247. Jakmile je věc sama podle výsledků ústního jednání a dokazování zralá ke konečnému rozhodnutí, rozhodne soud rozsudkem (konečný rozsudek).

Současná úprava konečného rozsudku je dosti kusá. Vyslovuje se sice zásada, že „rozsudkem má být rozhodnuto o celé projednávané věci“ (§ 152 odst. 2 věta první OSŘ), nestanoví se však bližší podmínky pro to, kdy se tak má stát. Věcný záměr proto vychází z pravidla (inspirovaného § 392 odst. 1 vládního návrhu CŘS 1937), podle kterého soud rozhodne konečným rozsudkem, jakmile je věc sama podle výsledků jednání a dokazování zralá ke konečnému rozhodnutí. Obdobnou úpravu obsahuje i § 390 odst. 1 rakouského ZPO nebo § 300 německého ZPO. Termín věc „zralá ke konečnému rozhodnutí“ je z tohoto pohledu tradiční a ustálený. Na rozdíl od uvedených zahraničních úprav (a od vládního návrhu CŘS 1937) však věcný záměr zachovává současnou terminologii, pokud jde o výraz „věc sama“. Věcný záměr vychází z toho, že jde o výraz dostatečně vžitý s jasným významem. Starší termín „rozepře“ nadto neodpovídá původnímu německému výrazu (Rechtsstreit); obdobně to platí o termínu „spor“.

Žádný komentář