304. Je-li to zapotřebí, má soudce dát stranám práva neznalým a advokátem nezastoupeným potřebný návod k provedení jejich procesních úkonů a poučit je o právních následcích jejich jednání nebo opomenutí.

Formulace poučovací povinnosti se opírá o § 432 odst. 1 rakouského ZPO a o § 441 vládního návrhu CŘS 1937. Oproti současnému § 5 OSŘ je obsah poučovací povinnosti jednoznačněji vymezen a limitován. Soud neposkytuje straně rady, jak má postupovat, aby v řízení uspěla, ale jak má provést procesní úkony, které hodlá učinit, popř. jaké právní následky jsou s jejími úkony nebo opomenutím těchto úkonů spojeny.

Takovéto poučení nepotřebují osoby práva znalé, ani osoby práva sice neznalé, ale zastoupené advokátem. První z nich mají potřebné právní znalosti samy, u druhých tento nedostatek supluje advokát.

Jeden komentář
  1. V první řadě, je nějaký důvod, proč je toto ustanovení v části o řízení v nepatrných věcech? Navrhuji ho přesunout do obecné části.

    Dále, doporučuji do zákona uvést, že poučení soud přizpůsobuje právnímu vědomí a zkušenostem účastníka, poučuje jazykem snadno srozumitelným právnímu laikovi a průběžně se ujišťuje, že účastník poučení porozuměl, a že průběhu řízení rozumí. Ačkoliv toto by mělo být samozřejmostí, poznatky z praxe ukazují, že státní správa zde má mezery. (Byť ne přímo u soudů, které obvykle poučují dobře, ale některé orgány například poučení cizinců omezují pouze na odkaz na příslušný paragraf a citaci zákona.)

    Konečně, domnívám se, že je na čase zvážit, zda stále striktně trvat na zásadě, že soud nepoučuje o hmotném právu. V dnešní době, kdy je právo stále složitější, se zásada „neznalost neomlouvá“ stává nereálnou fikcí. Některé země (například Kanada či Austrálie) tuto zásadu pomalu prolamují. Experimentují s koncepcí justice, ve které soud nemá být pasivním řešitelem sporu, ale má být „průvodcem“ při řešení životní situace. Což nutně znamená i vysvětlení právní úpravy, která na situaci dopadá.




    0



    0

Napsat komentář