305. Rozsudek soudu prvního stupně lze napadnout odvoláním. Odvolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.

Současná právní úprava zná jediný řádný opravný prostředek proti prvostupňovým rozhodnutím, a sice odvolání. Tím lze brojit jak proti prvostupňovým rozsudkům či usnesením ve věci samé, tak i proti usnesením procesní povahy. Jednotnou formu opravného prostředku, popírající rozdíly v opravném řízení proti meritorním a procesním rozhodnutím soudu prvního stupně, přinesl až občanský soudní řád z roku 1963. Občanský soudní řád z roku 1950, stejně jako předtím civilní řád soudní, rozlišoval mezi odvoláním a stížností (rekursem). To je ostatně pojetí obvyklé i v jiných zemích, popř. také v jiných druzích soudnictví (viz § 141 a § 245 trestního řádu). Důvodová zpráva k občanskému soudnímu řádu z roku 1963 opuštění tohoto rozlišování vysvětlovala snahou o „zjednodušení úpravy a jejího zpřístupnění pracujícím“. Byť současná úprava koncepcí jednoho řádného opravného prostředku význam rozlišování opravného prostředku proti meritorním a procesním rozhodnutím popírá, nemůže zabránit tomu, že objektivně je rozdíl dán. Dokladem toho jsou např. ustanovení § 205 odst. 2, § 205a nebo § 214 odst. 2 písm. c) OSŘ. Věcný záměr proto na rozdíl od dosavadního stavu stojí na stanovisku, že je vhodné přinejmenším kvůli odlišnostem v přípustnosti, důvodech, účincích či způsobu projednání a rozhodnutí opět od sebe oddělit opravný prostředek proti prvostupňovému rozsudku (odvolání) a usnesení (stížnost).

Rozsudek, který lze napadnout odvoláním, není dále specifikován. Lze proto napadnout všechny druhy rozsudků, tedy nejen konečný rozsudek, ale také rozsudek na základě vzdání se nároku, rozsudek pro uznání, a rozsudek pro zmeškání.

Nic se pochopitelně nemění na tom, že odvoláním nelze napadnout jenom důvody rozhodnutí. To je vyjádřeno převzetím současného § 202 odst. 3 OSŘ. Tímto pravidlem se čelí tomu, aby byly rozšiřovány účinky právní moci také na odůvodnění prvostupňového rozsudku.

Právní úprava nemusí výslovně regulovat subjektivní přípustnost odvolání, jako to činí současný OSŘ zčásti v § 201 a posléze v § 203. O tom, že může podat odvolání strana, které byla způsobena rozsudkem újma, nelze pochybovat a není zapotřebí to vyjadřovat. Stejně tak vyplývá z právní úpravy vedlejší intervence, že rovněž vedlejší intervenient může podat odvolání, ovšem nikoliv proti vůli strany, kterou v řízení podporuje (srov. bod 24). Ostatně až do novely č. 30/2000 Sb. nic takového občanský soudní řád výslovně neupravoval, a přesto nikdo nepochyboval, že vedlejší intervenient toto právo má. U státního zastupitelství a ÚZSVM lze naopak důvodně pochybovat, zda jejich oprávnění podat odvolání má být umístěno v předpisu upravujícím sporné řízení. Pokud vůbec tyto zvláštní procesní subjekty mají být oprávněny participovat na některém jiném druhu civilního soudního řízení, je tuto otázku zapotřebí upravit předpisech regulujících tyto druhy řízení (nesporné řízení, insolvence), popř. v předpisech upravujících postavení těchto procesních subjektů. Z toho vyplývá závěr, že úprava subjektivní přípustnosti odvolání v civilním řádu soudním buď není nutná (strany, vedlejší intervenient), nebo do něj vůbec nepatří (státní zastupitelství, ÚZSVM).

Žádný komentář