192. Je-li jisto, že straně náleží nárok, avšak důkaz o sporné výši nároku nelze provést vůbec nebo jen s nepoměrnými obtížemi nebo náklady, určí soud výši nároku podle své volné úvahy; za těchto podmínek může odmítnout provést důkaz, který strana navrhla. Je-li v žalobě uplatněno několik nároků, z nichž by ohledně některých, jež zůstávají sporné a jsou v poměru k celku nepatrné, bylo možno zjistit veškeré rozhodné skutečnosti jen s obtížemi nebo náklady, které by nebyly úměrné významu těchto sporných nároků, posoudí jejich existenci a výši soud podle volného uvážení. Chce-li soud takto postupovat bez návrhu, vyzve předtím strany, aby se k tomuto postupu vyjádřily.

Určení výše nároku volnou úvahou soudu upravuje současný občanský soudní řád v § 136 v podobě, která je stručnějším vyjádřením původního znění § 273 CŘS, jenž je v současném znění rakouského ZPO obsažen v prvém odstavci tohoto ustanovení. V roce 1925 bylo toto ustanovení v Rakousku doplněno o druhý odstavec, který volnou úvahu soudce rozšiřuje ze stanovení výše také na stanovení existence nároku, ovšem za předpokladu, že jde o jeden z několika žalobou uplatněných nároků, které jsou co do výše nepatrné, ale dokazování jich se týkající by bylo neúměrně nákladné. Toto ustanovení hodlal převzít také vládní návrh CŘS 1937, jak je zřejmé z jeho § 273 odst. 3. Věcný záměr je vyjadřuje ve třetím odstavci bodu 192.

V roce 2002 byl § 273 odst. 2 rakouského ZPO doplněn o další větu, podle níž to samé (tj. stanovení existence i výše nároku) platí také pro jednotlivé nároky, pokud požadovaná částka nepřevyšuje 1000 Euro. Proti tomuto ustanovení byly v literatuře vznášeny námitky ústavněprávní povahy, mj. proto, že právo na spravedlivý proces nezačíná až od jednoho tisíce Eur a že civilní řízení bez jakéhokoliv dokazování žádnou zárukou práva na spravedlivý proces není. Bez ohledu na to, že toto ustanovení je dosud součástí rakouského civilního řádu soudního, lze uvedené výhrady sdílet a navržené pravidlo nepřevzít. Nic nebrání samozřejmě tomu, aby se postupovalo podle obecného pravidla o nahrazení důkazu výše nároku volnou úvahou soudu, to ale jenom za předpokladu, že samotná existence nároku nebude mezi stranami sporná nebo bude dokazováním zjištěna.

Dále než rakouská úprava jde § 287 odst. 1 německého ZPO, pokud jde o náhradu škody. Volné uvážení soudce se vztahuje nejen k otázce výše škody, ale také k otázce jejího vzniku. Ani toto pojetí se však nenavrhuje převzít.

Žádný komentář