Hlava II Dovolání

Dovolání bylo podle civilního řádu soudního z roku 1895 (CŘS) podobně jako podle josefínského všeobecného řádu soudního z roku 1781 řádným opravným prostředkem proti rozsudku odvolacího soudu.

Pod sovětským vlivem pak byly počínaje rokem 1949 provedeny zásadní zásahy do civilního procesu, v rámci čehož byla zákonem č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, do našeho právního řádu zavedena stížnost pro porušení zákona (původně stížnost pro zachování zákona), chápaná jako zvláštní forma soudního dozoru, namísto dovolání jako řádného opravného prostředku. Občanský soudní řád z roku 1950 již dovolání jako řádný opravný prostředek neobsahoval. Zavedení stížnosti pro porušení zákona jako prostředku dozorčího práva bylo původně zamýšleno jako pokus o získání zkušeností z hlediska budoucí konečné úpravy. Vzorem jí byl sovětský institut přezkoumávání pravomocných rozhodnutí cestou dozoru na základě protestu prokurátora. Stížnost pro porušení zákona nebyla k dispozici stranám (v řízení o stížnosti pro porušení zákona strany ani neměly postavení účastníků řízení); k jejímu podání byl oprávněn pouze generální prokurátor původně podřízený ministru spravedlnosti a předseda Nejvyššího soudu, přičemž podání stížnosti bylo zcela na jejich uvážení, čímž byla zcela potlačena dispoziční zásada. Pro podání stížnosti pro porušení zákona navíc byla stanovena poměrně dlouhá lhůta, což významně zasahovalo do právní jistoty stran. Již v době, kdy tato právní úprava platila, se pravidelně objevovaly hlasy plédující pro návrat dovolání jako řádného opravného prostředku (srov. Říha, J. K zákonné úpravě stížnosti ve věcech občanskoprávních. Socialistická zákonnost, 1967, č. 1, s. 27, Rubeš, J. Dovolání a stížnost pro porušení zákona v občanském soudním řízení. Socialistická zákonnost, 1969, č. 1). Právní úprava stížnosti pro porušení zákona však přetrvala, i když byla v průběhu doby několikrát měněna (např. zákonem č. 66/1952 Sb., zákonem č. 68/1952 Sb., zákonem č. 52/1954 Sb., zákonem č. 38/1961 Sb., nebo zákonem č. 62/1961 Sb., o organizaci soudnictví). Vlastní řízení však nedoznalo přílišných změn. Určité změny přinesl OSŘ (zákon č. 99/1963 Sb.), a to především prostřednictvím omezení lhůty pro podání stížnosti, legitimaci k podání stížnosti a rozhodnutí o ní. I právní úprava v OSŘ byla novelizována (např. zákonem č. 158/1969 Sb. nebo zákonem č. 49/1973 Sb.), nicméně na pojetí stížnosti pro porušení zákona jako prostředku dozorčího práva se nic nezměnilo.

Novela č. 519/1991 Sb. do OSŘ opět přinesla institut dovolání. Na rozdíl od stavu do roku 1949 se však dovolání do našeho právního vrátilo jako mimořádný opravný prostředek. Důvodem, proč nebylo řádným, ale mimořádným opravným prostředkem, byl nesouhlas slovenských poslanců Federálního shromáždění s tím, aby „o dovoláních proti rozsudkům nejvyšších soudů jako soudů odvolacích rozhodoval meritorním rozhodnutím Nejvyšší soud ČSFR, přičemž stanovisko těchto poslanců připouštělo, aby o nich rozhodoval Nejvyšší soud ČSFR až po jejich právní moci a nikoliv meritorním rozhodnutím s tím, že konečný výsledek řízení nemohl vyznít na potvrzení nebo změnu napadeného rozhodnutí“ (viz Rubeš, J. Kodifikace a rekodifikace civilněprocesních předpisů u nás. Právní praxe, 1993, s. 135, viz též Ideová východiska věcného záměru, kapitola 2.5.4.). Ačkoliv otázka znovuzavedení dovolání jako řádného opravného prostředku byla diskutována i po roce 1989, nepodařilo se v tomto směru změnu prosadit.

Od té doby byla právní úprava několikrát novelizována, naposledy novelou č. 404/2012 Sb. V současnosti je v procesu schvalování další připravovaná novela.

Ve věcném záměru je dovolání koncipováno jako řádný opravný prostředek (viz Ideová východiska věcného záměru, kapitola 2.5.4.), což je v souladu s tradičními přístupy v nám příbuzných právních řádech Evropy (srov. rakouské nebo německé právo). Dovolání tak má kromě devolutivního také suspenzivní účinek.

Uvádí-li se někdy v odborných kruzích, že zavedením suspenzivního účinku dovolání dojde ke zvýšení nápadu a zpomalení řízení, lze uvést, že statistiky naopak dokládají, že množství věcí, kterými se zabývá Nejvyšší soud, s povahou dovolání jako řádného nebo mimořádného prostředku nesouvisí. Ačkoliv je v současnosti dovolání mimořádným opravným prostředkem, nápad Nejvyššímu soudu po účinnosti novely 404/2012 Sb. podstatně vzrostl. Zatímco v roce 2012, před nabytím účinnosti této novely, napadlo v civilních věcech (Cdo) 3914 dovolání, začal od následujícího roku počet podaných dovolání prudce růst, a k 31. 12. 2016 pak napadlo 6065 dovolání. Statistiky jsou dostupné na stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz) v sekci „O nejvyšším soudu“, „Statistiky“.

Je zjevné, že po účinnosti novely č. 404/2012 Sb. nejen že nedošlo ke snížení zatížení Nejvyššího soudu, ale naopak nápad Nejvyššímu soudu významně vzrostl, přičemž na povaze dovolání coby mimořádného opravného prostředku se nezměnilo vůbec nic. Z uvedeného vyplývá, že množství vyřizovaných věcí závisí spíše na pravidlech přípustnosti opravného prostředku, a nikoliv na povaze opravného prostředku jako řádného či mimořádného.

Pokud jde o délku řízení, ta se nutně odvíjí od nápadu věcí (a tedy od přípustnosti dovolání), čili nutně nesouvisí s povahou dovolání jako řádného nebo mimořádného opravného prostředku. Ostatně právní úprava opravného prostředku řádného a mimořádného se může pohybovat od co nejširší až k co nejomezenější přípustnosti, takže se řádný a mimořádný prostředek od sebe nemusí odlišovat jinak než v otázce právní moci.

Jsou zde však silné argumenty, pro které se návrh odklání od koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku.

Hlavním důvodem je to, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek neodkládá právní moc ani vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, čímž dochází k narušení právní jistoty účastníků řízení způsobeným prolomením právní moci. Jestliže bylo totiž na základě pravomocného a vykonatelného rozsudku odvolacího soudu plněno a tento rozsudek byl posléze dovolacím soudem zrušen nebo změněn, vznikají problémy spojené s tím, že strany jsou povinny si toto plnění podle pravidel o bezdůvodném obohacení vrátit. K těmto problémům přistupuje také prodloužení řízení, pokud započteme délku řízení o navrácení plnění (pro tyto účely praxe dovolacího soudu v současnosti umožňuje přerušit řízení – srov. NS 23 Cdo 938/2016).

Možné podlomení právní jistoty se pak netýká jen účastníků řízení, ale také třetích osob, které nabyly na základě rozsudku odvolacího soudu právo od strany na základě pravomocného rozhodnutí, které bylo následně zrušeno nebo změněno.

Zavedení dovolání jako řádného opravného prostředku ani nijak nekoliduje s požadavkem vydání rozhodnutí (resp. exekučního titulu) v přiměřené době.

Důvodem je přísný zákaz novot v odvolacím řízení, navrhovaná podoba právní úpravy dovolání (zejména přípustnost dovolání), ve spojení s vhodně nastavenou organizací soudní práce. Je přitom třeba celou problematiku vnímat z hlediska systému, a nikoliv z hlediska úspěšnosti dovolání v jednotlivé věci. Navrhovaná právní úprava totiž tam, kde je nízká pravděpodobnost zrušení nebo změny napadeného rozsudku odvolacího soudu (zejména v případech, kde odvolací soud vysloví nepřípustnost dovolání), ani nepočítá s tím, že by se podáním dovolání bez dalšího odkládala vykonatelnost (srov. níže výklad k bodům 340 a 341 ve spojení s bodem 346). Naopak tam, kde např. vzhledem k tomu, že určitá právní otázka nebyla vyřešena a vyžaduje tedy dalšího posouzení dovolacím soudem (pročež odvolací soud připustí dovolání), nebo tam, kde se odvolací soud odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, sice na základě suspenzivního účinku dovolání dochází k určitému oddálení pravomocného a vykonatelného rozhodnutí (resp. exekučního titulu), nicméně s ohledem na více pravděpodobné zrušení nebo změnu rozhodnutí v takových případech ani není žádoucí na základě takového rozhodnutí výkon rozhodnutí vést.

Právní úprava dovolání by měla sledovat dosažení jak individuální spravedlnosti v zájmu stran, tak i naplnění obecného zájmu na jednotnosti rozhodování.

Úloha dovolání spočívající v individuální spravedlnosti v zájmu stran se odráží v tom, že dovolací řízení může být zahájeno pouze na návrh některé ze stran (dispoziční zásada) a že musí být splněny zákonem stanovené předpoklady jeho přípustnosti včetně subjektivní přípustnosti dovolání. Obecný zájem na jednotě rozhodování se pak zrcadlí v tom, že dovolání může být přípustné pro řešení těch právních otázek, které přiznávají konkrétní věci význam z pohledu zajištění právní jistoty, jednoty rozhodování a dotváření práva.

Cílem právní úpravy je najít vhodné řešení, které nevyprázdní ani jednu z úloh, na druhou stranu však není zřejmě možné stejnou měrou naplnit obě. Zkušenosti nabyté vývojem právní úpravy dovolání ve středoevropských zemích v průběhu 20. století ukazují, že z ryze praktických důvodů nemůže být přípustnost neomezená. Nevhodně omezená přípustnost dovolání s sebou nese velký nápad dovolacímu soudu, důsledkem čehož jsou průtahy v řízení, zakládající porušení práva na spravedlivý proces. Čím déle řízení trvá, tím více se oddaluje soudní ochrana, což může v konečném důsledku poškodit účastníky a systém jako takový. Sekundárním důsledkem zahlcení Nejvyššího soudu je pak rovněž nízká kvalita rozhodnutí, která se zrcadlí v jejich nepřesvědčivosti. Na druhou stranu pak nelze pouze akcentovat obecný zájem na sjednocování judikatury, protože nejen že by ho nebylo možné bez individuálních případů ani dosáhnout, ale bylo by to neslučitelné s účelem civilního procesu a znamenalo značnou nepředvídatelnost úspěchu ve věci pro strany sporu.

Není jednoduché najít kompromis mezi oběma úlohami dovolání. Tak zatímco původně v Rakousku mělo dovolání do roku 1983 jako primární účel individuální spravedlnost a jakákoliv omezení (např. prostřednictvím zásadního právního významu řešené otázky) byla vnímána jako „ožebračení rakouské právní kultury“ (Arnold, W. D. Gerichtsgebührenrechtliche Überlegungen zur Erweiterten Wertgrenzen-Novelle 1989. Anwaltsblätter, 1989, s. 523) nebo „neslučitelné se sociální funkcí civilního procesu“ (Kuderna, F. Soziale Funktion und soziale Elemente des Zivilprozesses. Das Recht der Arbeit, 1986, s. 188), umožnila následně tato omezení výraznou redukci vzrůstajícího nápadu Nejvyššího soudu tím, že se připouštělo dovolání pouze k vyjasnění zásadních otázek hmotného nebo procesního práva.

Individuální spravedlnost na úrovni Nejvyššího soudu by proto měla být zajištěna v případě nápravy závažných procesních pochybení (zejména zmatečnostních) nebo v případě závažných pochybení při právním posouzení věci a zjevně nepřiměřených úvahách soudu. To jsou ostatně důvody zakládající porušení jednoty práva a právní jistoty.

Věcný záměr počítá s tím, že funkčně příslušným k projednání a rozhodnutí o dovolání je výlučně Nejvyšší soud.

Author: david Šerpán

Žádný komentář