180. Závisí-li rozhodnutí soudu na tom, zda byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je soud vázán obsahem výroku pravomocného odsuzujícího rozsudku trestního soudu. To neplatí, pokud strana neměla možnost být v trestním řízení slyšena.

Navržené pravidlo upravuje teoreticky složitou a prakticky velmi významnou otázku vázanosti civilního soudu výrokem pravomocného odsuzujícího trestního rozsudku. Typicky se tyto situace vyskytují, rozhoduje-li soud v civilním řízení o náhradě škody způsobené trestným činem; pak musí převzít z taktového trestního rozsudku skutková zjištění ohledně např. zaviněného protiprávního jednání, vzniku škody a příčinné souvislosti, a nesmí již v civilním řízení tyto skutečnosti znovu zjišťovat. Tato vázanost může platit pouze ve vztahu k těm osobám, které vystupovaly v trestním řízení (I. ÚS 1424/09, II. ÚS 46/10), nikoliv vůči třetím osobám, které v tomto řízení nevystupovaly, a neměly proto možnost tato skutková zjištění ovlivnit (např. zaměstnavatel žalovaný o náhradu škody, kterou způsobil jeho zaměstnanec pravomocně odsouzený v trestním řízení). Tyto subjektivní meze vázanosti soudu skutkovými zjištěními vyjádřenými v pravomocném odsuzujícím rozsudku vyjadřuje výslovně poslední věta navrženého pravidla.

Byla rovněž zvažována varianta, zda vůbec má být vázanost civilního soudu trestními rozsudky upravena. Např. německý ZPO takové ustanovení postrádá, a nikdy jej ani neměl; v rakouském ZPO sice § 268 tuto otázku upravoval („Závisí-li rozhodnutí na důkazu a přičítání trestného činu, jest soudce vázán obsahem pravoplatného odsuzujícího nálezu vydaného o tom trestním soudem.“), ovšem v roce 1990 bylo toto ustanovení zrušeno jako protiústavní (právě pro jeho nepřijatelně široké subjektivní dopady, které dle mínění rakouského Ústavního soudu nebylo možno překlenout ani ústavně konformní interpretací). Důsledkem absence pravidla o vázanosti civilního soudu pravomocným odsuzujícím trestním rozsudkem je v německé procesualistice přijímaný závěr, že soudce zásadně takovým rozsudkem vázán není. Proto soud v civilním řízení může provádět dokazování ke stejným okolnostem, které byly zjišťovány v trestním řízení, a není vyloučeno, aby dospěl k odlišným zjištěním. To lze chápat na jednu stranu nejen jako projev nezávislosti soudce, ale také jako promítnutí zásady přímosti a zásady volného hodnocení důkazů. Na straně druhé je tato situace také předmětem kritiky, neboť dvojité objasňování případu a dvojité hodnocení skutečností a důkazů zvyšuje zátěž soudu i všech zúčastněných osob, a přináší riziko vzájemně si odporujících rozsudků (např. v trestním řízení bude shledán obžalovaný vinným a odsouzen, v civilním řízení bude naopak žaloba o náhradu škody zamítnuta). Viz Jauernig, O. Zivilprozessrecht. 29. vydání. München : C. H. Beck, 2007, s. 12.

Nastíněnou kritiku lze považovat za oprávněnou. Z tohoto důvodu se věcný záměr přiklání k tomu, že vázanost civilního soudu pravomocným odsuzujícím trestním rozsudkem by měla být výslovně stanovena. V tomto směru navazuje navržené pravidlo na § 135 odst. 1 OSŘ, byť s upřesněním uvedeným v poslední větě.

Nelze však následovat § 135 OSŘ, pokud jde o jeho ostatní části:

Současný § 135 odst. 1 OSŘ nakládá zcela stejně jako s pravomocným odsuzujícím rozsudkem také s rozhodnutími správních orgánů o spáchání přestupku nebo jiného správního deliktu a o osobě jejich pachatele. Taková úprava je však krajně pochybná, neboť správnost skutkových zjištění je v těchto řízeních garantována na daleko nižší úrovni než v civilním soudním řízení. Krom toho je rovněž neslučitelné s principem dělby moci a nezávislosti soudu a soudce (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy), má-li být civilní soud vázán rozhodnutím správního orgánu, tj. je-li soudu zakázáno, aby prováděl dokazování k okolnostem, na nichž stojí závěr správního orgánu o spáchání přestupku či jiného správního deliktu a o osobě pachatele. Z těchto důvodů je nutno s těmito rozhodnutími nakládat stejně jako s jakýmikoliv jinými rozhodnutími správních orgánů; k tomu viz dále.

Ustanovení § 135 odst. 1 OSŘ konečně upravuje vázanost soudu rozhodnutím o osobním stavu; důsledkem toho opět je, že si civilní soud takovou otázku nesmí posuzovat jako předběžnou. Obsahově proti tomu nelze nic namítat; je však zbytečné takové pravidlo převzít i do budoucího civilního řádu soudního. Zákaz předběžného posuzování této otázky plyne z konstitutivní povahy statusových rozhodnutí: dokud soud nerozhodl, nemohl být právní vztah založen, změněn ani zrušen. Vázanost statusovými rozhodnutími se podává z ustanovení o právní moci; závaznost statusových rozsudků vůči všem respektuje nejen civilní právo procesní (nyní § 27 ZŘS), ale také správní řád (viz jeho § 73 odst. 2).

V § 135 odst. 2 OSŘ je obsaženo ustanovení, které rakouský nebo německý civilní řád soudní neobsahují: „Jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.“ V prvé větě se dává soudu možnost předběžně posoudit si jiné otázky, než že byl spáchán trestný čin (přestupek či jiný správní delikt) a kdo jej spáchal, a dále statusové otázky, přestože by o nich „příslušelo“ rozhodnout jinému orgánu. Z omezení tohoto pravidla na otázky, o nichž přísluší rozhodovat jinému orgánu, vyplývá, že nedopadá na předběžné posuzování otázek soukromoprávní povahy. Pravidlo je tedy neúplné, a lze říci, že také nadbytečné. Situace, kdy je soud v civilním řízení oprávněn posoudit si určitou otázku předběžně, a kdy tak učinit nesmí, jednoznačně vyplynou z pravidel stanovených pro fakultativní nebo obligatorní přerušení řízení. Viz bod 70.

Neméně problematická je druhá věta § 135 odst. 2 OSŘ, která dopadá na situaci, kdy již „jiný orgán“ než soud, tj. správní orgán, o předběžné otázce pravomocně rozhodl. Soud má z takového rozhodnutí „vycházet“. Na to, jak se z rozhodnutí „vychází“ a zda je ve „vycházení“ a vázanosti rozhodnutím nějaký rozdíl, existují v literatuře i v judikatuře různé názory [jejich shrnutí viz Lavický, P. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až § 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 672 až 674]. Pokud by budoucí civilní řád soudní obdobné pravidlo neobsáhl, bylo by možno interpretačně dovodit totéž, co zřejmě chce vyjádřit § 135 odst. 2 OSŘ: „vycházení“ není to samé, co závaznost rozhodnutí. Rozhodnutí správního orgánu je veřejnou listinou, a soud bude z jeho obsahu vycházet, nebude-li domněnka jeho pravdivosti – tj. správnosti skutkových zjištění v něm obsažených – vyvrácena. Viz Winterová, A. Prejudiciální otázka v občanskoprávním řízení. Socialistická zákonnost, 1967, s. 96 a 97. Toto pojetí tedy neznamená zákaz dokazování skutkových okolností, na nichž spočívá rozhodnutí správního orgánu, ale pouze ovlivňuje rozdělení důkazního břemena mezi sporné strany.

Jeden komentář
  1. Z něčeho právně „vycházet“ znamená, že nelze výchozí měnit, lze pouze přihlédnout k odlišným skutečnostem v důsledku odlišného cíle správního a soudního řízení a dále v důsledku v prvním případě správního rozhodnutí o předběžné otázce, v druhém pak již řádného soudního řízení (nikoli u správního soudu). Poněkud nechápu interpretační zmatení soudců ohledně toho, co musí v rozhodnutí o předběžné otázce respektovat a co z toho mohou sami měnit. Předběžná otázka je dílčí, na ní navazující spor je již komplexní. Toto by měli soudci citlivě vnímat a rozlišovat.




    0



    0

Napsat komentář