7. Procesní subjektivitu má ten, kdo má právní osobnost, jakož i ten, komu ji zákon přiznává.

Civilní řády soudní přistupují různě k úpravě procesní subjektivity (způsobilosti být stranou – k terminologii viz dále). Některé ji výslovně upravují, jiné ji zase opomíjejí. Příkladem výslovné úpravy je – krom současného OSŘ – § 50 německého ZPO nebo dokonce čl. 66 švýcarského ZPO, pro nějž je jinak typická „odvaha zákonodárce ponechat mezeru v právní úpravě“. Naopak rakouský či lichtenštejnský ZPO, stejně jako OSŘ 1950, ustanovení o způsobilosti být stranou neobsahují. Tento přístup zvolil také vládní návrh CŘS 1937. Absence pravidla věnovaného procesní subjektivitě byla v důvodové zprávě vysvětlena tím, že nestačí jenom odkázat na způsobilost k právům podle hmotného práva, neboť se vyskytují případy, kdy zákon prohlašuje za stranu někoho, kdo podle hmotného práva subjektem není. Proto vládní návrh CŘS 1937 dospěl k závěru, že je lepší v procesním předpisu tuto otázku neřešit, což činil i bývalý civilní řád soudní z roku 1895, aniž to praxi způsobovalo potíže. Stejný přístup zvolil vládní návrh CŘS 1937 i pro nedostatek této způsobilosti.

Poznatek, že procesní subjektivitu může mít také někdo, kdo nemá subjektivitu hmotněprávní, je správný a platí také za současného stavu našeho právního řádu. Tato okolnost však legislativní úpravu procesní subjektivity nijak zásadně nekomplikuje, čehož dokladem je mj. § 19 OSŘ (způsobilost být účastníkem má ten, kdo má právní osobnost, jakož i ten, komu ji zákon přiznává), § 50 německého ZPO (v prvním odstavci spojuje procesní subjektivitu s hmotněprávní subjektivitou, ve druhém odstavci ji rozšiřuje také na spolky bez hmotněprávní subjektivity), nebo čl. 66 švýcarského ZPO (jenž přiznává způsobilost být stranou nejen tomu, kdo má hmotněprávní subjektivitu, ale také tomu, komu spolkové právo umožňuje, aby v řízení vystupoval jako strana).

Rozšíření způsobilosti být stranou nad rámec hmotněprávní subjektivity není ve skutečnosti dokladem zbytečnosti procesní úpravy, ale naopak potvrzením toho, že procesní subjektivita je institutem procesního práva a má svůj vlastní obsah, odlišný od hmotněprávní subjektivity. Proto je také namístě, aby tato procesní podmínka byla výslovně upravena, stejně jako postup soudu při odstraňování jejího nedostatku. Tento přístup se jeví jako vhodný i z pohledu kontinuity staré a nové právní úpravy.

Z terminologického hlediska lze uvažovat buď o výrazu „způsobilost být stranou“ nebo o slovním spojení „procesní subjektivita“. Věcný záměr volí druhý obrat, neboť jazykově přesněji vyjadřuje podstatu tohoto institutu, spočívající v možnosti být subjektem civilněprocesního poměru.

Po obsahové stránce musí mít procesní subjektivitu vždy ten, kdo má právní osobnost, tedy fyzické osoby a právnické osoby. To platí i v případech, kdy je právní osobnost podle hmotného práva podmíněná, jako je tomu u nascitura (§ 25 OZ). Vedle toho právní úprava musí počítat s tím, že procesní subjektivitu mohou mít také entity, které nemají právní osobnost. Jako vhodnější se jeví volit obecnější úpravu (viz dnešní § 19 OSŘ) a nejít cestou kasuistických ustanovení, jak činí kupř. německá úprava ohledně spolků bez právní subjektivity. Stačí tedy v tomto smyslu odkázat na zvláštní zákonná ustanovení, která takovou způsobilost budou přiznávat.

2 komentáře

Napsat komentář