253. Uzná-li žalovaný za řízení zcela nebo zčásti nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem pro uznání, navrhne-li to žalobce. To platí i v případě, že žalovaný uzná jen základ uplatňovaného nároku.

Rozsudek pro uznání obsahuje platná právní úprava od 1. 9. 1993 (zákon č. 171/1993 Sb.); z hlediska dispoziční zásady jí lze vytknout především to, že pro rozhodnutí soudu rozsudkem pro uznání zásadně nepředpokládá návrh žalobce (s výjimkou částečného uznání). Je však vždy na žalobci, zda bude rozsudek pro uznání požadovat; právní úprava mu totiž nesmí upírat právo na úplné („kontradiktorní“) projednání věci.

Obdobně jako v případě rozsudku pro vzdání se nároku (bod 252) je třeba i u rozsudku pro uznání uvažovat tak, že v případě absence návrhu žalobce na vydání rozsudku pro uznání bude možno v řízení pokračovat (v Rakousku stejně Rechberger, W. H. – Simotta, D. Zivilprozessrecht. 8. vydání. Wien : MANZ, 2010, s. 352, pozn. 70 a tam citovaná literatura).

Přes většinovou podporu ze strany Ústavního soudu (srov. nález Pl. ÚS 13/15) opouští věcný záměr v komparativním pohledu zcela nestandardní úpravu rozsudků při tzv. „fikci uznání nároku“ (§ 153a odst. 3 ve spojení s § 114b odst. 5 nebo § 114c odst. 6 OSŘ), a to z důvodů přesvědčivě vylíčených v odborné literatuře (srov. zejména Lavický, P. Zmeškání účastníka a fikce dispozitivních procesních úkonů, Právní fórum, 2009, č. 10). Tato úprava bude nahrazena úpravou rozsudku pro zmeškání (viz níže bod 255 a násl.).

Žádný komentář