91. Bez ohledu na výsledek řízení jsou strana, vedlejší intervenient, zástupce nebo zmocněnec povinni nahradit protistraně nebo státu náklad, který vznikl jejich zaviněním nebo náhodou, která se jim přihodila. Sami právo na náhradu takto vzniklého nákladu nemají. Tuto povinnost má i svědek nebo jiná osoba povinná něčím při dokazování, znalec nebo tlumočník, jestliže náklady způsobili zaviněným porušením povinnosti.

Pravidlo o separaci nákladů je odůvodněno stále stejnou ideou, že náklady by měl hradit ten, kdo je zbytečně způsobil. Zde se však v důsledku určitého chování ocitnou některé z nákladů mimo „hlavní proud řízení“ (Šťastný, M. Náklady v soudním řízení civilním. Díl I. Náklady v řízení nalézacím. Praha : Knihovna sborníku věd právních a státních, 1930). Pak je má nést nikoliv strana, která zbytečně způsobila náklady řízení vůbec, nýbrž strana, která zbytečně způsobila tyto mimo stojící náklady. Pro jejich oddělení hovoří i požadavek sociálně únosného procesu (k němu blíže Kodek, G. E. Funktion und Dogmatik des Prozesskostenersatzes aus österreichischen Sicht. Zeitschrift für Ziviliprozess, 2015, č. 1, s. 55), protože oddělení může znamenat nižší, a tedy sociálně únosnější náhradovou povinnost poražené strany. Funkcí oddělení je ovšem i usměrňování procesního chování.

Výslovné stanovení, že strana povinná k náhradě separovaných nákladů nemá právo na náhradu svých nákladů, má předejít pochybnosti, zda si tato strana, pokud později ve sporu zvítězí, nemůže své náklady zahrnout do celkových nákladů. To, že má nahradit marné náklady protistraně, totiž takovou možnost logicky nevylučuje.

Oddělení nákladů způsobených jinými osobami než stranami může být odůvodněno jen zaviněným porušením povinnosti, protože tyto osoby nejsou účastny základního procesního vztahu a přísnější požadavky na ně nelze klást. Je tedy třeba použít kritérium, jímž právní řád povinnost k náhradě újmy obecně podmiňuje.

Žádný komentář