206. Má-li soud pochybnosti o pravosti veřejné listiny, může si i bez návrhu vyžádat vyjádření orgánu veřejné moci nebo osoby, které listinu údajně pořídily, o její pravosti. Pravost soukromé listiny se pokládá za nepopřenou, jestliže strana, proti níž je důkaz veden, opomene prohlášení o její pravosti a úmysl popírat pravost listiny nevychází najevo ani z ostatních jejích prohlášení. Obdobně to platí i tehdy, je-li na listině podpis a opomene-li se strana vyjádřit k jeho pravosti.

Tato pravidla doplňují ustanovení občanského zákoníku o veřejných a soukromých listinách, a to co se týče zjišťování, resp. popírání jejich pravosti. Ohledně pravosti veřejné listiny je uvedena na pravou míru nepřesná formulace dosavadního § 134 OSŘ a § 568 odst. 1 OZ, z nichž nelze rozumně dovozovat, že by z toho, že je ve veřejné listině potvrzena nějaká skutečnost, měla být presumována pravost této listiny. Na pravost veřejné listiny se ve skutečnosti žádná zákonná domněnka nevztahuje; nejjednodušší cesta vedoucí k ověření její pravosti je dotaz u jejího (údajného) vystavitele. U soukromé listiny se rozvádějí důsledky opomenutí protistrany vyjádřit se k pravosti této listiny, resp. k pravosti podpisu na ní.

Jeden komentář
  1. Věta druhá mi přijde nadbytečná. Máme zásadu volného hodnocení důkazu a toto jsou úsudky, které si snad soud může udělat sám. (A neudělá-li si je z nějakého důvodu, který zákon nepředpokládá, pak tím spíše by zde tato věta neměla být.)
    Má-li jít o nějaký „návod“ pro protistranu, jednak asi nic nebrání soudu, aby ji z vlastní iniciativy i bez zákona poučil, jednak podle mě nepotřebujeme zákon na to, aby člověk věděl, že se má ozvat proti falešné listině nebo falešnému podpisu.

Komentáře jsou uzavřeny.