306. VARIANTA 2: – (bez omezení hodnotou předmětu sporu)

Počínaje novelou č. 30/2000 Sb. nepřipouští občanský soudní řád odvolání proti rozsudkům, jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím nejprve 2000 Kč a od účinnosti novely č. 7/2009 Sb. dokonce 10 000 Kč (§ 202 odst. 3 OSŘ). Počet věcí, které jsou takto vyloučeny z odvolacího přezkumu, je značný: podle zjištění Ministerstva spravedlnosti nepřesahuje částku 10 000 Kč polovina věcí (navíc toto zjištění se vztahuje k částkám přiznaným, a nikoliv žalovaným; jejich počet tedy bude zjevně ještě větší); zhruba dvacet procent věcí (resp. opět přiznaných částek) nedosahuje hodnoty 2000 Kč. Absence jakéhokoliv opravného prostředku ve více než polovině věcí, jimiž se civilní soudy zabývají, způsobuje, že chybí potřebný pozitivní efekt, kterým na každého soudce působí již samotné vědomí, že jeho rozhodnutí bude možno přezkoumat nadřízeným soudem, a nutí jej k větší pečlivosti a svědomitosti jak v postupu v průběhu řízení, tak i při rozhodování o věci samé. Nepřípustnost odvolání v těchto tzv. bagatelních věcech má za následek, že strany mohou prvostupňové rozhodnutí napadnout prakticky pouze ústavní stížností; jejím účelem však není přezkum zákonnosti rozhodnutí.

Systém opravných prostředků, který ve více než polovině věcí meritorně projednávaných v prvním stupni zcela znemožňuje odstranit případné vady soudních rozhodnutí, nelze považovat za funkční. Věcný záměr proto (ve variantě 1, které se dává přednost) přichází s řešením inspirovaným německým ZPO (§ 511). Nepřípustnost odvolání v bagatelních věcech se sice zásadně zachovává, ale nečiní se tak absolutně; soud prvního stupně bude moci – z obdobných důvodů, z jakých odvolací soud připouští dovolání – odvolání připustit i ve věcech, které stanovené hodnotové hranice nedosahují.

Věcný záměr toto řešení považuje z vysvětlených důvodů za vhodnější než absolutní vyloučení bagatelních věci z odvolacího přezkumu. Jako varianta č. 2 se však dává k úvaze, zda by hodnota předmětu sporu neměla být pouze hlediskem pro omezení odvolacích důvodů (viz bod 339), a nikoliv pro posouzení přípustnosti odvolání. Na tomto modelu stojí např. rakouská úprava. Podle této varianty je odvolání přípustné vždy. V bagatelních věcech však může sloužit pouze k řešení právních otázek, a popř. k odstranění zmatečností, k nimž je nutno hledět vždy. Takovéto omezení odvolacích důvodů by umožnilo velmi rychlé vyřízení odvolání. Zároveň je jeho předností to, že by umožnilo odstranit případné zmatečnosti, kterými řízení zatížil soud prvního stupně, již před nabytím právní moci prvostupňového rozsudku. Tím by se minimalizovalo zásadně nežádoucí prolamování právní moci žalobou pro zmatečnost.

Oproti současnému stavu je nutno přijmout změny i ve způsobu vyjádření bagatelnosti věci. V prvé řadě je nutno přistoupit ke snížení částky 10 000 Kč, neboť je skutečně nepřijatelné vyloučit odvolání ve více než polovině věcí, jimiž se zabývají soudy prvního stupně. Druhá změna se týká toho, že částku vyjadřující hranici nepřípustnosti odvolání je vhodnější vztáhnout k hodnotě předmětu sporu, a nikoliv jen k rozsudkům týkajícím se peněžitých plnění, jak to činí současná úprava. Nedává rozumný smysl, proč by mělo být nepřípustné odvolání proti rozsudku o peněžitém plnění ve výši např. 1500 Kč, a naopak přípustné odvolání ve věci, v níž bylo rozhodováno o žalobě na vydání movité věci téže hodnoty. Argumentem nejsou ani případné obtíže při vyčíslování hodnoty předmětu řízení u žalob na nepeněžitá plnění; takovou úvahu bude stejně nutno vzhledem k pravidlům věcné příslušnosti nebo poplatkové povinnosti učinit vždy již na počátku řízení, a krom toho při správném nastavení metodických pravidel nepůjde o záležitost nijak složitou. Konečně účelu vyloučení bagatelních věcí z odvolacího přezkumu lépe odpovídá, pokud bude hodnota předmětu sporu vztažena nikoliv k tomu, o čem soud prvního stupně rozhodoval, ale k tomu, co bylo odvoláním napadeno.

Jeden komentář
  1. Jeví se poněkud nelogické dovozovat hodnotu bagatelních věcí z jejich počtu v poměru k ostatní věcem.

    Přiléhavějším by se jevilo vycházet z vazby hodnoty bagatelní věci k průměrné mzdě (nebo jinému objektivnímu ukazateli životní úrovně). Ta však od roku 2009 zřetelně stoupla (z cca 23.500,- Kč na 28.300,- Kč), tedy i prosté zachování úrovně 10.000,- Kč by vedlo k zamýšlenému efektu.

    Nelze rovněž pominout, že nižší hranice bagatelních věcí znamená více odvolacích řízení, vyšší náklady (pro strany i pro stát) a delší řízení. Což se u sporů typu nezaplaceného jízdného či pojistného (které tvoří naprostou většinu bagatelních věcí) jeví být přece jen nepřípadným luxusem.

    Spory o vydání movité věci v hodnotě 1.500,- Kč (i 10.000,- Kč) jsou zcela raritní.

    Rovněž lze připomenout, že kupř. evropské řízení o drobných nárocích (nedávno novelizované) vidí hodnotu „bagatelních“ věcí – byť pouze ve vztahu k velmi zjednodušenému (zpravidla dokonce jen písemnému!) řízení zcela odlišně – 5.000,- EUR. V tomto kontextu se zachování stávající úpravy zdá být docela rozumným.

    Úvahy o „připouštění“ odvolání soudem dle různých okolností, jsou dle mého v příkrém rozporu s tím, že procesní postup soudu by měl být maximálně předvídatelný a o.s.ř. co nejjednodušší.

Komentáře jsou uzavřeny.