249. Je-li věc sama sporná co do základu i výše, může soud, jestliže je co do základu zralá k rozhodnutí, rozhodnout rozsudkem nejprve jen o tomto základu (mezitímní rozsudek).

Věcný záměr rozlišuje mezi mezitímním rozsudkem o základu věci (bod 249) a mezitímním určovacím rozsudkem (bod 250). Prvně jmenovaný mezitímní rozsudek je možno vydat jen tam, kde lze rozeznávat základ věci a její výši a kde je věc zároveň v obou těchto složkách sporná. Základem věci je podle ustálené judikatury vše, co nelze podřadit pod pojem výše uplatněného nároku (R 44/1996). V souladu se zahraničními úpravami (srov. § 393 odst. 1 rakouského ZPO, § 304 odst. 1 německého ZPO), jakož i s naší předchozí právní úpravou (srov. § 149 odst. 3 OSŘ 1950) nestanoví věcný záměr jako podmínku takového postupu pouhou účelnost. Soudu se ponechává na zvážení, zda uvedeného rozsudku s ohledem na stav konkrétní projednávané věci využije (srov. Rechberger, W. H. – Simotta, D. Zivilprozessrecht. 8. vydání. Wien : MANZ, 2010, s. 485, pozn. č. 34).

Význam mezitímního rozsudku je dán především tím, že jeho právní mocí je pro další řízení vyřešena otázka opodstatněnosti základu projednávané věci, a soud se tak nadále zabývá pouze její výší. Nejčastěji se proto tento druh rozsudku uplatní ve sporech o náhradu škody (srov. NS 4 Cz 16/71).

Žádný komentář