257. Proti usnesení o zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání není přípustná stížnost. To platí také pro zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro vzdání se nároku a pro uznání.

Není udržitelná současná praxe, kdy se o návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání v případě, že jej soud nevydá, nerozhoduje (srov. Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1053). V kombinaci s tím, že judikatura jak Ústavního soudu (srov. III. ÚS 428/04, IV. ÚS 63/05), tak soudu Nejvyššího (srov. NS 33 Cdo 2979/2013) při výkladu § 153b odst. 1 OSŘ akcentuje tzv. materiální předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, jež mají vyplývat z použití výrazu „může“, je výsledkem dnešního stavu nedostatečná ochrana žalobce v případech nevydání rozsudku pro zmeškání. Právě libovůli při posuzování naplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání má navrhovaná úprava zabránit; je v tom inspirována § 397 věta první rakouského ZPO. Nepřebírá se však § 397 věta druhá rakouského ZPO stanovící lhůtu pro rozhodnutí soudu, ani § 402 rakouského ZPO upravující výslovně důvody zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání.

Vzhledem k tomu, že rozsudky pro vzdání se a pro uznání jsou soudem rovněž vydávány výlučně na návrh strany řízení, vztahuje se úprava i na ně.

Po zamítnutí návrhu na vydání rozsudku pro zmeškání pokračuje soud v řízení; žalobce tak má šanci dosáhnout kontradiktorního rozsudku. Přípustnost řádného opravného prostředku proti zamítnutí návrhu by znamenala jen prodloužení řízení.

Žádný komentář