostupňové řízení před zemskými soudy, jakož i pro řízení před okresními soudy, pokud hodnota sporu přesahuje částku 5000 Euro. Německý civilní řád soudní v § 78 požaduje povinné zastoupení advokátem pro řízení před zemskými soudy, popř. též před vrchními zemskými soudy. Rovněž v řízení před Spolkovým soudním dvorem platí povinné zastoupení; zde je navíc úprava přísnější, neboť strany se musí nechat zastoupit některým z advokátů schválených (připuštěných) k zastupování před tímto soudem.

S povinným zastoupením advokátem počítal rovněž vládní návrh CŘS 1937. Podle § 25 odst. 1 mělo platit, že „strany jsou povinny dáti se ve sporech zastupovati advokáty před krajskými soudy a přede všemi soudy vyšší stolice (spor advokátský)“. Další ustanovení toto pravidlo prolamovalo výjimkami. Důvodová zpráva k tomu konstatovala: „Zásadou o nuceném zastupování nebylo hnuto přes to, že v novější době ozývají se v literatuře ostré hlasy proti zákonnému stanovení povinnosti stran dáti se zastupovati advokáty. Osnova, podržujíc tuto zásadu, nečiní tak ovšem snad proto, aby bylo zaručeno jakési hmotné zabezpečení stavu advokátského, nýbrž činí tak v zájmu soudnictví samého. Neboť není pochybnosti o tom, že součinnost advokátů může přispěti značně jak k usnadnění celého jednání, tak i k nalezení správného rozhodnutí. Při tom ovšem nutno předpokládati, že advokáti také jen v tomto smyslu svou součinnost budou chápati a ji vyvíjeti. S druhé strany ovšem nelze na této zásadě lpěti bezvýjimečně; dlužno od ní upustiti tam, kde lze dosáhnouti vzpomenutého účelu v tom kterém případě i bez součinnosti advokátovy, a kde by strany, jsouce přes to nuceny dáti se zastupovat advokátem, mohly právem toto donucování pociťovati jako obmezování své osobní volnosti.“

Věcný záměr se přiklání k rozšíření povinného zastoupení advokátem nad rámec současné úpravy i na řízení před vrchními a krajskými soudy; povinné zastoupení se navrhuje i pro řízení před okresními soudy, přesahuje-li hodnota sporu částku 50 000 Kč (zhruba dvojnásobek průměrné mzdy), tj. jde-li o závažnější věci z hlediska jejich hodnoty. Počítá se samozřejmě s tím, že v paragrafovém znění může být toto pravidlo doplněno o výjimky (např. povinné zastoupení advokátem se nebude týkat osob s právnickým vzděláním); to je běžný přístup i shora zmíněných zahraničních úprav. Pro účely věcného záměru, který pouze vytyčuje základní zásady budoucí úpravy, však není nutno do takových podrobností zacházet.

Výslovně se však uvádí výjimka z povinného zastoupení pro řízení o stížnosti, pokud hodnota předmětu sporu nepřesáhla 50 000 Kč. V těchto věcech neplatí povinné zastoupení ani v prvním stupni, a proto pokud by se strana musela nechat zastoupit advokátem jenom pro účely stížnostního řízení, řízení by se tím z hlediska času a nákladů jenom komplikovalo; bránilo by se tím rychlému a pružnému vyřízení stížnosti, o něž věcný záměr usiluje.

Hledisko hodnoty předmětu sporu se neuplatní u žalob na obnovu a pro zmatečnost. Jde o prostředky nápravy, které prolamují právní moc a jsou svou povahou natolik složité, že vyžadují vždy povinné odborné zastoupení.

8 komentářů
    1. Pokud bude prosazena povinnost nechat se zastoupit advokátem ve sporech s částkou vyšší než 50.000,- Kč, v odvolacím řízení, tak by do nového o.s.ř. mělo být přidáno právo osob s příjmy nižšími než průměr na advokáta přiděleného soudem. Jinak by se jednalo o zjevnou nerovnost mezi občany s podprůměrnými příjmy a těmi s nadprůměrnými. Okolnost, že spor se vede o částku vyšší než 50.000,- Kč nedokazuje domněnku, že navrhovatel je schopen si zaplatit advokáta sám.




      2



      0
  1. … vůli. Z hlediska stran se tak řízení stává dražším a omezuje se jejich svoboda volby. Přitom to, že zastoupení stran advokátem pomůže soudu, zdaleka neplatní bezvýjimečně, advokát často může spor protahovat, protože je pro něj zdrojem zisku. Tato změna by případně měla být mnohem přesvědčivěji argumentována, protože jinak to skutečně na první pohled působí trochu jako „nahrávka“ advokátní komoře.




    4



    0
  2. Z „PRAKTICKÉ PŘÍRUČKY K PODMÍNKÁM PŘIJATELNOSTI“ ESLP z roku 2011 (http://www.echr.coe.int/Documents/Admissibility_guide_CES.pdf) a v ní uvedené judikatury ESLP vyplývá,

    že „Stěžovatelé jsou povinni vyčerpat pouze ty prostředky nápravy, … a které mohou podat sami, …“ (odstavec 52),

    že „… není účinným prostředkem nápravy prostředek, který není přímo dostupný stěžovateli, nýbrž závisí na uvážení jiné osoby.“ (odstavec 53),

    že „Nemohou být brány v úvahu prostředky, jejichž použití závisí na volném uvážení veřejných představitelů, a které tak nejsou stěžovateli přímo dostupné.“ (odstavec 73).

    ——————————————————————

    1. Proto namítám, že povinné právní zastoupení v nové i současné právní úpravě odporuje judikatuře ESLP.

    2. Pokud by přesto bylo zákonem stanoveno povinné právní zastoupení (ať už by byl důvod jakýkoliv, obzvlášť „… činí tak v zájmu soudnictví samého. Neboť není pochybnosti o tom, že součinnost advokátů může přispěti značně jak k usnadnění celého jednání, tak i k nalezení správného rozhodnutí …“ – nejedná se o veřejný zájem, ale o „zjednodušení“ práce státu), pak musí též náklady na povinné právní zastoupení hradit stát.




    1



    0
  3. Moderní právní řád musí být koncipován tak, aby každý člověk by měl mít možnost obstarat základní záležitosti bez pomoci advokáta. Právo a spravedlnost jsou tu pro lidi. Pokud je procesní či hmotné právo natolik složité, že je nezbytné mít advokáta i na základní věci, pak je to zásadní vada právní úpravy. Tu nelze hojit tím, že přikážeme lidi brát si advokáty. Je zkrátka nutné právo napsat a justici organizovat tak, aby advokát nutný nebyl. Pokud stát přikáže lidem mít brát si advokáta i na takto malé spory, prakticky tím rezignuje na jednu ze svých základních funkcí.

    Advokátní přímus jde opačným směrem, než jsou aktuální trendy v západní Evropě, kde je naopak snaha justici otevírat a zpřístupňovat.

    Domnívám se, že ve společnosti, která má tendenci stále více otázek upravovat zákonem, a současně má tendenci stále více věcí řešit přes soudy, nemá advokátní přímus místo.




    10



    0
  4. Dobrý den.

    Rozhodně nesouhlasím s návrhem omezit v civilním procesu sporným stranám možnost zastoupení a rozhodně nesouhlasím s koncepcí nařídit sporným stranám povinnost, aby jejich spor byl POVINNĚ zastupován advokátem.

    Obecně, z povahy soukromého práva vychází svoboda stran určit, jaká práva a jaké povinnosti strany ujednají a pro případ uplatnění práva v soudním řízení je svobodou stran určit, jakým způsobem která strana svůj spor povede. Toto je rize soukromoprávní kategorie. Povinné zastoupení kýmkoliv, byť advokátem, hrubým a zcela nepřípustným způsobem zasahuje do subjektivních práv osob, výrazně omezuje a prodražuje dostupnost a vymahatelnost práva.

    Zákonodárce zde není od toho, aby v soukroměprávních vztazích (v civilním procesu) nařizoval stranám, jakým způsobem (byť na procesní rovině) se kdo má domáhat u soudu svých práv. To by pak mohl zákonodárce rovnou uložit, že soudy budou v civilním řízení projednávat jen „některé“ žaloby podle „nějakého“ kritéria (např. jen spory nad 50.000,- Kč…). Celý tento zamýšlený koncept je naprostý nesmysl a hrubý zásah do práva stran vést svůj spor podle vlastní úvahy.

    Nad to, je zde právní předpis, který ukládá straně povinnost za zahájení řízení zaplatit soudní poplatek (Tj. cenu za to, že řízení bude zahájeno. Cenu za to, že strana může své subjktivní právo uplatňovat určitým způsobem. Toto je ekonomický aspekt civilního procesu – za zaplacení soudního poplatku stát v rámci soudní moci poskytuje „placenou“ službu, jejíž výstupem je soudní rozhodnutí). Pakliže stát omezí osobám subjektivní právo vést svůj spor podle vlastní úvahy (uložením povinnosti povinného zastoupení advokátem), zjevně dojde k tomu, že strany začnou více využívat alternativní možnosti – rozhodční řízení, kde však je rovnost stran a dostupnost práva?

    Rozhodně je na místě, aby ve VEŘEJNÉM procesu (např. ve věcech trestních) bylo uloženo povinné zastoupení. Rozhodně NENÍ na místě, aby v SOUKROMÉM procesu stát omezoval a reguloval procesní práva sporných stran uložením povinnosti, že spor za stranu nutně (výlučně) povede zástupce – advokát. Uložení povinnosti povinného zastoupení advokátem civilní řízení rozhodně nezrychlí ani nezlevní. Jediným efektem bude bohužel snížení dostupnosti vymahatelnosti práva.

    Dále:
    – kritérium podle hodnoty sporu (např. do a nad 50.000,- Kč), to je absolutní nesmysl, kdo to vymyslel?
    – kritérium podle věcné příslušnosti (tj. u Okresního/Obvodního soudu, či Krajského soudu atp…), toto také není spravedlivé, neboť např. určité věci jsou uplatnitelné výlučně jen u Krajského soudu (směnky, pracovněprávní věci, práva z duševního vlastnictví, průmyslová práva, autorská práva, věci týkající se obchodních společností…) čímž se opět automaticky zasahuje do svobody/práva strany vést svou věc podle své úvahy.

    Závěrem. Stát poskytuje „placenou službu“ osobám, za účelem vymahatelnosti subjektivních práv, za účelem dostupnosti práva, za účelem dosahování a udržení spravednosti i v rámci „soukromoprávních“ vztahů. Cenou za tuto „placenou službu“ je soudní poplatek (případně správní / místní poplatek). Pakliže stát poskytuje službu vymahatelnosti práva „za úplatu“ a nad to ještě uloží stranám povinnost, aby jejich spor povinně vedl advokát (tj. za úplatu), tím stran domáhající se svých práv hradí za jednu službu cenu 2x (tj. státu za soudní poplatek, tj. advokátovi za to že stát nařídí že je to nutná podmínka sporu). Toto je velmi nespravedlivé! Nesouhlasím!

    Ať si stát zvýší soudní poplatky za civilní proces, pakliže je k tomu ekonomický důvod. Ale omezovat způsob uplatnění práva u soudu – promiňte, to je zvěrstvo!

    S úctou a pozdravem Mgr. Ing. Zdeněk Hájek




    4



    0

Napsat komentář

29. Advokátu lze udělit pouze procesní plnou moc; jiným osobám lze udělit také plnou moc jenom pro jednotlivé procesní úkony.

Kdo krom advokáta může být zmocněncem (notář, obecný zmocněnec atd.), vymezí podrobně budoucí právní úprava. Věcný záměr pouze zdůrazňuje, že stejně jako za dosavadní úpravy může být advokátu udělena pouze procesní plná moc. Její obsah, účinky a omezení budou v paragrafovém znění podrobně upraveny, stejně jako zkoumání a následky nedostatku plné moci nebo nedostatku průkazu zmocnění.

2 komentáře
  1. Chybí zde provázanost se zákonem o advokacii ve vztahu k zastupování advokáta advokátním koncipientem dle ust. § 26 odst. 2 ZA, kdy i nadále zůstává otevřené, zda advokátní koncipient na základě substituční plné moci „zastupuje“ pouze a výhradně vždy pro jednotlivý úkon nebo zda je možno, aby byla taková substituční plná moc udělena pro zastupování v celém řízení.




    1



    0
  2. Chybí regulace týkající se opakovaného zastupování obecným zmocněncem, resp. obdoba ust. § 27 odst. 2 o.s.ř. ve vztahu k vystupování v pozici zmocněnce v různých věcech opětovně. Zaměřily-li se nyní právní úpravy na regulaci a sankciování pokoutnictví, pak by měl k tomuto rovněž přispívat v rámci své činnosti soud a to minimálně tím, že nepřipustí zastoupení takovou osobou.




    0



    0

Napsat komentář

30. Procesní plná moc opravňuje k zastupování v řízení před soudem prvního stupně, v řízení o opravných prostředcích, jakož i v řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení.

V zájmu zamezení pochybností se stanoví, že plná moc, kterou strana zmocněnci udělila, opravňuje zmocněnce k zastupování i v řízení o všech opravných prostředcích (v řízení o odvolání, dovolání a stížnosti), jakož i v řízeních o žalobě na obnovu a pro zmatečnost. Tato dvě naposled uvedená řízení sice nepředstavují řízení o opravných prostředcích a zpravidla budou uplatňována až po právní moci rozhodnutí, přesto však i u nich lze předpokládat, že strana bude mít zájem na tom, aby byla zastoupena týmž zástupcem, jako v původním řízení. Nic pochopitelně straně nebrání v odvolání plné moci.

1 komentáře
  1. Opětovně dochází k obrácení o 180 stupňů. Např. dle s.ř.s. Nejvyšší správní soud vždy vyžaduje speciální plnou moc pro kasační řízení, nicméně dle CŘZ bude procesní plná moc univerzální na všechno, tedy co procesní předpis, to jiná úprava. Navíc dle uvedeného návrhu nyní bude advokát nucen podat i případný mimořádný opravný prostředek i v případě, že klient nekomunikuje a dle názoru advokáta je dovolání (atd.) klientovi prospěšné. V případě, že z takové mimořádného opravného prostředku vzniknou klientovi náklady, pak se bude opakovat situace obdobná nyní u odvolání, tedy situace, kdy klient bude tvrdit, že s podáním by nesouhlasil a náklady tak vznikly „svévolným“ postupem advokáta. Rozšíření procesní plné moci i na mimořádné opravné prostředky je tak velmi nežádoucí, naopak by pro takové případy bylo vhodné požadovat speciální plnou moc, obdobně jako nyní v rámci správního soudnictví.




    0



    0

Napsat komentář

31. Procesní plná moc se neruší smrtí ani ztrátou procesní způsobilosti zmocnitele nebo jeho zákonného zástupce.

Věcný záměr opouští řešení obsažené v současném § 28 odst. 5 OSŘ, jenž se smrtí (zánikem) strany spojuje zánik plné moci, a přiklání se naopak ke koncepci opačné. Jejím příkladem je § 34 odst. 1 vládního návrhu CŘS 1937 nebo § 35 rakouského ZPO. Taková úprava pozitivně přispívá k rychlosti řízení, neboť má-li zemřelá strana zmocněnce, není nutno řízení přerušovat (§ 155 odst. 1 rakouského ZPO, bod 67 věcného záměru).

Žádný komentář

Napsat komentář

Hlava III Procesní úkony stran a soudu

Hlava třetí první části civilního řádu soudního bude obsahovat pravidla věnovaná procesním úkonům stran a soudu. Postupně bude upraveno podání, lhůty a roky, následky zmeškání a navrácení v předešlý stav, protokoly, spisy a tresty pořádkového charakteru. Počítá se s tím, že úprava protokolů a spisů bude stručnější a obsáhne především pravidla, která mají význam pro strany nebo třetí osoby (např. nahlížení do spisu) nebo jež jsou pro charakter právní úpravy určující. Podrobnosti spíše technického charakteru lze ponechat na podzákonných předpisech.

Díl 1 Podání
32. Návrhy, žádosti nebo sdělení týkající se sporné věci se činí mimo ústní jednání podáním a v jeho průběhu přednesem; zákon může připustit, aby takové návrhy, žádosti nebo sdělení byly učiněny mimo ústní jednání do protokolu.
1 komentáře
  1. Mám osobní zkušenost s § 162/2 OSŘ, kdy soudkyně Okresního soudu dala do rozsudku předběžnou vykonatelnost rozsudku bez návrhu ač zákon takto vyslovenou předběžnou vykonatelnost nezná. Nato musela moje matka zaplatit za „porušení povinnosti“ 5.000 Kč. Nepomohlo ani odvolání v civilním řízení ani dovolání a stejně dopadlo i exekuční řízení. Toto by se dalo do budoucna upravit tak, aby civilní soud (odvolací) byl povinen takto vyslovenou předběžnou vykonatelnost v rozsudku, rozsudek zrušit nebo rozhodnout znovu sám tak, že v novém odvolacím rozsudku předběžnou vykonatelnost vypustí.
    Nad to kdyby to odvolací soud přehlížel, tak aby mohl i exekuční soud takový to návrh na ukládání pokut (§ 351 odst. 1. a to i opakované ukládání pokut zamítnout.




    0



    0

Napsat komentář

33. Označení podání nerozhoduje, je-li bez pochyb zřejmé, co se jím sleduje.
Žádný komentář

Napsat komentář

34. Podání lze učinit v listinné nebo v elektronické podobě, nebo telefaxem.
6 komentářů
    1. Pokud by webový formulář umožňoval identifikaci podávající osoby (datovou schránkou, uznaným kvalifikovaným certifikátem apod.) a byl-li by realizován prostřednictvím zabezpečeného přenosu informací, pak by i podání prostřednictvím webového formuláře bylo možné.

      „Běžný“ webový formulář negarantuje identitu podávající osoby, tedy že toto podání uskutečnila osoby uvedená ve formuláři a bylo by nutné jako dnes u telefaxu jej nahradit písemným podáním opatřeným vlastnoručním podpisem a proto „běžný“ webový formulář může sloužit jen k tomu, že se oznámí úmysl učinit podání, ale musí být nahrazeno písemným podáním opatřeným vlastnoručním podpisem.




      1



      0
      1. Když to dovedu do důsledku, ani vlastnoruční podpis negarantuje identitu podávající osoby. Pokud někdo podá žalobu Vaším jménem, soud nemá k dispozici podpisový vzor, který by pravost podpisu ověřil. Moderní technologie naopak dávají řadu možností, jak identitu ověřit on-line, stejně jako je možné nastavit řadu nástrojů, které podvodům zabrání.




        0



        1
  1. Telefax i v současné právní úpravě musí být do 3 dnů nahrazen písemným podáním, takže v době datových schránek, uznaných kvalifikovaných certifikátů, občanských průkazů s „podpisem“ apod. je telefax již překonanou minulostí, kterou navíc již není skoro nikdo vybaven, popř. současně má povinně ze zákona datovou schránku – orgány státu, advokáti, notáři, insolvenční správci, likvidátoři, atd.




    2



    0

Napsat komentář

35. Soud rozhoduje, zda přijme návrh, žádost nebo sdělení učiněné v jiné formě. Přijme-li je, je třeba o tom učinit záznam v protokolu.

Komunikace stran, popř. i dalších osob se soudem se děje pomocí ústních přednesů u ústního jednání nebo cestou podání. Podání chápe věcný záměr výlučně jako písemnosti; to odpovídá mj. okolnosti, že výraz „podání“ je překladem německého výrazu „Schriftsätze“, jímž byl nadepsán § 74 CŘS. V tomto smyslu chápal podání nejen civilní řád soudní, ale také OSŘ 1950 (viz jeho § 42: „Návrh na zahájení řízení se podává písemným podáním anebo ústně před soudem do protokolu.“). Teprve občanský soudní řád z roku 1963 užší pojem podání opustil a přistoupil na to, že podání jsou nejen písemná, ale také ústní do protokolu. Užší pojetí je však vhodnější, neboť většina ustanovení upravujících podání se zabývá právě podáními písemnými. Z tohoto důvodu se ve věcném záměru rozumí podáním písemnost, kterou se strana se svým návrhem, žádostí či sdělením obrací na soud mimo ústní jednání.

Věcný záměr nic nemění na tom, že písemné podání lze učinit v listinné podobě, elektronickou cestou nebo telefaxem. Stranou se nechávají podrobnosti o doplňování telefaxových podání apod., stejně jako detaily technického charakteru. Věcný záměr však sleduje progresivní vývoj v této oblasti, který jednoznačně preferuje elektronický způsob komunikace, neboť šetření času a nákladů odpovídá cílům sledovaným sociální koncepcí civilního procesu. V tomto ohledu lze odkázat např. na § 130a a násl. německého ZPO nebo na zřejmě jednu z celosvětově nejrozvinutějších úprav elektronického právního styku v rakouském právu (§ 89a a násl. zákona o organizaci soudnictví a na základě něj vydané nařízení Ministerstva spravedlnosti o elektronickém právním styku, tzv. ERV 2006, publikované pod BGBl. II Nr. 481/2005). Konkrétní věcné řešení elektronických podání je především technickou záležitostí. Vzhledem k dynamickému vývoji v této oblasti se doporučuje, aby otázky především technického charakteru byly svěřeny podzákonným předpisům. Civilní řád soudní by měl být stabilním kodexem, a proto jej není vhodné novelizovat pokaždé, když se vyskytnou nové technické možnosti komunikace soudu a stran.

Nově soudce může sám posoudit, zda přijme návrh, žádost či sdělení též jinou formou (např. telefonicky, textovou zprávou apod.) – to nejen ponechává justici možnost individuálně reagovat na stále se rozvíjející metody komunikace, ale především dopadá na akutní žádosti či sdělení (např. telefonická omluva z ústního jednání z důvodu poruchy automobilu).

Žádný komentář

Napsat komentář

36. Každé podání musí obsahovat a) označení soudu, jemuž je určeno; b) označení stran jménem, příjmením, bydlištěm (názvem a sídlem právnické osoby) a jejich postavením ve sporu, označení zástupců, c) označení předmětu sporu; d) označení a počet příloh; e) návrh (co se požaduje) nebo sdělení; f) podpis podatele nebo jeho zástupce nebo zmocněnce; v advokátském sporu podpis advokátův; g) datum podání.
5 komentářů
  1. Bylo by příjemné, pokud by si (možná v návaznosti na toto ustanovení) i samotní soudci uvědomovali, že označení soudu, je podstatnou náležitostí i dokumentů, které naopak soud zasílá stranám. Předvolání na jednání, které se koná u „podepsaného soudu“ s tím, že žádný soud v předvolání není podepsán ani uveden mi bývá doručeno velmi často a nevím, jestli se mám smát, nebo brečet.




    2



    0
  2. (i) Podpis podatele – opět nedořešená záležitost s elektronickým podpisem, resp.i s podáním přes datovou schránku bez připojení podpisu.
    (ii) Datum podání – velmi nesmyslné. Zcela zaběhnutá zvyklost je datum připojení podpisu, kdy datum podání vyplývá z podacího razítka soudu, resp. z dodejky. V případě trvání na uvedení data podání by tak každé podání muselo být podepisováno v den podání, což v případě doručování poštou znamená věštění data z křišťálové koule.




    0



    0
  3. označení účastníka by mělo být určité. tedy tak, aby šel jednoznačně individualizovat. když budou dva Josefové Novákové na jedné adrese tak je označení jménem a adresou málo. Naopak když budu žalovat ČEZ a.s tak je požadavek na sídlo zjevně nadbytečný.
    Datum podání je dvojsmysl – jde o datum kdy bylo podání vypracováno nebo datum kdy bylo podáno? Dnes můžu vypracovat (zavčasu) a zítra sekretářka pošle (pozdě). ovšem dle zákona budu tvrdit, že jsem ve lhůtě, neboť zákon stanoví jako datum podání co uvedu.




    0



    1

Napsat komentář

37. K podání je třeba připojit listiny (přílohy), na něž se v podání odkazuje. Nemá-li je podatel k dispozici a nemůže-li si je sám opatřit, musí uvést, jak mají být opatřeny. Má-li být podání (stejnopis podání) podle ustanovení tohoto zákona doručeno protistraně, musí být připojeny rovněž stejnopisy příloh. Je-li však listina protistraně známa, anebo je velkého rozsahu, může být protistraně nabídnuto nahlédnutí do ní, anebo uvedeno, že bude soudu předložena při ústním jednání.

Navržené pravidlo vypočítává obecné náležitosti, které by mělo obsahovat každé podání. Vzhledem k zavedení advokátských sporů se pamatuje na to, že podání v řízení, v němž je předepsáno povinné zastoupení advokátem, musí vždy podepsat advokát. Druhé z navržených pravidel pamatuje na přílohy podání. Oproti dosavadní úpravě se blíže reguluje situace, kdy podatel přílohu nemá, popř. kdy ji má, ale příloha je velkého rozsahu nebo je protistraně známa.

3 komentáře
  1. V dnešní době pokročilých informačních technologií, jež prostupují každodenním životem všech občanů a většina podání k soudům se již dnes uskutečňuje elektronicky, by měla být podání v elektronické podobě povinná samostatně nebo jako součást písemného podání, protože neznám nikoho, kdo by podání k soudu a zejména jeho přílohy psal na psacím stroji.

    Ideální by samozřejmě bylo, kdyby stát s novým civilním řádem soudním poskytl občanům a justici „spisovou službu“ – nezbytný HW i SW, která by umožňovala plnou elektronizaci sporného řízení a případná písemná podání by buď vůbec nebyla možná (při úplné podpoře státu procesu podání k soudu) nebo by byla výjimkou (v případech, kdy by z objektivních příčin nebylo elektronické podání možné).




    0



    1
    1. Nesouhlasím. Velké procento občanů internet nemá a neumí ho používat. I tito musejí mít přístup k justici. Je naopak úkolem státu, aby umožnil přistup k soudu co nejširším spektrem prostředků.

      Pokud jde o poznámku týkající se elektronizace justice, s tou souhlasím, ale to není téma, které by mělo být řešeno v CŘS. Procesní předpisy musejí s moderní technikou počítat, jinak by ale měly být „technologicky neutrální“ a tyto otázky ponechat na soudech (případně na vyhláškách, interních předpisech atd.). Když už něco v této oblasti musí být upraveno na zákonné úrovni, vhodným je spíše zákon o soudech a soudcích.




      0



      0
      1. Svůj komentář jsem v žádném případě nezamýšlel tak, že by občanům měl být odepřen či stěžován přístup k soudu. Jen jsem dal důraz na pokrok v IT oblasti a výhody i pro justici v případě elektronických podání a vzdáleného přístupu, protože tak může odpadnout velké množství administrativní zátěže soudů a zamezit problémům/náročnosti s přístupem k „papírovému spisu“. A pokud by 1% či 10% (nemá relevantní informaci) podání bylo písemných, pak ale musí podávající v neelektronické formě splnit i povinnost v bodě 39. alespoň v rozsahu 1 stejnopisu a všech příloh, přičemž soud by vše digitalizoval a stranám a dalším komu je potřeba by umožnil vzdálený přístup a ti kdo by toho nebyli schopni, tak by si listiny mohli vyzvednout na soudě. Jinak se totiž nikdy nezbavíme zastaralého a administrativně náročného fungování soudů, kdy dnes je sice možné elektronické podání, ale vše co přijde na soud v elektronické podobě se vytiskne a je založeno do „papírového spisu“.




        0



        0

Napsat komentář

38. Podání ve věci samé musí vedle toho vždy obsahovat a) pravdivé a úplné vylíčení rozhodujících skutečností; b) návrh důkazních prostředků, které mají být provedeny, je-li toho třeba, případně s uvedením údaje, jak je má soud opatřit; c) podle okolností prohlášení o pravdě, správnosti a úplnosti skutečností uváděných v předcházejícím podání protistrany a o přípustnosti důkazních prostředků protistranou navržených; d) návrh (petit).

Z obecných náležitostí podání ve věci samé je (staro-)nový obecný požadavek pravdivosti uváděných skutečností. Požadavek pravdivosti vychází z takového pojetí projednací zásady civilního procesu sporného, která počítá s břemenem tvrzení a důkazním břemenem stran sporu, avšak žádá od nich, aby soudu uváděly pravdivý (nikoli libovolný) skutkový stav. K tomu viz ideová východiska věcného záměru. Tento požadavek se objevuje ve dvou směrech: jednak ukládá, aby tvrzené skutečnosti byly (alespoň subjektivně) pravdivé. Za druhé požaduje, aby, jde-li o návrh ve věci samé (např. žaloba, vyjádření žalovaného), podatel učinil prohlášení o pravdivosti a úplnosti údajů uváděných protistranou. To má velký význam pro vymezení předmětu dokazování, neboť dokazovat se budou jenom ta skutková tvrzení, která byla popřena. Viz body 175 a 176.

1 komentáře
  1. úplnost x rozvláčnost (§41?) -to je docela tenká hranice. Pravdivost je dost subjektivní pojem – pravdu hledá soud, není obsahem podání. Pokud dva tvrdí opak, jeden zřejmě lže.
    úplnost – k projednání žaloby stačí „půjčil sem frantovi 100.000 kč převodem z účtu, nevrátil mi je a chci je.“ úplné vylíčení pak může zahrnovat jak probíhaly dohody, jak se částka zvyšovala a snižovala, co si za to koupil, kolikrát a jak sliboval.
    požadavek prohlášení o pravdě -povede jen k impertinencím mezi účastníky, podání budou „je to lhář prolhanej, lže, 5.000 sem mu už vrátil a na zbytku dohodl“….




    0



    0

Napsat komentář

39. Podání ve věci samé se předkládá v takovém počtu stejnopisů včetně příloh, aby jeden stejnopis zůstal soudu a aby po jednom stejnopisu dostala druhá strana, i každý další, komu je potřeba. Podání v elektronické podobě nevyžaduje stejnopis.

Věcný záměr upřesňuje pravidlo ohledně stejnopisů, jež je dosud obsaženo v § 42 odst. 4 OSŘ.

1 komentáře

Napsat komentář

40. Soud dbá o to, aby protistrana byla vždy s podáním učiněným ve věci samé, včetně příloh, urychleně seznámena.
5 komentářů
  1. Uvedená úprava je nedostatečná. Soudu musí být uloženo, aby ve lhůtě 14 dnů (o délce lhůty lze diskutovat) odeslal veškerá podání i s přílohami ostatním účastníkům řízení.
    Současný stav, kdy účastníci jsou nuceni nahlížet do spisů u soudu, aby zjistili, zda se ve spise něco změnilo či nikoliv je neúnosná a absolutně neekonomická.
    Jsem advokátkou též na území SRN a zde soudy automaticky veškerá podání i s přílohami zasílají všem účastníkům sporu a tak je zajištěno, že všichni účastníci i soud mají absolutně identické podklady.
    Uložením povinnosti soudu by došlo k odlehčení u soudů.




    4



    0
    1. Petra Schinnenburgová: Musíme ale počítat se situací, kdy bude probíhat řízení s desítkami účastníků a protistrana předloží jako důkaz dokumentaci o desítkách tisíc stran. Počty rozesílaných dokumentů by se tak snadno dostaly do statisíc či dokonce milionů.

      A to není jen hypotetická situace, třeba ve složitých případech náhrady škody v hospodářské soutěži si něco takového dokážu velmi reálně představit.

      Chtěli-li bychom jít touto cestou, pak ano, ale musí tu být nějaký korektiv, třeba možnost pouze upozornit strany na skutečnost, že bylo doručeno mimořádně rozsáhlé podání, k nahlédnutí je tam a tam.




      1



      0
  2. Souhlasím s tím, aby v rámci zasílání podání byla protistrana obesíláná vždy i s přílohami, resp. aby zákon natvrdo ukládal povinnost soudu zaslat dokumenty účastníkům „najednou“. V opačném případě se rozmůže praxe soudu zaslat narychlo žalobu s lhůtou k vyjádření s tím, že v průběhu času snad dojdou i přílohy, resp. že s přílohami bude protistrana urychleně seznámena před zahájením jednání zapisovatelkou v rámci akci „doručení příloh urychleně krátkou cestou“.




    0



    0

Napsat komentář

41. Podání má být stručné a věcné. Za rozvláčnost může soud uložit pořádkový trest. Poruší-li strana v podání slušnost vůči soudu nebo vůči protistraně nebo jiným osobám zúčastněným na řízení, může jí soud uložit pořádkový trest. Ten může být uložen i zmocněnci (advokátu), jestliže takové podání podepsal

Navržené pravidlo umožňuje uložit pořádkový trest (viz bod 64) nejen v případě podání urážlivých, jako tomu je i v současné úpravě, ale také tehdy, je-li podání zbytečně rozvláčné. Po straně se chce, aby rozhodné skutečnosti vylíčila vždy úplně a podle pravdy, ale zároveň aby její podání bylo stručné a věcné. Významně se tím přispívá k rychlosti řízení. Překročí-li podání výrazně tyto meze a bude-li na mnoha stranách obsahovat výklady, které pro věc nemají význam, lze takové jednání postihnout pořádkovým trestem, jenž je obecně upraven v bodu 64.

2 komentáře
  1. Občan, derivativně právnická osoba, nesmí být sankcionováni za „rozvláčnost“, neboť mají právo tvrdit rozhodné skutkové okolnosti a zejména předkládat právní argumentaci, takže nesmí být sankcionováni za délku svých vyjádření (podání) a ani nesmí být „cenzurován“ obsah těchto podání, a to nikým (kdo určí co je pro projednání věci nezbytné a co není, obzvlášť když o tom rozhoduje až soudce – je to předmětem právního posouzení věci, k čemuž je oprávněn jen soudce), neboť je jejich věcí zda, jak, kdy, kde, …, uplatní ochranu svých ústavně zaručených práv a svobod, oprávněných zájmů a obecných zájmů.

    Každý občan má právo uvést „pravdivě“ ve svém podání vše, co považuje za nezbytné k projednání své záležitosti a k úspěchu ve sporu – za to nemůže být a ani nesmí být nijak a nikým sankcionován, a to bez ohledu na délku takového podání či více takových podání.

    Kdo totiž jednotně a ve všech obdobných případech stejně rozhodne, že podání je rozvláčné. Extrémně nebezpečné by pak bylo, kdyby o tom rozhodoval soudce/soud, jehož se případná údajná „rozvláčnost“ účastníka řízení týká.

    Ústavně zaručená ochrana nestrannosti soudců musí být zabezpečena jinak než odepřením přístupu k nezávislému a nestrannému soudu. Např. ESLP zná institut zneužití práva k podání stížnosti, ale zastrašovat občany, derivativně právnické osoby, za rozvláčnost jejich podání při uplatňování jejich ústavně zaručených práv a svobod a to téměř vždy, kdy byla někým porušena jejich práva – proto je spor obvykle zahajován – je ústavně neobhajitelné.




    2



    0
  2. Kdo bude posuzovat hranici mezi rozvláčností a ještě přijatelnou rozsáhlostí podání. Fakticky toto ustanovení bude navádět soudce k trestům za dlouhá podání, která se jim nechce číst, byť mohou být věcná, resp. dlouhá ze zcela pochopitelných důvodů. Ustanovení svádí na všemocné zaklínadlo „praxe rozhodne“. Navíc pokud má účastník řízení neodmyslutelné právo uvádět na svou podporu vše, co uzná za vhodné, pak toto ustanovení jde přímo proti tomuto.




    0



    0

Napsat komentář

42. Soud usnesením vyzve podatele k opravě vad nebo k doplnění podání a stanoví k tomu lhůtu. Provede-li strana opravu nebo doplnění ve lhůtě, zůstávají účinky podání zachovány. Nebude-li ve lhůtě opraveno nebo doplněno podání, kterým se zahajuje řízení, a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání odmítne; k ostatním podáním soud nepřihlíží. O tom musí být podatel ve výzvě poučen.

Po věcné stránce se stejně jako dosud reguluje odstraňování vad podání. Výslovně se doplňuje pravidlo o zachování účinků podání, jež současná úprava postrádá.

2 komentáře

Napsat komentář

Díl 2 Lhůty a roky
43. Procesní lhůty jsou lhůty k provedení procesního úkonu. Lhůta je buď zákonná, nebo soudcovská. Soudcovskou lhůtu určí soud podle potřeby a povahy případu. Proti usnesení o soudcovské lhůtě není přípustná stížnost. Konečnými lhůtami jsou takové lhůty, jejichž prodloužení zákon výslovně zakazuje.

Procesní lhůty představují časový prostor, v němž může nebo musí strana nebo jiná osoba zúčastněná na řízení učinit procesní úkon. Na rozdíl od dosavadní úpravy se navrhuje tuto charakteristiku vyjádřit výslovně, včetně následného rozlišení lhůt zákonných a soudcovských. S marným uplynutím lhůty jsou spojeny následky zmeškání (zánik možnosti procesní úkon učinit), jimiž se zabývá díl třetí této hlavy.

Ve druhém odstavci se charakterizují konečné lhůty. Typicky jsou jimi např. zákonné lhůty pro podání opravných prostředků či odporu. Jejich vymezení má význam pro další pravidla.

2 komentáře

Napsat komentář

44. Do běhu lhůty určené podle dnů se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty. Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se odvozují od svého konce tak, že končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Konec lhůty může být označen také udáním určitého kalendářního dne. Lhůta určená podle hodin se počítá od prvé celé hodiny následující po skutečnosti zakládající její počátek. Soudcovská lhůta počíná běžet, neurčí-li soud jinak, doručením usnesení straně, jíž byla stanovena. Není-li třeba usnesení doručovat, počíná lhůta běžet jeho vyhlášením. Jinak platí o počítání soudcovských lhůt to, co pro lhůty zákonné. Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno tomu, kdo má povinnost je doručit.

Počítání lhůt je upraveno tradičním způsobem, s výjimkou počítání lhůt určených podle hodin. Hodiny se počítají jednotlivě za sebou, stanoven je pouze počátek běhu, jako u počítání podle dnů. Na rozdíl od dosavadní úpravy se navrhuje stanovit též podpůrné pravidlo pro počítání soudcovských lhůt pro případ, že soud počátek nebo konec takové lhůty nestanoví výslovně v usnesení.

Žádný komentář

Napsat komentář

45. Všechny lhůty mohou být zkráceny úmluvou stran. Úmluva musí být soudu prokázána stranou, která se jí dovolává. Prodloužení procesní lhůty je možné na návrh strany rozhodnutím soudu, s výjimkou lhůt konečných. Návrh musí být podán před vypršením lhůty, omluvitelnost důvodů posoudí soud. Proti usnesení ve věci prodloužení lhůty není stížnosti přípustná.

V souladu s dispoziční zásadou je možnost, aby se strany dohodly na zkrácení lhůty, ať zákonné nebo soudcovské. Je-li existence takové dohody soudu prokázána, je dohodnutá zkrácená lhůta závazná jak pro strany, tak pro soud.

Zákon počítá i s možností prodloužení lhůty soudem. To je možné pouze na návrh strany, u lhůt soudcovských i zákonných. Z možnosti prodloužení jsou vyňaty pouze lhůty, které zákon prohlásí za konečné (to budou především lhůty pro podání opravných prostředků, jak bylo shora řečeno). Prodloužení lhůty v odůvodněných případech je jednodušším řešením než dodatečný návrh na navrácení k předešlému stavu, jestliže strana úkon zmeškala. Pozdější návrh na navrácení v předešlý stav tím není vyloučen; i s ohledem na to se vylučuje stížnost proti usnesení o návrhu na prodloužení lhůty.

Žádný komentář

Napsat komentář

46. Procesní lhůta neběží tomu, kdo ztratil procesní způsobilost a není zastoupen, nebo tomu, kdo ztratil procesní subjektivitu. Jakmile v takovém případě do řízení vstoupí procesní nástupce, zákonný zástupce nebo opatrovník strany, začíná jim běžet nová lhůta od té doby, kdy do řízení vstoupili.

Toto pravidlo odpovídá obsahově současnému § 56 OSŘ. Tak jako dosud věcný záměr počítá s možností přerušení řízení v případě ztráty procesní subjektivity nebo procesní způsobilosti (bod 67); k tomuto přerušení však nemusí dojít vždy, a pokud k němu dojde, tak jenom na základě rozhodnutí soudu. Mohla by proto nastat situace, že dříve, než soud o přerušení řízení rozhodne, marně uplyne procesní lhůta, přestože zde vůbec nebyl nikdo, kdo by v jejím rámci mohl procesní úkon vykonat, nebo k tomu strana neměla způsobilost. Právě takovým nepřijatelným situacím čelí navržené ustanovení.

Žádný komentář

Napsat komentář

47. Rok k ústnímu jednání nebo jinému jednání soudu se stranami, případně dalšími osobami, stanovuje soud tím, že určí místo, den a hodinu jeho konání. Proti usnesení o stanovení roku ani předvolání k němu není stížnost přípustná.
4 komentáře
  1. Já sice chápu, že rok byl v minulosti jako termín používán, ale nyní jde už o neživotný archaizmus, který má být po desítkách let oživen, ale smysl této snahy nevidím. V současné češtině bude tento pojem neživotný. Tato podivná snaha vracet se terminologicky do 19. století je nepochopitelná. Nevím, proč je pro předkladatele tak problematické používat slova jako zasedání, jednání apod.




    6



    0
  2. 47+48 opět by neškodil pohled do budoucna. již dnes se dělají netové konference, může vést ke zrychlení řízení. klidně si dokážu představit, že soudce osloví advokáty přes mail, whatsapp či jinak nabídne 3 termíny v následujících hodinách či dnech a v ten okamžik se udělá jednání přes skype (či jinou aplikaci) . Že se tak dnes neděje neznamená, že nadčasový zákon by na to neměl být připraven…. ušetří to čas tudíž peníze všech. zrychlí to jednání.




    1



    0

Napsat komentář

48. Roky se konají v budově soudu, z důležitých důvodů i na jiném místě.

Rokem se rozumí soudem nařízené setkání stran a soudu, popř. třetích osob (svědků, znalců apod.), za účelem ústního projednání věci nebo provedení jiných procesních úkonů. Současný občanský soudní řád obecnou úpravu roků neobsahuje; věcný záměr zamýšlí tento nedostatek odstranit a stanovit základní pravidla pro nařizování roků a předvolávání stran k nim. Nejdůležitějším případem roku je rok stanovený k ústnímu jednání, při němž bude projednávána věc sama; vzhledem k jeho odlišnostem od jiných roků jsou pro něj v části druhé (bod 130 a násl.) stanovena další pravidla.

V zájmu rychlého průběhu řízení není stanovení roku závislé na návrzích stran. Je věcí soudu, aby rok ustanovil, jakmile je to podle situace v řízení zapotřebí. Nepřebírá se proto pravidlo, podle nějž – není-li stanoveno něco jiného – je nařízení roku závislé na návrzích stran (viz např. § 130 odst. 1 rakouského ZPO nebo § 123 odst. 1 vládního návrhu CŘS 1937).

2 komentáře

Napsat komentář

49. Stranám se doručuje předvolání k roku spolu se stejnopisem podání, je-li toho třeba. Ústní stanovení roku nevyžaduje předvolání stran, byly-li přítomny. Doručovat předvolání je třeba včas tak, aby strany měly dostatek času na přípravu. V advokátském sporu musí být strana, která dosud není zastoupena advokátem, již v předvolání k prvnímu roku vyzvána k tomu, aby se jím nechala zastoupit, a poučena o důsledcích toho, že si advokáta nezvolí.

Ustanovení vytyčuje základní zásady, které by měly být dodrženy při předvolávání stran k roku. Především je zapotřebí upozornit na výzvu straně, aby si v advokátském sporu zvolila advokáta, pokud tak dosud neučinila. Strana musí být v předvolání poučena také o následcích nevyhovění této výzvě, jež spočívají v tom, že rok se bude pokládat za zmeškaný.

1 komentáře

Napsat komentář

50. Rok je zmeškán, jestliže se strana bez omluvy včas nedostaví, nebo se dostaví, avšak nejedná, nebo se během roku vzdálí. Rok se pokládá za zmeškaný také tehdy, když se strana dostaví bez advokáta k těm procesním úkonům, pro které je zastoupení advokátem předepsáno.

Vzhledem k tomu, že nynější občanský soudní řád neupravuje rok obecně, postrádá také pravidla blíže vymezující, kdy je rok zmeškán. Tento nedostatek hodlá věcný záměr odstranit stanovením čtyř skutkových podstat zmeškání roku. Na jednoznačné určení toho, kdy je rok zmeškán, potom navazují pravidla regulující následky zmeškání (nejen obecně, ale i ve zvláštních případech, jak je tomu u kontumačních rozsudků) a u navrácení v předešlý stav.

1 komentáře

Napsat komentář

51. Rok může být odročen jenom rozhodnutím soudu. Lze tak učinit na návrh stran nebo i bez návrhu, a to pouze z důležitých důvodů, které musí být v rozhodnutí vždy uvedeny. Nebrání-li tomu okolnosti případu, má být stranám sdělen při odročení den a hodina konání dalšího roku. Návrh na odročení může být podán při roku samém nebo před jeho počátkem. V návrhu musí strana vždy uvést okolnosti tento návrh odůvodňující; na výzvu soudu musí tyto okolnosti osvědčit. O návrhu na odročení učiněném při roku samotném rozhodne soud ihned poté, co přítomnou protistranu k tomuto návrhu vyslechne. Zamítne-li soud návrh, pokračuje ihned v roku. Proti usnesení o zamítnutí návrhu na odročení není stížnost přípustná.

Současný občanský soudní řád upravuje pouze odročení jednání, a nikoliv obecně odročení roku. Věcný záměr tento nedostatek napravuje a navrhuje základní pravidla, která by pro odročování měla platit. Důraz se klade na to, aby odročováním roku a rozhodováním o tomto návrhu nemohlo být řízení zbytečně protahováno; z tohoto důvodu je také vyloučena stížnost proti usnesení, jímž návrhu na odročení nebylo vyhověno.

2 komentáře
  1. Chybí možno zrušení roku, tedy typicky případy, kdy advokát z předvolání zjistí kolizi s jiným rokem v jiné věci. V tomto ohledu nelze bezmezně trvat na možnosti subsituce, která se zvláště ve složitějších věcech může jevit jako nevhodná. Svého času se velmi slibně vyvíjela praxe u OS Nový Jičín v rámci jiného soudního roku dle ZZŘS, kdy soud kontaktoval telefonicky účastníky a na podkladě zjištěných informací bylo určeno vhodné datum bez nutnosti dalších změn. Situace kolizí nařízených jednání by si určitě zasloužila větší pozornost a to zejména za situace, kdy například kolize s trestní věcí nyní velmi často končí sdělením trestního soudce, že jeho věc má přednost, tak ať se advokát zařídí jak chce. Lze mít za to, že je i v zájmu zastoupených stran, aby je kontinuálně zastupoval v dané věci stejný advokát, tedy osoba, která má maximální množství infomací a je v řízení nejlépe od počátku.




    0



    0

Napsat komentář

Díl 3 Následky zmeškání a navrácení v předešlý stav
52. Strana, která zmeškala procesní úkon, je z něho vyloučena. Tím nejsou dotčeny další účinky zmeškání tímto zákonem stanovené.

Zmeškáním se označuje situace, kdy určité procesní jednání není vykonáno (vůbec nebo nikoliv účinně) ve lhůtě, která je pro ně zákonem nebo soudem stanovena, nebo při určitém roku. Zmeškání tedy představuje nejen marné uplynutí lhůty, v níž mělo být učiněno procesní jednání, ale také zmeškání roku; k němu viz výše bod 50. Zmeškání má vždy za následek prekluzi, tj. zánik možnosti provést procesní úkon. Toto pravidlo má podstatný vliv na to, aby strany nebrzdily průběh řízení svým liknavým přístupem, a lze tedy říci, že na ně působí výchovně. Neučiní-li strana procesní úkon kupř. byť i ve lhůtě stanovené soudem, nemůže jej již dodatečně učinit, leda by se domohla navrácení v předešlý stav podle dalšího ustanovení.

Další ustanovení obsažená jinde ve věcném záměru počítají se zvláštními následky zmeškání; nejdůležitější z nich jsou vyřízení věci kontumačním rozsudkem nebo klid řízení.

2 komentáře

Napsat komentář

53. O navrácení v předešlý stav může žádat strana, která zmeškala úkon nebo rok z omluvitelných důvodů. Návrh soud zamítne, jestliže zmeškavší strana mohla včas navrhnout prodloužení lhůty nebo odročení, nebo jestliže v návrhu na navrácení v předešlý stav uplatňuje stejné důvody, které soud již uznal za nedostatečné v rozhodnutí o návrhu na prodloužení lhůty nebo odročení.

Následky zmeškání může procesní strana, která zmeškala procesní lhůtu nebo rok, odvrátit návrhem na navrácení v předešlý stav. V současnosti platný občanský soudní řád upravuje v § 58 prominutí zmeškání lhůty. Úprava navrhovaná ve věcném záměru se s tímto pojetím rozchází nejen terminologicky, ale také obsahově. Po jazykové stránce se preferuje pojmenování navrácení v předešlý stav, neboť výstižně vyjadřuje, jaké následky jsou s vyhověním návrhu strany spojeny. Krom toho se k užívání tohoto obratu kloní i nové procesní předpisy: srov. např. § 41 správního řádu nebo § 37 daňového řádu. Z obsahového hlediska je navrácení v předešlý stav širší, neboť umožňuje odstranit nejen následky zmeškání lhůty, ale také zmeškání roku. Fakt, že úzké pojetí prominutí zmeškání lhůty je nedostačující, je doložen nutností separátně upravit návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání v § 153b odst. 4 OSŘ, který ve své podstatě není ničím jiným než právě navrácením v předešlý stav v případě zmeškání roku.

1 komentáře

Napsat komentář

54. Návrh na navrácení v předešlý stav je nutno podat v konečné lhůtě patnácti dnů po odpadnutí překážky. Po uplynutí šesti měsíců ode dne zmeškání se návrh nepřipouští.

Lhůta pro podání návrhu na navrácení v předešlý stav je zásadně stanovena jako patnáctidenní konečná lhůta, tj. její prodloužení nepřichází v úvahu. Tak jako v současné úpravě žádosti o prominutí lhůty je počátek jejího běhu dán odpadnutím překážky, která straně bránila vykonat zmeškaný úkon nebo se zúčastnit zmeškaného roku. Z důvodu právní jistoty je tato lhůta omezena šestiměsíční lhůtou, počítanou ode dne zmeškání: po jejím uplynutí již návrh na navrácení v předešlý stav nelze úspěšně podat.

1 komentáře
  1. Není vhodné stanovovat, že nelze podat návrh na navrácení v předešlý stav po uplynutí šesti měsíců. Je řada příkladů z praxe, že se občan o existenci usnesení soudu dozví i po mnoha letech aniž by něco zanedbal. Tak se nový o.s.ř. nestane dokonalejší. Právní jistotu by za tohoto nového stavu získaly i rozhodnutí, která byla přijata jen z pohledu žalobce aniž by se strana žalovaná proti tomu mohla nějak bránit. Tento stav by byl přípustný jedině tehdy, pokud by všichni občané měli zřízenu datovou schránku.




    0



    0

Napsat komentář

55. V návrhu musí strana uvést okolnosti, kterými návrh na navrácení v předešlý stav odůvodňuje, a označit důkazy, jimiž mají být tyto okolnosti osvědčeny. Zmeškaný úkon musí být připojen, při zmeškání roku připojeno to, co strana zamýšlela přednést.

Navržené ustanovení upravuje nejen náležitosti návrhu (včetně nutnosti spojit s návrhem zmeškaný úkon, jako je tomu dosud), ale také míru důkazu. Vzhledem k tomu, že nejde o rozhodování ve věci samé, není zapotřebí plný důkaz, ale postačuje osvědčení rozhodných skutečností.

1 komentáře

Napsat komentář

56. Povolí-li se navrácení, vstoupí spor do toho stavu, ve kterém byl před zmeškáním. Již vydaný rozsudek pro zmeškání soud zruší usnesením, jímž navrácení v předešlý stav povolil.

Navrácení v předešlý stav má za následek, že se řízení ocitne opět v situaci, v níž bylo před zmeškáním. Vzhledem k tomu, že důsledkem zmeškání mohlo být také rozhodnutí věci kontumačním rozsudkem, výslovně se stanoví, že takový rozsudek musí být v případě povolení navrácení v předešlý stav odklizen.

Žádný komentář

Napsat komentář

57. Stížnost proti rozhodnutí ve věci zmeškání není přípustná.

Navrácení v předešlý stav je beneficiem, které právní úprava poskytuje zmeškavší straně. Proto není nutno, aby pro řízení o tomto návrhu byly připuštěny další opravné prostředky. To platí i v případě usnesení, jímž bylo rozhodováno o návrhu na navrácení v předešlý stav ohledně zmeškání, jež mělo za následek skončení věci kontumačním rozsudkem. Zde může strana podat buď návrh na navrácení v předešlý stav, nebo odvolání proti kontumačnímu rozsudku, popř. využít oba tyto prostředky nápravy.

1 komentáře

Napsat komentář

58. Straně, která se domohla navrácení v předešlý stav, soud uloží náhradu všech nákladů, jež byly protistraně způsobeny zmeškáním nebo jednáním o návrhu na navrácení v předešlý stav, jakož i náhradu nákladů řízení, které se stalo navrácením neúčinným, ledaže zmeškání lze přičíst k tíži protistrany.

Navrhuje se speciální pravidlo ohledně náhrady nákladů řízení, jež protistrana vynaložila pouze v důsledku zmeškání toho, kdo navrácení v předešlý stav navrhl. Bez ohledu na výsledek řízení je spravedlivé, aby náklady vyvolané zmeškáním nesl ten, kdo je způsobil, a to i kdyby bylo navrácení v předešlý stav povoleno. Jde o zvláštní případ separace nákladů řízení.

2 komentáře

Napsat komentář

Díl 4 Protokoly a spisy
59. O každém roku se pořizuje zvukový nebo zvukově obrazový záznam (dále jen „záznam“) nebo protokol. O způsobu zachycení roku rozhoduje soud. Způsob protokolace, náležitosti a uchování protokolu nebo záznamu, případný přepis záznamu a další podrobnosti budou upraveny v jednacím řádu pro soudy.

Věcný záměr navazuje na dosavadní úpravu v tom směru, že obsah úkonů, při nichž soud jedná s účastníky (tj. obsah roků), musí být zaznamenán nebo zaprotokolován. Na rozdíl od současné úpravy se však umožňuje soudci, aby sám rozhodl o způsobu jejich zachycení buď protokolací, nebo zvukovým záznamem nebo zvukově obrazovým záznamem. To závisí nejen na technickém vybavení soudů, ale i na posouzení vhodnosti toho kterého způsobu soudcem.

Vývoj právní úpravy v posledních letech nejen v České republice dokládá, že s rozvojem techniky se mění také způsoby zaznamenávání průběhu jednání. Tento vývoj nelze zajisté považovat za ukončený; sotva však lze předvídat, jaké cesty nové technické poznatky otevřou. Vzhledem k tomu zastává věcný záměr stanovisko, že v civilním řádu soudním by měla být stanovena pouze pravidla, která představují základní rámec právní úpravy, včetně toho, jaká práva jsou v souvislosti s protokolováním či zaznamenáváním průběhu jednání dána stranám; naopak podrobnosti spíše technického rázu lze ponechat jednacímu řádu.

2 komentáře
  1. Budou-li mít strany přístup ke zvukovému nebo zvukově obrazovému záznamu – ideálně vzdálený a samozřejmě zabezpečený, pak písemný protokol by se měl vyhotovovat jen v případech ojedinělých z důvodu snížení administrativní zátěže soudu. Je-li to ponecháno na rozhodnutí soudu, pak v případě dostatečného a funkčního technického vybavení soudů nutného pro „záznam“ k tomu praxe asi povede sama. Proto souhlasím.




    0



    0

Napsat komentář

60. Protokol musí být přítomným stranám předložen k prohlédnutí nebo přečten a jimi podepsán. Strany mohou navrhnout doplnění nebo opravu protokolu. Nevyhoví-li soud tomuto návrhu a strana na své námitce setrvá, soud v dodatku k protokolu uvede, co je proti protokolování namítáno. Advokátovi může soud nařídit, aby námitku stručně sepsal; sepsaná námitka bude k protokolu přiložena jako dodatek. To přiměřeně platí i pro záznam; místo prohlédnutí nebo přečtení podle předchozího odstavce má být záznam stranám reprodukován.
3 komentáře
  1. Čtení protokolu na konci jednání v soukromoprávních sporech obvykle nikdo nevyžaduje, protože to jen zbytečně protahuje jednání s minimálním významem. Domnívám se, že by bylo vhodnější, pokud by strany měly možnost se ke protokolu vyjádřit dodatečně ve lhůtě od zpřístupnění v elektronickém spise, který se předpokládá (viz odpověď v bodu 40.). Naopak se stává, že strany navrhují opravu či doplnění protokolu během jednání.

    Pokud jde o záznam, tak by jeho technické řešení mělo být zabezpečeno tak, aby se záznamem nemohl nikdo zpětně manipulovat a proto i v tomto případě by mělo dostačovat stranám vyjádřit se k záznamu dodatečně ve stanovené lhůtě od zpřístupnění v elektronickém spise, když budou chtít. (Pokud jednání trvá několik hodin či dokonce do konce pracovní doby soudu, jak by se prováděla reprodukce záznamu, když by se vlastně opakovalo celé jednání znovu? Následující den, nebo od skončení jednání do 22 hod.? Reprodukce záznamu bude trvat stejně dlouho jako jednání samotné.)




    0



    0

Napsat komentář

61. Protokol, proti němuž nejsou námitky, představuje plný důkaz o obsahu a průběhu roku.

Věcný záměr naznačuje nejdůležitější pravidla, která se v souvislosti s protokolací týkají stran a ovlivňují důkazní hodnotu protokolu. Vzhledem k tomu, že protokol má představovat plný důkaz o obsahu a průběhu roku, je nezbytné, aby strany s obsahem protokolu vyslovily souhlas, popř. aby mohly navrhovat jeho opravy a doplnění. Nebude-li jejich návrhům vyhověno, mohou podat proti protokolaci námitku. Jejím účinkem pak je to, že protokol nebude představovat plný důkaz o obsahu a průběhu jednání; strana bude moci na nesprávnost protokolu poukazovat v odvolání.

1 komentáře

Napsat komentář

62. O každé věci se vede spis v listinné nebo v elektronické podobě (procesní spis). Způsob vedení procesního spisu stanoví jednací řád pro soudy.
Žádný komentář

Napsat komentář

63. Strany mají právo nahlížet do procesního spisu, s výjimkou protokolu o hlasování, a činit si z něho výpisy a opisy. Se souhlasem stran mohou do procesního spisu nahlížet také třetí osoby a pořizovat si z něho výpisy a opisy. Pokud k tomu strany nesvolí, může soud povolit na žádost nahlédnout do spisu a pořídit si z něj výpisy nebo opisy tomu, kdo na tom má právní zájem nebo kdo pro to má vážné důvody.

Stejně jako v případě protokolace je věcí jednacího řádu, aby blíže upravil zásady pro vedení spisu. Ostatně již současná úprava v § 40b odst. 1 OSŘ odkazuje na prováděcí předpis. Pro strany je podstatné, že do procesního spisu mohou nahlížet, pořizovat si z něj opisy a výpisy. Nezmiňuje se výslovně, že vedle stran mají stejné právo i jejich zástupci, neboť jde o samozřejmý důsledek postavení zástupce strany.

Na rozdíl od současného § 44 odst. 2 OSŘ se totéž právo přiznává také třetím osobám, pokud s tím strany souhlasí; je-li dán souhlas stran, není zapotřebí, aby s nahlížením vyslovoval souhlas soud. Jeho přivolení k nahlížení do spisu bude zapotřebí jenom tehdy, pokud strany třetí osobě souhlas neudělí.

Počítá se s tím, že v paragrafovém znění budou vyjádřena pravidla chránící utajované informace.

Do civilního řádu soudního však nepatří pravidlo, podle nějž nelze povolit nahlížení do spisů, jejichž obsah má podle jiných předpisů zůstat utajen. Vzhledem k tomu, že jde výlučně o spisy týkající se nesporného řízení (viz vyhláška č. 483/2000 Sb.), patří úprava této otázky systematicky do předpisu upravujícího tento druh civilního procesu, a nikoliv do civilního řádu soudního, v němž jsou stanovena pravidla sporného řízení.

1 komentáře

Napsat komentář

Díl 5 Pořádkové tresty a tresty pro svévoli
64. Pořádkový trest nesmí přesahovat částku 50 000 Kč. Trest pro svévoli nesmí přesahovat částku 100 000 Kč. Uložený pořádkový trest může soud dodatečně, a to i po skončení řízení, prominout, jestliže to odůvodňuje pozdější chování toho, jemuž byl uložen. Pořádkové tresty a tresty pro svévoli připadají státu. Pro jejich vymáhání se uplatní postup stanovený daňovým řádem.

Odlišně oproti současnému § 55 OSŘ jsou koncipovány pořádkové pokuty. Věcný záměr v prvé řadě rozlišuje mezi pořádkovými tresty na straně jedné a tresty pro svévoli na straně druhé. Toto rozlišování má význam pro výši částky, kterou lze jako sankci uložit. Druhý rozdíl spočívá v tom, že věcný záměr se nepokouší o vymezení obecné skutkové podstaty, s níž by jeden nebo druhý trest byl spojen, ale na možnost uložení těchto trestů pamatuje vždy na příslušném místě.

Udržování pořádku a kázně při roku stanoveném k ústnímu jednání jsou věnována samostatná pravidla, která jednak počítají s obecnou úpravou trestů (např. pořádkový trest pro toho, kdo ruší jednání), jednak obsahují vlastní pravidla (výzva k zachování pořádku, vykázání). Viz úpravu ústního jednání.

2 komentáře
  1. Existenci pořádkových trestů považuji za hůl na všechny, kdo se budou dovolávat svých ústavně zaručených práv a svobod, přičemž soudce mající moc může dle své libovůle bít, bít, bít tak dlouho, až občana (účastníka) či advokáta zničí fyzicky, psychicky či finančně.

    Z čl. 82 odst. 1 Ústavy plyne jak nezávislost soudce, tak i jeho právo na ochranu nestrannosti, proto pokud se soudce cítí dotčen čímkoliv co se událo v řízení měl by mít jiné nástroje o kterých bude rozhodovat někdo jiný než soudce tohoto řízení, takže údajně „poškozený“ soudce bude účastníkem nikoliv rozhodcem.

    Pokud se čímkoliv co se stane v soudním řízení cítí poškozen účastník nebo třetí osoba mají již dnes právo domáhat se ochrany např. žalobou na ochranu osobnosti, dobré pověsti apod.

    Například budu-li vytýkat v řízení prosazování koncepce komunistického práva včetně vyšetřujícího soudce ve sporném řízení ovládaném zásadou projednací a zásadou kontradiktornosti nebo cokoliv jiného a soudce se to „dotkne“, rozhodne o pořádkovém trestu 50.000,- Kč nebo to vyhodnotí jako svévoli a rozhodne o trestu 100.000,- Kč, a to za to, že se dovolávám ochrany svých ústavně zaručených práv a svobod, oprávněných zájmů a obecných zájmů, závaznosti soudních rozhodnutí, dodržování zákonů soudem atd. či dokonce za rozvláčnost (viz bod 41. (…) Za rozvláčnost může soud uložit pořádkový trest. Poruší-li strana v podání slušnost vůči soudu nebo vůči protistraně nebo jiným osobám zúčastněným na řízení, může jí soud uložit pořádkový trest. Ten může být uložen i zmocněnci (advokátu), jestliže takové podání podepsal. a poznámka k němu „Překročí-li podání výrazně tyto meze a bude-li na mnoha stranách obsahovat výklady, které pro věc nemají význam, lze takové jednání postihnout pořádkovým trestem, jenž je obecně upraven v bodu 64.“), což může činit opakovaně, takže účastník dříve nebo později se svých ústavně zaručených práv a svobod přestane dovolávat, protože ho to finančně zlikviduje. Navíc občan (advokát) je při vypracování svých podání zcela nepochybně přesvědčen o tom, že jeho veškerá argumentace se věci týká a je významná pro spravedlivé rozhodnutí. Konkrétní příklady rád poskytnu, ale zde je pro stručnost a co možná největší obecnost nezmiňuji.




    0



    0

Napsat komentář

Hlava IV Překážky postupu řízení

V hlavě čtvrté první části civilního řádu soudního budou obsažena pravidla regulující zkoumání procesních podmínek, přerušení řízení a klid řízení. V zásadě lze vyjít z dosavadního stavu, doplněného či změněného v dále uvedených směrech. Právní úprava by přitom měla být rozdělena do tří dílů:

Díl 1 Zkoumání procesních podmínek
65. Kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může jednat a rozhodnout ve věci samé (procesní podmínky).
Žádný komentář

Napsat komentář

66. Jde-li o takový nedostatek procesní podmínky, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Jde-li o nedostatek procesní podmínky, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí jednat a rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek procesní podmínky odstranit, soud řízení zastaví.

Přebírá se dosavadní úprava obsažená v § 103 a § 104 OSŘ, s drobným formulačním upřesněním. Jde o obecná pravidla, která se uplatní vždy tehdy, pokud nejsou v souvislosti s jednotlivými procesními podmínkami stanovena zvláštní pravidla. Z § 104 odst. 1 se nepřebírá věta druhá, neboť následky nedostatku pravomoci budou upraveny v jurisdikční normě.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 2 Přerušení řízení
67. Ztratí-li strana po zahájení řízení procesní způsobilost nebo zemře-li zákonný zástupce strany nebo zanikne-li jeho právo k zastupování, aniž se strana stala procesně způsobilou, přeruší soud řízení jenom tehdy, není-li strana zastoupena zmocněncem s procesní plnou mocí.

Je-li strana zastoupena zmocněncem s procesní plnou mocí, je o její práva náležitě postaráno i tehdy, pozbude-li procesní způsobilosti. S tím ostatně počítá také současný § 109 odst. 1 písm. a) OSŘ. Mimo to se navrhuje stejný přístup zaujmout také k situaci, kdy procesně nezpůsobilá strana ztratila zákonného zástupce nebo kdy zaniklo jeho oprávnění k zastupování.

Žádný komentář

Napsat komentář

68. Ztratí-li strana po zahájení řízení procesní subjektivitu, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. O tom, s kým bude v řízení pokračováno jako s procesním nástupcem, rozhodne soud usnesením. Nelze-li o procesním nástupnictví rozhodnout ihned, soud řízení přeruší jenom tehdy, není-li strana zastoupena zmocněncem s procesní plnou mocí. Procesní nástupce musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení. Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví.

Změna stran v případě univerzálního právního nástupnictví je v současnosti upravena v § 107 OSŘ jakožto procesní nástupnictví při ztrátě způsobilosti být účastníkem řízení. Z této úpravy vychází i věcný záměr. Upozorňuje se však na změnu, kterou v tomto směru přináší nové pravidlo týkající se procesního zastoupení v případě ztráty procesní subjektivity (srov. bod 31).

Přerušení řízení i pro případ ztráty procesní subjektivity je řešeno shodně jako v předchozím bodu. Dosavadní úprava spojuje přerušení řízení se situací, kdy není možno v řízení po ztrátě procesní subjektivity ihned pokračovat, neboť není jasno, kdo je procesním nástupcem. Navržené pravidlo naproti tomu přispívá rychlosti řízení, neboť umožňuje pokračovat i za takové situace, samozřejmě má-li strana, která pozbyla procesní subjektivitu, zmocněnce s procesní plnou mocí. To pochopitelně souvisí s pravidlem, podle nějž taková plná moc smrtí nebo zánikem strany nezaniká (bod 31).

Z povahy procesního nástupnictví vyplývá, že výsledky dosavadního řízení lze použít i vůči nové straně. Aby se zamezilo pochybnostem o tom, kdo je v případě procesního nástupnictví stranou řízení, vyžaduje se, aby o této otázce rozhodl soud.

K procesnímu nástupnictví při singulární sukcesi viz bod 116.

Žádný komentář

Napsat komentář

69. Zemře-li v advokátském sporu advokát strany nebo stane-li se nezpůsobilým stranu dále zastupovat, řízení se přeruší a soud straně poskytne přiměřenou lhůtu k tomu, aby udělila plnou moc jinému advokátovi.

Věcný záměr zavádí v daleko širším rozsahu než dosud povinné zastoupení advokátem. V advokátském sporu nemůže strana sama činit procesní úkony; pokud by advokáta neměla, nemohla by vůbec procesně jednat (nemohla by např. ani účinně podat opravný prostředek, přestože by jí k tomu již běžela lhůta). Proto je za účelem ochrany strany, která takového advokáta ztratila, nezbytné na přiměřenou dobu přerušit řízení a dát jí prostor k tomu, aby udělila procesní plnou moc novému advokátovi.

V zájmu ochrany strany nastává přerušení ze zákona, a nikoliv až v době, kdy se o něm dozví a rozhodne o něm soud.

 

1 komentáře

Napsat komentář

70. Závisí-li rozhodnutí sporu zcela nebo zčásti na předběžné otázce, která je předmětem jiného soudního nebo správního řízení, může soud řízení přerušit až do pravomocného skončení tohoto řízení. Řízení o věci hlavní může soud přerušit také tehdy, vznikne-li spor o přípustnost vedlejší intervence nebo pro hlavní intervenci. Je-li tu podezření z trestného činu a odsouzení by mělo vliv na rozhodnutí soudu, soud může řízení přerušit až do pravomocného rozhodnutí o trestném činu. Soud řízení přeruší, pokud rozhodnutí závisí na předběžné otázce, kterou není v tomto řízení oprávněn řešit.
Žádný komentář

Napsat komentář

71. Soud řízení přeruší, pokud dospěl k závěru, že zákon, jehož má být při projednávání nebo rozhodování věci použito, nebo jeho jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem a podal-li u Ústavního soudu návrh na zrušení tohoto zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení.
Žádný komentář

Napsat komentář

72. Soud řízení přeruší, pokud rozhodl, že požádá Soudní dvůr Evropské unie o rozhodnutí o předběžné otázce.
Žádný komentář

Napsat komentář

73. Neučiní-li jiná opatření, může soud řízení přerušit, pokud se strana nemůže řízení účastnit pro překážku trvalejší povahy nebo proto, že je neznámého pobytu.

Pravidla pod body 70 a násl. jsou převzata z nynějšího § 109 odst. 1 písm. b), c), d) a z § 109 odst. 2 písm. c) OSŘ. Podrobněji a přesněji se však upravuje obligatorní a fakultativní přerušení řízení související s posuzováním předběžných otázek.

Žádný komentář

Napsat komentář

74. Ustanovení jiných zákonů o přerušení řízení tím nejsou dotčena.

S přerušením civilního sporného řízení počítají i jiné předpisy. Nejvýznamnějším je § 140a insolvenčního zákona. Jedna z posledních novel OSŘ přinesla také oprávnění soudu přerušit řízení na základě návrhu ČNB podle zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu (§ 109 odst. 3 OSŘ). Takové ustanovení je však nadbytečné, neboť totéž – a konkrétněji – upravuje přímo § 82 písm. e) zákona č. 374/2015 Sb. Vzhledem k tomu, že se s dalším vývojem právního řádu mohou vyskytovat i jiná ustanovení, která přinesou možnost přerušení řízení, předchází se riziku neustávajícího zaplavování civilního řádu soudního kazuistickými ustanoveními tím, že se pouze obecně odkazuje na jiné předpisy.

Žádný komentář

Napsat komentář

75. Pokud je řízení přerušeno, nekonají se roky a neběží lhůty podle tohoto zákona; strany ani třetí osoby nemohou činit procesní úkony vztahující se k přerušenému sporu. Pokračuje-li se v řízení, počínají lhůty běžet znovu. Přerušení řízení, které nastalo po skončení ústního jednání, není na překážku vyhlášení nebo písemnému vyhotovení rozhodnutí, které se má uskutečnit na základě tohoto ústního jednání.

Úprava následků přerušení řízení, jež je obsažena v § 111 OSŘ, není úplná. Zmiňuje se pouze o dopadech přerušení na jednání a lhůty, a nechává stranou procesní úkony. V tomto směru věcný záměr navrhuje doplnění dosavadní úpravy.

Druhý odstavec reaguje na situace, kdy kupř. zemře strana poté, co bylo ústní jednání odročeno za účelem vyhlášení rozsudku, avšak dříve, než k takovému vyhlášení došlo, nebo kdy sice rozsudek byl vyhlášen, ale nebyl ještě písemně vyhotoven. Dojde-li v takovém případě vůbec k přerušení řízení (viz bod 67), nebrání to ve vyhlášení rozsudku ani v jeho písemném vyhotovení (to pak bude doručeno procesnímu nástupci).

Žádný komentář

Napsat komentář

76. Soud pokračuje v řízení i bez návrhu po uplynutí doby, na kterou bylo řízení přerušeno, nebo po odpadnutí překážky, pro kterou bylo řízení přerušeno. Za tím účelem je soud povinen učinit veškerá potřebná opatření.

Soud má v řízení postupovat z úřední povinnosti. Z tohoto hlediska je důsledné, aby v řízení pokračoval i bez dalšího návrhu, pokud uplyne doba, na kterou bylo řízení přerušeno, nebo pokud odpadne překážka, která pokračování v řízení bránila.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 3 Klid řízení
77. Strany se mohou dohodnout, aby se prozatím dále nejednalo. Taková dohoda je vůči soudu účinná od té doby, kdy mu byla oběma stranami oznámena.
Žádný komentář

Napsat komentář

78. Klid řízení nastane, pokud a) se žádná ze stran nedostaví bez předchozí omluvy k ústnímu jednání nebo b) to alespoň jedna ze stran navrhne a protistrana se nedostaví bez předchozí omluvy k ústnímu jednání.

V zásadě se přebírá dosavadní úprava klidu řízení, byť s formulačními úpravami. Klid řízení může být v prvé řadě ujednán stranami, zejména za tím účelem, aby se pokusily o smírné odklizení sporu. K tomu může dojít mj. i za součinnosti zapsaného mediátora. Na rozdíl od současného § 100 odst. 2 OSŘ se ponechává na vůli stran, jestli chtějí jeho pomoci využít. Nařízená povinná mediace, s níž je spojeno přerušení řízení bez ohledu na vůli stran, odporuje dobrovolné povaze tohoto alternativního způsobu řešení sporů.

Druhým typickým případem, známým rovněž ze zahraničních úprav (viz § 168 až § 170 rakouského ZPO), je klid řízení coby následek toho, že obě strany zmeškaly ústní jednání. Současné znění OSŘ i věcný záměr k tomu přidávají ještě třetí situaci: ústní jednání zmešká jenom jedna ze stran a ta, která se dostavila, nenavrhne vynesení kontumačního rozsudku (např. s ohledem na případné obtíže s výkonem takového rozsudku v zahraničí nemá na kontumačním řešení zájem), ale klid řízení. Nenavrhne-li ani klid řízení, bude soud pokračovat v projednávání věci i v nepřítomnosti jedné strany.

Žádný komentář

Napsat komentář

79. S klidem řízení jsou spojeny stejné účinky jako s přerušením řízení; běh konečných lhůt se však nestaví.

Klid řízení je následkem buď dohody stran, nebo zmeškání alespoň jedné z nich. Obě situace jsou důsledkem chování stran a odlišují se od důvodů pro přerušení řízení, v nichž se promítá vždy určitá překážka, pro kterou není možno v řízení prozatímně pokračovat. Proto je pochopitelné, že přerušení řízení bude mít za následek také přetržení lhůt, jejichž běh byl již započat. Není však důvod ke stejnému zásahu do běhu konečných lhůt v případě klidu řízení. Konečné lhůty jsou takové, u nichž zákon vylučuje možnost jejich prodloužení (viz bod 43). Pokud tedy poběží kupř. lhůta k podání stížnosti, nebude mít klid řízení na její uplynutí vliv. Pravidlo, podle něhož se běh konečných lhůt při klidu řízení nestaví, vylučuje, aby stranám byla na prospěch jejich liknavost (tedy aby se stavěl běh lhůty např. proto, že se ani jedna z nich nedostavila k ústnímu jednání).

Žádný komentář

Napsat komentář

80. Soud v řízení pokračuje na návrh, který lze podat nejdříve po uplynutí tří měsíců ode dne, kdy nastal klid řízení. Soud může na návrh, jsou-li pro to závažné důvody, pokračovat v řízení i před uplynutím této lhůty. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do tří let, je tím řízení skončeno; soud tento následek vysloví v usnesení.

Pokračování řízení, které je v klidu, je v rukou stran. Tak jako v dosavadní úpravě se tak může stát zásadně (s výjimkou opřenou o závažné důvody) nejdříve po třech měsících. Prodlužuje se lhůta, do které lze návrh na pokračování v řízení podat z jednoho roku na tři léta. Roční lhůta k podání návrhu na pokračování v řízení je příliš krátká na to, aby se mohla uplatnit domněnka, že strany nemají na dalším projednávání věci zájem. Po třech letech je však taková presumpce zcela na místě, a spor lze proto považovat za zaniklý. Na rozdíl od dosavadní úpravy nebude soud rozhodovat o zastavení řízení, ale pouze deklaratorním usnesením vysloví, že je řízení skončeno. Toto řešení lépe odpovídá povaze klidu řízení.

Žádný komentář

Napsat komentář

Hlava V Náklady řízení

Tato hlava věcného záměru civilního řádu soudního soustředí úpravu nákladů řízení, s výjimkou několika zvláštních pravidel nacházejících se na jiných místech návrhu. Podle tradičního vzoru je úprava zařazena do první, obecné části zákona (stejně v rakouském nebo německém ZPO, dále též ve švýcarském ZPO a polském KPC, na rozdíl od českého OSŘ nebo slovenského CSP), protože náklady řízení vznikají ve všech instancích soudního řízení a stejně tak i ve zvláštních způsobech řízení. Protože však na rozdíl jiných institutů obecné části není úprava nákladů „základním kamenem“ pro výstavbu dalších částí zákona, je zařazena až na konec obecné části, jako jakýsi zbytek.

Díl 1 Druhy nákladů a jejich placení
81. Náklady řízení, jestliže vznikly v řízení nebo před ním jeho přípravou, jsou zejména náklady na zastoupení advokátem, soudní poplatky a jiné hotové výdaje strany a jejího zástupce, není-li jím advokát, dále výdělek strany a jejího zákonného zástupce ušlý účastí na soudním roku, náklady na dokazování a na tlumočení. Složení nákladů na zastoupení advokátem a jejich paušální výši pro jeden stupeň řízení stanoví zvláštní právní předpis. Ten stanoví též paušální výši hotových výdajů strany nebo jejího zástupce, který není advokátem, pro případ, že nedoloží jejich výši.

Úvodní pravidlo vymezuje, jaké náklady stran jsou předmětem této úpravy, a to v zásadě shodně jako dosavadní úprava. Výslovně jsou do pojmu nákladů řízení zahrnuty předprocesní náklady, jejichž náhrada by jinak musela být uplatňována zbytečně a nákladně cestou žaloby. Výslovnost by měla odstranit tápání praxe. Té se však ponechává, aby určila, které předprocesní náklady lze za náklady řízení považovat (např. předžalobní upomínka, náklady na obstarání důkazů nebo vyčíslení nároku atd.).

Pokud jde o zmocnění k podzákonné úpravě nákladů na zastoupení advokátem, vrací se návrh k odměně upravené paušálně pro jednu instanci řízení. Výhodou této úpravy ve srovnání s odměňováním za jednotlivé úkony právní služby je jednoduchost a odrazování od neúčelných úkonů a také větší předvídatelnost rozsahu nákladů, které mohou v řízení vzniknout. Budoucí úprava se však musí vyhnout nedostatkům, pro něž Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (nález sp. zn. Pl. ÚS 25/12). Lze též říci, že aby měla paušální úprava smysl, neměly by se úkony právní služby advokáta počítat ani za účelem náhrady tzv. režijního paušálu.

Věcný záměr zachovává zmocnění ke stanovení paušální výše hotových výdajů pro stranu nezastoupenou advokátem (§ 151 odst. 3 OSŘ).

Žádný komentář

Napsat komentář

82. Náklady platí nejprve ten, jehož jednáním vznikají. Zda mu pak náleží jejich náhrada, stanoví pravidla následujícího dílu, jakož i zvláštní pravidla stanovená jinde v tomto zákoně.

Ze systematických důvodů se přebírá základní pravidlo placení nákladů, obsažené dnes v § 140 odst. 1 prvá věta OSŘ, avšak v obecné podobě dopadající na strany i na stát. Pravidlo je sice samozřejmé, avšak tvoří obecný základ pro následující dvě zvláštní pravidla. Nedoplňuje se úpravou placení nákladů společníky (§ 140 odst. 1 druhá věta OSŘ), protože by se tím nesprávně zasahovalo do hmotného práva. Platí-li si totiž více osob na jedné straně nějaký náklad, např. odměnu svého advokáta nebo cestovné, pak o tom, jak se na placení mají podílet, nerozhoduje procesní, nýbrž hmotné právo. To je zřejmé také důvodem, proč se příslušné ustanovení OSŘ v praxi nepoužívá. Lze dodat, že zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, řeší placení více osobami zvlášť (§ 2 odst. 8).

Druhá věta nejen odlišuje placení nákladů od jejich náhrady, ale také vylučuje nárok na náhradu nákladů, který by byl založen na hmotném právu.

Žádný komentář

Napsat komentář

83. Stát platí zejména náklady na ustanoveného advokáta, na provádění důkazů a na tlumočení. Svědkům a jiným osobám povinným něčím při dokazování nahradí stát hotové výdaje a ušlý výdělek. Znalcům a tlumočníkům nahradí hotové výdaje a zaplatí odměnu; výši odměny stanoví zvláštní právní předpis.

V tomto pravidle jsou vyjmenovány některé zvláštní případy placení nákladů státem, k čemuž se přímo váže úprava svědečného, znalečného a tlumočného (z hlediska oprávněných osob jde o náhradu, z hlediska státu o placení). Pro ni se přebírá dosavadní úprava. Nestanoví se lhůta pro uplatnění nároku na tyto náhrady, protože to je věcí soudu. Následek nesplnění lhůty v podobě prekluze plyne přitom z obecných pravidel o vyloučení ze zmeškaného úkonu.

Žádný komentář

Napsat komentář

84. Soud uloží straně, která navrhla důkaz, aby zaplatila přiměřenou zálohu na předpokládané náklady, ledaže se to jeví jako neúčelné. Zaplacení zálohy soud neuloží v rozsahu, v němž strana splňuje podmínky pro přiznání pomoci s náklady. Nebude-li záloha zcela zaplacena, soud důkaz neprovede, ledaže tu jsou důvody pro to, aby byl proveden i bez návrhu. Důkaz provede i tehdy, zaplatí-li strana zálohu dodatečně a rozhodnutí ve věci samé se tím podstatně nezdrží.

Na úpravu placení nákladů na dokazování navazuje úprava zálohy na náklady důkazu. Je podrobnější než současná, neboť řeší i otázky, které současná úprava neřeší, ačkoliv by to bylo velmi žádoucí (podrobnou kritiku podává Lavický P. Záloha na náklady dokazování v českém civilním procesu. Právní fórum 2009, č. 12).

Věcný záměr přikazuje soudu uložení zálohy, avšak příkaz několika výjimkami omezuje. Současně omezuje rozsah zálohy odkazem na přiměřenost, což znamená, že záloha by neměla být stanovena v maximální předpokládané výši. Všechna tato omezení zálohy vycházejí z toho, že záloha je v civilním procesu cizorodým prvkem. Nemíří k plnění jeho cíle a zásad, nýbrž jen k ochraně fiskálních zájmů. Tím, že omezuje náležité objasnění skutkového stavu, záloha cíl procesu vlastně maří (není zřejmě správný názor, že účelem zálohy je odrazení stran od důkazních návrhů, jež nemohou přispět k objasnění věci nebo jsou nadbytečné, neboť takové návrhy by měly být zamítnuty bez ohledu na to, zda je strana ochotna zaplatit na důkaz zálohu).

Jednou z výjimek je nařízení důkazu bez návrhu, přičemž tato výjimka vyplývá z označení platící strany jako strany, „která navrhla důkaz“. Návrh tedy nepřebírá dosavadní možnost uložit zaplacení zálohy i straně, která sice důkaz nenavrhla, avšak „v jejímž zájmu“ jej soud nařídil (§ 141 odst. 1 OSŘ). Ukládání zálohy v těchto případech komplikuje situaci až příliš na to, jaký účel záloha má. První komplikací je nesamozřejmost posouzení, v čím zájmu důkaz je. Mnohdy se totiž až po jeho provedení ukáže, čí skutkovou verzi podporuje (proto taky stejný důkaz mnohdy navrhují obě strany). Další komplikací je otázka následků nezaplacení. Bylo by zvláštní, kdyby soud nařídil důkaz z moci úřední a pak od něj upustil, protože mu na něj strany nezaplatily zálohu. Přitom v některých případech důkaz bez návrhu provést musí, nikoliv jen může, a tehdy o jeho neprovedení už vůbec nelze uvažovat (jako protisystémovou a asociální tu „prekluzi důkazu“ označuje Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeβrechts. 2. vydání. Wien : MANZ, 1990, s. 493, 522; ve vztahu k důkazu znaleckým posudkem viz Winterová A. Znalec a znalecký posudek v civilním soudním řízení. Soudce, 2017, č. 1, s. 10). Vychází-li věcný záměr z aktivní role soudce při zjišťování skutkového stavu, nemůže mu zálohou svazovat ruce. Věcný záměr přitom nepočítá s řešením, že by rozhodnutí o záloze bylo exekučním titulem vymahatelným do skončení řízení, po němž by je nahradilo rozhodnutí o náhradě nákladů (tak R 26/84). Takový postup je zbytečně nákladný. Znamená, že stát se může o vymáhání nákladů na důkaz pokoušet nadvakrát, nejprve na základě rozhodnutí o záloze a pak případně na základě rozhodnutí o náhradě nákladů.

Z uvedeného také vyplývá, že nezaplatí-li strana zálohu na důkaz, který sice navrhla, ale který má být proveden i bez návrhu, nemůže soud důkaz neprovést. V tomto případě se nelze vyhnout tomu, že nezaplacení zálohy bude bez právního následku.

Zálohu nemá platit nemajetná strana. Není přitom třeba, aby byla osvobozena od soudních poplatků (v terminologii věcného záměru jde o „přiznání pomoci s náklady“), ale stačí, že podmínky pro ně – přinejmenším ve vztahu k záloze – splňuje.

Návrh připouští (stejně jako např. § 332 odst. 2 ve spojení s § 279 odst. 2 rakouského ZPO), aby záloha byla zaplacena a důkaz proveden dodatečně, pokud se tím podstatně neoddálí rozhodnutí ve věci samé. Kritérium je použito obdobné jako pro soudcovskou koncentraci, neboť jde o příbuzné situace.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 2 Náhrada nákladů

Náhradě nákladů lze přikládat dvojí účel. Prvým (materiálním) je reparace újmy (spočívající ve vynaložení nákladů) tím, kdo ji způsobil. Druhým (procesním) účelem je, aby náklady neodrazovaly od důvodného a uvážlivého vedení sporu a zároveň aby hrozba jejich náhrady odrazovala od vedení sporu nedůvodného nebo neuváženého.

Kritérium pro náhradu nákladů musí být přitom zásadně objektivní, neboť jinak by se soud kvůli nákladům pouštěl do těžko řešitelné otázky zavinění a z náhrady by nakonec často sešlo; účel institutu by pak mohl být stěží naplněn (Šťastný, M. Náklady v soudním řízení civilním. Díl I. Náklady v řízení nalézacím. Praha : Knihovna sborníku věd právních a státních, 1930, s. 14 an.). Pro objektivní hledisko hovoří také zásada jednoduchého rozhodování o nákladech (v Rakousku nazývaná „Vereinfachungsprinzip“), odůvodněná tím, že řízení o nákladech je oproti řízení ve věci samé vedlejší a nemělo by přinášet další náklady a zdržení.

Z uvedeného lze dovodit, že kritériem, či spíše metakritériem stojícím za kritérii jednotlivých náhradových pravidel, má být zbytečnost (nedůvodnost): pokud jedna strana druhé způsobí řízením zbytečně (nedůvodně) náklady, musí jí je nahradit. Musí jí nahradit újmu, kterou jí způsobila zbytečným zásahem do její majetkové sféry. Jestliže např. žalobce prohrál, zbytečně zahájil řízení a zbytečně tak způsobil žalovanému náklady; jestliže prohrál žalovaný, zbytečně proti sobě nechal zahájit řízení a zbytečně tak způsobil žalobci náklady. Podobně jednotlivá náhradová pravidla sjednocují současní rakouští autoři, kteří se náklady zabývají [zejména Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, 2015, před § 40 a násl., marg. č. 7, který hovoří o „objektivním ručení za zásah“; nebo Chvosta, o němž viz Fucik, R. in Rechberger, W. H. Kommentar zur ZPO. 3. vydání. Wien – New York : Springer, 2006, před § 40, marg. č. 4]. Tradičně se sice rozlišují různé „zásady“ náhrady nákladů (zásada úspěchu, zásada zavinění a zásada zapříčinění), ty jsou však nejspíš různými projevy téže ideje v různých situacích.

85. Plně neúspěšná strana je povinna nahradit protistraně a jejímu vedlejšímu intervenientu jejich náklady, ledaže některé z nich vynaložili neúčelně. Je-li neúspěch na obou stranách, nahradí náklady protistraně a jejímu vedlejšímu intervenientovi v poměrné výši ta, jejíž neúspěch je větší. Je-li neúspěch na obou stranách přibližně stejný, není náhradou povinna žádná. Soud však může straně uložit povinnost k plné náhradě nákladů, jestliže částečný neúspěch protistrany je nepatrný nebo je důsledkem obtíží při vyčíslení nároku.

Základní náhradová pravidla jsou nejjednodušším projevem výše uvedené ideje. Věcně jsou shodná se současnou úpravou a jejím výkladem, jen ve druhé části třetího odstavce jsou nově, po vzoru čl. 107 odst. 1 písm. a) švýcarského ZPO, zobecněny případy, kdy soud může přiznat plnou náhradu i přes částečný neúspěch („obtížné vyčíslení nároku“).

Neúspěšná strana ovšem není povinna nahradit náklady, které si protistrana způsobila zbytečně sama. Návrh je v souladu se zažitou praxí označuje jako „neúčelné“. To, že nejsou předmětem náhrady, se oproti dosavadní úpravě formuluje jako výjimka („ledažeˮ), čímž se přesněji postihuje odůvodňování nákladového rozhodnutí (soud se v odůvodnění nezabývá účelností každého jednoho nákladu, ale odůvodňuje přiznání náhrady nákladů vůbec a jen případně vyloučení nákladu neúčelného).

Podle rakouského vzoru se upravuje postavení vedlejšího intervenienta. Zakotvuje se jeho právo na náhradu, nikoliv však povinnost k náhradě, protože jeho procesní úkony jsou přičitatelné jeho straně, a ta tudíž má hradit náklady z nich vzniklé [viz např. Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 41, marg. č. 12]. Věcný záměr si je vědom, že mohou nastat různé zvláštní situace, v nichž toto řešení nebude vyhovující, avšak aby úpravu příliš nekomplikoval, ponechává náležité řešení na dotváření práva. Uvedené ovšem platí jen pro pravidelného vedlejšího intervenienta. Výjimečný intervenient má podle bodu 25 postavení nerozlučného společníka, a proto pro něj i v otázce nákladů platí to, co pro společníka (což se převážně uznává v Rakousku a výslovně je stanoveno v § 101 odst. 2 německého ZPO).

Žádný komentář

Napsat komentář

86. Žalobce se považuje za neúspěšného i tehdy, je-li věc vyřízena jinak než rozhodnutím o věci samé. Nebylo-li však o věci samé rozhodnuto z důvodu, který lze přičíst žalovanému, považuje se za neúspěšného on. Je-li věc vyřízena na základě vzdání se nároku nebo zpětvzetí žaloby, jež žalobce učinil proto, že žalovaný jeho nárok uspokojil, považuje se za neúspěšného žalovaný. Jde-li však o zaplacení a žalobce o ně žalovaného nejméně 15 dnů před podáním žaloby neupomenul a žalovaný jeho nárok během řízení uspokojil neprodleně, nese si každá strana své náklady.

Pod bodem 86 jsou zakotvena pravidla pro další situace, v nichž lze původce zbytečných nákladů určit na základě výsledku řízení. Naroveň neúspěchu v užším smyslu je v nich postaveno skončení řízení bez meritorního rozhodnutí (podobně čl. 106 odst. 2 druhá věta švýcarského ZPO; o podlehnutí žalobcově v těchto případech hovořil také Šťastný, M. Náklady v soudním řízení civilním. Díl I. Náklady v řízení nalézacím. Praha : Knihovna sborníku věd právních a státních, 1930, s. 38 an.). O neúspěchu žalobce lze zde mluvit proto, že se nedomohl toho, kvůli čemu zahájil řízení. Za neúspěch žalovaného se naproti tomu označuje uspokojení žalobce, neboť žalobce toho, pro co řízení zahájil, dosáhl (stejně Šťastný, M. Náklady v soudním řízení civilním. Díl I. Náklady v řízení nalézacím. Praha : Knihovna sborníku věd právních a státních, 1930, s. 39). Označení jedné ze stran za neúspěšnou by přitom soudní praxi mělo zjednodušit odůvodňování rozhodnutí o náhradě, skončilo-li řízení zčásti meritorně, zčásti nemeritorně (lze hovořit o jediném poměru úspěchu a neúspěchu). Další výhodou je zavedení legislativní zkratky pro některá z dalších pravidel.

Náklady nemeritorně skončeného řízení má tedy hradit zásadně žalobce (stejně Soukup, J. in Handl, V. – Rubeš, J. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, s. 651). Pro případ, že by tomu výjimečně mělo být jinak, se stanoví výjimka používající objektivní kritérium „přičítání“ namísto současného „zavinění zastavení řízení“ (§ 146 odst. 2 OSŘ). Současné kritérium je matoucí, a tudíž nevyhovuje zásadě jednoduchého rozhodování o nákladech. Sice se většinově chápe v tzv. „procesním smyslu“ jako pouhá příčinná souvislost (pak je ale zbytečné hovořit o „zavinění“), přesto však svádí k posuzování zavinění v pravém, subjektivním smyslu [tak Janek, K. a Jirsa, J. in Jirsa, J. et al. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 418: „Například otázka (nedostatku) pravomoci může být někdy velmi složitá a stěží lze po žalobci vyžadovat, aby předem tušil, zda bude řízení zastaveno, či nikoliv.“], což je ovšem v rozporu s účelem náhrady nákladů.

Věcný záměr zde také nezakotvuje pravidlo, že k náhradě není povinna žádná ze stran [§ 146 odst. 1 písm. a) OSŘ], jelikož důvod pro takové řešení zásadně nemůže být dán. Zásadně vždy je třeba způsobení nákladů přičíst jedné ze stran. Nastanou-li zvláštní okolnosti, pro něž se přísné objektivní řešení bude jevit jako nespravedlivé, bude na místě aplikovat níže uvedené pravidlo o uvážení soudu. Lze dodat, že v případě skončení řízení pro zánik některé ze stran by se o nákladech nemělo vůbec rozhodovat, protože již neexistuje procesní vztah mezi stranami.

Pravidlo o zpětvzetí žaloby (vzdání se nároku) pro uspokojení žalobce se doplňuje o pravidlo převzaté v modifikované podobě z § 142a OSŘ. Jde o výjimku, jejímž účelem je dát dlužníku druhou šanci u tzv. zapomenutých složenek (jde jen o spory o zaplacení). Jestliže žalovaný pouze zapomenul zaplatit, pak je spor zbytečný a lze se mu při troše dobré vůle vyhnout upomínkou. Neučiní-li tak žalobce, je v souladu se zásadou hospodárnosti zohlednit to v rozhodnutí o nákladech. Ale ne tak, že by měl hradit náklady žalovanému, protože i žalovaný je způsobil − byl přece v prodlení a zapomněl na to. Chyba byla na obou stranách, a proto si každá své náklady ponese sama. To, že jde právě o tuto situaci, se však ukáže teprve tím, že žalovaný po zahájení sporu skutečně zaplatí (srov. NS 28 Cdo 1336/2016 a rozhodnutí tam uvedená). Bez této podmínky by pravidlo bylo jen trestem za nezaslání upomínky. K povinnosti žalobce upomenout žalovaného viz bod 111.

Žádný komentář

Napsat komentář

87. Úspěšný žalobce je povinen nahradit náklady žalovanému, jestliže žalovaný svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby a nárok žalobce při první příležitosti uspokojil nebo alespoň uznal, nepřichází-li uspokojení v úvahu. Úspěšný žalovaný je naopak povinen nahradit žalobci jeho náklady, jestliže jej svým chováním přiměl k podání žaloby a jestliže se žalobce při první příležitosti uplatněného nároku vzdal.

Pravidla pod bodem 87 představují výjimky k pravidlům pod body 85 a 86. Jsou odůvodněna stejnou myšlenkou jako ona, totiž že náklady by měla hradit strana, která zbytečně zasáhla do sféry protistrany. Dopadají však na situace, kdy je touto stranou nikoliv strana neúspěšná, nýbrž strana úspěšná, protože sice uspěla, avšak řízení a nákladům mohla předejít. Uplatnění základních pravidel, zohledňujících pouze výsledek řízení, by tu odporovalo myšlence, na níž jsou založena.

Prvé pravidlo dopadá na situace, kdy zahájení řízení zapříčinil žalobce, druhé pravidlo, zrcadlově obrácené, dopadá na situace, kdy je příčina na straně žalovaného. Prvé dopadá nejen na typický příklad vylučovací žaloby (žalobce je původcem zbytečných nákladů proto, že žalovaného, oprávněného v exekuci, o svém právu k nesprávně sepsané věci neinformoval před podáním vylučovací žaloby), ale třeba i na uplatnění pohledávky, která se stala splatnou až v průběhu řízení [Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 45, marg. č. 10; Fucik, R. in Rechberger, W. H. Kommentar zur ZPO. 3. vydání. Wien – New York : Springer, 2006, § 45, marg. č. 3; srov. III. ÚS 3592/16]. Druhé může dopadat např. na úspěšného žalovaného, který vydržel žalobcův pozemek a žalobce o tom neuvědomil (kdyby tak v reakci na předžalobní výzvu k vyklizení učinil, k řízení nemuselo dojít), nebo na žalovaného, který žalobci plnil těsně před podáním žaloby a žalobce o tom nemohl vědět [Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 45, marg. č. 19], nebo na žalovaného, který před podáním žaloby omylem zaplatil na účet jiné osoby než žalobce, jestliže žalobce vzal žalobu zpět poté, co mu tato osoba plnění vydala (tento případ řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 439/06).

Prvé pravidlo odpovídá současnému § 143 OSŘ, avšak doplňuje se o to, co oproti tradičním úpravám (např. § 45 CŘS) chybí, tj. o podmínku „uznání nároku“ (podrobně o tom Dvořák B. Náhrada nákladů řízení neúspěšnému žalovanému. Právní fórum, 2010, č. 5). Teprve, když žalovaný nárok žalobce včas uzná, se ukáže, že podání žaloby bylo zbytečné. Návrh jde však ještě dále a tam, kde je možné uspokojení nároku žalobce (tedy zejména u žalob na plnění), žádá, aby žalovaný nárok žalobce nikoli jen uznal, ale uspokojil. Jestliže totiž žalovaný žalobce neuspokojí, pak nelze říci, že žaloba byla zbytečná, protože jen její pomocí donutí žalobce žalovaného k plnění [srov. Fucik, R. in Rechberger, W. H. Kommentar zur ZPO. 3. vydání. Wien – New York : Springer, 2006, § 45, marg. č. 3; nebo Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 45, marg. č. 10].

Pravidlo se tudíž uplatní jak při skončení řízení na základě uznání nároku, tak při skončení řízení na základě uspokojení žalobce a zpětvzetí žaloby (vzdání se nároku). K uspokojení nebo uznání nároku musí ovšem dojít co nejdříve, protože jen tak lze jednoznačně říci, že řízení bylo možné předejít. Protože tento okamžik může nastat v různou dobu (když se žalovaný dozví o excindačním nároku žalobce nebo když dospěje uplatněná pohledávka), je vyjádřen neurčitým výrazem „při první příležitosti“, použitým v současném znění § 45 rakouského ZPO.

Druhé pravidlo, jak řečeno, je zrcadlovým odrazem prvého. OSŘ, ani starší úpravy podobné pravidlo neobsahují [úpravu, byť v poněkud jiné podobě, přinesl až čl. 107 odst. 1 písm. b) švýcarského ZPO], avšak v zahraničí je jeho potřeba pociťována již dlouho a pravidlo se dovozuje analogicky z prvého [tak již kdysi např. Goldschmidt J. Zivilprozessrecht. Berlin – Heidelberg : Springer Verlag, 1929, s. 79; nyní zejména Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 45, marg. č. 12 an.]. U nás potřebu dosvědčuje praxe, která např. na zpětvzetí žaloby odůvodněné zaplacením krátce před podáním žaloby reaguje nespravedlivým závěrem, že zastavení řízení zavinil žalobce (tak nejspíš i Vláčil D. in Svoboda K. et al. Náklady řízení. Praha : C. H. Beck, 2017, s. 128, dle kterého jde tato skutečnost k tíži věřitele).

Tak jako je prvé pravidlo podmíněno uspokojením nebo uznáním nároku, je druhé z obdobného důvodu podmíněno vzdáním se nároku, tedy maximálním uspokojením zájmu protistrany. Pouhé zpětvzetí žaloby nestačí.

Žádný komentář

Napsat komentář

88. Skončí-li řízení smírem nebo klidem řízení, nejsou si strany náhradou povinny.

Skončí-li řízení proto, že se strany o svých poměrech dohodly, pak je zřejmé, že původce zbytečných nákladů nelze určit, ledaže by se soud zabýval vlastním předmětem řízení (zda a jaký tu nárok byl apod.), což je však nepřijatelné. Pak je třeba v zájmu jednoduchosti stanovit, že si každá strana ponese náklady sama. Obdobná situace nastává v případě klidu řízení, v němž lze spatřovat shodný projev vůle stran v řízení nepokračovat. Stranám však nic nebrání v tom, aby se dle následujícího pravidla dohodly na jiném řešení.

1 komentáře

Napsat komentář

89. Předchozí pravidla se neuplatní, pokud se strany během řízení pro případ jeho určitého skončení dohodly o náhradě nákladů jinak.

Možnost dohody o nákladech – kterou soud převezme do výroku konečného rozhodnutí – je v OSŘ tradičně připuštěna jen pro smír (rakouský ZPO ji v § 237 odst. 3 jednou z novel rozšířil i pro zpětvzetí žaloby). Procesní právo, ovládané dispoziční zásadou, však stranám dává různé možnosti, jak ukončit řízení nebo jak si vzájemně ustoupit, a není důvodu nutit je k tomu, aby vždy, když využití těchto možností chtějí spojit s vlastním řešením nákladů, uzavřely soudní smír; tím by byly nabízené možnosti vlastně devalvovány. Těžko lze navíc najít důvod, proč by strany, mohou-li disponovat s předmětem řízení, tedy s tím, co je účelem řízení, nemohly disponovat s náhradou nákladů, která je v procesu vedlejší (se širokou přípustností dohody o nákladech se možno setkat např. v současné rakouské literatuře, tak hlavně Bydlinski, M. Der Kostenersatz im Zivilprozess. Grundfragen des Kostenrechts und praktische Anwendung. Wien : Manz, 1992, s. 133 an.). Námitky lze mít leda proti dohodám, které jsou uzavírány před zahájením řízení, protože ty mohou mařit funkce náhrady (Kodek, G. E. Funktion und Dogmatik des Prozesskostenersatzes aus österreichischen Sicht. Zeitschrift für Ziviliprozess, 2015, č. 1, s. 60); po zahájení řízení však tyto funkce (účely), tj. předcházení zbytečným sporům a pobídka ke sporům potřebným, přestávají působit.

Žádný komentář

Napsat komentář

90. Strany jsou podle výsledku řízení povinny nahradit státu jeho náklady, ledaže stát některý náklad vynaložil neúčelně.

V pravidle o nákladech státu se pro zachování rovnosti stanoví, že stát nemá právo na náhradu nákladů neúčelných.

Žádný komentář

Napsat komentář

91. Bez ohledu na výsledek řízení jsou strana, vedlejší intervenient, zástupce nebo zmocněnec povinni nahradit protistraně nebo státu náklad, který vznikl jejich zaviněním nebo náhodou, která se jim přihodila. Sami právo na náhradu takto vzniklého nákladu nemají. Tuto povinnost má i svědek nebo jiná osoba povinná něčím při dokazování, znalec nebo tlumočník, jestliže náklady způsobili zaviněným porušením povinnosti.

Pravidlo o separaci nákladů je odůvodněno stále stejnou ideou, že náklady by měl hradit ten, kdo je zbytečně způsobil. Zde se však v důsledku určitého chování ocitnou některé z nákladů mimo „hlavní proud řízení“ (Šťastný, M. Náklady v soudním řízení civilním. Díl I. Náklady v řízení nalézacím. Praha : Knihovna sborníku věd právních a státních, 1930). Pak je má nést nikoliv strana, která zbytečně způsobila náklady řízení vůbec, nýbrž strana, která zbytečně způsobila tyto mimo stojící náklady. Pro jejich oddělení hovoří i požadavek sociálně únosného procesu (k němu blíže Kodek, G. E. Funktion und Dogmatik des Prozesskostenersatzes aus österreichischen Sicht. Zeitschrift für Ziviliprozess, 2015, č. 1, s. 55), protože oddělení může znamenat nižší, a tedy sociálně únosnější náhradovou povinnost poražené strany. Funkcí oddělení je ovšem i usměrňování procesního chování.

Výslovné stanovení, že strana povinná k náhradě separovaných nákladů nemá právo na náhradu svých nákladů, má předejít pochybnosti, zda si tato strana, pokud později ve sporu zvítězí, nemůže své náklady zahrnout do celkových nákladů. To, že má nahradit marné náklady protistraně, totiž takovou možnost logicky nevylučuje.

Oddělení nákladů způsobených jinými osobami než stranami může být odůvodněno jen zaviněným porušením povinnosti, protože tyto osoby nejsou účastny základního procesního vztahu a přísnější požadavky na ně nelze klást. Je tedy třeba použít kritérium, jímž právní řád povinnost k náhradě újmy obecně podmiňuje.

Žádný komentář

Napsat komentář

92. Jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele, soud předchozí pravidla nepoužije a o náhradě nákladů a jejím rozsahu rozhodne podle uvážení.

Jde o výjimku, jejímž účelem je dosažení tzv. „individuální spravedlnosti“. Návrh přitom zobecňuje příliš úzký § 150 OSŘ. Z umístění této výjimky vyplývá, že může korigovat jakékoli z kritérií stanovených předchozími pravidly.

Žádný komentář

Napsat komentář

93. Tvoří-li stranu povinnou k náhradě nákladů více osob, rozdělí se mezi ně povinnost podle poměru jejich účasti na sporu. Nelze-li poměr účasti určit, jsou k náhradě nákladů řízení povinny společně a nerozdílně. K náhradě nákladů vyvolaných jen procesními úkony jednotlivých osob jsou však povinny jen tyto osoby. Je-li více osob na straně oprávněné, nahradí povinná strana každé z nich její náklady. Náhrada společných nákladů se mezi ně rozdělí podle jejich účasti na sporu nebo rovným dílem, nelze-li poměr účasti určit. To neplatí, požadují-li v soupisu nákladů jiné rozdělení.

Řešení otázky, jak rozdělit náhradovou povinnost mezi více osob vystupujících na téže straně, je inspirováno ustanoveními § 45 vládního návrhu CŘS 1937 a § 46 rakouského ZPO, s přihlédnutím k současnému výkladu druhého ustanovení. Ten se od textu zákona liší především v preferenci rozdělení povinnosti nikoli „podle hlav“, nýbrž podle účasti na sporu [srov. Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 46, marg. č. 3].

Náhrada nákladů způsobených jen některými ze společníků (např. neúspěšná námitka či obrana uplatněná jediným společníkem; blíže např. Neumann, G. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen I. 4. vydání. Wien : Manz, 1927, s. 547) je ze společné povinnosti vyňata jak pro případ náhrady podle podílů, tak pro případ náhrady společné a nerozdílné (podobně § 100 německého ZPO). Rakouský zákonodárce tak sice učinil jen pro případ solidarity, avšak výkladem se dovozuje i pro případ náhrady podle podílů [srov. Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 46, marg. č. 4].

Rakouský (ale ani německý) zákon neobsahuje zvláštní ustanovení pro společenství na straně oprávněné, neboť vychází z toho, že každý z oprávněných má své náklady a každému náleží jejich náhrada. To uznává i tento návrh. Výjimkou je však situace, kdy mají oprávnění některé z nákladů společné (zejména náklady na advokáta). Pro tyto případy doplňuje návrh pravidlo, které je jako východisko všeobecně přijímáno v Rakousku [Bydlinski, M. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozessgesetzen. 2. Band 1. Teilband (EGZPO und §§ 1 – 73b ZPO). 3. vydání. Wien : Manz, § 46, marg. č. 2], totiž že náhrada se mezi oprávněné rozdělí podle jejich účasti na sporu. Doplňuje se však podpůrné rozdělení rovným dílem a dále možnost, aby oprávnění sami určili, jak má být náhrada rozdělena.

Žádný komentář

Napsat komentář

94. Osobě povinné náhradou nákladů soud na návrh osoby oprávněné stanoví pro případ prodlení povinnost platit úroky z prodlení ve výši stanovené ke dni rozhodnutí předpisy občanského práva.

Po vzoru zahraničních úprav (§ 54a rakouského ZPO, § 104 odst. 1 německého ZPO, čl. 112 odst. 3 švýcarského ZPO) se výslovně upravuje úročení pohledávky na náhradu nákladů. Výše úroků z prodlení se stanoví stejná jako pro jiné pohledávky (§ 54a rakouského ZPO). Jelikož počátek prodlení tu závisí na vykonatelnosti, jejíž okamžik soud předem nezná, upravuje se odchylně od hmotněprávní úpravy určení úroků.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 3 Rozhodnutí o náhradě nákladů

Body 95 až 98 určují, kdy soud o náhradě nákladů rozhoduje. Následující dva body pak určují, na základě jakého postupu rozhoduje. Dohromady tak v jistém smyslu představují „procesní nákladové právo“.

95. O náhradě nákladů soud rozhodne, když se věc v tom kterém stupni úplně vyřídí. Jestliže soud vyššího stupně změní nebo zruší konečné rozhodnutí soudu nižšího stupně, ruší se tím i rozhodnutí o náhradě nákladů. Je-li tím věc vyřízena, rozhodne o náhradě nákladů celého řízení.

Zde je zakotvena obecná povinnost rozhodnout o náhradě v konečném rozhodnutí, což je rozvedeno pro rozhodování na vyšším stupni, a to v zásadě shodně s dosavadní úpravou.

Žádný komentář

Napsat komentář

96. Jestliže by rozhodnutí o náhradě nákladů zdržovalo vydání konečného rozhodnutí, může je soud buď vůbec, anebo jen ohledně výše náhrady vyhradit samostatnému usnesení. Může také rozhodnout jen o základu náhrady a určení její výše vyhradit písemnému vyhotovení rozhodnutí. Proti rozhodnutí o výhradě není stížnost přípustná.

Tato pravidla modifikují povinnost soudu rozhodnout o náhradě nákladů v okamžiku vyřízení věci, tedy v konečném rozhodnutí. Shrnují dosavadní tři možnosti poskytované OSŘ: 1) určení výše náhrady v písemném vyhotovení rozsudku (§ 151 odst. 5 OSŘ); 2) rozhodnutí o náhradě samostatným usnesením (§ 151 odst. 6 OSŘ; srov. slovo „zpravidla“ v původním znění § 151 odst. 1 prvé větě OSŘ); 3) rozhodnutí o výši náhrady samostatným rozhodnutím (§ 155 odst. 1 OSŘ). Každá z nich má odlišné využití.

Žádný komentář

Napsat komentář

97. Jestliže je rozhodnutí o náhradě nákladů složité a proti konečnému rozhodnutí je přípustný opravný prostředek, může soud namísto postupu podle předchozího pravidla vyhradit rozhodnutí o náhradě nákladů až pro dobu po pravomocném skončení řízení. O náhradě nákladů celého řízení pak rozhodne soud prvního stupně. Výhrada brání soudu vyššího stupně rozhodnout o náhradě nákladů. Učiní-li ji až soud druhého stupně, ruší se tím již vydané rozhodnutí soudu prvního stupně. Proti rozhodnutí o výhradě není stížnost přípustná.

Povinnost rozhodnout o náhradě nákladů v konečném rozhodnutí je dále modifikována institutem převzatým z novely § 52 rakouského ZPO z roku 2011. Soudu prvního nebo druhého stupně se dále umožňuje, aby s ohledem na okolnosti a zásadu hospodárnosti uvážil, zda o nákladech rozhodnout ihned anebo rozhodnutí odložit. Odložením se vyhne úsilí, které se později může ukázat jako zbytečné, protože soud vyššího stupně změní nebo zruší jeho konečné rozhodnutí a s ním ztratí účinek i rozhodnutí o nákladech. Práce se ušetří i stranám, protože „provizorní“ rozhodnutí o nákladech nemusí napadat.

Odkládá se přitom rozhodnutí o náhradě vůbec, nikoli jen rozhodnutí o její výši, protože složitým může být již rozhodnutí o jejím základu (např. když se v průběhu řízení měnil jeho předmět, když žádná strana nebyla plně úspěšná nebo když se strany skládají z více osob).

Žádný komentář

Napsat komentář

98. O oddělení nákladů podle bodu 91 rozhodne soud kdykoliv během řízení.

Za pravidla určující, kdy se rozhoduje o nákladech celého řízení, je umístěno pravidlo o tom, kdy se rozhoduje o separovaných nákladech.

Žádný komentář

Napsat komentář

99. Soud rozhoduje zpravidla bez ústního jednání, jen na základě předložených listin. Tak postupuje vždy, když zjišťuje náklady, jejich účelnost a výši. Rozhodné skutečnosti stačí v každém případě osvědčit.

Řízení o nákladech je jedním z hlavních míst pro uplatnění zásady jednoduchosti rozhodování o nákladech. Není žádoucí, aby spor o náklady přinášel další náklady. Proto návrh omezuje prostředky, jimiž má soud zjišťovat rozhodné skutečnosti, a snižuje míru důkazu pro jejich zjištění. To musí bezvýhradně platit pro takové otázky jako je zjištění, zda náklady byly vynaloženy, zda byly účelné a jaká je jejich výše. Posuzuje-li se ale např. chování stran před podáním žaloby (podle pravidel pod bodem 87), nemusí být takový proces dostačující, a proto návrh (pomocí slova „zpravidla“) ústnímu jednání nebrání. Bude na soudu, aby uvážil, zda je třeba ústní jednání nařídit. Zásadu jednoduchosti však návrh dále podporuje tím, že pro každý případ snižuje míru důkazu a připouští pouhé osvědčení rozhodných skutečností (prokázání jejich pravděpodobnosti). Vychází přitom z toho, že právo na spravedlivý proces ponechává zákonodárci v otázce míry důkazu volnost.

Žádný komentář

Napsat komentář

100. Zohlednit lze jen takové náklady, jejichž soupis s potřebnými doklady strana předložila do konce ústního jednání předcházejícího rozhodnutí o povinnosti k náhradě nákladů; má-li být rozhodnuto bez předchozího ústního jednání, je třeba soupis předložit s návrhem, o němž má být rozhodnuto, nebo s vyjádřením k němu.

Návrh se vrací k někdejší, dispoziční zásadě lépe vyhovující nutnosti uplatnit právo na náhradu prostřednictvím soupisu nákladů. Napříště již tedy nebude možný výklad, že pokud se strana náhrady výslovně nevzdá, je nutno jí náhradu vnutit (což se nyní nesprávně dovozuje z povinnosti rozhodnout o nákladech „i bez návrhu“). Lhůtu pro předložení soupisu volí návrh shodně s rakouskou úpravou (§ 54 odst. 1 ZPO).

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 4 Jistota
101. Je-li tu vážná obava, že by žalobce v případě svého neúspěchu nenahradil žalovanému náklady řízení, může soud žalobci na návrh žalovaného uložit, aby za náhradu nákladů složil přiměřenou jistotu.
Žádný komentář

Napsat komentář

102. Návrh může žalovaný podat nejpozději do té doby, než se pustí do sporu.
Žádný komentář

Napsat komentář

103. Nesloží-li žalobce stanovenou jistotu, soud žalobu odmítne.

„Jistota za (pro) náklady sporu“ je upravena především v § 11 zákona o mezinárodním právu soukromém. Jak ukazuje švýcarská úprava (čl. 99 odst. 1 švýcarského ZPO), její role však může být obecnější a věcný záměr toho využívá (důvodem pro složení jistoty může být např. dluh žalobce na náhradě nákladů jiného řízení). Stanoví se zatím jen základní pravidla, inspirovaná kromě čl. 99 odst. 1 švýcarského ZPO úpravou § 57 an. CŘS. V paragrafovém znění je lze rozvinout.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 5 Pomoc s náklady

Dosavadní institut osvobození od soudních poplatků se navrhuje pojmout přímočařeji a obecněji, tak jako v zahraničních soudních řádech. Jen, ba ani primárně o soudní poplatky nejde. Podstatou institutu je osvobození i od dalších plateb či náhrad, přičemž v případě žalovaného o soudní poplatek vůbec nemusí jít. Proto se také navrhuje změna názvu. Pro srovnání lze uvést, že jiné soudní řády nazývají tento institut jako „procesní pomoc“ (Verfahrenshilfe v rakouském ZPO), „pomoc s procesními náklady“ (Prozesskostenhilfe v německém ZPO), „bezplatná právní péče“ (unentgeltliche Rechtspflege ve švýcarském ZPO) či „právní pomoc z moci úřední“ (pomoc prawna z urzędu v polském KPC).

Úprava se podle tradičního vzoru a oproti nesmyslnému umístění v § 138 OSŘ mezi druhy nákladů řízení zařazuje až nakonec úpravy nákladů řízení, jelikož osvobození se týká placení nákladů, náhrady nákladů (státu) i jistoty na náhradu nákladů.

104. Straně, která osvědčí, že nemá dostatek prostředků k vedení sporu, přizná soud zcela nebo částečně pomoc s náklady, ledaže zjevně nemá vyhlídku na úspěch. Právnické osobě lze osvobození přiznat, jestliže prostředky k vedení sporu nemají ani ti, kdo jsou na sporu spolu s ní hospodářsky zúčastněni.

Úprava podmínek pro pomoc s náklady se po vzoru rakouského a německého práva (§ 63 odst. 2 rakouského ZPO a § 114 německého ZPO) doplňuje o omezení u právnických osob.

Žádný komentář

Napsat komentář

105. Přiznáním pomoci s náklady je strana ve stanoveném rozsahu: a) osvobozena od placení soudních poplatků a záloh na náklady důkazu; b) osvobozena od náhrady nákladů státu; c) osvobozena od složení jistoty za náhradu nákladů; d) osvobozena od složení jistoty za náhradu újmy z předběžného opatření; e) oprávněna žádat, aby jí byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Přiznání pomoci s náklady nemá vliv na povinnost k náhradě nákladů protistraně. Pokud je strana, které byla přiznána pomoc s náklady, povinna nahradit protistraně náklady řízení, nahradí je bez soudního poplatku a stát protistraně soudní poplatek vrátí.

Toto pravidlo shrnuje účinky pomoci s náklady. Byť je pomoc s náklady koncipována komplexně, neznamená to, že by strana, která o ni dosud nežádala, nemohla ad hoc žádat jen osvobození od určitého nákladu, např. od zálohy na náklady důkazu. V takovém případě by se osvobození posoudilo jen jako předběžná otázka při rozhodování o určitém nákladu, neboť jeho význam by byl omezen jen na tento náklad. Tomu odpovídá formulace pravidel o jednotlivých nákladech (např. „Zaplacení zálohy soud neuloží v rozsahu, v němž strana splňuje podmínky pro přiznání pomoci s náklady.“).

Oproti současnému stavu se bezplatné právní zastoupení pro zjednodušení a s ohledem na preferenci zastoupení advokátního omezuje na advokáta. Ostatně jiné osoby v praxi většinou nepřicházejí v úvahu.

Pravidlo o soudním poplatku je inspirováno čl. 122 odst. 1 písm. c) švýcarského ZPO a řeší problém, kterého se dotkl Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2933/15. Ústavní soud vyjádřil názor, že osvobození od soudních poplatků nedává příliš smysl, má-li osvobozená, avšak neúspěšná strana hradit soudní poplatek zaplacený protistranou. Nesprávně však tíhu soudního poplatku ponechal na protistraně. Věcný záměr se pokouší o řešení přiměřenější. Stát by tedy za osvobozeného nesl soudní poplatek bez ohledu na to, zda by jej měl osvobozený platit jako poplatník nebo nahradit protistraně.

Žádný komentář

Napsat komentář

106. Soud na žádost ustanoví zástupce z řad advokátů straně, které byla přiznána pomoc s náklady nebo která předpoklady pro její přiznání splňuje, ledaže se to jeví jako nepotřebné. Náklady zastoupení nese stát v rozsahu přiznané pomoci s náklady nebo v rozsahu, v němž jsou předpoklady pro přiznání pomoci splněny.

Zde je upraveno právo na ustanovení advokáta, a to jednak jako důsledek přiznání pomoci s náklady, jednak samostatně. Na rozdíl od dosavadní úpravy se důsledně stanoví, že stát nese náklady jen v tom rozsahu, v němž straně náleží pomoc s náklady. Podrobnosti toho bude třeba upravit.

Žádný komentář

Napsat komentář

107. Zjistí-li soud, že se poměry strany zlepšily nebo že strana své poměry dříve vylíčila nesprávně či neúplně, může rozsah přiznané pomoci s náklady snížit nebo pomoc zcela odejmout, a to i se zpětnou účinností.

Zachovává se možnost odejmutí pomoci, avšak odchylně od § 138 odst. 3 OSŘ se výslovně zakotvuje možnost částečného odejmutí. Zda, v jakém rozsahu a s jakou účinností pomoc odejme, se nechává na uvážení soudu. Soud při něm může např. zohlednit, nakolik se poměry strany zlepšily nebo jak závažný byl její předchozí prohřešek.

Žádný komentář

Napsat komentář

Část 2 Řízení před soudem prvního stupně

Hlava I Řízení až do rozsudku

Tato hlava bude v dílu 1 obsahovat ustanovení o žalobě, vyjádření k žalobě a o přípravném roku.

Díl 2 je věnován právní úpravě ústního jednání. Tento díl se dále podrobněji nečlení. Má tím být mj. zdůrazněna skutečnost, že ústní jednání představuje jeden celek. Jednotlivé aspekty (zásady) uplatňující se při ústním jednání (veřejnost, ústnost, koncentrace řízení apod.) jsou odlišeny pouze označením marginálních rubrik. Z hlediska terminologického se podotýká, že namísto současného termínu „jednání“ se navrhuje návrat k tradičnímu pojmosloví, tj. k označení „ústní jednání“ (srov. § 176 a násl. CŘS nebo § 171 a násl. vládního návrhu CŘS 1937).

Pravidla o dokazování jsou systematicky zařazena do této části a hlavy jako její třetí díl. Tento díl je vnitřně členěn na oddíl věnovaný všeobecným pravidlům dokazování, dále na jednotlivé důkazní prostředky a konečně na zajištění důkazu.

Díl 1 Žaloba vyjádření k žalobě a přípravný rok
Oddíl 1 Žaloba a vyjádření k žalobě
108. Řízení se zahajuje žalobou. Žaloba musí obsahovat náležitosti podání a dále a) stručné, přehledné a úplné vylíčení skutečností, o které žalobce opírá svůj nárok (rozhodné skutečnosti); b) přesné označení důkazních prostředků k jednotlivým rozhodným skutečnostem, které žalobce navrhuje provést; c) určitý návrh, jaké rozhodnutí o svém nároku žalobce od soudu žádá (žalobní petit). Určitosti návrhu není na překážku, je-li petit formulován jako eventuální nebo alternativní, nebo jde-li o alternativní zmocnění. Podle potřeby mají být uvedeny i údaje k pravomoci a příslušnosti soudu nebo k dalším okolnostem, které soud zkoumá bez návrhu (procesní podmínky). V ostatním platí o žalobě ustanovení o podání.

Návrh, kterým se zahajuje civilní sporné řízení, se tradičně označuje jako žaloba. Náležitosti žaloby jsou dány kombinací shora uvedeného zvláštního pravidla a ustanovení o podáních, resp. též o podáních ve věci samé. Zvláštní pravidla předepsaná pro žalobu se týkají skutkových tvrzení, důkazních návrhů a žalobního petitu. U něj se výslovně připouští možnost formulovat jej také jako eventuální nebo alternativní, popř. do něj pojmout tzv. alternativu facultas. Na možnost učinit součástí žaloby alternativní zmocnění byly za absence pravidla připouštějícího takový postup vyslovovány různé názory; proto se jeví vhodným připustit tuto variantu explicitně.V případě nedostatku náležitostí se postupuje podle obecných pravidel o odstraňování vad podání (bod 42).

Žádný komentář

Napsat komentář

109. Žalobce se může v téže žalobě domáhat více nároků proti témuž žalovanému, jde-li pro všechny o týž způsob řízení a o shodnou věcnou příslušnost soudu a pokud spolu skutkově nebo právně souvisejí. Vedle toho může v žalobě podávat i jiné návrhy souvisící se sporem, zejména návrh na pomoc s náklady nebo návrh na vydání předběžného opatření.

V jedné žalobě je možno hromadit několik nároků. Jejich kumulování by však nemělo vést k tomu, že projednávání jednoho nároku bude brzdit a prodražovat projednávání nároku druhého. Nynější občanský soudní řád vyjadřuje předpoklady objektivní kumulace v souvislosti s rozhodováním soudu o spojení věcí ke společnému projednání, nebo naopak o jejich vyloučení k samostatnému projednání, v § 112. Podle tohoto ustanovení je pro objektivní kumulaci postačující alternativně buď to, že se věci týkají stejných účastníků, nebo že spolu skutkově souvisí. Podle stanoviska věcného záměru však hledisku hospodárnosti napomáhá to, aby byla obě kritéria naplněna kumulativně. Žalobce proto může v žalobě uplatnit vůči žalovanému jenom takové nároky, které spolu skutkově nebo právně souvisejí. Podobně je vyžadována skutková nebo právní souvislost v případě subjektivní kumulace, jež je upravena samostatně v části věnované stranám (srov. bod 16). Toto pojetí objektivní i subjektivní kumulace představuje jedno z opatření směřujících k rychlému a hospodárnému průběhu řízení.

Žádný komentář

Napsat komentář

110. Žalobou se lze domáhat zejména, aby bylo a) uloženo splnění povinnosti něco dát, něco konat, něčeho se zdržet nebo něco strpět (žaloba na plnění); b) určeno, že tu je nebo není právní vztah či právo, má-li žalobce na tomto určení naléhavý právní zájem (žaloba určovací); c) soudem založeno, změněno nebo zrušeno právo či právní vztah, jestliže tak stanoví zákon (žaloba pravotvorná)

Klasické druhy žalob budou vypočteny. Nejedná se o výpočet taxativní (srov. „zejména“), což nevylučuje možný případ žaloby jiné, neboť civilní žaloba je univerzálním prostředkem ochrany práv. Nicméně v teorii i praxi jsou uvedené druhy naprosto převažující. Ve výčtu není záměrně uvedena žaloba statusová jako druh žaloby. Důvodem je jednak to, že v současné době jsou všechny statusové věci zařazeny do zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (v budoucnu tomu tak nemusí ale vždy být), jednak to, že se od jiných pravotvorných žalob odlišuje jenom širšími subjektivními mezemi právní moci.

Žádný komentář

Napsat komentář

111. Žalobce je povinen žalovaného upomenout o splnění dluhu nejméně 15 dnů před podáním žaloby o peněžité plnění.

Předžalobní upomínku nyní upravuje občanský soudní řád v § 142a. Toto ustanovení předpokládá, že žalobce by měl před podáním žaloby žalovaného upomenout o zaplacení dluhu; pro případ, že tak neučiní a žalovaný po podání žaloby svůj dluh zaplatí, upírá úspěšnému žalobci právo na náhradu nákladů. Samotná povinnost žalobce upomenout žalovaného však není nikde výslovně stanovena. Věcný záměr toto opomenutí napravuje a v souvislosti s úpravou žaloby navrhuje stanovit takovou povinnost. Nákladové důsledky jsou upraveny v partii věnované nákladům řízení pod bodem 86.

Žádný komentář

Napsat komentář

112. Poté, co byla žaloba soudu doručena, soud především zkoumá, zda jsou splněny procesní podmínky a zda žaloba má předepsané náležitosti, a učiní případně opatření k odstranění těchto nedostatků.

Po doručení žaloby je soud povinen vždy zkoumat, zda žaloba nemá vady a zda jsou dány procesní podmínky. Případné vady žaloby se odstraňují podle obecného ustanovení o odstraňování vad podání (bod 42); u nedostatku procesních podmínek se postupuje podle ustanovení obsažených v hlavě IV části 1. Nezdaří-li se vady žaloby odstranit a jde-li o nedostatek bránící věcnému projednání žaloby, soud žalobu odmítne. V případě neodstranitelného nedostatku procesních podmínek nebo nedostatku, který se nepodařilo odstranit, soud řízení zastaví. Vedle toho je soud samozřejmě povinen zabývat se otázkou, zda byl zaplacen soudní poplatek. Tuto problematiku však reguluje zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, včetně postupu v případě nezaplacení soudního poplatku.

Žádný komentář

Napsat komentář

113. Nerozhodl-li soud platebním rozkazem, doručí stejnopis žaloby neprodleně žalovanému. Zároveň jej usnesením vyzve, aby se k žalobě vyjádřil v přiměřené lhůtě, ne kratší než 30 dnů. Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná. Žalobce může žalovanému doručit stejnopis žaloby přímo, avšak bez procesních následků. Vyjádření k žalobě nemusí soud ukládat, jde-li o jednoduchou věc nebo jde-li o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.

Nebrání-li projednání věci vady žaloby, nedostatek procesních podmínek nebo nesplnění poplatkové povinnosti, je na místě doručit žalobu žalovanému a vyzvat jej k tomu, aby se k žalobě vyjádřil. Vyjádření k žalobě je podáním ve věci samé, a proto pro ně platí požadavky stanovené v bodu 38.

Vyjádření k žalobě není zapotřebí v případě, že jde o věc jednoduchou nebo na první pohled bezúspěšnou, nebo tehdy, je-li navrženo vydání platebního rozkazu a jsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady takového způsobu vyřízení věci; to se ovšem týká pouze žalob na peněžité plnění. K platebním rozkazům viz část 5, hlava I., díl 2.

Žádný komentář

Napsat komentář

114. Vyjádření žalovaného doručí soud žalobci. Může přitom podle okolností žalobce vyzvat k podání repliky a poté i žalovaného k podání dupliky. Replika i duplika mohou směřovat jen k tvrzením a návrhům protistrany.

Věcný záměr nově užívá termín replika a duplika. Replikou se rozumí žalobcova odpověď na vyjádření žalovaného. Duplikou se rozumí odpověď žalovaného na repliku žalobcovu. V obou případech jde o podání ve věci samé, a musí proto mít jejich náležitosti. Mají však reagovat výlučně na tvrzení a návrhy protistrany, protože jejich úkolem je bližší vyjasnění skutkového stavu a stanovisek stran, nikoli rozšiřování předmětu řízení. O tomto vymezení musí soud strany poučit.

O uložení povinnosti k výměně těchto podání rozhodne soud podle okolností případu tak, aby řešení věci napomáhalo, nikoliv řešení zdržovalo.

1 komentáře

Napsat komentář

115. Doručením žaloby žalovanému je spor zahájen (zahájení sporu). Lhůta je však zachována a její běh se staví již podáním žaloby u soudu, není-li stanoveno jinak. Pro nároky uplatněné později za řízení je spor zahájen teprve doručením podání, jímž byly takové nároky uplatněny, žalovanému, nebo jejich přednesem při ústním jednání. Zahájení sporu má za následek, že nesmí být o témže nároku veden nový spor (překážka litispendence).

Současný občanský soudní řád v § 82 odst. 1 OSŘ stanoví, že řízení je zahájeno dnem, kdy žaloba došla soudu. Toto pravidlo, které od zahájení řízení nijak neodlišuje tzv. zahájení sporu, zavedl již OSŘ 1950 v § 41 odst. 2. Je odůvodněno chápáním občanského soudního řízení jako „svého druhu součinnosti soudu s účastníky. Součinnost předpokládá alespoň u jednoho partnera aktivitu; druhý může být dočasně pasivním.“ Za „partnery“ se přitom pokládají navrhovatel (aktivní partner) a soud (pasivní partner). Za počátek řízení se pak považuje okamžik, kdy jeden z partnerů vykonal úkon adresovaný druhému se vztahem na danou věc. Vykonáním se přitom rozumí moment, kdy se pasivní partner (soud) o tomto úkonu dozvěděl, tj. kdy návrh na zahájení řízení došel soudu. Krom stanovení okamžiku zahájení řízení na návrh se této argumentace využívá i k vysvětlení takového způsobu zahájení občanského soudního řízení, v němž je „aktivním parterem“ soud, tj. kdy se řízení zahajuje z úřední povinnosti. Viz Rubeš, J. a kol. Komentář k občanskému soudnímu řádu. Díl prvý. Praha : Orbis, 1957, s. 224.

Tato koncepce civilního sporného procesu vychází z tzv. zásady kooperace, spočívající na přesvědčení, že „v občanském soudním řízení jde o bezkonfliktní pozitivní spolupráci procesních stran a soudu“. Toto pojetí se považuje dnes právem za překonané, neboť základním principem civilního sporného procesu není kooperace, ale kontradiktornost. Proti sobě stojí dvě procesní strany, které v řízení uplatňují protikladné zájmy. Řízení má výrazně konfliktní charakter; projevuje se „v úsilí o dosažení společensky žádoucího výsledku prostřednictvím sporu, polemiky a střetávání názorů“. Využití kontradiktorního charakteru sporného procesu se promítá do objasňování skutkového stavu především prostřednictvím procesní činnosti stran; soud k ní vytváří předpoklady a usměrňuje ji. K tomu viz Macur, J. – Stavinohová, J. Úvod do teorie občanského práva procesního. Brno : MU, 1990, s. 62-63.

Krom popření kontradiktorního charakteru civilního sporného procesu lze považovat za problematické také naprosté bagatelizování role žalovaného. Přitom žalobce se neobrací na soud jako na svého partnera, ale jako na orgán veřejné moci, který má rozhodnout právní spor, který vznikl mezi ním a žalovaným. Dojití žaloby soudu je pro žalobce zajisté důležité a pojí se s ním určité hmotněprávní i procesní účinky. Pro žalovaného však tento okamžik žádný význam ještě nemá. Žalovaný se stane subjektem civilněprocesního vztahu teprve tím, že mu bude doručena žaloba. Tímto okamžikem je dovršen vznik trojstranného základního civilněprocesního vztahu: jsou vymezeny jeho strany a předmět, o kterém se má rozhodovat. Proto právě tento moment musí mít podstatné procesní důsledky, promítající se jak do možnosti změny subjektů, tak i do dispozic s předmětem či s řízením.

Marginalizování role žalovaného je zjevným důsledkem nesprávné snahy o jednotné pojetí civilního procesu, který nerozlišuje mezi sporným a nesporným řízením. Může-li totiž v některých nesporných řízeních vystupovat i jenom jeden účastník, nelze právní účinky zahájení rozepře spojit s doručením návrhu protistraně (ta zde chybí), a je proto nutno volit jiné legislativní řešení. I na tom se ukazuje, jak škodlivá je snaha stanovit jednotná pravidla pro řízení, která jsou svou strukturou a povahou podstatně odlišná.

Z uvedeného výkladu vyplývá, že je nutno rozlišovat mezi okamžikem, kdy žaloba došla soudu, a okamžikem, kdy soud doručil žalobu žalovanému. Ke každému z nich se totiž upínají rozdílné procesněprávní, popř. hmotněprávní důsledky.

S podáním žaloby jsou spojeny účinky jak v oblasti hmotného, tak i procesního práva. Hmotněprávní účinky spočívají především ve stavění běhu hmotněprávních lhůt (viz např. § 648 OZ a shora navržené pravidlo). Dále srov. např. § 1475 odst. 2 OZ. Procesním důsledkem je kupř. tzv. trvání příslušnosti (perpetuatio fori).

S doručením žaloby žalovanému nastávají právní účinky zahájení sporu. Tímto okamžikem se žalovaná strana stává subjektem civilněprocesního vztahu. Důsledkem toho je především vázanost stran na sebe (zcizení sporné věci nemá na řízení vliv; viz další pravidlo), jakož i ztížení možnosti změny žaloby (pouze se souhlasem žalovaného nebo soudu). Právní účinky zahájení sporu brání rovněž tomu, aby o stejném nároku bylo vedeno další řízení (překážka litispendence). Zahájení sporu však má i další procesní důsledky, např. možnost vstupu vedlejšího intervenienta, možnost podání vzájemné žaloby atd. Rovněž hmotné právo spojuje s doručením žaloby žalovanému určité právní následky (např. podle § 995 OZ platí, že pokud bylo vyhověno žalobě napadající držbu nebo její poctivost, považuje se poctivý držitel za nepoctivého nejpozději od okamžiku, kdy mu byla doručena žaloba).

Žádný komentář

Napsat komentář

116. Zcizení sporné věci nebo práva po zahájení sporu nemá na řízení vliv. Nabyvatel není bez souhlasu stran oprávněn vstoupit do řízení jako nástupce procesní strany (procesní nástupce).

Současná úprava změny stran v případě singulární sukcese se jeví jako velmi problematická. I když po diskusi, vedené v domácí procesualistice především v 90. letech min. století, zvítězil názor, podle kterého singulární sukcese nemůže mít bez dalšího za následek nástupnictví procesní, novela č. 30/2000 Sb. zpracovala tento závěr způsobem (§ 107a OSŘ), který nemá v právních řádech států s podobnou právní kulturou obdoby (snad s výjimkou Slovenska, které toto řešení později převzalo).

Největším nedostatkem platné právní úpravy je skutečnost, že otevírá stranám široký prostor ke zneužívajícím procesním jednáním. Děje se tak zejména tam, kdy jedné ze stran hrozí neúspěch v procesu, a proto se pokouší svou účast na něm ukončit a minimalizovat tak své ztráty. Praxe zaznamenává především zneužití úpravy § 107a OSŘ ze strany žalobce s tím cílem, aby se (budoucí) pohledávka žalovaného na náhradu nákladů řízení stala vůči němu nedobytnou (R 46/2012). Ke zneužívajícím postupům však může docházet i na straně žalované, jež např. účelovým převodem věci nebo práva na třetí osobu může přivodit změnu pasivní věcné legitimace, a tím i neúspěch žalobce v řízení.

Jako další nedostatek stávající právní úpravy lze jmenovat nevyjasněný vztah ustanovení § 107a OSŘ k institutu záměny účastníků podle § 92 odst. 2 OSŘ. Není zřejmé, proč by případy, kdy některá ze stran není v řízení věcně legitimována a do řízení by na její místo měl vstoupit někdo jiný, měly být posuzovány rozdílně podle toho, zda ke ztrátě legitimace došlo již před, nebo až po zahájení sporu.

Konečně lze vyslovit pochybnosti ohledně „dvoufázovosti“ posouzení, zda ke změně věcné legitimace došlo. Při rozhodování podle § 107a OSŘ totiž soud pouze zkoumá, zda nastala skutečnost, která může mít za následek právní nástupnictví. Skutečnost, zda k sukcesi skutečně došlo, se zkoumá až v rámci posouzení uplatněného nároku. V praxi se tak nelze vyhnout „schizofrenním“ situacím, kdy soud sice procesní nástupnictví podle § 107a OSŘ usnesením připustí, avšak následně žalobu ve věci samé zamítne s odůvodněním, že k převodu nebo přechodu práva nebo povinnosti nedošlo.

Nelze skrývat pochybnosti ani v tom, zda ustanovení § 107a OSŘ vyhovuje premise, podle které je účastenství ve sporném řízení vymezováno žalobcem pouze formálně (§ 90 OSŘ), bez ohledu na věcnou legitimaci.

Z uvedených důvodů se věcný záměr při úpravě změny strany řízení (procesního nástupnictví) při singulární sukcesi odchyluje od dosavadní právní regulace.

Na rozdíl od současného OSŘ řeší procesní řády v Německu a v Rakousku otázku singulární sukcese tak, že zcizení věci nebo práva, o něž se v řízení jedná, nemá na spor vliv (§ 234 rakouského ZPO, § 265 německého ZPO). Smyslem této právní úpravy je ochrana účastníků původního procesního vztahu (tzv. vázanost stran na sebe); možnost zneužití singulární sukcese je tím minimalizována. Ve sporu tak pokračuje původní účastník s tím, že mu zákon propůjčuje procesní legitimaci umožňující vítězství ve sporu. K tomuto řešení se věcný záměr přiklání.

Je však rovněž možné, aby – souhlasí-li s tím odpůrce strany – do řízení na místo toho, kdo v důsledku singulární sukcese pozbyl věcnou legitimaci, vstoupil jeho právní nástupce. Zájmy původních stran řízení jsou v tomto případě dostatečně chráněny tím, že se změnou účastníka musí vyslovit souhlas.

Toto řešení – jež připomíná úpravu záměny účastníků (§ 92 odst. 2 OSŘ) – se jeví jako vyváženější než současná regulace. Je rovněž třeba uvážit, že v případě, kdy odpůrce neposkytne souhlas se změnou strany, nic nabyvateli práva nebrání, aby do řízení vstoupil jako vedlejší intervenient s postavením nerozlučného společníka ve sporu (srov. bod 25 a též § 20 rakouského ZPO).

Zavedení výjimečné vedlejší intervence je zároveň odpovědí na nutnost úpravy přistoupení účastníka (§ 92 odst. 1 OSŘ). Nesouhlasí-li některá ze stran s přistoupením další osoby do sporu, není vyloučeno, aby tato osoba vstoupila do řízení jako vedlejší intervenient s postavením nerozlučného společníka.

Žádný komentář

Napsat komentář

117. Dokud nebyl spor zahájen, je žalobce oprávněn změnit žalobu, pokud se tím nevyloučí příslušnost procesního soudu. Změnou žaloby je změna i rozšíření petitu nebo změna skutkového stavu. Změnou žaloby není omezení petitu, doplnění petitu o eventuální plnění či o alternativní zmocnění, změnou žaloby nejsou ani doplňky, vysvětlení nebo opravy skutkového stavu. Po zahájení sporu je ke změně žaloby zapotřebí souhlasu žalovaného. Souhlas může být dán i tím, že žalovaný jedná o změněné žalobě, aniž proti změně něco namítá. Soud může změnu žaloby po zahájení sporu připustit i přes nesouhlas žalovaného, pokud se tím řízení neztíží ani neprotáhne. Proti usnesení ve věci změny žaloby není přípustná stížnost.

Co se rozumí změnou žaloby, je ve věcném záměru blíže vymezeno, ovšem nikoli vyčerpávajícím výčtem. Je na soudu, aby v jednotlivém případě věc posoudil.

Žádný komentář

Napsat komentář

118. Žalovaný může po zahájení sporu až do skončení řízení v prvním stupni podat proti žalobci vzájemnou žalobu. Pro vzájemnou žalobu platí shodné požadavky jako pro žalobu. Vzájemnou žalobou lze uplatnit jenom nárok, pro nějž je stanovena shodná věcná příslušnost soudu a který s žalobou uplatněným nárokem skutkově nebo právně souvisí, nebo který se týká předběžné otázky nebo který lze použít k započtení, pokud žalovaný navrhuje, aby mu bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce; jinak soud posuzuje námitku započtení jenom jako obranu proti návrhu. Nejsou-li splněny tyto podmínky, soud vzájemnou žalobu vyloučí k samostatnému projednání.

Institut vzájemné žaloby sleduje především hledisko procesní ekonomie. Z tohoto důvodu se navržené zásady budoucí úpravy snaží lépe než dosavadní § 97 OSŘ vyjádřit požadavek skutkové a právní souvislosti nároku uplatněného žalobou navzájem s nárokem uplatněným (původní) žalobou.

Žádný komentář

Napsat komentář

119. Každá strana může až do konce ústního jednání navrhnout, aby právní vztah nebo právo, které se staly v řízení spornými a na jejichž existenci nebo neexistenci zcela nebo zčásti závisí rozhodnutí o žalobě, byly určeny v rozsudku, který bude o žalobě vynesen, nebo v rozsudku, který mu bude předcházet. Toto ustanovení se nepoužije, může-li se o předmětu nového návrhu jednat jen ve zvláštním řízení, výlučně předepsaném pro věci toho druhu, nebo vadí-li navrženému rozhodnutí předpisy o věcné příslušnosti soudu.

Věcný záměr počítá s navrácením institutu mezitímního určovacího rozsudku do civilního řádu soudního. Blíže k tomu viz bod 250. Pravidlo uvedené na tomto místě upravuje předpoklady, za nichž může žalobce nebo žalovaný mezitímní určovací návrh učinit.

Žádný komentář

Napsat komentář

120. Žalobce může vzít žalobu zpět bez souhlasu žalovaného jenom do začátku ústního jednání. Vzdá-li se zároveň žalobce nároku, může vzít žalobu bez souhlasu žalovaného zpět až do okamžiku vyhlášení rozhodnutí dovolacího soudu. Žalobu lze vzít zpět buď podáním, nebo přednesem u ústního jednání. Je-li k účinnému zpětvzetí zapotřebí souhlasu žalovaného, soud doručí takové podání nebo opis protokolu žalovanému, ledaže žaloba byla vzata zpět při ústním jednání, jemuž byl žalovaný přítomen. Nevyjádří-li žalovaný nesouhlas se zpětvzetím žaloby v konečné lhůtě dvou týdnů od doručení podání nebo opisu protokolu, platí souhlas za udělený, pokud byl žalovaný o tomto následku poučen. Byla-li žaloba vzata zpět, hledí se na ni, jako by nikdy nebyla podána, a řízení je tím skončeno; dosud nepravomocné rozsudky se v rozsahu zpětvzetí ruší. Tyto následky vysloví soud usnesením. Není-li zpětvzetí účinné, vysloví to soud v usnesení, a pokračuje dále v řízení. Byla-li žaloba vzata zpět, lze ji znovu podat jenom tehdy, jestliže se žalobce při jejím zpětvzetí nevzdal nároku, jehož se domáhal.

Možnost zpětvzetí žaloby je maximálně přiblížena nabytí právní moci rozhodnutí, je tedy rozšířena i na třetí stupeň řízení (dovolání). Končí však vyhlášením rozhodnutí. Nově se dále připouští, aby se zpětvzetím žaloby bylo spojeno i vzdání se uplatněného nároku. K vzdání se nároku viz blíže vysvětlivky k rozsudku pro vzdání se nároku (bod 252).

Navržená úprava lépe než ta dosavadní vyjadřuje, že zpětvzetí žaloby je dispozičním úkonem. Skončení řízení je proto spjato se samotným zpětvzetím, a nikoliv až s následným rozhodnutím soudu o zastavení řízení, jako je tomu v platném občanském soudním řádu. Rozhodnutí soudu, které z důvodu právní jistoty následuje jak účinné, tak neúčinné zpětvzetí, má pouze deklaratorní povahu.

Žádný komentář

Napsat komentář

Smír

Základním účelem civilního soudního řízení je sice ochrana porušeného nebo ohroženého práva (resp. ochrana žalovaného před neoprávněným žalobním nárokem), avšak s ohledem na dispoziční zásadu, jakož i s ohledem na hmotněprávní zásadu individuální autonomie, by strany měly mít možnost nahradit tuto ochranu smírem. Jeho význam, individuální i společenský, může být značný. Nejenže stranám a státu ušetří náklady na pokračování v řízení, ale může též, stejně dobře nebo i lépe než rozhodnutí o právu, nastolit mezi stranami právní mír.

Tyto úlohy plní nejen smír uzavřený během řízení, tedy tzv. smír procesní, ale ještě více smír, který řízení předchází, tedy tzv. smír prétorský („soudní smír“ je jejich společným označením). Proto věcný záměr zachovává úpravu obojího smíru, a to jednak zde, na konci pravidel o dispozičních úkonech stran, jednak v samostatném dílu v části páté, vyhrazené zvláštním způsobům řízení.

V úpravě smíru přináší věcný záměr dvě zásadní změny. Opouští jednak schvalování smíru, jednak právní moc smíru.

Požadavek schválení smíru byl do našeho právního řádu zaveden v roce 1950 jakožto výsledek „správného chápání dispozičního práva stran“ (důvodová zpráva k OSŘ 1950 ve sněmovním tisku č. 510 pro období 1948 až 1952), což znamenalo do té doby neznámou kontrolu dispozičních úkonů v zájmu jejich souladu se zákonem, tehdy značně kogentním, a se zájmem společnosti. Takové pojetí dnes neobstojí a byli si toho vědomi již tvůrci tzv. velké novely OSŘ z roku 1991: „Podle dosavadního o. s. ř. soud prakticky dozíral nad úkony účastníků, jimiž disponovali s nárokem či s řízením (§ 95, 96, 99, 207, 208, 222). Tak schvaloval z hlediska zájmů společnosti změnu a rozšíření žaloby, omezení a zpětvzetí žaloby, soudní smíry, zpětvzetí odvolání, zpětvzetí žaloby v odvolacím řízení. Tento stav je neúnosný; úkolem soudu je rozhodovat a nikoli dělat poručníka účastníkům v jejich majetkových záležitostech, s nimiž jinak mohou mimo soud svobodně disponovat“ (důvodová zpráva k zákonu č. 519/1991 Sb.).

Smír má dvojí povahu. Strany jím jednak utvářejí své hmotněprávní poměry, jednak nakládají s řízením – vyjadřují vůli jej skončit. Proti schvalování smíru hovoří zásady, které na smír v této jeho dvojí povaze působí, tedy hmotněprávní zásada individuální autonomie a procesní zásada dispoziční. Z druhé přitom vyplývá, že řízení by mělo skončit již dispozicí stran, aniž by k tomu bylo třeba ingerence soudu v podobě procesního konstitutivního rozhodnutí (ze stejného důvodu upouští věcný záměr i od konstitutivního zastavení řízení v případě zpětvzetí žaloby). Ingerence soudu do dispozice stran má být výjimečná a deklaratorní a jako takovou ji věcný záměr upravuje v bodu 123.

Opuštění právní moci smíru je inspirováno rakouským a německým přístupem a odůvodněno především tím, že právní mocí jsou pojmově nadány vrchnostenské akty, nikoliv jednání soukromých subjektů; odchylky od tohoto konceptu působí potíže (což se ukazuje např. i u právní moci rozhodčích nálezů). Nelze přitom uvažovat, že by smír mohl být zaštítěn autoritou soudu. Soud se totiž nemůže zaručit za to, že smír není neplatný, neboť o něm po jeho uzavření nevede řízení, v němž by případná neplatnost mohla vyjít najevo. To hovoří nikoliv pro právní moc smíru, ale naopak pro možnost smír kdykoliv zpochybnit námitkou neplatnosti, tak jako jí mohou být kdykoliv zpochybněna jiná hmotněprávní jednání. Ostatně strany tuto námitku při uzavírání smíru jistě vyloučit nezamýšlí.

Výhody právní moci smíru jsou přitom zanedbatelné, protože právní moc by mohla být spojena jen s nárokem vyplývajícím ze smíru, nikoli s nárokem původním, smírem nahrazeným. O něm se totiž nikdo, ani soud, ani strany, nevyslovil. Na jeho nové uplatnění lze proto reagovat toliko hmotněprávní námitkou rei transactae.

Smír má být nicméně vykonatelný. Strany jím sledují nejen ukončení řízení a nahrazení původního hmotněprávního poměru, ale chtějí mít po ruce i exekuční titul, aby později nemusely vést další řízení. Konstrukce vykonatelnosti bez právní moci, zastávaná např. rovněž v rakouském právu, přitom není nijak neobvyklá ani v tuzemské úpravě (srov. jiné tradiční instituty, jako notářský zápis se svolením k vykonatelnosti nebo nepopřenou přihlášku pohledávky do insolvenčního řízení). Lze říci, že jde o kompromis mezi praktickými potřebami a právem na soudní ochranu. Stát sice přiznává vykonatelnost právnímu aktu, jehož správnost nemůže zaručit, zachovává však stranám možnost právní akt později zpochybnit.

121. Strany mohou spor kdykoliv v průběhu řízení vyřídit smírem, nebrání-li tomu povaha věci. Mohou tak učinit i s výhradou odvolání smíru ve stanovené lhůtě.

Úvodní pravidlo dává stranám možnost ukončit spor smírem. Obecná formulace připouští uzavření smíru kdykoliv během řízení, tedy i během řízení dovolacího (bude-li dovolání, jak je navrhováno, odkládat právní moc).

Z dosavadní úpravy se přebírá výslovné vyloučení smíru v případech, kdy mu brání povaha věci. Nejde o případy specifické individuálními okolnostmi, nýbrž o případy určitého typu (nakládání se statky, s nimiž nakládat nelze, nebo nahrazování tzv. pravých konstitutivních rozhodnutí). Na případy, v nichž smír sice obecně uzavřít lze, avšak individuální okolnosti jej staví do „rozporu s právními předpisy“, míří podmínka stanovená v jednom z dalších pravidel.

V praxi používaný podmíněný smír se připouští výslovně, neboť procesní úkony podmíněné dodatečným souhlasem či neodvoláním jsou obecně vyloučené.

Žádný komentář

Napsat komentář

122. Soud se má o smírné vyřízení sporu pokusit vždy, když se to jeví jako účelné. Za tím účelem probere věc se stranami po skutkové i právní stránce. Ústní jednání může soud za účelem vyjednávání o smíru odročit jen na co nejkratší dobu.

Další pravidla ukládají soudu, aby se o smír pokusil. Stranám to věcný záměr ukládá v bodu 128 a navíc počítá s tím, že strany budou k uzavření smíru motivovány úpravou odměny advokáta a soudního poplatku. Věcný záměr ovšem neukládá soudu pokus o smír tak naléhavě, jako to činí současný OSŘ, když stanoví, že soud o smír „usiluje“ (§ 99 odst. 1 druhá věta) nebo dokonce „usiluje především“ (§ 100 odst. 1 druhá věta). Tím spíše nevolí cestu obligatorního pokusu o smír na začátku řízení, upraveného nyní v § 278 německého ZPO, nebo obligatorního smírčího řízení konaného před stanovenými orgány podle § 197 švýcarského ZPO. Soudy jsou totiž podle čl. 90 Ústavy povolány „především k tomu, aby poskytovaly ochranu právům“, nikoliv k tomu, aby usilovaly „především“ o smír a rozhodnutí o právu se vyhýbaly. Přehnaný důraz zákona na smír může v lepším případě protahovat řízení, v horším svádět soudce k bezohlednému vnucování něčeho, co má jen málo společného se svobodnou vůlí stran a jen malou cenu pro ochranu právního a sociálního řádu. Věcnému záměru je tedy bližší rezervovanější přístup § 204 odst. 1 rakouského ZPO (u nás dříve § 204 odst. 1 CŘS), podle nějž se soud o smírné vyřízení pokusit „může“ [i tak v Rakousku připadá jeden smír na méně než dva rozsudky; dle referátu předneseného Ass. – Prof. Dr. Gerhardem Sariou dne 23. 3. v Brně na konferenci Český civilní řád soudní pro třetí milénium (zpráva o ní vyšla v Právních rozhledech, 2017, č. 9)].

Povinnost probrat věc při pokusu o smír se stranami (po skutkové i právní stránce) souvisí s povinností materiálního vedení řízení, upravené na jiném místě věcného záměru (viz bod 156 a násl.). Ze zásady nestrannosti přitom vyplývá, že soud při jejím plnění nesmí stranám radit, jaké mohou uplatnit nároky nebo námitky.

Ve shodě s určitým zmírněním důrazu na smír, jakož i se zásadou rychlosti řízení, a po vzoru § 200 odst. 3 vládního návrhu CŘS 1937 usměrňuje věcný záměr soudce při odročování jednání za účelem mimosoudního vyjednávání. Vidina smíru nesmí vést k podstatným průtahům. Chtějí-li strany opravdu o smíru mimo soud jednat, mají tak učinit rychle a efektivně. Jinak mají ovšem možnost navrhnout klid řízení; viz bod 77.

2 komentáře
  1. Nedává žádný rozumný smysl omezovat možnost odročit jednání za účelem vyjednávání o smíru. Každý případ je jedinečný a jedineční jsou především účastníci a jejich advokáti. Někdy se dá smírného řešení dosáhnout za týden, jindy za měsíc. Nejlepší řešení je to stávající, tedy možnost soudu poskytnout lhůtu podle aktuálních okolností a stavu řízení – a také ji v případě potřeby prodlužovat. Klid řízení alias přerušení řízení podle § 110 o.s.ř. se dnes navrhuje v naprostém minimu případů. Je to příliš hrubý nástroj a praxe jde zkrátka jinudy. Budeme do toho účastníky nutit, když už to v tom krásném novém předpisu máme? Proč? Aby měly nejvyšší soudy o čem psát? Opakuji, praxe toto nechce. Lidé toto nechtějí. Stávající řešení funguje a co funguje, není třeba „opravovat“. Něco jiného je, když jeden účastník stále navrhuje odročení jednání za účelem smíru, ale druhá strana už jednat nechce. Pokud za těchto okolností soud stále odročuje, tak se už nejspíš dopouští průtahů. Ale když mají obě strany vůli jednat, neházejme jim ani soudu _žádné_ klacky pod nohy. Což souvisí s dalším bodem, tedy dle mého názoru naprosto pomýleným tvrzením, že soudy mají poskytovat ochranu právům, a proto soudy nemají především usilovat o smír. Autor zde naprosto opomíjí tu skutečnost, že vedení soudního řízení stojí strany spoustu peněz, času a energie, a na jeho konci je v prvním stupni rozsudek, proti kterému je přípustné odvolání, a jak jsem vyrozuměl, do budoucna i dovolání jako řádný opravný prostředek. I přes veškeré mechanismy k urychlení řízení (které povětšinou zvyšují riziko toho, že rozhodnutí bude sice rychlé, ale ne věcně správné) je uzavření smíru formou usnesení, proti němuž není odvolání přípustné, mnohem, ale mnohem rychlejší než se soudit meritorně. A podle smíru se v drtivé většině případů plní včas, mj. proto, že plnění není povinné straně autoritativně vnuceno rozsudkem, ale dohodla se na něm, svolila k němu. Dobře, za žalovaných sto tisíc dostane žalobce podle smíru třeba šedesát pět. Ale dostane je TEĎ a v noci může klidně spát. Autor se na řízení vůbec nedívá z pohledu účastníků. Účastníci se nechtějí soudit. Opakuji, protože je to důležité: Účastníci se nechtějí soudit. Nechtějí chodit na jednání, nechtějí poslouchat svědky a znalce, nechtějí psát podání nebo za ně platit advokátům a už vůbec nechtějí pomáhat vytvářet judikaturu vyšších soudů. Bohužel neřídka přicházejí k jednání už natolik zpracovaní systémem, že se do značné míry smířili s tím, že je čeká drahé martyrium. Prvotním úkolem soudu – a úkolem dle mého názoru zcela zásadním – je vysvělit jim, že to není jediné nutné řešení jejich praktického životního problému. A taky že ten praktický životní problém nemá jen rovinu právní, ale i lidskou. Smír, tedy dohoda, zakopává mezi stranami válečnou sekyru. Umožňuje _oběma_ stranám od soudu odejít důstojně. A v neposlední řadě poskytuje možnost, že v budoucnu spolu strany opět vstoupí v mezilidský a snad i právní styk. Autoritativní rozhodnutí soudu tohle nezajistí. Je samozřejmě úkolem soudce, aby se a) ve věci perfektně orientoval a dokázal vyložit stranám všechny výše uvedené aspekty a procesní vyhlídky při pokračování ve sporu, b) aby si neulehčoval práci tím, že jednu ze stran přitlačí ke zdi a k uzavření smíru ji donutí, ale ta toho za den či dva začne trpce litovat. Nicméně jsem skutečně pevně přesvědčen o tom, že soud má _především_ usilovat o smíření mezi stranami. Jinak je to ono slavné fiat iustitia, pereat mundus. Na jednoho človíčka nalepímu nálepku žalobce, na druhého žalovaný, posadíme je hezky proti sobě jako správné nepřátele a pak je podle našich krásných nablýskaných pravidel necháme boxovat, i když oni sami o to pranic nestojí. Díky, ne.




    1



    0
  2. Nevím, jestli je toto vhodné psát do CŘS, ale v řadě zemí soudy jen nečekají pasivně, jak se strany dohodnou, ale nabízejí jim služby profesionálních mediátorů a facilitátorů. Náklady na tuto službu se dělí mezi strany a stát, což je výhodné pro všechny: Zaplatit schopného a úspěšného mediátora je pro stát mnohem lepší, než financovat rozvleklý soudní spor v několika instancích.




    0



    0

Napsat komentář

123. Uzavřou-li strany smír, soud jej na návrh zapíše do protokolu a usnesením vysloví, že řízení je skončeno. Pokud obsahuje povinnost k plnění, je smír vykonatelný v exekuci. Jestliže je však smír podle hmotného práva zdánlivý nebo neplatný a k neplatnosti se má přihlížet i bez návrhu, soud vysloví, že řízení skončeno není, a v řízení pokračuje.

Jak uvedeno výše, z dispoziční zásady vyplývá, že spor má skončit již účinkem dispozičního úkonu, tedy v tomto případě účinkem smíru. Věcný záměr proto upouští od schvalování smíru a vrací se k tradičnímu zaprotokolování smíru (tak zejména v Rakousku a Německu, ale i v Polsku). Navíc však – obdobně jako v případě zpětvzetí žaloby – přidává deklaratorní rozhodnutí o skončení řízení, čímž sleduje dva cíle. Prvním je ochrana právní jistoty – soud postaví na jisto, zda a v jakém rozsahu řízení smírem skutečně skončilo. Druhým cílem je omezení možnosti zpochybnit účinnost smíru, tedy také právní jistota. Kdyby strany neměly možnost zpochybnit účinnost smíru stížností proti rozhodnutí o skončení řízení, případně žalobami směřujícími k obnovení řízení, musely by mít po ruce návrh na pokračování v řízení, který by však těžko mohl být omezen lhůtou a zvláštními podmínkami stanovenými pro uvedené prostředky (což je řešení rakouské).

Důvodem neúčinnosti přitom mohou být jak vady procesní (např. uzavření smíru před vyloučeným soudcem, před mezinárodně nepříslušným soudem, v řízení, jemuž brání překážka rei iudicatae, nebo řádně nezastoupenou stranou), tak vady hmotněprávní (např. uzavření smíru v omylu nebo pod bezprávnou výhrůžkou, v rozporu se zákonem nebo dobrými mravy). Smír má totiž dvojí povahu a věcný záměr vychází z toho, že k tomu, aby ukončil spor, musí splňovat požadavky nejen procesní, nýbrž i hmotněprávní. Lze totiž předpokládat, že smírem podle hmotného práva neplatným strany spor ukončit nezamýšlí.

Je-li smír neúčinný, měl by soud deklarovat, že řízení neskončilo, a v řízení pokračovat. Toto „negativní“ rozhodnutí má učinit jednak v zájmu právní jistoty, jednak proto, aby strany měly možnost dosáhnout nápravy, domnívají-li se, že smírem spor vyřídily. Výslovně se přitom toto rozhodnutí soudu ukládá jen pro případ hmotněprávních vad. Soud je má sice učinit i v případě vad procesních, avšak to plyne již z obecných pravidel. Připomínat to zde by navíc nemělo smysl, protože těžko nastane situace, že soud nechá strany uzavřít smír a přitom si bude uvědomovat jeho procesní vady.

Vydá-li soud přes neúčinnost smíru rozhodnutí „pozitivní“, mají strany výše zmíněné prostředky nápravy. Ty se však uplatní hlavně pro případ procesních vad. Hmotněprávní vady lze jimi postihnout velmi omezeně. Jejich plné posouzení je možné jedině cestou práva, tedy na základě žaloby nebo námitky, což reflektuje následující pravidlo.

Z důvodů uvedených na začátku se smíru se přiznává vykonatelnost, avšak nikoli právní moc.

Žádný komentář

Napsat komentář

124. Zaprotokolování smíru a rozhodnutí, že řízení bylo smírem skončeno, není na překážku tomu, aby byl smír v jiném řízení posouzen z hlediska hmotného práva. Bude-li v jiném řízení určeno, že je neplatný, může kterákoliv ze stran původně rozhodujícímu soudu navrhnout, aby v řízení pokračoval.

Věcný záměr nepřebírá zvláštní, tříletou lhůtou omezenou, procesní žalobu na zrušení smíru z důvodu jeho hmotněprávní neplatnosti (§ 99 odst. 3 OSŘ), jelikož vychází z toho, že hmotněprávní vady smíru by mělo být možné uplatnit stejně jako hmotněprávní vady jiného právního jednání (se stejným se má nakládat stejně). Nelze tu tedy vyloučit prostředky a lhůty hmotného práva (srov., co k tomu říká Hora, V. Československé civilní právo procesní. Díl II. Řízení před soudy prvé stolice. 3. vydání. Praha : Nákladem vlastním, 1932, s. 419), takže zpochybnit smír by mělo být možné v jakémkoliv řízení, a to jak žalobou, tak námitkou. Umožňuje to přitom opuštění právní moci smíru.

Budou-li hmotněprávní vady uplatněny úspěšně, otevírá se prostor pro pokračování v původním řízení a rozhodnutí o původním, dosud vlastně nevyřízeném nároku. To však návrh z důvodu právní jistoty umožňuje jen v případě, že závěr o neplatnosti smíru, učiněný v jiném řízení, bude přímo vyjádřen ve výroku rozsudku, tedy když bude „určena neplatnost smíru“ (což je řešení rakouské, viz Gitschthaler, E. in Rechberger, W. H. Kommentar zur ZPO. 3. vydání. Wien – New York : Springer, 2006, §§ 204-206, marg. č. 8). V souladu se zásadou dispoziční se přitom nechává na stranách, aby pokračování původního řízení navrhly, tak jako se na nich nechává podání stížnosti, žaloby pro zmatečnost nebo žaloby na obnovu řízení.

Žádný komentář

Napsat komentář

Oddíl 2 Přípravný rok

Věcný záměr na rozdíl od dosavadní úpravy neužívá termínu „příprava jednání“. To, co se přípravou jednání podle dosavadní úpravy rozumí, upravuje v souvislosti s žalobou, vyjádřením k žalobě a s přípravným rokem. Tím nemá být vyjádřeno, že by na přípravu ústního projednání sporu nebylo třeba klást v budoucí úpravě důraz. Naopak: věcný záměr vychází z toho, že bez dobré přípravy nemůže následovat důkladné a přitom rychlé projednání věci.

Historicky platí, že jak OSŘ 1950, tak OSŘ v původním znění přípravu ústního projednání věci podceňoval a svým způsobem deformoval (srov. Macur, J. Príprava pojednavania. Socialistické súdnictvo, 1966, s. 289). Důsledky toho vidíme v některých řízeních dodnes; fakticky se nekoná žádná řádná příprava a první jednání ve věci je často jen jakýmsi „zahřívacím kolem“.

Současný zákonodárce se to sice snažil poměrně důrazně změnit, dospěl ovšem k opačnému extrému, tj. že úlohu přípravy jednání přecenil, že na ní naložil příliš mnoho. Tak § 114a odst. 1 OSŘ sice správně uvádí, že cílem přípravy jednání je zajištění toho, aby věc byla projednána a rozhodnuta zpravidla při jediném jednání, avšak na tomto jediném jednání stranám neponechává dostatečný prostor k rozvinutí sporu (srov. § 118b odst. 1 OSŘ).

Věcný záměr uvedeným neduhům čelí tím, že soudu zásadně ukládá, aby doručil žalobu žalovanému a vyzval jej k vyjádření se k žalobě (viz bod 113), a dále tím, že předpokládá konání obligatorního přípravného roku, který předchází ústnímu jednání. Takto upravená důkladná příprava je podmínkou pro to, aby se soud při ústním jednání mohl zabývat především dokazováním sporných skutečností.

Je ovšem zřejmé, že vyjádřením k žalobě ani přípravným rokem se řízení nezačíná. Při tvorbě zákona je proto nutné řešit nejprve otázku, co vše by výzvě k vyjádření se k žalobě adresované žalovanému, resp. nařízení přípravného roku mělo předcházet. Jedná se zejména o vyřešení těchto tematických okruhů:

  1. odstranění vad žaloby (viz bod 42 a 112); bezvadná žaloba je prvním předpokladem efektivní přípravy ústního projednání sporu. Je třeba klást důraz především na projednatelnost žaloby (tj. na dostatečné, nikoliv však nutně úplné vymezení skutkového základu žaloby na straně jedné, a materiálně vykonatelného žalobního návrhu na straně druhé);
  2. zkoumání podmínek řízení (bod 112); zvláště těch, jejichž splnění lze posoudit zpravidla již na základě samotné žaloby (pravomoc, věcná příslušnost, procesní subjektivita, apod.). Jinak samozřejmě platí, že ke splnění procesních podmínek je třeba přihlížet kdykoliv za řízení (bod 65). Bezprostředně po dojití žaloby by však soud měl zkoumání procesních podmínek věnovat zvláštní pozornost;
  3. řešení poplatkových a souvisejících otázek.

Nejsou-li uvedené otázky zodpovězeny, není dán prostor ani pro vyjádření se k žalobě, ani pro přípravný rok.

Se shora popsaným počátečním stadiem řízení má přípravný rok společné, že v jeho rámci soud postupuje z úřední povinnosti, tj. činí procesní úkony i bez návrhu. Řečeno jinak, ve fázi přípravného roku se významně uplatňuje úřední postup soudu.

Stejně jako zahajovací fáze řízení je i přípravný rok neveřejný. Z toho zároveň vyplývá, že přípravný rok není součástí (první částí) ústního jednání; tím se navrhovaná úprava liší od úpravy rakouské (srov. § 258 odst. 1 rakouského ZPO). Není však vyloučeno, aby ústní jednání na přípravný rok plynule navazovalo.

Vlastním účelem přípravného roku je zjistit, zda a − případně − které skutečnosti jsou mezi stranami sporné. Za tím účelem mohou strany v rámci přípravného roku tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhovat k nim důkazy. Výsledkem přípravného roku by pak mělo být vytvoření plánu ústního jednání. Tím má být zajištěno faktické naplnění požadavku, aby soud ve sporu rozhodl na jediném ústním jednání.

Na druhé straně musí být soudu zajištěn dostatečný prostor k tomu, aby při přípravném roku mohlo dojít k odstranění nedostatků týkajících se podmínek řízení, které v předchozím průběhu řízení nevyšly najevo (místní příslušnost, překážka litispendence, res iudicata apod.).

V rámci styku se stranami při přípravném roku by měl soud vést strany ke smírnému řešení věci (viz bod 122).

Věcný záměr stranám nebrání, aby na základě výsledků přípravného roku využily služeb mediátora.

125. Ústnímu jednání předchází přípravný rok. V jednoduchých případech není nutno přípravný rok výjimečně konat.

Přípravný rok předchází ústnímu jednání. Věcný záměr vychází z toho, že konání přípravného roku je pravidlem; přípravný rok není nutno konat pouze výjimečně, a to v jednoduchých případech. Není samozřejmě vyloučeno, aby na přípravný rok plynule navazovalo ústní jednání.

K přípravnému roku v nepatrných věcech viz bod 303.

2 komentáře

Napsat komentář

126. Přípravný rok je neveřejný.

Navrhovaná úprava zdůrazňuje neveřejnost a neformálnost přípravného roku. Je na soudu, aby zvolil nejvhodnější postup přípravného roku. Pořadí uvedené v následujícím pravidle pro něj není závazné.

1 komentáře

Napsat komentář

127. Přípravný rok slouží k: a) objasnění, zda jsou splněny procesní podmínky, a případně přijetí opatření k odstranění jejich nedostatku; b) doplnění rozhodných skutkových tvrzení a důkazních návrhů; c) tomu, aby soud se stranami probral věc po skutkové i právní stránce; d) pokusu o smír mezi stranami; e) tomu, nedojde-li k uzavření smíru, aby soud se stranami probral další průběh řízení a aby na základě toho stanovil plán ústního jednání. V něm také přesně označí, o kterých skutečnostech a jakými důkazními prostředky má být důkaz podán.

Navrhovaná úprava přípravného roku klade na soud – oproti dosavadnímu stavu – zvýšené nároky. Vychází se z toho, že soudce před nařízením roku řádně prostudoval spis a na věc se připravil i po právní stránce. Jen tímto způsobem může řádně splnit povinnosti vyplývající z materiálního vedení řízení (srov. bod 156 až 158). V této souvislosti má soud se stranami probrat podstatné právní a skutkové otázky týkající se sporu a pokusit se o jeho smírné řešení.

Neskončí-li řízení smírem ve fázi přípravného roku, oznámí soud stranám plán ústního jednání; zejména uvede, které rozhodné skutečnosti jsou mezi stranami sporné a které důkazní návrhy budou k jejich zjištění provedeny, popřípadě uvede, které důkazy provede i bez návrhu stran.

1 komentáře

Napsat komentář

128. Strany dbají toho, aby na přípravném roku byly probrány veškeré sporné skutečnosti a aby byly navrženy veškeré možnosti smírného řešení sporu. Za tím účelem je strana povinna informovat svého zástupce o podstatných skutkových otázkách týkajících se věci a o možnostech smírného řešení.

Rovněž stranám se ukládá, aby přípravnému roku věnovaly náležitou pozornost. Vyžaduje se, aby se strany dokázaly relevantně vyjádřit ke sporným skutkovým otázkám (s ohledem na vylíčení skutkových okolností v žalobě a ve vyjádření k žalobě) a aby byly schopny navrhnout důkazy k prokázání vlastní skutkové verze. Zároveň je od nich požadováno, aby, lze-li to po nich žádat, byly připraveny podat návrh smírného řešení věci.

1 komentáře

Napsat komentář

129. Vyzve-li soud stranu, aby se vyjádřila o určitém návrhu, který se dotýká postupu a vedení řízení, může připojit doložku, že nevyjádří-li se strana v určité lhůtě, bude se předpokládat, že nemá námitky.

Přebírá se praktické pravidlo, jež je obsaženo v současném § 101 odst. 4 OSŘ.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 2 Ústní jednání

Ústní jednání představuje jádro řízení před soudem prvního stupně. Slouží k projednání věci samé, jež sestává především z projednání návrhů procesních stran a jejich skutkových přednesů, dále z dokazování a z hodnocení skutkové a právní stránky věci. Ústní jednání, jak již vyplývá z jeho názvu, je prováděno ústně a zásadně za účasti veřejnosti. Řídí je soud, přičemž toto řízení má dvojí povahu: a) formální a b) materiální. O formálním řízení sporu soudem hovoříme jak co do „vnějšího“ postupu soudu v řízení (např. nařízení jednání, předvolání stran a dalších osob, doručování), tak co do „formy“ ústního jednání (např. zahájení a skončení jednání, udělení slova, provádění důkazů, vyhlašování rozhodnutí). Materiální řízení sporu směřuje k tomu, aby „bylo docíleno co nejpravdivějšího a nejúplnějšího skutkového podkladu sporu“ (Hora, V. Československé civilní právo procesní. Díl II. Řízení před soudy prvé stolice. 2. vydání. Praha : Nákladem vlastním, 1929, s. 244).

Podstata materiálního řízení sporu – jež patří k základním pilířům sociální koncepce civilního procesu, z níž věcný záměr vychází – spočívá v důkladném projednání věci po skutkové i právní stránce; nejdůležitějším nástrojem soudu sloužícím k naplnění tohoto cíle je jeho dotazovací a upozorňovací povinnost vůči stranám sporu (srov. § 139 odst. 1 německého ZPO, § 182 rakouského ZPO; srov. body 156 až 158). Výkon dotazovací a upozorňovací činnosti soudem v tomto smyslu nepředstavuje porušení soudcovské neutrality, a nemůže být proto chápán jako protivící se zásadám dispoziční a projednací. Jde při něm především o to, aby byl dostatečně objasněn obsah skutkových přednesů stran a jimi sledovaný cíl soudní ochrany.

Dotazovací a upozorňovací činnost soudu tak spočívá především ve snaze o včasný, úplný a pravdivý přednes rozhodných skutečností procesními stranami, v doplnění nejasných nebo neurčitých údajů v jejich návrzích, v označení důkazních prostředků apod. Ve svém důsledku napomáhá zavedení dotazovací a upozorňovací povinnosti soudu též tomu, aby nedocházelo k vydávání překvapivých rozhodnutí. Není vyloučeno, aby se dotazovací činnost soudu uplatňovala i tam, kde existuje povinné zastoupení advokátem.

Pokud jde o rychlost projednání věci, uplatní se zásada, že věc má být rozhodnuta při jediném jednání (viz bod 138). Je zřejmé, že naplnění tohoto cíle není dosažitelné bez zavedení prvků tzv. koncentrace řízení. Věcný záměr však nejde dosavadní cestou urychlování řízení, která spočívá především ve stanovení „koncentrační hranice“ (srov. § 118b odst. 1 OSŘ), jež ovšem není zárukou naplnění ideových východisek věcného záměru. Má-li civilní sporné řízení sloužit ochraně skutečných subjektivních práv a oprávněných zájmů účastníků, nemůže soud při zjišťování skutkového stavu postupovat šablonovitě a opomíjet takové pro rozhodnutí významné skutečnosti, jejichž zjištění by rozhodnutí věci neprotahovalo. Věcný záměr proto vychází z úpravy známé z německého (§ 276 ZPO) a rakouského (§ 179 ZPO) práva, která přihlíží jednak k zavinění strany, a jednak právě k tomu, zda opožděný přednes strany může mít za následek značné oddálení rozhodnutí ve věci samé. Navrhuje se proto zavedení koncentrace soudcovské, vázané na tato hlediska.

Jinak věcný záměr zachovává osvědčené prvky dosavadní úpravy a v potřebném rozsahu je obohacuje o pravidla inspirovaná vládním návrhem CŘS 1937, resp. o pravidla známá právní regulaci rakouské či německé.

130. Ústní jednání je veřejné.
1 komentáře

Napsat komentář

131. Veřejnost musí být vyloučena, je-li odůvodněna obava, že veřejným projednáním věci by byla ohrožena mravnost, veřejný pořádek, tajnost utajovaných skutečností nebo že by veřejnosti jednání bylo zneužito k rušení jednání nebo znesnadnění zjištění skutkového stavu projednávané věci.
Žádný komentář

Napsat komentář

132. Veřejnost může být na návrh jedné ze stran vyloučena, má-li na tom strana důležitý zájem.
Žádný komentář

Napsat komentář

133. Byla-li veřejnost vyloučena, může soud na návrh strany povolit, aby vedle jejího zmocněnce byli přítomni i nejvýše dva její důvěrníci.
2 komentáře

Napsat komentář

134. Soud rozhodne o vyloučení veřejnosti po celé ústní jednání nebo jen pro jeho část. Rozsudek však musí být vyhlášen vždy veřejně.

Věcný záměr pod marginální rubrikou „Veřejnost ústního jednání“ výslovně stanoví, že ústní jednání je veřejné; veřejnost může být z ústního jednání vyloučena pouze výjimečně. Nadále se rozlišuje mezi obligatorním a fakultativním vyloučením veřejnosti; zachovává se rovněž možnost účasti důvěrníků na ústním jednání, z něhož byla veřejnost vyloučena. Obligatorní vyloučení veřejnosti z důvodu „tajnosti utajovaných skutečností“ je dáno platnou právní úpravou (srov. zákon č. 412/2005 Sb.).

Na rozdíl od současné úpravy se v souvislosti s vyslovením zásady veřejnosti systematicky správně upravuje i pravidlo, že rozsudek musí být vždy vyhlášen veřejně (srov. § 156 odst. 1 OSŘ).

Žádný komentář

Napsat komentář

135. Ústní jednání řídí soudce.
Žádný komentář

Napsat komentář

136. Soudce zahajuje, řídí a končí ústní jednání, uděluje a odnímá slovo, provádí dokazování a vyhlašuje rozhodnutí. V senátních věcech náleží stejná oprávnění předsedovi senátu.
Žádný komentář

Napsat komentář

137. Soudce dbá, aby ústní jednání probíhalo důstojně, nerušeně a bez průtahů. Přitom pečuje o to, aby věc byla projednána po skutkové i právní stránce úplně a aby rozhodnutí nebylo pro strany překvapivé.
Žádný komentář

Napsat komentář

138. Spolu se stanovením roku k ústnímu jednání je soudce povinen učinit veškerá opatření, kterých je třeba, aby věc mohla být vyřízena na jediném ústním jednání. Takovým opatřením je zejména příkaz straně, aby oznámila jména a bydliště svědků navržených k výslechu nebo předložila listiny navržené jako důkazní prostředky, či vyžádání sdělení o skutečnostech významných pro rozhodnutí od třetích osob.
1 komentáře

Napsat komentář

139. V senátních věcech může předseda senátu jednotlivými úkony při řízení ústního jednání pověřit jiného člena senátu.
2 komentáře
  1. K čemu je pak předseda? Takový paragraf přímo vybízí, aby konzervoval jmenované předsedy senátu až do smrti, přestože již nejsou schopni ani vést jednání soudu. Oni pak nemohou odejít do penze, protože by se asi stali sociálně vyloučenými osobami. Jejich důchod je dle současné metodiky výrazně nižší než plat soudce, který vykonává funkci předsedy senátu.




    0



    0

Napsat komentář

140. Nesouhlasí-li strana nebo jiná na řízení zúčastněná osoba s opatřením, jež předseda senátu nebo pověřený člen senátu učinil při ústním jednání, rozhodne o něm senát. Senátu přísluší rozhodovat též o přípustnosti otázky předsedy nebo jiného člena senátu.

Co do řízení ústního jednání vychází věcný záměr z respektu k platné úpravě. Oproti současnému stavu se však zdůrazňuje odpovědnost soudu za to, že věc bude vyřízena na jediném ústním jednání (srov. bod 138). Demonstrativně se též vypočítávají opatření, jimiž tohoto cíle může být dosaženo. Věcný záměr rovněž řeší otázku postupu v případě, kdy se strana domáhá vyslovení nepřípustnosti otázky předsedy senátu nebo jeho člena.

1 komentáře

Napsat komentář

141. Jednání před soudem probíhá ústně.
Žádný komentář

Napsat komentář

142. Po vyvolání věci vyzve soudce žalobce, aby přednesl žalobu, a žalovaného, aby se k žalobě vyjádřil. Není-li strana přítomna, obsah jejího návrhu ve věci samé sdělí soudce.
Žádný komentář

Napsat komentář

143. Listiny, kterých se strany v přednesech dovolávají, lze předčítat, jen nejsou-li soudu známy nebo jde-li o jejich doslovné znění
1 komentáře

Napsat komentář

144. Při rozhodování soud přihlíží k obsahu písemných podání jen potud, pokud byl jejich obsah přednesen ústně. Je-li protistraně obsah písemného podání znám, postačí na něj odkázat.
2 komentáře
  1. Je povinností soudu a minimálním standardem při vedení řízení, aby byla podání jednotlivých stran zaslána protistraně a bylo jí umožněno se s nimi seznámit. Písemná podání by tedy měla být zohledněna vždy.

    Pokud ustanovení směřuje k neblahé praxi „zakládání“ písemných podání přímo na jednání nebo těsně před ním, lze jej na takové případy stanovením vhodných lhůt zúžit (např. jej uplatnit jen na podání doručená méně než týden před jednáním).




    4



    0
  2. Z tohoto paragrafu plyne, že soud nebere v potaz předložené důkazy spolu se žalobním návrhem. To odporuje principu zkoumání materiální pravdy. O výsledku bude rozhodnuto během prvního jednání a protistraně nebude dán časový prostor k posouzení důkazů předložených při nařízeném jednání soudu ve věci žalobcem. Tedy jednání bude rychlé, ale výsledek bude pochybný.




    0



    1

Napsat komentář

145. Po přednesech stran sdělí soudce výsledky přípravného roku a sdělí plán ústního jednání.
1 komentáře

Napsat komentář

146. Další průběh ústního jednání určuje soudce podle okolností věci.

Věcný záměr důsledně uplatňuje zásadu ústnosti. Oproti dosavadní úpravě výslovně stanoví, že soud přihlíží k obsahu písemných podání jen potud, pokud byl jejich obsah přednesen ústně (bod 144). Tím má být eliminován stav, kdy soud při rozhodování bere v úvahu skutečnosti, s nimiž neměl odpůrce strany možnost se seznámit a vyjádřit se k nim. Pravidlo však není na překážku tomu, aby strana na již učiněná a odpůrci známá podání pouze odkázala.

V souvislosti s přípravným rokem operuje úprava ústního jednání s tím, že soud na úvod ústního jednání stranám sdělí definitivní podobu plánu ústního jednání; ten se s ohledem na vývoj procesních stanovisek stran (a na změny ve skutkovém stavu) může lišit od plánu oznámeného na konci přípravného roku (viz bod 127). Plán má povahu usnesení o úpravě vedení řízení, a proto připouští možnost pružné změny.

Zdůrazněna je zásada arbitrárního pořádku (bod 146), která je v současné úpravě – především v důsledku nevhodně zvoleného způsobu koncentrace řízení (srov. § 118b odst. 1 OSŘ) – podstatně oslabena.

1 komentáře
  1. Jak dojemné. Soud bude brát v potaz jen listiny sice přiložené k žalobnímu návrhu, ale i ústně zopakované žalobcem při jednání soudu. Tedy s písemnými důkazy se strana žalovaná nemusela mít možnost seznámit, ale pokud je žalobce při jednání opět přečetl a může jít i o rozsáhlé dokumenty, tak pouze z čteného textu je žalovaný dostatečně informován o důkazech. Kde je však časový interval pro stranu žalovanou k prozkoumání těchto důkazů? Může jít o nevěrohodné důkazy a to nelze jejich přečtením odhalit.




    0



    0

Napsat komentář

147. Každá ze stran je povinna uvést skutkové přednesy, o něž opírá svůj návrh, úplně, určitě a pravdivě, nabídnout důkazní prostředky ke svým tvrzením, určitě se vyjádřit ke skutkovým přednesům protistrany a k jí nabídnutým důkazním prostředkům.
Žádný komentář

Napsat komentář

148. Každá ze stran je povinna své skutkové přednesy a návrhy důkazů učinit včas tak, aby věc mohla být projednána a rozhodnuta co nejrychleji.

Smyslem povinnosti pravdivosti je, aby strany řízení včas, úplně a pravdivě uvedly veškeré skutečnosti rozhodné pro věc a aby k jejich prokázání včas navrhly důkazy. Rakouská nauka a praxe v této souvislosti hovoří o též povinnosti k řádnému vedení řízení (Prozessförderungspflicht). Navrhovanou úpravou se mj. vytváří prostor pro pravidlo následující (bod 150), jež se týká prekluze opožděných skutkových přednesů a návrhů důkazů. Porušení povinnosti pravdivosti však může vést též k rozhodnutí o separaci nákladů řízení či k dalším nepříznivým následkům, ať již v podobě uložení pořádkového trestu (srov. bod 151 týkající se advokáta), nebo dokonce ke vzniku povinnosti k náhradě škody. Věcný záměr se v tomto směru přimyká k rakouské úpravě (srov. § 178 ZPO), a to v bodu 148 i svou dikcí („co nejrychleji“, srov. § 178 odst. 2 rakouského ZPO).

Žádný komentář

Napsat komentář

149. Až do skončení ústního jednání mohou strany přednášet nová skutková tvrzení a navrhovat provedení nových důkazních prostředků, jež se týkají projednávané věci.
Žádný komentář

Napsat komentář

150. I bez návrhu může soud rozhodnout, že nový skutkový přednes nebo důkazní návrh nepřipustí, jestliže navzdory probrání věci po skutkové a právní stránce (bod 157) jej strana z hrubé nedbalosti neuvedla již dříve a jestliže by se jeho připuštěním rozhodnutí věci značně zdrželo.
1 komentáře

Napsat komentář

151. Dopustí-li se opožděného přednesu nebo důkazního návrhu advokát z hrubé nedbalosti, může mu být nadto uložen pořádkový trest.

Stávající právní úprava koncentrace řízení se v praxi ukázala jako neživotná; o tom svědčí v první řadě skutečnost, že je obcházena dokonce ze strany soudů (např. tím, že soud úmyslně neposkytne stranám poučení o koncentraci řízení podle § 118b odst. 1 OSŘ, srov. též R 98/2013). Jednotná „koncentrační hranice“, jež v mnoha případech představuje zábranu úplnému a spravedlivému projednání věci, se proto opouští. Po vzoru rakouské úpravy se nově vychází z toho, že prekludována jsou pouze ta skutková tvrzení a důkazní návrhy, které strana učinila opožděně z hrubé nedbalosti a (kumulativně) jejichž připuštěním by se projednávání věci značně protáhlo. Advokátu může soud za jeho zaviněně opožděný procesní úkon uložit pořádkový trest. K pořádkovým trestům viz bod 64.

1 komentáře
  1. Re: koncentrace řízení … je obcházena dokonce ze strany soudů …
    ne jenom to, soudci používají §118 na to, jak právo spekulativně obejít, ne jak právo hledat.

    Městský soud v Praze zneužívá §118b k popřetí důkazů provedených v druhém jednání tím, že označí námitky předložené v prvním jednání za neurčité a neprojednatelné – i když se předtím sám rozhodl je projednat.
    V odvolacím řízeni je Vrchní soud v Praze schopen říct, že, cituji „ve vztahu k obsahu námitek soud nemůže poskytovat poučení podle §118a OSŘ“ – i když právě to je obsahem §118a, přímo to soudci přikazuje.

    Není problém v zákonech, ale v jejich realizaci.
    Jestli samotní soudci zneužívají zákon a nikdo nemá odvahu s tím něco dělat, navrhuji upustit od všech zákonů, protože „se ukázali jako neživotné“.




    4



    0

Napsat komentář

152. Každá strana má právo klást přítomné protistraně nebo jejímu zástupci prostřednictvím soudce nebo s jeho souhlasem otázky, jež se týkají projednávané věci, včetně toho, zda má k dispozici listiny či jiné důkazní prostředky, jež mohou sloužit k vedení sporu.
Žádný komentář

Napsat komentář

153. Odmítne-li předseda senátu otázku strany jako nepřípustnou nebo odpírá-li protistrana přípustnost některé otázky, může strana navrhnout, aby o přípustnosti otázky rozhodl senát.

Po vzoru § 184 rakouského ZPO (resp. § 180 vládního návrhu CŘS 1937) přebírá věcný záměr též úpravu práva strany klást přítomné protistraně otázky, jež se týkají projednávané věci a slouží k objasnění skutkového stavu.

Žádný komentář

Napsat komentář

154. Strana není oprávněna vytýkat vadu řízení, která jí je nebo musí být známa, jestliže se dala do dalšího projednávání věci. To se netýká vad, k nimž soud přihlíží i bez návrhu.
Žádný komentář

Napsat komentář

155. Nelze-li výtce vyhovět při ústním jednání, je třeba ji uvést v protokolu. Nastala-li vada mimo ústní jednání, je nutno ji vytknout podáním nebo přednést při nejbližším ústním jednání dříve, než se strana dá do dalšího projednávání věci

Věcný záměr přebírá po vzoru § 192 vládního návrhu CŘS 1937 (srov. též § 196 rakouského ZPO) úpravu výtky procesních vad, která v současné úpravě chybí. Výtka týká se porušení těch procesních předpisů, jež nemají přímý vztah k meritu věci: např. porušení ustanovení o doručování, nesprávné poučení svědka apod. Nevyužije-li strana zaviněně svého práva vytýkat vadu, nemůže soud k vadě – nejde-li o vadu zmatečnostní – přihlížet ani v řízení o opravném prostředku. Opomenutím výtky tak dochází k její prekluzi. Z toho je patrné, že účelem ustanovení je jednak zvýšení odpovědnosti stran za průběh řízení, jednak snaha o rychlejší projednání věci.

Žádný komentář

Napsat komentář

156. Soudce vede strany dotazováním a potřebnými upozorněními k tomu, aby učinily veškeré skutkové přednesy potřebné pro rozhodnutí věci, aby již učiněná neúplná skutková tvrzení doplnily, aby navrhly důkazní prostředky potřebné k prokázání svých tvrzení nebo aby důkazní návrhy doplnily a aby vůbec poskytly veškerá vysvětlení nutná k tomu, aby skutkový základ věci byl pravdivě zjištěn.
Žádný komentář

Napsat komentář

157. Za tímto účelem, je-li to potřebné, probere soudce se stranami věc po skutkové i právní stránce.
Žádný komentář

Napsat komentář

158. Soudce dbá zároveň o to, aby ústní jednání nebylo rozvláčné a aby nebylo protahováno projednáváním skutečností, jež nejsou pro rozhodnutí věci podstatné.
Žádný komentář

Napsat komentář

159. V senátní věci mohou vedle předsedy senátu dotazovací povinnost plnit i ostatní členové senátu.
Žádný komentář

Napsat komentář

160. Aby soudce mohl řádně splnit povinnosti uvedené v bodech 156 až 158, může zejména: a) vyzvat strany, aby se k jednání dostavily osobně; b) nařídit straně, aby předložila listiny či jiné důkazní prostředky, které má k dispozici a kterých se sama strana nebo protistrana dovolávala; c) opatřit další listiny či jiné důkazní prostředky, jsou-li k dispozici; d) nařídit ohledání věci, ustanovit znalce a předvolat svědky, jejichž výslech lze podle průběhu řízení očekávat.

V uvedeném ustanovení se zrcadlí tzv. modifikované pojetí projednací zásady, jak je známo rakousko-německému modelu procesní úpravy. Civilní sporné řízení předpokládá aktivního soudce s dobrou znalostí jak právních předpisů, tak i procesního spisu, jenž prostřednictvím vhodně kladených otázek a upozornění vede strany k tomu, aby učinily veškerá pro rozhodnutí podstatná skutková tvrzení a označily k jejich prokázání důkazy; účelem je, aby rozhodnutí vycházelo z pravdivě a úplně zjištěného skutkového stavu. Vedle skutkových otázek probírá soud se stranami rovněž právní stránku věci. Úprava nahrazuje dosavadní pojetí poučovací povinnosti podle § 118a OSŘ, jež se v uvedeném světle jeví jako nedostatečné. Pravidlo pod bodem 160 pak uvádí demonstrativní výčet opatření, za jejichž přispění může soud dotazovací a upozorňovací činnost řádně plnit.

Žádný komentář

Napsat komentář

161. Při rozhodování o odročení ústního jednání se použije bod 51.
Žádný komentář

Napsat komentář

162. Nebyl-li den konání dalšího ústního jednání předem sdělen, musí být strany k němu předvolány alespoň pět dnů předem
Žádný komentář

Napsat komentář

163. Došlo-li ke změně v obsazení soudu, soudce na počátku dalšího ústního jednání sdělí obsah přednesů a provedených důkazů. S přihlédnutím ke stanoviskům stran rozhodne, zda je nezbytné některé z již provedených důkazů zopakovat.

Co do odročení jednání vychází věcný záměr z dosavadní úpravy (§ 119 OSŘ). Zdůrazněn zůstává předpoklad existence důležitého důvodu pro odročení jednání, jakož i nutnost jeho výslovného sdělení.

Žádný komentář

Napsat komentář

164. Soudce prohlásí ústní jednání za skončené, pokládá-li věc za úplně probranou a zralou k rozhodnutí.
Žádný komentář

Napsat komentář

165. Před skončením ústního jednání soudce poučí strany o tom, že rozhodné skutečnosti a důkazní návrhy musí být uvedeny do skončení ústního jednání; později lze skutečnosti nebo důkazní návrhy uplatnit jen za podmínek uvedených v úpravě odvolání.
Žádný komentář

Napsat komentář

166. Soudce strany zároveň vyzve, aby se vyjádřily k provedenému dokazování a ke skutkové a právní stránce věci a aby učinily závěrečné návrhy, včetně případného návrhu na vyslovení přípustnosti odvolání.

Úprava skončení jednání v podstatě odpovídá současné regulaci. V bodu 166 se s ohledem na logiku věci stanoví, že se strana před skončením ústního jednání vyjádří nejprve k dokazování a ke skutkové a právní stránce věci, a až následně učiní závěrečný návrh, resp. návrh na vyslovení přípustnosti odvolání.

K přípustnosti odvolání viz bod 306. Z vysvětlivek tam uvedených vyplývá, že o přípustnosti odvolání by pochopitelně soud prvního stupně rozhodoval jenom v případě, že bude přijata varianta č. 1, a nadto pouze tehdy, pokud by hodnota předmětu sporu byla nižší než určitá částka [bod 306 písm. b)]. V případě varianty 2 nepřipadá rozhodování o přípustnosti odvolání vůbec v úvahu, stejně jako u varianty 1 písm. a).

K zákazu novot v odvolacím řízení viz bod 311.

Žádný komentář

Napsat komentář

167. Soudce dbá o to, aby při ústním jednání byl zachován pořádek. Projevy pochvaly a nesouhlasu jsou zakázány.
Žádný komentář

Napsat komentář

168. Kdo ruší jednání, ačkoliv byl již napomenut, může být z ústního jednání vykázán.
Žádný komentář

Napsat komentář

169. Stranu může soudce z ústního jednání vykázat až poté, co jí tím pohrozil a poučil ji o následcích takového opatření.
Žádný komentář

Napsat komentář

170. Byla-li strana vykázána, postupuje se tak, jako by se z ústního jednání vzdálila dobrovolně.
Žádný komentář

Napsat komentář

171. Tomu, kdo se při ústním jednání chová hrubě neslušně či urážlivě, může soudce uložit pořádkový trest.
Žádný komentář

Napsat komentář

172. Pokračuje-li zmocněnec strany přes uložení pořádkového trestu ve svém nenáležitém chování nebo protiví-li se opatřením soudce daným k zachování pořádku, může být strana vyzvána, aby si zvolila zmocněnce jiného. Dojde-li z toho důvodu k odročení ústního jednání, stihnou náklady zmařeného roku provinilého zmocněnce. Je-li provinilcem advokát, lze případ předat ke kárnému řízení příslušnému orgánu.
Žádný komentář

Napsat komentář

173. Usnesení vydaná za účelem udržení pořádku jsou ihned vykonatelná. Stížnost proti nim není přípustná.

Věcný záměr zavádí po vzoru § 193 až § 199 vládního návrhu CŘS 1937 – oproti dosavadní úpravě – podrobnější pravidla udržování pořádku při ústním jednání.

Žádný komentář

Napsat komentář

Díl 3 Dokazování
Oddíl 1 Všeobecná ustanovení o dokazování

V této části by měl civilní řád soudní obsáhnout pravidla, která jsou společná pro dokazování jednotlivými dále upravenými důkazními prostředky. Svou povahou mezi obsah obecných pravidel patří:

  • Předmět dokazování, tj. pozitivní i negativní vymezení toho, které skutečnosti vyžadují důkaz, a které naopak nikoliv. V to je zapotřebí počítat také soudní doznání.
  • Vázanost soudu skutkovými zjištěními učiněnými v trestním řízení.
  • Postup při dokazování, tj.
  • důkazní návrhy
  • obstarávání důkazních prostředků
  • provádění důkazů
  • hodnocení důkazů (a s ním související otázka míry důkazu)
  • Důkazní břemeno a vyvratitelné zákonné domněnky.

Pro tyto otázky by měla platit následující pravidla:

174. Předmětem dokazování jsou stranami tvrzené skutečnosti, které jsou pro právní posouzení věci významné a jsou mezi stranami sporné. Předmětem dokazování mohou být rovněž zkušenostní poznatky.

Úvodní pravidlo vymezuje pozitivně předmět dokazování. Předmětem dokazování jsou vždy skutečnosti, nikoliv právní normy (s výjimkou cizího práva). V civilním sporném řízení je v souladu se zásadou projednací na stranách, aby rozhodné skutečnosti uvedly do řízení; soud nemůže provádět dokazování ke skutečnostem, které žádná ze stran nepřednesla. Tím se však nebrání tomu, aby soud založil rozsudek také na skutečnostech, jež žádná ze stran netvrdila, ale které jinak vyšly v řízení najevo, např. ze spontánní svědecké výpovědi.

Nikoliv všechna skutková tvrzení jsou předmětem dokazování. Podání důkazu vyžadují jenom ta z nich, která zůstala sporná, tj. nebyla doznána nebo se na ně nehledí, jako by byla doznána (viz dále pod bodem 175 a násl.), a která jsou zároveň právně významná pro právní posouzení věci. Právně významné jsou takové skutečnosti, které odpovídají znakům skutkové podstaty právní normy, jež má být aplikována. Žalobce musí rozhodné skutečnosti odůvodňující jeho nárok uvést v žalobě; neučiní-li tak ani přes výzvu soudu, bude jeho žaloba bez dalšího zamítnuta, neboť soud by jí pro neúplnost rozhodných skutkových tvrzení nemohl vyhovět, ani kdyby byla prokázána pravdivost skutkových tvrzení v žalobě uvedených. Podobně pokud se žalovaný neomezuje jenom na popírání, ale uplatňuje námitky, musí úplně uvést skutečnosti rozhodné pro posouzení námitek. Obdobně to platí pro protinámitky atd. To vše pokrývá obecná formulace bodu 174.

Skutečnostmi jsou také obecné zkušenostní poznatky z nejrůznějších oblastí lidského života, vědy či techniky, které soud využívá při hodnocení důkazů. I ony mohou být předmětem dokazování, pokud nejsou obecně známé, a nespadají tedy pod pravidlo vyjádřené v bodu 178. D. Leipold ve svém příspěvku předneseném na sympoziu Nový český civilní řád soudní pro třetí milénium, konaném v Brně ve dnech 22. až 23. března 2017 (Leipold, D. Beweisbedürftigkeit, Beweismaβ und Beweislast im Zivilprozeβ, s. 1), považuje za účelné, aby při vymezení předmětu dokazování byly vedle skutečností uvedeny právě také obecné zkušenostní poznatky. V tomto směru je pravidlo vyjádřené v bod 174 doplněno. Pochopitelně ohledně nich bude mnohem častěji než u skutkových tvrzení stran platit, že mají povahu skutečností obecně známých, a proto nebudou předmětem dokazování.

Pozitivní vymezení předmětu dokazování v bodu 174 je dále doplněno o další pravidla, z nichž vyplývá, kdy není důkazu zapotřebí.

Žádný komentář

Napsat komentář

175. Skutečnosti stranou tvrzené nepotřebují důkazu, pokud byly protistranou v průběhu řízení výslovně doznány. Soudní doznání může strana odvolat pouze tehdy, pokud prokáže, že doznání neodpovídá pravdě. V takovém případě soudní doznání pozbývá účinnosti.

Současný občanský soudní řád zcela postrádá úpravu soudního doznání; nevšímá si jeho významu pro vymezení předmětu dokazování (skutková tvrzení, která byla doznána protistranou, nevyžadují důkazu), ani předpokladů jeho účinného odvolání (doznání je nepravdivé). Praxe tak mnohdy tápe, jak má hodnotit chování strany nezatížené důkazním břemenem, která nejprve některá skutková tvrzení jejího odpůrce označí za nesporná, ale posléze své doznání odvolá a naopak tvrzení protistrany popře. Vzhledem k absenci pravidel pro takovou situaci nezbývá, než změnu stanoviska strany posoudit v rámci volného hodnocení důkazů. Tento stav však patrně není příliš uspokojivý, neboť hodnocení důkazů je věcí vnitřního přesvědčení soudce; v zájmu předvídatelnosti předpokladů a následků, jakož i v zájmu rovnosti je však vhodnější upravit doznání a jeho odvolání normativně, a nenechávat je jenom na volné úvaze soudu při hodnocení důkazů. Z tohoto důvodu se v bodu 175 formuluje soudní doznání podobně jako v § 288 německého ZPO, v § 266 rakouského ZPO nebo v § 265 vládního návrhu CŘS 1937. Soudní doznání má dva zásadní účinky: za prvé, doznané skutečnosti nevyžadují důkazu, za druhé, odvolání doznání je možné jenom za úzce vymezených podmínek.

Rakouské procesní právo zná také mimosoudní doznání a doznání učiněné mlčky. Mimosoudní doznání má stejné účinky jako doznání soudní. Rozdíl je v tom, že u mimosoudního doznání je nutno jeho existenci a obsah nejprve dokázat. Mimosoudním doznáním je nejenom takové, které bylo učiněno mimo jakékoliv řízení, ale lze za něj považovat rovněž doznání učiněné v jiném řízení, ať již civilním, trestním, či dalším. Tzv. mlčky učiněné doznání, ať již soudní nebo mimosoudní, je představováno kupř. situací, kdy žalovaný tvrzení žalobce výslovně nedoznal, avšak za základ svých přednesů využije žalobcova tvrzení, nebo uvádí taková tvrzení, která jsou s v souladu s přednesy žalobce. Věcný záměr mimosoudnímu doznání nepřiznává stejné postavení jako doznání soudnímu. Fakt, že strana mimo proces něco doznala, může mít pro závěr soudu o skutkovém stavu samozřejmě podstatný význam, ale neznamená, že by taková skutečnost neměla být dokazována. Mlčky učiněné doznání zase zatěžuje řízení – již ve fázi vymezování předmětu dokazování – složitým posuzováním toho, zda skutečně lze z chování strany usuzovat na to, že přednesy odpůrce uznává, či nikoliv. Z tohoto důvodu věcný záměr počítá pouze s výslovným soudním doznáním.

Žádný komentář

Napsat komentář

176. Důkazu nepotřebují ani skutečnosti, které nebyly protistranou popřeny, ledaže z jejích ostatních vyjádření vyplývá úmysl je popřít.

Především vzhledem k vázanosti strany doznáním se výslovné doznání vyskytuje podle zahraničních zkušeností spíše zřídka. Častěji nastává situace, kdy podstatná část právně rozhodných skutečností zůstane nepopřena (Leipold, D. Beweisbedürftigkeit, Beweismaβ und Beweislast im Zivilprozeβ, s. 2). Německá úprava tuto situaci řeší v § 138 odst. 3 německého ZPO, jenž nepopřené skutečnosti považuje za doznané. Tato formulace se však považuje za zavádějící, neboť jí má být vyjádřeno pouze to, že nepopřené skutečnosti nebudou předmětem dokazování, a nikoliv také to, že by s nimi měly být spojeny stejné účinky jako s výslovným soudním doznáním. Proto shora uvedené pravidlo v zájmu zamezení podobným nedorozuměním výslovně stanovuje, že předmětem dokazování nejsou (vedle skutečností doznaných; viz předchozí bod) také skutečnosti výslovně nepopřené. Nepopřené skutečnosti se tedy staví na roveň skutečnostem doznaným, a nejsou proto předmětem dokazování. Výjimkou je situace, kdy je z přednesu strany zřejmé, že obsahově určité skutečnosti popírá, ačkoliv to neuvádí výslovně.

Na základě tohoto přístupu se přednesy stran rozdělí pouze do dvou kategorií: na skutečnosti doznané nebo nepopřené, a na skutečnosti popřené (výslovně nebo obsahově); první skupina nevyžaduje podání důkazu, druhá naopak ano.

Mezi doznanými a nepopřenými skutečnostmi není rozdíl z hlediska potřeby důkazu. Rozdíl spočívá v tom, že doznáním je strana vázána a může je odvolat jenom za shora stanovených předpokladů. Naproti tomu nepopřené skutečnosti může strana i dodatečně popřít, pokud jí v tom nebrání předpisy o prekluzivních lhůtách omezujících přednesy stran.

Žádný komentář

Napsat komentář

177. Vychází-li z dosavadních výsledků jednání nebo dokazování zcela jasně najevo, že skutečnost ve sporu stranou doznaná je nepravdivá, není soud tímto doznáním vázán. Doznání nemá účinky ani tehdy, je-li opak doznané skutečnosti obecně známý nebo soudu známý z jeho úřední činnosti. Obdobně to platí i pro skutečnosti, které nebyly protistranou popřeny.

Skutkový základ rozsudku ve sporném řízení ovládaném projednací zásadou spočívá nejen na skutečnostech zjištěných procesním dokazováním, ale také na skutečnostech doznaných a nepopřených. Zatímco součástí procesního dokazování je volné hodnocení toho, zda skutkové tvrzení strany je pravdivé, či nikoliv, skutečnosti doznané a nepopřené předmětem dokazování ani volného hodnocení soudem nejsou. Přesto však může z ostatního dokazování vyjít jednoznačně najevo, že doznání je nepravdivé, popř. to může být soudu známo z jeho úřední činnosti apod. Jedním z rozdílů liberálního a sociálního pojetí civilního procesu je postoj k takovému nepravdivému doznání. V liberálním pojetí se preferuje volnost stran, které mohou „nakládat“ prostřednictvím nepravdivého doznání skutkovým stavem, v sociální koncepci se naopak upřednostňuje pravdivé zjištění skutkového stavu, a proto není soudce takovým doznáním vázán. Věcný záměr, jenž spočívá na sociální koncepci civilního procesu, vychází z pojetí uvedeného na druhém místě. Nepravdivým doznáním není soudce vázán; není proto nucen položit takové doznané skutečnosti za základ svého rozsudku, a neplatí pro něj ani zákaz dokazování takových skutečností.

Žádný komentář

Napsat komentář

178. Důkazu nepotřebují skutečnosti obecně známé ani skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti. K těmto skutečnostem soud přihlíží, i když je strany nepřednesly; musí však na ně strany při ústním jednání upozornit.

V zájmu pravdivého a úplného objasnění skutkového stavu se modifikuje projednací zásada v tom směru, že soud může za základ svého rozhodnutí položit také skutečnosti obecně známé nebo známé z jeho úřední činnosti, i když je strany neučinily součástí svých přednesů. S ohledem na požadavek předvídatelnosti však musí soud strany na tyto skutečnosti upozornit a dát jim příležitost vyjádřit se k nim, popř. je učinit předmětem dokazování, mají-li za to, že takto získané poznatky soudu neodpovídají pravdě.

Žádný komentář

Napsat komentář

179. Důkazu nepotřebují ani právní předpisy a mezinárodní smlouvy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky, ve Sbírce mezinárodních smluv a v Úředním věstníku Evropské unie.

Znění současného § 121 OSŘ, jež výslovně dopadá pouze na Sbírku zákonů České republiky, je zcela zjevně příliš úzké. Zásada „soud zná právo“ nepochybně dopadá i na mezinárodní smlouvy publikované ve Sbírce mezinárodních smluv, nebo na evropské právo uveřejňované v Úředním věstníku Evropské unie, stejně jako na právní předpisy, které byly publikovány v dřívějších oficiálních sbírkách československých. Účelem navrženého pravidla není výčet všech možných sbírek, ale vyjádření toho, že objektivní právo není předmětem dokazování. Otázku zjišťování a používání cizího práva upravuje § 23 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém.

Žádný komentář

Napsat komentář

180. Závisí-li rozhodnutí soudu na tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je soud vázán obsahem výroku pravomocného odsuzujícího rozsudku trestního soudu. To neplatí, pokud strana neměla možnost být v trestním řízení slyšena.

Navržené pravidlo upravuje teoreticky složitou a prakticky velmi významnou otázku vázanosti civilního soudu výrokem pravomocného odsuzujícího trestního rozsudku. Typicky se tyto situace vyskytují, rozhoduje-li soud v civilním řízení o náhradě škody způsobené trestným činem; pak musí převzít z taktového trestního rozsudku skutková zjištění ohledně např. zaviněného protiprávního jednání, vzniku škody a příčinné souvislosti, a nesmí již v civilním řízení tyto skutečnosti znovu zjišťovat. Tato vázanost může platit pouze ve vztahu k těm osobám, které vystupovaly v trestním řízení (I. ÚS 1424/09, II. ÚS 46/10), nikoliv vůči třetím osobám, které v tomto řízení nevystupovaly, a neměly proto možnost tato skutková zjištění ovlivnit (např. zaměstnavatel žalovaný o náhradu škody, kterou způsobil jeho zaměstnanec pravomocně odsouzený v trestním řízení). Tyto subjektivní meze vázanosti soudu skutkovými zjištěními vyjádřenými v pravomocném odsuzujícím rozsudku vyjadřuje výslovně poslední věta navrženého pravidla.

Byla rovněž zvažována varianta, zda vůbec má být vázanost civilního soudu trestními rozsudky upravena. Např. německý ZPO takové ustanovení postrádá, a nikdy jej ani neměl; v rakouském ZPO sice § 268 tuto otázku upravoval („Závisí-li rozhodnutí na důkazu a přičítání trestného činu, jest soudce vázán obsahem pravoplatného odsuzujícího nálezu vydaného o tom trestním soudem.“), ovšem v roce 1990 bylo toto ustanovení zrušeno jako protiústavní (právě pro jeho nepřijatelně široké subjektivní dopady, které dle mínění rakouského Ústavního soudu nebylo možno překlenout ani ústavně konformní interpretací). Důsledkem absence pravidla o vázanosti civilního soudu pravomocným odsuzujícím trestním rozsudkem je v německé procesualistice přijímaný závěr, že soudce zásadně takovým rozsudkem vázán není. Proto soud v civilním řízení může provádět dokazování ke stejným okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení, a není vyloučeno, aby dospěl k odlišným zjištěním. To lze chápat na jednu stranu nejen jako projev nezávislosti soudce, ale také jako promítnutí zásady přímosti a zásady volného hodnocení důkazů. Na straně druhé je tato situace také předmětem kritiky, neboť dvojité objasňování případu a dvojité hodnocení skutečností a důkazů zvyšuje zátěž soudu i všech zúčastněných osob, a přináší riziko vzájemně si odporujících rozsudků (např. v trestním řízení bude shledán obžalovaný vinným a odsouzen, v civilním řízení bude naopak žaloba o náhradu škody zamítnuta). Viz Jauernig, O. Zivilprozessrecht. 29. vydání. München : C. H. Beck, 2007, s. 12.

Nastíněnou kritiku lze považovat za oprávněnou. Z tohoto důvodu se věcný záměr přiklání k tomu, že vázanost civilního soudu pravomocným odsuzujícím trestním rozsudkem by měla být výslovně stanovena. V tomto směru navazuje navržené pravidlo na § 135 odst. 1 OSŘ, byť s upřesněním uvedeným v poslední větě.

Nelze však následovat § 135 OSŘ, pokud jde o jeho ostatní části:

Současný § 135 odst. 1 OSŘ nakládá zcela stejně jako s pravomocným odsuzujícím rozsudkem také s rozhodnutími správních orgánů o spáchání přestupku nebo jiného správního deliktu a o osobě jejich pachatele. Taková úprava je však krajně pochybná, neboť správnost skutkových zjištění je v těchto řízeních garantována na daleko nižší úrovni než v civilním soudním řízení. Krom toho je rovněž neslučitelné s principem dělby moci a nezávislosti soudu a soudce (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy), má-li být civilní soud vázán rozhodnutím správního orgánu, tj. je-li soudu zakázáno, aby prováděl dokazování k okolnostem, na nichž stojí závěr správního orgánu o spáchání přestupku či jiného správního deliktu a o osobě pachatele. Z těchto důvodů je nutno s těmito rozhodnutími nakládat stejně jako s jakýmikoliv jinými rozhodnutími správních orgánů; k tomu viz dále.

Ustanovení § 135 odst. 1 OSŘ konečně upravuje vázanost soudu rozhodnutím o osobním stavu; důsledkem toho opět je, že si civilní soud takovou otázku nesmí posuzovat jako předběžnou. Obsahově proti tomu nelze nic namítat; je však zbytečné takové pravidlo převzít i do budoucího civilního řádu soudního. Zákaz předběžného posuzování této otázky plyne z konstitutivní povahy statusových rozhodnutí: dokud soud nerozhodl, nemohl být právní vztah založen, změněn ani zrušen. Vázanost statusovými rozhodnutími se podává z ustanovení o právní moci; závaznost statusových rozsudků vůči všem respektuje nejen civilní právo procesní (nyní § 27 ZŘS), ale také správní řád (viz jeho § 73 odst. 2).

V § 135 odst. 2 OSŘ je obsaženo ustanovení, které rakouský nebo německý civilní řád soudní neobsahují: „Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.“ V prvé větě se dává soudu možnost předběžně posoudit si jiné otázky, než že byl spáchán trestný čin (přestupek či jiný správní delikt) a kdo jej spáchal, a dále statusové otázky, přestože by o nich „příslušelo“ rozhodnout jinému orgánu. Z omezení tohoto pravidla na otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, vyplývá, že nedopadá na předběžné posuzování otázek soukromoprávní povahy. Pravidlo je tedy neúplné, a lze říci, že také nadbytečné. Situace, kdy je soud v civilním řízení oprávněn posoudit si určitou otázku předběžně, a kdy tak učinit nesmí, jednoznačně vyplynou z pravidel stanovených pro fakultativní nebo obligatorní přerušení řízení. Viz bod 70.

Neméně problematická je druhá věta § 135 odst. 2 OSŘ, která dopadá na situaci, kdy již „jiný orgán“ než soud, tj. správní orgán, o předběžné otázce pravomocně rozhodl. Soud má z takového rozhodnutí „vycházet“. Na to, jak se z rozhodnutí „vychází“ a zda je ve „vycházení“ a vázanosti rozhodnutím nějaký rozdíl, existují v literatuře i v judikatuře různé názory [jejich shrnutí viz Lavický, P. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až § 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 672 až 674]. Pokud by budoucí civilní řád soudní obdobné pravidlo neobsáhl, bylo by možno interpretačně dovodit totéž, co zřejmě chce vyjádřit § 135 odst. 2 OSŘ: „vycházení“ není to samé, co závaznost rozhodnutí. Rozhodnutí správního orgánu je veřejnou listinou, a soud bude z jeho obsahu vycházet, nebude-li domněnka jeho pravdivosti – tj. správnosti skutkových zjištění v něm obsažených – vyvrácena. Viz Winterová, A. Prejudiciální otázka v občanskoprávním řízení. Socialistická zákonnost, 1967, s. 96 a 97. Toto pojetí tedy neznamená zákaz dokazování skutkových okolností, na nichž spočívá rozhodnutí správního orgánu, ale pouze ovlivňuje rozdělení důkazního břemena mezi sporné strany.

Žádný komentář

Napsat komentář

181. Byla-li již sporná skutečnost předmětem dokazování v jiném soudním řízení, lze výjimečně z tohoto řízení využít jako důkazní prostředek protokol o jednání nebo písemný znalecký posudek a od nového dokazování upustit, jestliže: a) obě strany se tohoto řízení účastnily a i. ani jedna ze stran nenavrhne výslovně opak, nebo ii. důkazní prostředek již není k dispozici; b) s tím výslovně souhlasí strany, které nebyly na tomto soudním řízení zúčastněny.

Navrhuje se převzít pravidlo, jež bylo do § 281a rakouského ZPO vloženo novelou z roku 1983 a do uvedené podoby ještě změněno novelou z roku 1997. Nutno podotknout, že se tak stalo navzdory námitkám části odborné literatury (k nim viz Rechberger, W. H. in Fasching, H. W. – Konecny, A. Kommentar zu den Zivilprozeβgesetzen. 3. Band. 2. vydání. Wien : Manz, 2004, s. 641–642). Zmíněné ustanovení v zájmu hospodárnosti omezuje zásadu přímosti v subjektivním smyslu (podle níž soudce smí přihlédnout pouze k důkazům, které byly před ním vykonány v průběhu řízení, a pouze tyto důkazy hodnotí) tím, že umožňuje využít výsledků dokazování dosažených v jiném soudním řízení. Ve vztahu k alternativě a. i. se v citovaném komentáři dovozuje, že jí nebyl nijak dotčen princip tzv. materiální přímosti (dokazování by se mělo zásadně provádět těmi důkazními prostředky, které představují bezprostřední pramen poznání skutečnosti, jež je předmětem dokazování). Proto je použití protokolu o jednání nebo znaleckého posudku z dřívějšího řízení nepřípustné v každém případě tehdy, jestliže lze od přímého dokazování očekávat vyšší důkazní sílu. Při zachování tohoto omezujícího interpretačního přístupu lze navržené pravidlo akceptovat. Výjimečnost postupu podle tohoto pravidla ostatně první věta – na rozdíl od rakouské úpravy – výslovně zdůrazňuje.

Žádný komentář

Napsat komentář

182. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazních prostředků provede. Důkazní návrh může odmítnout zejména: a) má-li jím být prokázána skutečnost, která není pro právní posouzení věci významná, b) bylo-li by dokazování nadbytečné, neboť skutečnost, která jím má být prokázána, již podle vnitřního přesvědčení soudu byla prokázána, c) nelze-li mít po pečlivém zvážení všech okolností rozumné pochybnosti o tom, že důkazní návrh má pouze řízení protahovat, a provedení důkazu by způsobilo podstatné průtahy v řízení.

Ustanovení v souladu s ustálenou judikaturou ukládá soudu povinnost rozhodnout o důkazním návrhu, a demonstrativně vypočítává typické situace, kdy důkazní návrh odmítne. Písmeno c) je inspirováno současným zněním § 275 odst. 2 rakouského ZPO.

Žádný komentář

Napsat komentář

183. Soud může výjimečně nařídit důkaz i bez návrhu, jestliže z přednesů stran, z výsledků jiného dokazování nebo z obsahu ústního jednání vychází najevo, že může přispět k objasnění skutkového stavu.

Důležitou součástí materiálního vedení řízení je oprávnění soudce provést důkaz, který žádná ze stran nenavrhla. V tomto ohledu moderní civilní řády soudní modifikují ryzí podobu projednací zásady, která svazovala ruce soudci tím, že jej činila závislým na důkazních návrzích stran, a bránila tak pravdivému a úplnému objasňování skutkového stavu. Obdobné pravidlo obsahuje také § 120 odst. 2 OSŘ, v němž se provedení důkazu ex officio podmiňuje potřebností takového důkazu ke zjištění skutkového stavu a tím, že takový důkaz vyplývá ze spisu. Tuto textaci nelze považovat za zdařilou. Prvá podmínka nedává rozumný smysl, neboť vždy – nejen v případě dokazování, k němuž soud přistupuje z moci svého úřadu – platí, že dokazování bude provedeno jenom tehdy, je-li potřebné k objasnění skutkového stavu. Druhá podmínka odpovídá tomu, co je navrženo, avšak jeví se vhodnějším rozvést situace, z nichž může existence jiného důkazního prostředku vyplynout.

Věcný záměr zároveň zdůrazňuje výjimečnost takového postupu; primární je aktivita stran, soud k dokazování z vlastní iniciativy přistupuje jenom podpůrně. Zejména v advokátských sporech nebude takového postupu mnohdy vůbec zapotřebí, resp. postačí jiné formy materiálního vedení řízení (dotazy, upozornění).

Žádný komentář

Napsat komentář

184. Strany mohou i bez předvolání přivést k ústnímu jednání před rozhodujícím soudem svědky jimi navržené nebo osoby, které chtějí navrhnout za svědky nebo znalce.

Toto pravidlo obsahuje např. rakouský ZPO nebo vládní návrh CŘS 1937, a proto se uvádí i zde. I bez jeho výslovného vyjádření ale zřejmě nelze mít za to, že by to mohlo být jinak.

Žádný komentář

Napsat komentář