8. Fyzická osoba může před soudem jako strana samostatně činit procesní úkony (procesní způsobilost), je-li podle občanského zákoníku způsobilá ve všech záležitostech samostatně právně jednat. I když strana není procesně způsobilá, má právo být v řízení slyšena.

Procesní způsobilostí rozumíme způsobilost před soudem samostatně nebo prostřednictvím zvoleného zástupce jednat (činit procesní úkony). Procesní způsobilost je nejen procesní podmínkou, ale také podmínkou účinnosti procesního jednání.

Současná úprava procesní způsobilosti je v § 20 odst. 1 OSŘ (druhý odstavec nemá s procesní způsobilostí nic společného) vyřešena odkazem do sféry hmotného práva: procesní způsobilost má každý v takovém rozsahu, v jakém je svéprávný (v předchozím znění: v rozsahu způsobilosti k právním úkonům). Svéprávnost vymezuje § 15 odst. 2 OZ jako způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat). Na rozdíl od způsobilosti k právním úkonům se svéprávnost vztahuje pouze k fyzickým, a nikoliv též k právnickým osobám [k tomu viz Melzer, F. in Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník (§ 1–117). Velký komentář. Svazek I. Praha : Leges, 2013, s. 256]. Úprava svéprávnosti fyzických osob krom toho vykazuje oproti úpravě platné do 31. 12. 2013 určité změny, a to jak pokud jde o nezletilé (viz § 31 a násl. OZ), tak i o zletilé ne zcela svéprávné osoby. Tyto koncepční změny mají podstatné dopady i na procesní způsobilost, a to jak fyzických, tak i právnických osob, jak bude ukázáno dále.

Ohledně fyzických osob za současného stavu platí, že plnou procesní způsobilost mají plně svéprávné osoby. Plné svéprávnosti lze nabýt trojím možným způsobem, a sice zletilostí (§ 30 odst. 1 OZ), přiznáním svéprávnosti dle § 37 OZ, nebo uzavřením manželství (§ 30 odst. 2 a § 672 odst. 2 OZ). Procesní způsobilost těchto osob není nijak omezena.

Nezletilí, kteří nenabyli některým z uvedených způsobů plné svéprávnosti, mají omezenou procesní způsobilost, odpovídající rozsahu jejich svéprávnosti. Rozsah svéprávnosti nezletilých je v § 31 OZ vymezen formou vyvratitelné domněnky, podle níž se má za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku. Tím má být „vyzdvižen subjektivní přístup a vyšší důraz na posuzování rozumové a volní vyspělosti každého jedince“ [Šínová, R. in Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník (§ 1–117). Velký komentář. Svazek I. Praha : Leges, 2013, s. 356]. Pro posouzení svéprávnosti nezletilého – a tedy i jeho procesní způsobilosti – je rozhodující jeho rozumová a volní vyspělost; věkové hranice tak, jak jsou známy z některých zahraničních právních řádů, stanoveny nejsou. Zmíněné základní pravidlo je dále doplněno speciálními ustanoveními, ať již jde o jednání nezletilého se souhlasem zákonného zástupce (§ 32 OZ), o některé oblasti právních jednání (§ 33 až § 35 OZ), nebo o stanovení hranice, za kterou svéprávnost nezletilého nikdy nedopadá (§ 36 OZ).

Hmotněprávní úprava nastoluje ohledně procesní způsobilosti nezletilých dva problémy:

  1. Je skutečně žádoucí v každém řízení u každého nezletilého zkoumat jeho rozumovou a volní vyspělost? Takový postup přitom výslovně soudu ukládá nález I. ÚS 1041/14: „…v případě nezletilých dětí by pravidlem měl být závěr, že tyto nemají plnou procesní způsobilost ve smyslu § 20 odst. 1 občanského soudního řádu, přičemž opačný závěr lze přijmout pouze v konkrétních zcela výjimečných situacích a vždy je nutno jej řádně odůvodnit. Zohlednit je přitom třeba zejména individuální rozumovou a volní vyspělost konkrétního dítěte, neboť je to toto individuální hledisko, které je podstatné [viz Šínová, R. in Melzer, F. – Tégl, P. a kol. Občanský zákoník (§ 1–117). Velký komentář. Svazek I. Praha : Leges, 2013, s. 357]. To na straně soudu nutně předpokládá znalost bližších informací o konkrétním nezletilém účastníkovi řízení.“ V literatuře je nastolení subjektivního a individuálního přístupu ke zkoumání procesní způsobilosti terčem oprávněné kritiky, neboť se příčí požadavku, aby otázka procesní způsobilosti, mající povahu procesní podmínky, nebyla po delší dobu spornou [Dvořák, B. in Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až § 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha : WK ČR, 2016, s. 100]. Požadavek na jednoznačné vymezení procesní způsobilosti (jak z věcného, tak i z časového hlediska) je plně opodstatněný, neboť soud musí mít vždy jasno v tom, zda procesní úkony, které strana činí, jsou účinné, či v důsledku chybějící procesní způsobilosti nikoliv.
  2. V české procesualistické literatuře je všeobecně přijímáno, že účast v řízení před soudem a v rámci ní vykonávání procesních úkonů je výrazně náročnější než podstupování hmotněprávních jednání. Uzavření kupní smlouvy prostřednictvím internetu v tzv. e-shopu klade na nezletilého jistě menší nároky, než uplatnění nároku na dodání koupené věci v soudním řízení. Obdobně v již citovaném nálezu I. ÚS 1041/14 konstatuje Ústavní soud: „Soudní řízení je mnohem komplexnější a komplikovanější proces než samotné právní jednání. Existuje zásadní rozdíl mezi chápáním toho, že využívání městské hromadné dopravy není bezplatné a každý, kdo nastoupí do autobusu či jiného prostředku MHD, musí mít platný jízdní doklad, a plným chápáním soudního řízení, byť by jeho předmětem byla právě otázka sankce za nezaplacení jízdného v MHD. Procesní způsobilostí je způsobilost vykonávat v řízení práva a povinnosti účastníka řízení, čili například podávat podání (žaloba, důkazní návrhy), nahlížet do spisů, klást otázky svědkům apod. Nelze tedy bez dalšího předpokládat, že pokud nezletilé dítě má hmotněprávní způsobilost k danému jednání, má také plnou procesní způsobilost v řízení, jehož předmětem je dané jednání.“ I to potvrzuje závěr učiněný pod předchozím bodem, že není na místě, aby právní úprava vázala rozsah procesní způsobilosti na rozsah svéprávnosti, nadto z hlediska potřeb procesního práva nevhodně subjektivně koncipované.

Z komparativního pohledu není úprava procesní způsobilosti spočívající v odkazu na hmotněprávní způsobilost nijak ojedinělá. Např. podle § 1 rakouského ZPO, stejně jako podle § 1 odst. 1 vládního návrhu CŘS 1937, může před soudem jako strana jednat samostatně každý, kdo se může samostatně zavazovat. Německý ZPO v § 52 váže procesní způsobilost na způsobilost smluvně se zavazovat: procesně způsobilý je ten, kdo se může smlouvou samostatně zavazovat (viz Jauernig, O. Zivilprozessrecht. 29. vydání. München : C. H. Beck, 2007, s. 51).

Přestože konstrukce těchto ustanovení je z legislativně technického hlediska stejná jako v případě § 20 odst. 1 současného českého OSŘ, skutečný obsah právní úpravy procesní způsobilosti je jiný, neboť jiná jsou ustanovení hmotného práva, na něž se odkazuje:

  • Podle německého ZPO je procesně způsobilý ten, kdo se může samostatně smluvně zavazovat. Procesní způsobilost tak nemají osoby, které nejsou způsobilé k právním jednáním. Mezi ně podle § 104 BGB patří nezletilí, kteří nedovršili 7. rok, jakož i osoby, u nichž svobodné utváření jejich vůle vylučuje duševní porucha, ledaže by šlo pouze o přechodný stav. Důležité dále je i to, že procesní způsobilost nemají ani nezletilí, kteří již dovršili sedmý rok věku a jimž § 106 BGB přiznává omezenou hmotněprávní způsobilost; ti zásadně potřebují k právnímu jednání, které jim nepřináší výlučně jenom prospěch, souhlas zákonného zástupce. Tito nezletilí mají pouze výjimečně procesní způsobilost v těch oblastech, v nichž jim § 112 a § 113 BGB přiznává plnou hmotněprávní způsobilost. Plné hmotněprávní způsobilosti zavazovat se, a tedy také procesní způsobilosti, nabývají zletilostí, tj. dovršením 18. roku věku (§ 2 BGB).
  • Rakouská úprava, jak bylo řečeno shora, odkazuje na způsobilost samostatně se zavazovat podle hmotného práva. Relevantní jsou v této souvislosti především § 21, § 170, § 171 a § 865 ABGB. Děti do sedmi let nejsou vůbec způsobilé k právním jednáním (§ 865 ABGB; výjimka viz § 170 odst. 3), a proto pochopitelně nemají vůbec žádnou procesní způsobilost. Nezletilí ve věku od sedmi do čtrnácti let jsou nesvéprávní (unmündige Minderjährige), a mohou proto činit pouze právní jednání, která jsou jim na prospěch, popř. samostatně zaplatit již existující dluh. Stejně jako děti do sedmi let nejsou ani nesvéprávní nezletilí (tj. nezletilí ve věku od sedmi do čtrnácti let) procesně způsobilí. Nezletilí mezi dovršeným čtrnáctým a osmnáctým rokem se označují za svéprávné nezletilé (mündige Minderjährige) a jejich způsobilost k právním jednáním se dále rozšiřuje. Mohou samostatně uzavřít pracovní smlouvu; jejich zákonní zástupci však mohou z důležitých důvodů takovou smlouvu vypovědět (§ 171 ABGB). Dále mohou samostatně nakládat s věcmi, které jim byly přenechány volně k dispozici, jakož i s příjmy z jejich vlastní živnosti (Erwerb); nesmí tím však být ohroženo uspokojování jejich životních potřeb (§ 170 odst. 2 ABGB). Na rozdíl od nesvéprávných nezletilých jsou svéprávní nezletilí procesně způsobilí v rozsahu jejich hmotněprávní způsobilosti k právním jednáním. Krom řízení týkajících se věcí, které jim byly přenechány k dispozici, jejich příjmů, či nároků z jimi uzavřené pracovní smlouvy, jsou procesně způsobilí také tehdy, jde-li v řízení o drobná právní jednání, která osoby jejich věku obvykle činí a z nichž již bylo plněno. Ohledně nároků z deliktů však svéprávní nezletilí nejsou nikdy procesně způsobilí, a to bez ohledu na jejich deliktní způsobilost podle hmotného práva (k tomu víz Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeβrechts. 2. vydání. Wien : MANZ, 1990, s. 180 a násl. Rechberger, W. H. – Simotta, D. Zivilprozessrecht. 7. vydání. Wien : MANZ, 2009, s. 141). Procesní způsobilost se totiž odvíjí od způsobilosti samostatně se zavazovat právními jednáními, a nikoliv od deliktní způsobilosti.

Z uvedeného srovnání je zřejmé, že jak rakouská, tak i německá úprava procesní způsobilosti počítá s věkovými hranicemi stanovenými hmotným právem, nikoliv s individuálním posuzováním každého nezletilého účastníka řízení. Stejně tak je evidentní, že pokud se vůbec výjimečně připouští procesní způsobilost nezletilých, děje se tak ve velmi omezeném rozsahu. Řízení je natolik složité, že je plně odůvodněno přiznat procesní způsobilost jenom těm, kdo mají plnou hmotněprávní způsobilost.

Konečně spojovat rozsah procesní způsobilosti s rozsahem svéprávnosti, resp. vůbec vázat procesní způsobilost na svéprávnost, je dále za platného právního stavu problematické vzhledem k úpravě podpůrných opatření při narušení schopnosti zletilého právně jednat (§ 38 a násl. OZ). Omezení svéprávnosti patří k takovým podpůrným opatření; vzhledem k § 55 odst. 2 OZ a § 39 ZŘS je lze považovat za krajní řešení, které se má uplatnit tehdy, nepřicházejí-li do úvahy mírnější opatření. Tak může nastat situace, kdy fyzická osoba, které brání duševní porucha v tom, aby samostatně právně jednala, nebude omezena ve svéprávnosti, ale místo toho bude zastupována členem domácnosti (§ 49 OZ). Z procesního hlediska je ovšem nemyslitelné, že by taková osoba mohla mít procesní způsobilost, neboť nemůže samostatně právně jednat.

Za vhodnější kritérium se proto jeví právě způsobilost právně jednat (viz též první věta § 558 OZ), a to samostatně (bez souhlasu zákonného zástupce) a ve všech věcech. Procesní způsobilost tak nebudou mít v prvé řadě nezletilí, neboť jim hmotné právo nikdy nepřiznává způsobilost právně jednat samostatně ve všech záležitostech. Výjimku představují nezletilí, kterým byla svéprávnost přiznána nebo kteří uzavřeli manželství (§ 30 odst. 2 OZ); ti pochopitelně procesní způsobilost mít budou. Konečně procesní způsobilost budou postrádat také fyzické osoby, které byly omezeny ve svéprávnosti, popř. které v ní omezeny nebyly, ale duševní porucha jim brání v tom, aby mohly samostatně jednat ve sféře hmotného práva (viz výše zmíněný příklad se zastoupením členem domácnosti).

Zvolené řešení není v rozporu s nálezem Pl. ÚS 43/10, jenž před několika lety zrušil část § 33 odst. 3 SŘS [„Účastník je způsobilý samostatně činit v řízení úkony (dále jen „procesní způsobilost“), jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu“]. Účelem odepření procesní způsobilosti určitým kategoriím fyzických osob je jejich ochrana; nemůže-li někdo jednat samostatně ve všech hmotněprávních záležitostech, tím spíše nemůže samostatně procesně jednat v mnohem složitějším a náročnějším civilním řízení soudním (viz shora). Ochrana těchto osob nejde na úkor jejich možnosti na řízení participovat. Za tím účelem totiž druhý odstavec navrženého pravidla výslovně přiznává osobám procesně nezpůsobilým právo, aby byly slyšeny (písemně či ústně), samozřejmě, mají-li o to zájem a umožňuje-li to jejich duševní stav či věk.

3 komentáře
    1. Jde o právo být slyšen, nikoliv povinnost. Zároveň to musí věk i duševní stav člověka umožňovat. Není proto nutné se obávat zásahu do práv těchto osob.

      Pokud jde o případnou relevanci takového sdělení, to již nesouvisí s právem být slyšen, ale s hodnocením důkazu. Je na soudu, aby zohlednil, nakolik je taková výpověď případnou závislostí na některé z osob zatížena.




      0



      0

Napsat komentář