176. Důkazu nepotřebují ani skutečnosti, které nebyly protistranou popřeny, ledaže z jejích ostatních vyjádření vyplývá úmysl je popřít.

Především vzhledem k vázanosti strany doznáním se výslovné doznání vyskytuje podle zahraničních zkušeností spíše zřídka. Častěji nastává situace, kdy podstatná část právně rozhodných skutečností zůstane nepopřena (Leipold, D. Beweisbedürftigkeit, Beweismaβ und Beweislast im Zivilprozeβ, s. 2). Německá úprava tuto situaci řeší v § 138 odst. 3 německého ZPO, jenž nepopřené skutečnosti považuje za doznané. Tato formulace se však považuje za zavádějící, neboť jí má být vyjádřeno pouze to, že nepopřené skutečnosti nebudou předmětem dokazování, a nikoliv také to, že by s nimi měly být spojeny stejné účinky jako s výslovným soudním doznáním. Proto shora uvedené pravidlo v zájmu zamezení podobným nedorozuměním výslovně stanovuje, že předmětem dokazování nejsou (vedle skutečností doznaných; viz předchozí bod) také skutečnosti výslovně nepopřené. Nepopřené skutečnosti se tedy staví na roveň skutečnostem doznaným, a nejsou proto předmětem dokazování. Výjimkou je situace, kdy je z přednesu strany zřejmé, že obsahově určité skutečnosti popírá, ačkoliv to neuvádí výslovně.

Na základě tohoto přístupu se přednesy stran rozdělí pouze do dvou kategorií: na skutečnosti doznané nebo nepopřené, a na skutečnosti popřené (výslovně nebo obsahově); první skupina nevyžaduje podání důkazu, druhá naopak ano.

Mezi doznanými a nepopřenými skutečnostmi není rozdíl z hlediska potřeby důkazu. Rozdíl spočívá v tom, že doznáním je strana vázána a může je odvolat jenom za shora stanovených předpokladů. Naproti tomu nepopřené skutečnosti může strana i dodatečně popřít, pokud jí v tom nebrání předpisy o prekluzivních lhůtách omezujících přednesy stran.

Žádný komentář