248. Je-li k rozhodnutí zralá jen část projednávané věci, rozhodne soud rozsudkem nejdříve jen o této části (částečný rozsudek). Soud však částečný rozsudek nevydá, není-li to s ohledem na stav věci účelné.

Vzhledem k tomu, že věcný záměr – na rozdíl od starších zahraničních úprav – vychází z koncepce „procesního nároku“, jenž tvoří předmět řízení, a je tedy „věcí samou“, nepřejímá se bez dalšího dikce obsažená v § 391 odst. 1 rakouského ZPO, resp. v § 301 odst. 1 německého ZPO, která hovoří o „několika nárocích uplatněných v téže žalobě“. Používá se termín „část projednávané věci“, jejž známe z dosavadní úpravy. Částí projednávané věci je třeba rozumět jak část objektivní, vymezenou některým z více uplatněných nároků nebo jeho částí, tak část subjektivní, danou existencí procesního společenství.

Překážkou vydání částečného rozsudku vůči jen některému či některým ze společníků je samozřejmě skutečnost, že jde o společenství nerozlučné. To však není nutné stanovit výslovně, stejně jako pravidlo, že částečný rozsudek nelze vydat, brání-li tomu povaha věci.

Na rozdíl od rakouské úpravy se navrhuje, aby byl soudu zachován prostor pro úvahu, zda částečný rozsudek vydá, či nikoliv. Současná úprava váže vydání částečného rozsudku na „účelnost“ takového postupu, přičemž se přihlíží zejména k zájmu žalobce (srov. důvody R 43/11, v němž se odkazuje na rozhodnutí NS ČSR, Vážný č. 8736). Věcný záměr uvedený předpoklad zachovává a pouze upřesňuje, že se jedná o účelnost s ohledem „na stav věci“.

Žádný komentář