190. Důkazy hodnotí soudce podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedly strany. Důkaz je podán, nabude-li soudce tímto postupem přesvědčení o pravdivosti skutkového tvrzení.

První věta v podstatě přebírá zásadu volného hodnocení důkazů tak, jak je vyjádřena v § 132 OSŘ. Druhá věta odstraňuje deficit současné úpravy, v níž není vyjádřena tzv. míra důkazu (kdy lze považovat důkaz za úspěšně podaný). K této otázce existují různé teoretické a legislativní přístupy. Věcný záměr se drží standardního středoevropského přístupu, jenž se nespokojuje s pouhou převažující pravděpodobností (ta stačí u osvědčení; viz dále), ale vyžaduje, aby soudce nabyl vnitřního přesvědčení, že skutkové tvrzení je pravdivé. K tomuto přesvědčení dospívá cestou volného hodnocení důkazů, resp. celého řízení, včetně přednesů stran. Jeho přesvědčení nemusí dosáhnout absolutní jistoty; stačí přesvědčení, které vylučuje rozumné pochybnosti (k tomu srov. rozsudek německého Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 1970, sp. zn. III ZR 139/67, v tzv. věci Anastasia). Přesvědčení soudce je objektivizováno požadavkem na to, aby své úvahy uvedl v odůvodnění rozsudku, a aby tyto úvahy nebyly v rozporu s pravidly logického myšlení, přírodními zákony či zkušenostními poznatky.

Žádný komentář