86. Žalobce se považuje za neúspěšného i tehdy, je-li věc vyřízena jinak než rozhodnutím o věci samé. Nebylo-li však o věci samé rozhodnuto z důvodu, který lze přičíst žalovanému, považuje se za neúspěšného on. Je-li věc vyřízena na základě vzdání se nároku nebo zpětvzetí žaloby, jež žalobce učinil proto, že žalovaný jeho nárok uspokojil, považuje se za neúspěšného žalovaný. Jde-li však o zaplacení a žalobce o ně žalovaného nejméně 15 dnů před podáním žaloby neupomenul a žalovaný jeho nárok během řízení uspokojil neprodleně, nese si každá strana své náklady.

Pod bodem 86 jsou zakotvena pravidla pro další situace, v nichž lze původce zbytečných nákladů určit na základě výsledku řízení. Naroveň neúspěchu v užším smyslu je v nich postaveno skončení řízení bez meritorního rozhodnutí (podobně čl. 106 odst. 2 druhá věta švýcarského ZPO; o podlehnutí žalobcově v těchto případech hovořil také Šťastný, M. Náklady v soudním řízení civilním. Díl I. Náklady v řízení nalézacím. Praha : Knihovna sborníku věd právních a státních, 1930, s. 38 an.). O neúspěchu žalobce lze zde mluvit proto, že se nedomohl toho, kvůli čemu zahájil řízení. Za neúspěch žalovaného se naproti tomu označuje uspokojení žalobce, neboť žalobce toho, pro co řízení zahájil, dosáhl (stejně Šťastný, M. Náklady v soudním řízení civilním. Díl I. Náklady v řízení nalézacím. Praha : Knihovna sborníku věd právních a státních, 1930, s. 39). Označení jedné ze stran za neúspěšnou by přitom soudní praxi mělo zjednodušit odůvodňování rozhodnutí o náhradě, skončilo-li řízení zčásti meritorně, zčásti nemeritorně (lze hovořit o jediném poměru úspěchu a neúspěchu). Další výhodou je zavedení legislativní zkratky pro některá z dalších pravidel.

Náklady nemeritorně skončeného řízení má tedy hradit zásadně žalobce (stejně Soukup, J. in Handl, V. – Rubeš, J. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Panorama, 1985, s. 651). Pro případ, že by tomu výjimečně mělo být jinak, se stanoví výjimka používající objektivní kritérium „přičítání“ namísto současného „zavinění zastavení řízení“ (§ 146 odst. 2 OSŘ). Současné kritérium je matoucí, a tudíž nevyhovuje zásadě jednoduchého rozhodování o nákladech. Sice se většinově chápe v tzv. „procesním smyslu“ jako pouhá příčinná souvislost (pak je ale zbytečné hovořit o „zavinění“), přesto však svádí k posuzování zavinění v pravém, subjektivním smyslu [tak Janek, K. a Jirsa, J. in Jirsa, J. et al. Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. Praha : Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 418: „Například otázka (nedostatku) pravomoci může být někdy velmi složitá a stěží lze po žalobci vyžadovat, aby předem tušil, zda bude řízení zastaveno, či nikoliv.“], což je ovšem v rozporu s účelem náhrady nákladů.

Věcný záměr zde také nezakotvuje pravidlo, že k náhradě není povinna žádná ze stran [§ 146 odst. 1 písm. a) OSŘ], jelikož důvod pro takové řešení zásadně nemůže být dán. Zásadně vždy je třeba způsobení nákladů přičíst jedné ze stran. Nastanou-li zvláštní okolnosti, pro něž se přísné objektivní řešení bude jevit jako nespravedlivé, bude na místě aplikovat níže uvedené pravidlo o uvážení soudu. Lze dodat, že v případě skončení řízení pro zánik některé ze stran by se o nákladech nemělo vůbec rozhodovat, protože již neexistuje procesní vztah mezi stranami.

Pravidlo o zpětvzetí žaloby (vzdání se nároku) pro uspokojení žalobce se doplňuje o pravidlo převzaté v modifikované podobě z § 142a OSŘ. Jde o výjimku, jejímž účelem je dát dlužníku druhou šanci u tzv. zapomenutých složenek (jde jen o spory o zaplacení). Jestliže žalovaný pouze zapomenul zaplatit, pak je spor zbytečný a lze se mu při troše dobré vůle vyhnout upomínkou. Neučiní-li tak žalobce, je v souladu se zásadou hospodárnosti zohlednit to v rozhodnutí o nákladech. Ale ne tak, že by měl hradit náklady žalovanému, protože i žalovaný je způsobil − byl přece v prodlení a zapomněl na to. Chyba byla na obou stranách, a proto si každá své náklady ponese sama. To, že jde právě o tuto situaci, se však ukáže teprve tím, že žalovaný po zahájení sporu skutečně zaplatí (srov. NS 28 Cdo 1336/2016 a rozhodnutí tam uvedená). Bez této podmínky by pravidlo bylo jen trestem za nezaslání upomínky. K povinnosti žalobce upomenout žalovaného viz bod 111.

Žádný komentář