Ideová východiska věcného záměru civilního řádu soudního

1. Vývoj a současný stav českého civilního procesu

1.1. Vývoj do roku 1948

Počátky vývoje moderního civilního práva procesního v českých zemích je třeba spojovat s „velkou procesní reformou“ (Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeβrechts. 2. vydání. Wien : MANZ, 1990, s. 22), k níž došlo v bývalém Rakousku v polovině 90. let 19. století. Jejím páteřním předpisem byl zákon č. 113/1895 ř. z., o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní – CŘS), jenž byl při vzniku Československa recipován (čl. 2 zákona č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého) a na území našeho státu platil až do konce roku 1950, tedy více než 50 let.

Uvedený zákon, jenž nahrazoval zastaralý josefínský všeobecný soudní řád (1781), byl v jistém slova smyslu revolučním nejen pro tehdejší monarchii, ale i pro procesní myšlení obecně. Jeho tvůrce, Franz Klein, dospěl – na podkladě kritické analýzy dobových civilních procesních řádů, zejména německého (1877), jež byly protknuty liberalistickým myšlením své doby preferujícím zájmy individua – k novému pojetí civilněprocesní úpravy jako nástroje, z něhož má mít prospěch nejen jednotlivec, nýbrž celá společnost. Důležitou sociální úlohu, kterou předpisy procesního práva z hlediska Kleinovy koncepce plní, výstižně zachytil i Ott ve své učebnici: „Prospěch vzcházející ze správného soudnictví bije v oči. Čím bezpečněji důvěřovati lze v rychlé, úsečné odstranění všeho rušení práv, tím více rozvine se obchod solidní a rozmáhá se úvěr, nejmocnější jeho páka, tím více sesílí vědomí právní, bezpečný to základ státu“ (Ott, E. Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního. Díl I. Čásť všeobecná. Praha : Nákladem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1897, s. 4).

Pro Kleinovu sociální koncepci civilního procesu (viz též dále pod bodem 2.5.) je – vedle zavedení zásad veřejnosti, ústnosti a volného hodnocení důkazů – charakteristické (oproti jiným tehdejším úpravám) především posílení role soudce. Výsledek civilního řízení nemůže podle Kleina odviset pouze od aktivity a zdatnosti stran, nýbrž také od postavení soudce, který má dbát o to, aby řízení končilo rozsudkem, jenž bude, pokud možno, v souladu se skutečnými hmotněprávními poměry. Jen tak může být docíleno skutečné právní jistoty a sociálního smíru.

Stejných koncepčních východisek se přidržovala rovněž prvorepubliková legislativní praxe, byť její kodifikační úsilí, vedené v první řadě snahou o unifikaci procesního práva v českých zemích a na Slovensku, nakonec nebylo – přes přijaté dílčí úpravy základních ustanovení řízení nesporného (zákon č. 100/1931 Sb.) a řešení úpadku (zákon č. 64/1931 Sb.) – korunováno úspěchem. Přesto připravený vládní návrh československého civilního řádu soudního (vládní návrh CŘS 1937) zřetelně navazoval na CŘS a představoval v jistém smyslu vyvrcholení domácích legislativních snah o úpravu civilního procesu ve svobodně se rozvíjející společnosti založené na tržním hospodářství. Další vývoj domácí právní úpravy civilního procesu probíhal ovšem převážně „retardačně“ (Zoulík, F. – Dvořák, B. K vývoji a perspektivám českého civilního procesu. Právní fórum, 2009, č. 1, s. 1).

1.2. Vývoj po roce 1948

Politické změny vyvolané revolucí z r. 1945, jež vyvrcholily nastolením totalitního státu v únoru 1948, nezůstaly bez vlivu na civilní proces. Již v roce 1948 byl přijat zákon o zlidovění soudnictví (č. 319/1948 Sb.), který do civilního řízení přinesl významné změny. Řízení bylo pouze dvoustupňové, obecně bylo zavedeno senátní rozhodování s účastí laiků (soudců z lidu), kteří měli početní převahu nejen v tříčlenných senátech u soudů prvního stupně, ale také v opravných instancích (viz § 2, 6, 8 zákona č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, a posléze § 4 odst. 1 ústavního zákona č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře, a § 10 odst. 1, § 11 odst. 1, § 23 odst. 1, § 26 a § 27 zákona č. 66/1952 Sb., o organisaci soudů). Dovolání bylo nahrazeno stížností pro porušení zákona, k níž byl legitimován jen generální prokurátor a rozhodoval o ní Nejvyšší soud. Zásada materiální pravdy byla prohlášena za vedoucí procesní princip; následkem toho bylo odstranění všech prvků prohlášených za formální (neboť „formální pravda“ byla typická pro buržoazní civilní proces), např. kontumačního řízení, rozsudků pro uznání a byla přijata též další omezení dispozičních oprávnění stran. Byla zakotvena téměř neomezená ingerence prokurátora, též národního výboru a společenských organizací do civilních řízení. Povinné zastoupení advokátem (tzv. advokátský proces – viz § 27 CŘS) bylo nahrazeno zavedením všeobecné poučovací povinnosti soudu.

1.2.1. Občanský soudní řád z r. 1950

S velkým urychlením (ve srovnání s délkou zákonodárného procesu v demokratických společnostech) byl zpracován a dnem 1. 1. 1951 vstoupil v účinnost nový občanský soudní řád (zákon č. 142/1950 Sb., o řízení ve věcech občanskoprávních – OSŘ 1950), jenž vycházel z pojetí tzv. jednotného řízení, podle kterého jsou všechny druhy civilního soudního procesu ovládány stejnými zásadami, v čele se zásadou materiální pravdy. Ta byla chápána jako požadavek na to, aby soud rozhodoval podle skutečného stavu věci s tím, že se nemusí vázat na přednesy účastníků.

Kodex zahrnoval předpisy řízení sporného i nesporného, vykonávacího, jakož i tzv. exekuční likvidaci, jež měla nahrazovat řízení konkursní. Zvláštnosti jednotlivých druhů řízení sice nešlo zcela pominout, což se odrazilo v systematice kodexu, koncepce jednotného řízení však negativně zasáhla především řízení svou povahou sporná, u nichž došlo k podstatným deformacím procesních zásad, zejména zásady dispoziční a projednací.

Tzv. jednotné řízení, které OSŘ 1950 uvedl v život, nebylo legislativní koncepcí srovnatelnou s teoreticky propracovaným sociálním, resp. starším liberálním pojetím civilního procesu (blíže k nim kapitola 2.5.). V podstatě šlo – za cenu mnohých zjednodušení – pouze o snahu zdůraznit to, co je všem druhům civilního řízení společné (Rubeš, J. Kodifikace a rekodifikace civilněprocesních předpisů u nás. Právní praxe, 1993, s. 132), přičemž roli hlavního svorníku měla hrát zásada materiální pravdy, která uvedené „koncepci“ zároveň dodávala ideové krytí. Ve skutečnosti to mělo za cíl širokou státní kontrolu nad všemi soukromoprávními (tehdy osobními) vztahy.

Ruku v ruce se zásahy do autonomie procesních stran, jež s původní Kleinovou koncepcí civilního procesu neměly nic společného, šla i snaha o omezení soudní pravomoci, neboť soudy jako nezávislé orgány nepředstavovaly vhodný prostředek, kterým by stát mohl efektivně regulovat právní poměry. Významná pravomoc k řešení majetkových sporů mezi socialistickými organizacemi byla proto přenesena na státní arbitráž (vl. nařízení 47/1953 Sb.). Z pravomoci soudů bylo (v prvním stupni) vyloučeno rovněž řízení o projednání dědictví a o některých úschovách; v těchto věcech vykonávala svou působnost státní notářství (zákon č. 52/1954 Sb.). Soudy rovněž pozbyly pravomoc poskytovat ochranu rušené držbě; na jejich místo nastoupily národní výbory (§ 151 odst. 1 OZ 1950).

Obecně lze říci, že OSŘ 1950 nastoupil nejen cestu deformace mnoha klasických institutů a zásad civilního procesu, nýbrž pod tlakem postupné dekonstrukce soudní ochrany subjektivních práv omezil předmět právní úpravy civilního procesu v podstatě na řízení týkající se ochrany práv fyzických osob.

1.2.2. Občanský soudní řád z r. 1963

Retardační projevy jdoucí proti obecné vývojové tendenci soustavného zdokonalování úpravy civilního řízení (Zoulík, F. – Dvořák, B. K vývoji a perspektivám českého civilního procesu. Právní fórum, 2009, č. 1, s. 1) jsou dobře patrné i na občanském soudním řádu z r. 1963 (zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád – OSŘ). Uvedený procesní předpis důsledně vycházel z představy jednotného řízení a právní úpravu nadále zestručňoval, aby byla „srozumitelná každému občanu“. Obsahoval-li OSŘ 1950 ještě téměř 700 paragrafů, byla úprava OSŘ o více než 300 paragrafů chudší.

Pravomoc soudů byla dále omezována; OSŘ se tak prakticky týkal pouze řízení ve věcech právních poměrů fyzických osob a z nich především záležitostí rodinných, pracovních a bytových. Majetkové spory byly při majetkové nivelizaci občanů spíše výjimkou. Navíc pro pracovněprávní věci bylo zavedeno obligatorní rozhodčí řízení, které muselo předcházet řízení soudnímu a v němž hlavní roli hrála odborová organizace. Ve vykonávacím řízení dominovala, vzhledem k všeobecné povinnosti zaměstnanecké práce, exekuce srážkami ze mzdy. Úprava konkursu a vyrovnání ztratila v centrálně plánovaném hospodářství svůj význam, a byla proto z procesního předpisu – krom tří stručných a prakticky nepoužitelných ustanovení o likvidaci majetku (§ 352 až § 354 OSŘ) – zcela vypuštěna.

Koncepce celého procesu byla kromě toho opět založena na myšlence jednotného civilního řízení, jemuž měla vévodit zásada materiální pravdy, a na popření rozdílů sporného a nesporného řízení. Nedůsledná byla přitom sama systematika OSŘ. Ustanovení páté hlavy třetí části (§ 176 až § 200) byla věnována výlučně nesporným řízením. Bylo by proto logické, aby hlava první až čtvrtá téže části (§ 79 až § 175) obsahovala ustanovení týkající se řízení sporného. Tak tomu ale nebylo, neboť se zde nacházela rovněž ustanovení sloužící pouze řízení nespornému [např. § 81, § 94, § 146 odst. 1 písm. a) OSŘ]. I z důvodu těchto a dalších nedostatků se později ukázalo, že oddělení sporné a nesporné agendy v rámci tohoto kodexu je prakticky neproveditelné. Nedostatečnost OSŘ se ostatně projevovala již v období totalitního státu. Ještě do roku 1989 musel být pětkrát novelizován, což bylo na tehdejší poměry neobvyklé.

1.3. Vývoj po roce 1989 a současný stav

Obnovení demokracie a tržního hospodářství po r. 1989 si vyžádalo podstatné zásahy do celého právního řádu. V oblasti civilněprocesního práva vedla akutní potřeba odstranit nedemokratické prvky stávající úpravy k tomu, že bylo postupováno nikoliv cestou nové kodifikace, ale prostřednictvím novel. Ty se posléze staly obecnou metodou nové legislativy. Některé ze změn OSŘ byly natolik podstatné (zejm. zákony č. 519/1991 Sb., č. 171/1993 Sb., č. 238/1995 Sb., č. 30/2000 Sb., č. 151/2001 Sb., č. 7/2009 a č. 293/2013 Sb.), že zcela změnily tvář hlavního předpisu civilního práva procesního.

Došlo zejména k obnovení soudní pravomoci ve věcech obchodního práva, notářství přestalo být státním orgánem, a civilní pravomoc soudů tak opětovně nabyla svého přirozeného rozsahu. Do sporného řízení byly opětovně zavedeny instituty, které byly v době přijetí OSŘ odmítány: kontumační rozsudek, rozsudek pro uznání, koncentrace řízení, princip neúplné apelace v odvolacím řízení, dovolání, žaloba pro zmatečnost apod. Vedle OSŘ byly přijaty zákony upravující další druhy civilního procesu, a to řízení insolvenční (zákon č. 182/2006 Sb. a před ním zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání), řízení rozhodčí (zákon č. 216/1994 Sb.). Bylo zároveň umožněno, aby exekuce byla vedena nejen prostřednictvím soudů, ale i soudních exekutorů (zákon č. 120/2001 Sb.). Posléze byla přijata také samostatná úprava nalézacího řízení nesporného (zákon č. 292/2013 Sb.). OSŘ se tak stal předpisem upravujícím pouze sporné řízení a soudní výkon rozhodnutí, ačkoliv to bylo zcela v rozporu s jeho strukturou a původní koncepcí.

Vývoj však ukázal, že novelizační metoda úprav civilního práva procesního se nesoustředila pouze na odstraňování mezer v právní úpravě a na nápravu jejích nejzávažnějších deformací, nýbrž pojala procesní předpisy jako normy v podstatě technické, které lze dalšími a dalšími zásahy doplňovat a vylepšovat. Uvedený přístup, jehož hlavní obětí se stal OSŘ, není v posledních minimálně 20 letech veden žádnou základní jednotící ideou. Šlo a jde o veskrze „inženýrský“ přístup k právu, jenž je nejčastěji motivován konkrétní praktickou potřebou či pragmatickou úvahou. Zcela absentuje nějaká základní hodnotová koncepce úpravy nalézacího řízení sporného, a ve výsledku se zdá, že potlačována je jak role stran (srov. fikce uznání nároku), tak řízení sporu soudem (srov. stávající pojetí koncentrace řízení). Nelze říci, že by civilní soudnictví požívalo ve společnosti zvláštní důvěry.

Za této situace je nová kodifikace, jež se musí týkat v první řadě řízení sporného jako základního druhu civilního procesu, naprostou nutností. Spíše je otázkou, proč k ní – přes mnohaleté volání zástupců teorie a praxe (vedle již citovaných prací Zoulíka a Rubeše srov. též Winterová, A. K rekodifikaci občanského soudního řádu v České republice. AUC Iuridica, 2004, č. 4, s. 73 až 80) – dosud nedošlo.

2. Základní východiska civilního řádu soudního

2.1. Předmět právní úpravy

Civilní právo procesní má být povoláno k tomu, aby poskytovalo ochranu soukromému právu. V souladu s tím se do pravomoci civilních soudů svěřuje projednávání a rozhodování soukromoprávních záležitostí, popř. někdy i dalších věcí, u nichž je to z nějakého důvodu vhodné.

Soukromoprávní záležitosti, o nichž má soud v civilním řízení soudním rozhodovat, jsou značně různorodé. Mohou v něm být projednávány rozepře mezi stranami, které sledují ve věci protichůdný zájem, a v rámci nichž má soud deklaratorně rozhodnout, která ze stran je v právu. Stejně tak se ale v civilním řízení soudním projednávají věci, jejichž účastníci nemají postavení vzájemných odpůrců, a chybí tedy zpravidla jejich protichůdný zájem na výsledku řízení; mnohdy v takových případech soud do budoucna upravuje svým konstitutivním rozhodnutím poměry těchto účastníků řízení. Civilní řízení soudní však zajišťuje také faktickou nucenou realizaci práva na plnění, které nebylo poskytnuto dobrovolně, přestože to ukládá exekuční titul, a konečně též obstarává uplatňování a uspokojování pohledávek v případě dlužníkova úpadku.

Této různorodosti věcí projednávaných v civilním soudním řízení odpovídá jeho diferenciace na jednotlivé procesní druhy, jež je obecně uznávaná a dosud nebyla žádnými věcnými argumenty vyvrácena [k jednoznačnému odmítnutí nesprávné snahy o vytvoření jednotného civilního procesu viz usnesení č. 2 Odborného kolegia pro občanské právo (při Ústavu státu a práva) ze dne 18. listopadu 2014 (viz http://www.ilaw.cas.cz/index.php?page=459)]. Nejen v České republice, ale i v právních řádech jiných středoevropských zemí se vychází z toho, že pro nastíněné situace nemohou platit stejná pravidla, tj. přijímá se rozlišování nalézacího řízení sporného a nesporného, exekučního řízení a insolvenčního řízení. Tato diferenciace není vytvořena uměle, ale odpovídá podstatným a objektivně existujícím odlišnostem, které brání tomu, aby pro všechny druhy civilního procesu nebo pro některé z nich byla přijata jednotná pravidla.

Z tohoto poznatku věcný záměr vychází, a nesnaží se proto rozdíly mezi jednotlivými druhy civilního řízení soudního uměle stírat v opětovné snaze (viz občanské soudní řády z let 1950 a 1963) o zavedení jednotného civilního procesu. Pro budoucí úpravu civilního řízení soudního je však nezbytné vyřešit otázku, zda mají být tyto druhy řízení upraveny samostatně nebo v jednom předpisu, a jaký má být vztah mezi ustanoveními upravujícími tyto druhy řízení.

Legislativní přístup ke strukturování právní úpravy civilního procesu se v různých právních řádech liší. Vyskytují se země, v nichž civilní řád soudní upravuje pouze nalézací sporné řízení; např. Rakousko, Lichtenštejnsko nebo Slovensko. Existují však rovněž civilní řády soudní, které upravují nejen nalézací sporné řízení, ale také řízení exekuční (Německo, či zčásti současný OSŘ). Jak sporné, tak i nesporné řízení společně upravují civilní řády soudní ve Švýcarsku, Francii či Belgii. Není naopak obvyklé spojení všech nastíněných druhů civilního procesu do jednoho předpisu, a už vůbec ne společná úprava některého z nich s insolvenčním řízením.

Jádrem civilních řádů soudních, jak vyplývá z právě uvedeného stručného přehledu, je vždy úprava nalézacího sporného řízení. To je pochopitelné, neboť jde o základní procesní druh, na nějž ostatní druhy civilního procesu navazují.

Úprava nalézacího sporného řízení nebývá spojována s insolvenčním řízením. Tohoto přístupu se drží i věcný záměr. Insolvenční řízení je v řadě aspektů natolik odlišné od sporného řízení, že jejich společná úprava by postrádala jakýkoliv rozumný smysl.

Krom nezdařilých socialistických pokusů o zavedení jednotného civilního řízení odpovídá domácí legislativní tradici rovněž separátní úprava nesporného řízení. Ta má kořeny již v císařském patentu č. 208/1854 ř. z., kterým se zavádí nový zákon o soudním řízení v nesporných právních věcech, později doplněný zákonem č. 100/1931 Sb. z. a n., o základních ustanoveních soudního řízení nesporného. K této tradici se ostatně český zákonodárce nedávno vrátil a nesporná řízení upravil v zákoně č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Tento přístup zachovává i věcný záměr. Krom zmíněné tradice pro něj mluví také rozdíly ve způsobu zahajování řízení, ve vymezení okruhu účastníků, v jejich omezené možnosti dispozic řízením a jeho předmětem, v odlišně pojaté roli soudu a účastníků při objasňování skutkového stavu atd.

Rovněž není nutné ani vhodné upravovat v jednom předpisu nalézací sporné řízení spolu s exekučním řízením. Exekuční řízení není druhou nezbytně následující fází civilního řízení. V souladu s dispoziční zásadou je výlučně věcí oprávněného, zda svým návrhem exekuční řízení vyvolá. Krom toho nelze přehlížet ani okolnost, že výčet exekučních titulů, které lze v civilní exekuci realizovat, se zcela nekryje s rozhodnutími soudu v civilním řízení. Exekučním titulem může být na straně jedné jenom rozhodnutí ukládající povinnost k plnění, na straně druhé lze v civilní exekuci realizovat také exekuční tituly, které vůbec původ v civilním řízení nemají. Dále je možno poukázat na to, že úprava exekučního řízení sice vychází z odvětvových principů, ale promítá se do ní řada specifických zásad vlastních jenom exekučnímu právu, které nemají v nalézacím sporném řízení obdoby. A konečně v české úpravě patří k exekučním orgánům soudní exekutor, což by společnou úpravu se sporným řízením dále jenom komplikovalo. Z těchto důvodů se navrhuje ponechat úpravu exekučního řízení samostatnému předpisu.

Stranou civilního řádu soudního by měla zůstat úprava hromadných žalob. Jde o samostatnou problematiku, která navíc podléhá dynamickému vývoji, a lze proto očekávat, že v budoucnu do ní bude nutno opakovaně legislativně zasahovat. Povaha hromadného řízení, v němž se uplatňují kolektivní zájmy, je výrazně odlišná od sporného řízení. To se promítá v nutnosti výslovné legislativní úpravy legitimace k podání žaloby, vymezení členů skupiny, o jejímž kolektivním zájmu se bude jednat a rozhodovat, role soudu při vedení řízení a kontrole dispozičních úkonů, závaznosti rozsudku, nákladů řízení, vynucení plnění v exekuci atd. Tyto otázky nelze upravovat jako výjimky z obecného pravidla, ale zaslouží si vlastní úpravu v samostatném předpisu.

Měla by rovněž zůstat zachována dosavadní samostatná úprava rozhodčího řízení (a podobně i mediace). Zahraniční civilní řády soudní sice zpravidla rozhodčí řízení upravují, ale to samo o sobě není důvodem, proč rušit již existující samostatnou úpravu. Civilní řád soudní (k názvu zákona viz dále kapitola 2.2.) by skutečně měl upravovat řízení před soudy, jak to plyne již z jeho názvu; rozhodčí řízení proto striktně vzato ani k předmětu jeho úpravy nepatří.

Právní úprava doručování bude obsažena v samostatném předpisu, nikoliv v civilním řádu soudním. Důvodem je to, že na vlastním postupu při doručování se nic neliší, doručuje-li soud v civilním nebo v trestním řízení, ve správním soudnictví, nebo doručuje-li písemnost správní orgán. To pochopitelně nevylučuje dílčí odchylky, které mohou být v odůvodněných případech upraveny zvlášť. Nová úprava proto může postup při doručování všemi těmito orgány sjednotit; to se pochopitelně nemůže stát v civilním řádu soudním, ale jedině ve zvláštním zákonu, který bude svým rozsahem dopadat na doručování všemi zmíněnými orgány, podobně jako např. zákon č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů, pokud jde o doručování do datových schránek. Krom toho je zřejmé, že lze očekávat další dynamický rozvoj elektronických prostředků komunikace, což se může promítnout v potřebě častější novelizace právní úpravy; to by bylo v rozporu s požadavkem stability civilního řádu soudního.

Konečně se jeví jako vhodnější upravit mimo civilní řád soudní v samostatném zákonu také pravomoc, příslušnost, obsazení soudu a související otázky. Úprava těchto záležitostí je v občanském soudním řádu či v dalších předpisech roztříštěná, a krom toho byla v uplynulých letech opakovaně měněna. Vzhledem k tomu, že potřeba měnit pravidla věcné či místní příslušnosti může vyvstávat mnohem častěji než kupř. nutnost legislativně zasahovat do úpravy dokazování nebo soudního rozhodnutí, navrhuje se upravit tyto záležitosti v samostatném předpisu, jehož příprava bude navazovat na výsledky diskuse o budoucí podobě soudní soustavy.

Lze tedy shrnout, že předmětem právní úpravy nového civilního řádu soudního bude pouze civilní sporné řízení. V samostatných zákonech bude upravena pravomoc, příslušnost a související otázky, jakož i doručování (mj. soudních) písemností a řízení o hromadných žalobách.

2.2. Název zákona

Procesní předpisy upravující soudní řízení se u nás tradičně označují jako soudní řády, a není věcného důvodu, proč od takového pojmenování ustupovat. Název zákona by však měl konkrétně vystihovat předmět jeho právní úpravy, jímž je civilní soudní řízení ve sporných záležitostech. K vystižení tohoto předmětu se používá přídavných jmen „občanský“ nebo „civilní“. To lze demonstrovat na různých tuzemských i zahraničních zákonech. Název „o soudním řízení v občanských rozepřích právních (civilní řád soudní)“ nesl zákon č. 113/1895 ř. z. Zákon č. 142/1950 Sb. byl pojmenován jako zákon „o řízení ve věcech občanskoprávních (občanský soudní řád)“, a dosud platný zákon č. 99/1963 Sb. nese stručný název „občanský soudní řád“. V německy mluvících oblastech se používá název „Zivilprozessordnung“, a to buď jako plný název (Německo, Švýcarsko), nebo jako oficiální legislativní zkratka (Rakousko, Lichtenštejnsko). Italská úprava z roku 1940 nese název „Codice di procedura civile“, francouzská z roku 1975 „Code de procédure civile“, španělská z roku 2000 se jmenuje „Ley de Enjuiciamiento Civil“ atp. Nedávno přijatá slovenská úprava z roku 2015 nese název „Civilný sporový poriadok“.

Název dosud platného předpisu nelze považovat za vhodný. Slovní spojení „občanský soudní řád“ vyvolává dojem existence jakéhosi jednotného občanského práva, které má svou část hmotněprávní a část procesní, z nichž ta první je upravena v občanském zákoníku a druhá v občanském soudním řádu, přičemž v občanském soudním řízení se mají projednávat a rozhodovat jenom „občanskoprávní“ spory. Takový pohled však evidentně neobstojí. Civilní právo procesní má veřejnoprávní povahu a slouží k poskytování ochrany nejen „občanskoprávním“, ale také dalším soukromoprávním záležitostem, popř. i záležitostem veřejnoprávní povahy, stanoví-li tak zákon. Řízení, která podle něj probíhají, tak zdaleka nejsou jenom řízeními v „občanskoprávních věcech“, jak je nesprávně pojmenovával občanský soudní řád z roku 1950 (z tohoto pojetí pak byla vytvořena nejprve zákonná zkratka a posléze v roce 1963 už jenom samostatný název „občanský“ soudní řád).

Z těchto důvodů je správnější soudní řád označovat jako „civilní“, a nikoliv jako „občanský“. Výraz civilní navíc odpovídá i evropským zvyklostem, jak plyne ze shora podaného přehledu názvů předpisů upravujících civilní sporné řízení v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Lichtenštejnsku, Francii, Itálii, Španělsku nebo Slovensku.

Nová úprava by proto měla nést tradiční název „civilní řád soudní“.

2.3. Vztah ostatních úprav k civilnímu řádu soudnímu

Civilní sporné řízení je základním druhem civilního procesu. Tento nezpochybnitelný poznatek se nutně promítá také do vztahu předpisů regulujících ostatní druhy civilního procesu k úpravě civilního sporného řízení. Civilní řád soudní má vždy postavení základního, obecného předpisu, vůči němuž mají ostatní předpisy, upravující další druhy civilního řízení, speciální povahu. Pravidla, která budou obsažena v civilním řádu soudním, se tak použijí nejen pro samotné civilní sporné řízení, ale subsidiárně též pro další druhy civilního procesu; to samozřejmě platí, pokud jejich použití není vyloučeno odlišnou povahou takového řízení nebo pokud jejich aplikovatelnost nevylučuje odchylná úprava obsažená ve zvláštním předpisu.

Vztah civilního řádu soudního ke zvláštním úpravám je samozřejmě nutno řešit nejenom z teoretického hlediska, ale také z toho pohledu, jaké legislativní kroky vůči dalším druhům civilního procesu bude nutno učinit v souvislosti s přijetím civilního řádu soudního. Jinak řečeno, jde o to, jak se přijetí civilního řádu soudního promítne především do insolvenčního zákona, zákona o zvláštních řízeních soudních, exekučního řádu či do úpravy tzv. soudního výkonu rozhodnutí.

Ohledně insolvenčního zákona a zákona o zvláštních řízeních soudních se počítá pouze s takovými legislativními zásahy, které budou nezbytně nutné kvůli návaznosti těchto speciálních předpisů na úpravu obecnou. Např. ukazuje se, že dosud jsou v režimu sporného procesu projednávány některé záležitosti, které by měly patřit do řízení nesporného (viz stanovení hranice podle § 1028 OZ nebo povolení nezbytné cesty podle § 1029 a násl. OZ). Naopak je otázkou, zda některá řízení, zařazená dnes do ZŘS, tam skutečně svou povahou patří (např. sporný rozvod manželství). Bude proto nezbytné zvážit legislativní zásah do zákona o zvláštních řízeních soudních, který lépe vytyčí hranice sporného a nesporného řízení. Jinou věcí je, že zákon o zvláštních řízeních soudních není zcela zdařilým legislativním dílem a lze se s ním spokojit pouze jako s provizoriem.

Vzhledem k tomu, že předmětem úpravy nového civilního řádu soudního bude pouze civilní sporné řízení, a nikoliv též řízení exekuční, nabízí se pochopitelně otázka, jak naložit s dosavadními ustanoveními části šesté občanského soudního řádu, popř. též s exekučním řádem. Nelze pochybovat o tom, že do budoucna je neudržitelná souběžná úprava civilního exekučního řízení (řízení o výkon rozhodnutí) ve dvou předpisech. V souvislosti s přijetím civilního řádu soudního by proto měly neprodleně začít práce na novém exekučním řádu, který by tuto dualitu odstranil a zavedl jednotný režim. Počítá se s tím, že legisvakanční lhůta bude u civilního řádu soudního natolik dlouhá (cca čtyři roky), aby se během ní mohl nový exekuční řád stát součástí našeho právního řádu.

2.4. Vztah soudního řádu správního k civilnímu řádu soudnímu

Soudní řád správní v § 64 předpokládá, že pro otázky v něm neupravené se má použít přiměřeně ustanovení prvé a třetí části občanského soudního řádu. Na podpůrné použitelnosti civilního řádu soudního by se nemělo ani do budoucna nic měnit. Přesto bude nutno zasáhnout do formulace § 64 SŘS, neboť systematika nového civilního řádu soudního bude jiná, a proto odkaz na část první a třetí nebude přiléhavý (nemluvě o názvu předpisu).

Druhým výrazným styčným bodem civilního řízení soudního a správního soudnictví je přezkum rozhodnutí správních orgánů. Reforma správního soudnictví, provedená zákony č. 150/2002 Sb., 151/2002 Sb. a 131/2002 Sb., s účinností od 1. 1. 2003 zavedla jako obecný princip dualitu přezkumu rozhodnutí správních orgánů. Tato rozhodnutí se přezkoumávají nejenom ve správním soudnictví podle soudního řádu správního, ale také v civilním řízení soudním podle pravidel obsažených v páté části OSŘ, jež je označena jako „Řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem“. Krom případů, které výslovně přiřazuje do jednoho nebo druhého druhu soudnictví zákon, spočívá třídicí kritérium na soukromoprávní nebo veřejnoprávní povaze věci. V civilním řízení soudním se přezkoumávají ty správní akty, v nichž správní orgán rozhodoval v soukromoprávní věci, ovšem za předpokladu, že předmětem přezkumu je meritorní rozhodnutí a dále, že se žalobce nedomáhá vyslovení nicotnosti správního aktu. Do správního soudnictví patří přezkum rozhodnutí správních orgánů ve veřejnoprávních záležitostech, popř. v těch soukromoprávních věcech, v nichž není předmětem přezkumu meritorní rozhodnutí, nebo v nichž jde žalobci o vyslovení nicotnosti. Do správního soudnictví patří také ochrana proti nečinnosti správního orgánu i v těch případech, kdy je správní orgán nečinný při vydání meritorního rozhodnutí v soukromoprávní věci.

Rozdělení pravomoci (OSŘ někdy mluví správně o pravomoci, např. v § 7 odst. 4, jinde zase nesprávně o věcné příslušnosti, viz § 104b a § 104c) mezi civilní a správní soudy spočívá na kritériu soukromoprávní nebo veřejnoprávní povahy věci. Vzhledem k tomu, že existují různé teoretické přístupy k rozlišování obou oblastí, nelze říci, že by vymezení pravomoci spočívalo na jednoznačném kritériu. To je základní systémová chyba, hrubě ohrožující právní jistotu. Vyřešení otázky, který soud má věc projednat a rozhodnout, by nemělo být složité a nejasné, ale naopak by mělo být vždy zřejmé a jednoznačné, který soud má věc projednat a rozhodnout. Proti tomu se právní úprava prohřešuje, a její doplnění o další kritéria vytvořená judikaturou věc spíše komplikuje. Dokladem toho, že ze soukromoprávní nebo veřejnoprávní povahy věci, coby kritéria vymezujícího soudní pravomoc, nelze vycházet, jsou judikatorní závěry, které do správního soudnictví svěřují přezkum rozhodnutí správních orgánů v soukromoprávních věcech tam, kde má být vyslovena jejich nicotnost (tj. z výsledku řízení usuzují na pravomoc), nebo podle nichž se poskytuje ve správním soudnictví ochrana proti nečinnosti i v těch případech, kdy správní orgán otálí s vydáním meritorního rozhodnutí v soukromoprávní záležitosti.

Postup v případě, že je podána žaloba u soudu ve správním soudnictví, ačkoliv by měl rozhodnutí přezkoumávat civilní soud v řízení podle části páté, nebo naopak, je formalistický a vede ke značným průtahům v řízení, v průměru dosahujících téměř tři léta. To lze považovat za zcela zbytečné oddálení soudní ochrany, které je nežádoucí nejen pro účastníky řízení, ale také pro stát, jenž za takový nesprávný úřední postup případně ponese odpovědnost.

Z tohoto důvodu nový civilní řád soudní nepřevezme v žádné podobě právní úpravu přezkumu rozhodnutí správních orgánů v soukromoprávních věcech. Dojde tedy k odstranění zbytečného dualismu přezkumu rozhodnutí správních orgánů. Pozitivním důsledkem tohoto kroku bude jednoznačné vymezení pravomoci (veškerá rozhodnutí správních orgánů, bez ohledu na jejich hmotněprávní povahu, se přezkoumávají ve správním soudnictví), odpadnutí zbytečných kompetenčních sporů, a tím i ušetření zbytečných průtahů, které v souvislosti s kompetenčními spory vznikaly. Provedení této změny si vyžádá legislativní zásah do těch ustanovení soudního řádu správního, které s dualismem přezkumu rozhodnutí správních orgánů počítaly.

2.5. Koncepce civilního řádu soudního

2.5.1. Nezbytnost koncepčního přístupu

Pro současný stav občanského soudního řádu je příznačné, že postrádá jakoukoliv koncepci (viz shora pasáž pod bodem 1.3.), v důsledku čehož jsou jeho ustanovení obtížně interpretovatelná a aplikovatelná. Tomu je nutno se do budoucna vyvarovat. Nový civilní řád soudní musí být postaven na jednoznačné koncepci, důsledně promítnuté do veškerých jeho institutů a ustanovení. Pokud by taková koncepce chyběla, vznikl by procesní předpis, který by pouze obsahoval mnoho institutů a ustanovení nahromaděných vedle sebe, bez společné jednotící ideje, v horším případě předpis vnitřně rozporný a obtížně vyložitelný a použitelný. Důsledkem by pak byla neustávající snaha o legislativní nápravu základních nedostatků, tedy místo žádoucí stability právní úpravy naopak další rozkolísávání právní jistoty. Jednoznačná a důsledně provedená koncepce naopak tomuto stavu předchází, a krom toho také dává jednoznačné vodítko, jak přistupovat k interpretaci jednotlivých ustanovení zákona.

2.5.2. Vývoj moderních koncepcí civilního procesu

Civilní proces v moderním pojetí, překonávající písemnost, neveřejnost a vázané hodnocení důkazů, založený na zásadách dispoziční, projednací, ústnosti, přímosti, veřejnosti a volného hodnocení důkazů, se začíná objevovat ve středoevropských právních řádech v devatenáctém století. Od jeho nástupu až do současnosti se v podstatě vyskytly dvě legislativní koncepce, v nichž se promítá především rozdílný přístup k účelu civilního řízení soudního.

Jako první se uplatnila tzv. liberální koncepce, jež je založena na přesvědčení, že civilní sporné řízení je soukromou záležitostí stran, a slouží proto jenom k prosazování jejich individuálních zájmů. Je věcí svobodného rozhodnutí strany, zda své právo bude vůbec uplatňovat, či nikoliv. Rozhodne-li se žalobu podat, je na ní, aby vymezila předmět řízení, jímž je soud vázán. Strany v tomto pojetí mají rozhodující slovo nejen ohledně zahájení řízení a vymezení jeho předmětu, ale jsou také oprávněny „nakládat“ skutkovým stavem. Skutkový stav je totiž „vlastnictvím“ stran; mohou-li strany nakládat soukromými právy, smějí též „nakládat“ skutkovým stavem [Brehm, W. Die Bindung des Richters an den Parteivortrag und Grenzen freier Verhandlungswürdigung. Tübingen : J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1982, s. 10 až 13]. Povinnost pravdivosti se stranám neukládá. Skutkový základ rozsudku je určen stranami a jejich formální pravda má přednost před vnitřním přesvědčením soudce; v důsledku toho může být v konkrétním případě soudce nucen založit své rozhodnutí na skutkovém stavu, který neodpovídá skutečnosti a jeho vnitřnímu přesvědčení. Postavení soudce v tomto pojetí civilního procesu je slabé a pasivní, a to jak v rámci vedení řízení, tak i při objasňování skutkového stavu; soudce je odkázán jenom na skutkové přednesy stran a na jejich důkazní návrhy, a sám nemůže do objasňování skutkového stavu aktivně zasahovat. Na těchto ideách byl postaven německý civilní řád soudní z roku 1877 ve svém původním znění.

Tzv. sociální koncepce civilního procesu nijak nepopírá význam civilního procesu pro ochranu soukromých práv, a nepopírá ani panství stran v oblasti ovládané dispoziční zásadou; ostatně z historie známý pokus odstranit ze sporného řízení dispoziční princip, uskutečněný v pruském obecném soudním řádu z roku 1793 a vedený „nesprávnou představou osvícenské doby, že dobře školený soudní personál je s to ex officio vyřešit všechny sporné věci“ (Fiala, J. Historický vývoj některých procesních principů, zásad a institutů civilního procesu. Praha : UK, 1974, s. 30), skončil naprostým fiaskem.

Sociální koncepce však oproti liberální koncepci vyzdvihuje význam civilního řízení soudního pro celou společnost. Na sklonku 19. století se s rozvojem průmyslu a obchodu jevilo jako extrémně důležité pro udržení likvidity účastníků hospodářského života, aby své pohledávky mohli uplatňovat v přiměřeném čase a s přiměřenými náklady. Právní spor se v tomto světle začal čím dál více jevit jako nežádoucí konflikt, který způsobuje narušení pravidelného koloběhu společenského organismu, včetně hospodářství. Výraz „sociální“ tedy neznamená zaměření procesu na ochranu slabších, ale vyjadřuje společenskou škodlivost právních sporů a význam civilního procesu, který vylučuje svépomoc a umožňuje tyto konflikty odstranit, a tím přispět k řádnému fungování hospodářství a vůbec celé společnosti. Na tom se ostatně nezměnilo nic dodnes, ba spíše se akcent na rychlost řízení klade ještě důrazněji než kdy dříve.

Tomuto hledisku sociální koncepce civilního procesu vyhovuje, neboť v prvé řadě vyzdvihuje procesní ekonomii, na kterou se i dnes klade velký důraz: řízení musí být co nejvíce rychlé, levné a jednoduché; zároveň by ovšem mělo poskytovat ochranu tomu, kdo je skutečně v právu, neboť jedině tak může dojít ke skutečnému odklizení konfliktu.

K dosažení těchto cílů slouží celý komplex opatření. Rychlosti řízení či procesní ekonomii nenapomáhá jenom úprava koncentrace řízení, ale např. také zákaz novot v odvolacím řízení či povinnost soudu postupovat při projednávání věci z úřední povinnosti. Věcné správnosti rozhodnutí přispívá přiměřené omezení panství stran v oblasti zjišťování skutkového stavu a – rovněž přiměřené – posílení role soudu. Jak již bylo shora řečeno, sociální koncepce zcela uznává, že je výlučnou záležitostí stran rozhodnout se, zda zahájí řízení a jak vymezí jeho předmět (dispoziční zásada); to ostatně odpovídá povaze soukromých práv, jimž má být v procesu poskytována ochrana. Právo disponovat skutkovým stavem však je stranám upřeno tím, že se jim ukládá povinnost pravdivosti. Jinak řečeno, projednací zásada se neuplatňuje v původním vyhraněném pojetí, ale v modifikované podobě. Tento krok je nezbytný a klíčový, neboť má-li rozsudek odpovídat skutečnému hmotněprávnímu stavu, potom musí spočívat na spolehlivě a úplně objasněném skutkovém základu, čehož ale není možno dosáhnout, pokud by strany mohly vědomě lhát. Skutečné prosazení této povinnosti a spolehlivé objasnění skutkového stavu by nebylo možné, pokud by soudce zůstal pouze pasivním činitelem, jenž by do objasňování skutkového stavu nemohl nijak zasahovat. Soudci je proto svěřeno tzv. materiální vedení řízení, v rámci nějž může k objasňování skutkového stavu přispívat nejen dotazy kladenými stranám, ale též podpůrně dokazováním vykonaným z vlastní iniciativy.

Toto pojetí se poprvé legislativně prosadilo – zásluhou Franze Kleina – v rakouském civilním řádu soudním z roku 1895 (v Rakousku platném dodnes a u nás až do roku 1950). Zdařilost této koncepce měla za následek, že se tento model posléze promítl v civilních řádech soudních mnoha dalších zemí, včetně kupř. německého civilního řádu soudního, jenž byl původně postaven na liberální koncepci, avšak postupně ji opustil a přiklonil se ke kleinovskému pojetí sociálního civilního procesu.

2.5.3. Sociální koncepce civilního procesu

Sociální koncepce civilního procesu nebyla dodnes překonána, a i nadále se ve středoevropském civilním procesu uplatňuje. Právní řády spočívající na této koncepci se vyznačují stabilní právní úpravou, naplňující svůj účel, její vysokou akceptací veřejností, jakož i krátkou délkou soudního řízení.

Především je nutno zdůraznit, že povinnost pravdivosti stran, resp. pojetí řízení směřujícího k pravdivému objasnění skutkového stavu, není jakýmsi reziduem totalitního práva, které je pro moderní civilní proces demokratických zemí nepřijatelné. Naopak, jde o přístup, který je v demokratických právních státech samozřejmý. Například lze poukázat např. na § 178 odst. 1 rakouského ZPO nebo § 138 německého ZPO. Pochopitelně objasňování skutkového stavu se v civilním soudním řízení neděje cestou vyšetřování, ale za využití kontradiktorního postavení stran, které v řízení uplatňují protichůdné zájmy. Jde tedy o „vyjevování pravdy cestou sporu“, která nemá s někdejší socialistickou zásadou materiální pravdy mnoho společného.

Krom toho, že ze srovnávacího pohledu je dnes zcela nezpochybnitelná dominance sociální koncepce civilního procesu (liberální koncepce představuje historickou etapu civilního procesu, která byla dalším vývojem překonána), lze mít za to, že také z českého vnitrostátního hlediska zjevně lépe odpovídá ústavně vymezené funkci soudnictví, než předchozí (i v samotném Německu nakonec opuštěná) liberální koncepce. Podle čl. 90 Ústavy ČR jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu právům. To platí pro soudnictví obecně, a tedy i pro soudnictví civilní. Ústavní soud k tomu v nálezech sp. zn. I. ÚS 329/08, Pl. ÚS 49/10, Pl. ÚS 39/13, I. ÚS 988/12 uvádí: „Účelem civilního řízení soudního je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním soukromým právům. O ochraně lze v pravém slova smyslu hovořit pouze tehdy, pokud civilní proces umožňuje prosadit skutečně existující, a nikoliv fiktivní subjektivní soukromá práva a povinnosti. Jednotlivé instituty občanského soudního řádu a jiných procesních předpisů je proto nutno upravit, a úpravu interpretovat a aplikovat tak, aby – při zachování ostatních základních principů a východisek civilního procesu – odpovídaly takto vymezené ochranné funkci civilního práva procesního. To platí i pro všechny instituty sloužící k urychlování civilního řízení soudního, včetně rozsudků, jež reagují na zmeškání účastníka.“ Naplnění těchto cílů umožňuje lépe dosáhnout sociální koncepce civilního procesu; lze tedy uzavřít, že více odpovídá ústavně vymezenému účelu soudnictví.

Civilní řád soudní z právě vysvětlených důvodů vyjde z Kleinovy sociální koncepce civilního procesu, postavené na dispoziční zásadě, modifikované zásadě projednací a na principu procesní ekonomie. Tuto koncepci samozřejmě bude nutno promítnout do jednotlivých konkrétních institutů. Nestačí koncepci jenom proklamovat v důvodové zprávě nebo v úvodních ustanoveních, nýbrž je nutno ji důsledně provést v celém předpisu.

K právě zmíněným pilířům sociální koncepce civilního procesu lze uvést následující:

Dispoziční zásada ponechává rozhodující slovo na stranách, především pokud jde o zahájení řízení a vymezení jeho předmětu. To musí platit jak pro řízení prvostupňové, tak i pro řízení opravná. Rubem oprávnění stran vymezit předmět řízení je vázanost soudu tímto předmětem. Tyto teze, přestože by měly být samozřejmé, zdaleka nejsou v současné úpravě ani praxi respektovány; viz např. § 153 odst. 2 OSŘ, flagrantní porušování dispoziční zásady v odvolacím a zejména v dovolacím řízení, snaha o rozšiřování účinků právní moci i na odůvodnění rozhodnutí a s tím související absence mezitímního návrhu určovacího, fikce dispozičního procesního úkonu (uznání nároku), úvahy o zavedení „automatické“ exekuce atp.

Ohledně objasňování skutkového stavu neznamená modifikace projednací zásady popření určující role stran. Soud vytváří předpoklady pro procesní činnost stran, jež směřuje k objasnění skutkového stavu; role stran je ovšem určující a nezastupitelná, neboť ke zjišťování skutkového stavu se využívá principu sporu, v němž se uplatňují tvrzení a popírání obou procesních stran. I nadále proto bude platit, že je na stranách, aby uvedly do řízení rozhodné skutečnosti. Tvrzení a popírání stran jsou ve sporném řízení klíčová pro vymezení předmětu dokazování; v této souvislosti současná úprava výrazně postrádá institut doznaných skutečností, který bude zapotřebí opětovně upravit. Přednesy stran budou dále usměrňovány požadavkem pravdivosti a úplnosti; bylo by v rozporu s účelem civilního řízení, pokud by strany mohly vědomě lhát nebo zatajovat některé rozhodné skutečnosti. V souvislosti s objasňováním skutkového stavu se však subsidiárně musí uplatnit také aktivita soudu vyplývající z tzv. materiálního vedení řízení. Bez aktivní role soudce, jemuž právní úprava ponechá dostatečný prostor, zamýšleného účelu civilního řízení soudního dosáhnout nelze.

Aktivitu soudce ostatně vyzdvihuje také doporučení Rady Evropy č. R (84) 5, o principech civilního procesu navrhnutých ke zlepšení fungování justice. Toto doporučení nepřiznává soudci roli pouhého pasivního pozorovatele, ale požaduje, aby v řízení hrál aktivní roli, a to kvůli zajištění rychlého postupu řízení, při respektování práv účastníků, včetně práva na rovné zacházení.

Princip procesní ekonomie se promítá do celé řady pravidel civilního procesu. V prvé řadě mu slouží správné rozdělení rolí mezi strany a soud, o němž již byla řeč shora. Má-li řízení probíhat co nejrychleji a nejhospodárněji, je zapotřebí využít protichůdného zájmu stran na objasnění skutkového stavu, jenž přirozeně podněcuje aktivitu stran, a doplnit ji materiálním vedením řízení ze strany soudu.

Je nutno vidět rovněž to, že soudce nemůže být svázán pravidly tak striktně, jako je tomu v současné úpravě, ale že mu musí být ponechána určitá míra uvážení, které mu umožní co nejadekvátněji reagovat na konkrétní procesní situaci, která v řízení nastala. Mechanicky nastavená pravidla, uplatňující se vždy, bez ohledu na specifika konkrétní situace, proces spíše komplikují a – jak ukazují současné zkušenosti např. s úpravou koncentrace řízení – vedou často ke snahám o jejich obcházení. Zákon musí důvěřovat soudci, že je schopen v konkrétní procesní situaci zvolit to nejlepší řešení pro další průběh řízení, a nesvazovat jej kazuistickými pravidly, snažícími se řešit každou myslitelnou situaci. Ostatně bez kvalitního justičního personálu (nejen soudců, ale také dalších osob podílejících se na výkonu soudnictví) nepřinese ani ta nejlepší procesní úprava to, co se od civilního soudnictví ve společnosti očekává.

S procesní ekonomií je rovněž neslučitelný jakýkoliv formalismus, který činí řízení zbytečně složitým, a v důsledku toho zpravidla také zdlouhavým a nákladným. Tyto okolnosti mohou přinést také další negativní důsledek, spočívající v tom, že v podstatě budou odrazovat od uplatňování především drobnějších pohledávek. Obava z příliš vysokých nákladů řízení může představovat rozhodující faktor, způsobující, že soudy určité typové věci nebudou vůbec projednávat; důsledkem toho pak bude buď snaha prosazovat takové domnělé nároky mimoprávními cestami, nebo naopak neposkytnutí právní ochrany těm, kteří jsou v právu a do jejichž právní sféry bylo zasaženo. Lze proto říci, že příliš zdlouhavý, nákladný a komplikovaný proces s sebou nese mnoho nežádoucích dopadů, jimž se musí demokratický právní stát snažit vyhnout. Na druhou stranu je nutno si uvědomit, že především snaha o urychlování řízení nemůže být jednostranná, resp. bezúčelná. Řízení, které je sice rychlé, ale není schopno poskytovat ochranu skutečnému hmotněprávnímu stavu, je stejně nežádoucí, jako řízení z tohoto pohledu vyhovující, ale zdlouhavé a nákladné. Jde tedy o nalezení správné rovnováhy mezi těmito hledisky. Lze to vyjádřit také tak, že složitost, nákladnost a rychlost řízení by měla být – pokud možno – přiměřená hodnotě předmětu sporu. Tento cíl se mj. promítá ve věcném záměru v návrhu řízení v nepatrných věcech (část druhá, hlava třetí).

Procesní ekonomie se však promítá i v dalších institutech než těch, o nichž již byla řeč. Například lze uvést ustanovení:

  • upravující povinnost soudu postupovat v řízení z úřední povinnosti (např. nařízení roku nebo doručení písemnosti není závislé na návrhu strany);
  • apelující na to, aby věc byla projednána a rozhodnuta při jediném jednání, s čímž úzce souvisí úprava přípravy jednání;
  • o spojování věcí ke společnému projednání, nebo naopak o jejich vylučování;
  • stanovující každé straně povinnost k řádnému vedení řízení, jakož i povinnost k poctivému procesnímu jednání;
  • regulující následky zmeškání lhůty nebo roku;
  • upravující následky uplynutí prekluzivní lhůty, kterou byly omezeny skutkové přednesy a důkazní návrhy stran;
  • upravující náhradu nákladů řízení, především ta, která jsou ovládána zásadou zavinění;
  • stanovující zákaz novot v opravných řízeních;
  • omezující možnost napadat procesní usnesení (viz případy, kdy je vyloučena stížnost vůbec nebo kdy je vyloučena samostatná stížnost);
  • vyjadřující nově základní koncepční prvky systému opravných prostředků a jiných prostředků nápravy;
  • umožňující využití moderních technologií.

K těmto koncepčním otázkám viz např. následující prameny: Klein, F. Pro Futuro. Betrachtungen über Probleme der Civilproceβreform in Oesterreich. Leipzig und Wien, 1891; Brehm, W. Die Bindung des Richters an den Parteivortrag und Grenzen freier Verhandlungswürdigung. Tübingen : J. C. B. Mohr (Paul Siebeck), 1982; Van Rhee, C. H. The Development of Civil Procedural Law in Twentieth-Century Europe: From Party Autonomy to Judicial Case Management and Efficiency, in: C. H. van Rhee (ed.), Judicial Case Management and Efficiency in Civil Litigation. Antwerpen, 2008,s. 12; Kuderna, F. Soziale Funktion und soziale Elemente des Zivilprozesses. Recht der Arbeit, 1986, s. 182; Rechberger, W. Die Ideen Franz Kleins und ihre Bedeutung fur die Entwicklung des Zivilprozessrechts in Europa. Ritsumeikan Law Review, 2008, č. 25, s. 102, 103; Oberhammer, P. Party Autonomy and Procedural Law: A Few Comments from an Austrian Perspective. In Dahlberg, M. (ed.) Party Autonomy – Civil Procedural Views on Party Autonomy, Franz Klein EU Law and More. Uppsala, 2011, s. 52.; Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeβrechts. 2. vydání. Wien : MANZ, 1990, s. 23; Kralik, W. Die Verwirklichung der Ideen Franz Kleins in der Zivilprozeßordnung von 1895, in: Hofmeister, H. (ed.) Forschungsband Franz Klein. Wien : MANZ, 1988, s. 89 a násl.; Jelinek, W. Einflusse des österreichischen Zivilprozessrechts auf andere Rechtsordnungen, in: Habscheid, W. J. (ed.) Das deutsche Zivilprozessrecht und seine Ausstrahlung auf andere Rechtsordnungen. Bielefeld : Gieseking-Verlag, 1991, s. 41 a násl.; Schoibl, N. A. Die Entwicklung des österreichischen Zivilverfahrensrecht. Frankfurt am Main – Bern – New York : Verlag Peter Lang, 1987; Macur, J. Základní teoretické otázky legislativní koncepce civilního procesu. Bulletin advokacie, 1998, č. 9, s. 6 až 17; Dvořák, B. – Lavický, P. Pro futuro. Právní rozhledy, 2015, č. 5, s. 153 až 159.

2.5.4. K dalším změnám

Krom již uvedených koncepčních otázek je nutno zmínit ještě dvě podstatné odlišnosti věcného záměru civilního řádu soudního oproti platnému občanskému soudnímu řádu. První z nich se týká tzv. advokátských sporů, druhá povahy dovolání.

Civilní řád soudní, jak již bylo shora uvedeno, vyžadoval v široké míře povinné zastupování stran advokáty. Tzv. advokátský proces byl v § 27 CŘS stanoven pro řízení před sborovými soudy první stolice, před samosoudci, kteří jsou povoláni u těchto sborových soudů k výkonu soudní pravomoci, a přede všemi soudy vyšší stolice. V tomto pojetí hodlal pokračovat vládní návrh CŘS 1937; ten v § 25 předepisoval advokátský spor pro řízení před krajskými soudy a před všemi soudy vyšší stolice. Zásadní obrat v tomto pojetí přišel se zákonem č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví, jenž ustanovení o povinném zastoupení stran advokáty zrušil. Samotné zrušení povinného zastoupení by znamenalo, že osoby práva neznalé by nebyly schopny řízení zdárně vést, a to ani při zjednodušení procesních pravidel na nejvyšší možnou míru. Proto bylo povinné zastoupení advokátem nahrazeno velmi široce pojatou poučovací povinností soudu. To vystihuje důvodová zpráva k OSŘ z roku 1950: „Zastoupení účastníků advokátem není povinné v žádné stolici. Je to odůvodněno tím, že celé řízení je ovládáno zásadou materiální pravdy a že soud je podle § 7 povinen poučovat pracující občany práva neznalé.“

K návratu povinného zastoupení do našeho právního řádu došlo až po roce 1989. V současnosti je – pokud jde o civilní řízení soudní – advokátský proces předepsán pouze pro řízení o dovolání. V prvostupňovém ani v odvolacím řízení či v řízení o žalobě na obnovu nebo pro zmatečnost se povinné zastoupení advokátem nevyžaduje.

Je však nutno si uvědomit, že neodpovídá roli soudu, aby dával stranám nejrůznější poučení, jejichž cílem je suplovat to, že strana nezná právo a tato neznalost jí neumožňuje spor řádně vést. Soud má být nestranným procesním subjektem a musí pečlivě dbát o to, aby neporušil princip rovnosti stran. S tím je široce pojatá poučovací povinnost mnohdy obtížně slučitelná.

Dalším negativem absence povinného zastoupení advokátem jsou průtahy v řízeních. Nezastoupená a práva neznalá strana není zpravidla schopna činit jakékoliv procesní úkony tak, aby neměly vady, aby byly úplné po obsahové stránce atd. Odstraňování těchto nedostatků vyžaduje čas, o který se řízení zbytečně protahuje.

Z těchto důvodů se věcný záměr přiklání opět k zavedení advokátských sporů; viz bod 28. Toto řešení lépe odpovídá roli soudu v civilním řízení, usnadňuje průběh řízení, a přispívá tedy k rychlosti řízení a k procesní ekonomii.

Druhou shora zmíněnou odlišností je povaha dovolání. Od jeho opětovného zavedení do našeho právního řádu na počátku devadesátých let minulého století je pojato jako mimořádný opravný prostředek. Důvody pro zavedení dovolání coby mimořádného opravného prostředku však nebyly právní, ale ryze politické. Výstižně to popisuje J. Rubeš: „Pro nesouhlas poslanců ze slovenské strany nebylo možné dosáhnout toho, aby o dovoláních proti rozsudkům nejvyšších soudů jako soudů odvolacích rozhodoval meritorním rozhodnutím Nejvyšší soud ČSFR; stanovisko těchto poslanců připouštělo, aby Nejvyšší soud ČSFR o nich rozhodoval až po jejich právní moci a nikoliv meritorním rozhodnutím. Proto také nový procesní institut „dovolání“ byl řešen jen jako opravný prostředek mimořádný, proti již pravomocným rozhodnutím, kde konečný výsledek řízení nemohl vyznít na potvrzení nebo změnu napadeného rozhodnutí“ (Rubeš, J. Kodifikace a rekodifikace civilněprocesních předpisů u nás. Právní praxe, 1993, s. 135).

Věcný záměr tento přístup nepovažuje nadále za udržitelný a dovolání navrhuje upravit jako řádný opravný prostředek. Tímto opatřením nedojde ani ke vzrůstu nápadu civilních dovolání (to by naopak mělo být podle navržené úpravy přípustnosti dovolání a vůbec systému opravných prostředků výrazně nižší) ani k prodloužení řízení. Tím, že se bude dovoláním odkládat v rozsahu dovolacího návrhu právní moc a vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, dojde k opětovnému posílení významu institutu právní moci. Právní moc by skutečně měla vyjadřovat, že věc je již konečně, závazně a nezměnitelně vyřešena; to je z hlediska právní jistoty velmi důležité. Současná úprava dovolání, která připouští přezkum a následně změnu či zrušení již pravomocných rozhodnutí, tuto právní jistotu hrubě narušuje. Krom toho s sebou přináší další praktické problémy, které řádný opravný prostředek nemá. U dovolání coby řádného opravného prostředku především:

  • odpadají problémy s vracením plnění poskytnutého na základě druhostupňového rozsudku, který byl posléze v dovolacím řízení zrušen;
  • nevzniká potřeba ochrany třetích osob, které na základě druhostupňového rozsudku nabyly nějaké právo;
  • není nutno rozhodovat o odkladu vykonatelnosti.

K tomu dále viz výklad u dovolání.

2.6. Inspirační zdroje

Prototypem procesního předpisu postaveného na sociální koncepci je rakouský civilní řád soudní, jehož hlavním redaktorem byl Franz Klein. Tento předpis, jak o tom byla řeč již shora, u nás platil po více než půl století a v Rakousku platí dodnes. Věcný záměr při formulaci jednotlivých základních pravidel budoucí úpravy z tohoto předpisu vychází jako ze základního inspiračního zdroje. Důvodem je to, že jde o předpis jednoznačně a zdařile vyjadřující sociální koncepci civilního procesu, mající u nás dlouholetou tradici, a především i dnes zaručující podle rakouských zkušeností kvalitní a rychlý výkon soudnictví v civilních věcech. Přístup věcného záměru v tomto směru odpovídá závěrům jednoznačně vyjádřeným v usnesení č. 2 Odborného kolegia pro občanské právo (při Ústavu státu a práva) ze dne 18. listopadu 2014 (viz http://www.ilaw.cas.cz/index.php?page=459).

Za více než sto let své účinnosti musel pochopitelně i tento předpis doznat určitých změn, reflektujících společenské a technologické proměny. Věcný záměr proto samozřejmě nevychází z původního, ale z aktuálního znění rakouského civilního řádu soudního. To slouží jako základní inspirace, u níž je v souvislosti s každým institutem prověřováno, jak v praxi funguje, zda proti ní nejsou teoretické výhrady, zda naše dosavadní úprava není vhodnější, popř. zda lepší řešení nenabízejí jiné civilní řády soudní či odlišné inspirační zdroje (jako doporučení Rady Evropy, nadnárodní projekty atd.). Bylo by proto hlubokým omylem domnívat se, že věcný záměr hodlá převzít pravidla již překonaná a pro dnešní dobu se nehodící. Naopak jeho cílem je, aby budoucí civilní řád soudní byl koncepčně jednoznačným předpisem pro moderní dobu, umožňujícím kvalitní rozhodování civilních sporů v rozumném čase a s rozumnými náklady.

2.7. Vliv organizace soudnictví na civilní řád soudní

V současné době se uvažuje nad tím, zda má být i nadále zachována čtyřčlánková soudní soustava, nebo zda má být redukována na tři články, a to buď v podobě zrušení okresních soudů a zachování (resp. posílení) soudů vrchních, nebo naopak zrušení vrchních soudů při zachování soudů okresních. Není úkolem pracovní skupiny pro civilní řád soudní tuto otázku řešit, už jenom proto, že organizace soudní soustavy přesahuje rámec civilního řízení, a dotýká se i ostatních druhů soudnictví.

Podoba soudní soustavy však má zásadní vliv např. na úpravu věcné a funkční příslušnosti nebo na systém opravných prostředků. Úprava jurisdikční normy a civilního řádu soudního v tomto ohledu naváže na závěry, k nimž dospěje tzv. Bílá kniha justice.

2.8. Právo Evropské unie

Česká republika je členským státem Evropské unie, a proto je při přípravě civilního řádu soudního samozřejmě nutno zohlednit také unijní právo. Především směrnic, které alespoň vzdáleně souvisí s civilním procesem, je značné množství. Patří k nim např. (pro snazší orientaci je na prvním místě uvedeno tzv. celexové číslo):

  • 32014L0060 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/60/EU ze dne 15. května 2014 o navracení kulturních statků neoprávněně vyvezených z území členského státu a o změně nařízení (EU) č. 1024/2012 (přepracované znění)
  • 32014L0059 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/59/EU ze dne 15. května 2014, kterou se stanoví rámec pro ozdravné postupy a řešení krize úvěrových institucí a investičních podniků a kterou se mění směrnice Rady 82/891/EHS, směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/24/ES, 2002/47/ES, 2004/25/ES, 2005/56/ES, 2007/36/ES, 2011/35/EU, 2012/30/EU a 2013/36/EU a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1093/2010 a (EU) č. 648/2012
  • 32014L0049 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/49/EU ze dne 16. dubna 2014 o systémech pojištění vkladů
  • 32011L0083 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/EU ze dne 25. října 2011 o právech spotřebitelů, kterou se mění směrnice Rady 93/13/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES a zrušuje směrnice Rady 85/577/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/7/ES
  • 32011L0007 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU ze dne 16. února 2011 o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích
  • 32010L0041Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/41/EU ze dne 7. července 2010 o uplatňování zásady rovného zacházení pro muže a ženy samostatně výdělečně činné a o zrušení směrnice Rady 86/613/EHS
  • 32009L0081 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/81/ES ze dne 13. července 2009 o koordinaci postupů při zadávání některých zakázek na stavební práce, dodávky a služby zadavateli v oblasti obrany a bezpečnosti a o změně směrnic 2004/17/ES a 2004/18/ES
  • 32009L0052 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. června 2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí
  • 32009L0038 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/38/ES ze dne 6. května 2009 o zřízení evropské rady zaměstnanců nebo vytvoření postupu pro informování zaměstnanců a projednání se zaměstnanci v podnicích působících na úrovni Společenství a skupinách podniků působících na úrovni Společenství (přepracované znění)
  • 32009L0022 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/22/ES ze dne 23. dubna 2009 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů (kodifikované znění)
  • 32008L0052 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech
  • 32007L0064 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES ze dne 13. listopadu 2007 o platebních službách na vnitřním trhu, kterou se mění směrnice 97/7/ES, 2002/65/ES, 2005/60/ES a 2006/48/ES a zrušuje směrnice 97/5/ES
  • 32006L0114 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/114/ES ze dne 12. prosince 2006 o klamavé a srovnávací reklamě (kodifikované znění)
  • 32006L0054 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/54/ES ze dne 5. července 2006 o zavedení zásady rovných příležitostí a rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti zaměstnání a povolání (přepracované znění)
  • 32004L0113 Směrnice Rady 2004/113/ES ze dne 13. prosince 2004, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s muži a ženami v přístupu ke zboží a službám a jejich poskytování
  • 32004L0109 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/109/ES ze dne 15. prosince 2004 o harmonizaci požadavků na průhlednost týkajících se informací o emitentech, jejichž cenné papíry jsou přijaty k obchodování na regulovaném trhu, a o změně směrnice 2001/34/ES
  • 32004L0048 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES ze dne 29. dubna 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví
  • 32003L0008 Směrnice Rady 2003/8/ES ze dne 27. ledna 2003 o zlepšení přístupu ke spravedlnosti v přeshraničních sporech stanovením minimálních společných pravidel pro právní pomoc v těchto sporech
  • 32002L0047 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/47/ES ze dne 6. června 2002 o dohodách o finančním zajištění
  • 32002L0014 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/14/ES ze dne 11. března 2002, kterou se stanoví obecný rámec pro informování zaměstnanců a projednávání se zaměstnanci v Evropském společenství
  • 32000L0078 Směrnice Rady 2000/78/ES ze dne 27. listopadu 2000, kterou se stanoví obecný rámec pro rovné zacházení v zaměstnání a povolání
  • 32000L0043 Směrnice Rady 2000/43/ES ze dne 29. června 2000, kterou se zavádí zásada rovného zacházení s osobami bez ohledu na jejich rasu nebo etnický původ
  • 32000L0031 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000 o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu, na vnitřním trhu (směrnice o elektronickém obchodu)
  • 31999L0093 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/93/ES ze dne 13. prosince 1999 o zásadách Společenství pro elektronické podpisy
  • 31998L0084 Směrnice Evropského parlamentu A Rady 98/84/ES ze dne 20. listopadu 1998 o právní ochraně služeb s podmíněným přístupem a služeb tvořených podmíněným přístupem
  • 31998L0049 Směrnice Rady 98/49/ES ze dne 29. června 1998 o ochraně nároků zaměstnanců a samostatně výdělečně činných osob, kteří se pohybují ve Společenství, na penzijní připojištění
  • 31997L0009 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/9/ES ze dne 3. března 1997 o systémech pro odškodnění investorů
  • 31996L0071 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb
  • 31993L0013 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách
  • 31985L0374 Směrnice Rady ze dne 25. července 1985 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se odpovědnosti za vadné výrobky
  • 31979L0007 Směrnice Rady ze dne 19. prosince 1978 o postupném zavedení zásady rovného zacházení pro muže a ženy v oblasti sociálního zabezpečení.

Z nařízení souvisejících se sporným procesem (nikoliv též jinými druhy civilního řízení) lze jmenovat především:

  • Nařízení č. 1206/2001 ze dne 28. května 2001 o spolupráci soudů členských států při dokazování v občanských nebo obchodních věcech
  • Nařízení č. 1896/2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu
  • Nařízení č. 861/2007 ze dne 11. července 2007, kterým se zavádí evropské řízení o drobných nárocích
  • Nařízení č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech
  • Nařízení č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech.

Předmět úpravy a působnost těchto předpisů je různá. Některé z nich upravují otázky, které mají obecný význam pro civilní proces, jiné se týkají zcela specifických situací, postrádajících obecný ráz. Určité předpisy dopadají pouze na přeshraniční spory, další v tomto ohledu nerozlišují a vztahují se i na řízení ryze vnitrostátní povahy. Věcný záměr považuje tyto rozdíly za podstatné pro posouzení toho, co má být upraveno v civilním řádu soudním a co v jiných předpisech.

Vychází se v prvé řadě z toho, že není na místě promítat do civilního řádu soudního ustanovení, která se použijí pouze v případě přeshraničních sporů. Má-li Česká republika v podobě zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, předpis, který upravuje také civilněprocesní vztahy s mezinárodním prvkem, patří úprava těchto otázek do tohoto předpisu (pochopitelně, vyžaduje-li vůbec takový pramen unijního práva promítnutí do tuzemského právního řádu).

Z unijního práva, jež se týká pouze vnitrostátního civilního sporného řízení, však do civilního řádu soudního nepatří ani úprava otázek dílčí povahy, jež nemají obecný význam. Například ustanovení § 133a a § 133b současného občanského soudního řádu z tohoto hlediska nemají v civilním řádu soudním místa. Vzhledem k tomu, že jde o kasuistická ustanovení, dopadající na konkrétní specifické situace, měla by být obsažena v předpisech, které pro regulaci těchto otázek byly přijaty. První z uvedených ustanovení z tohoto pohledu patří do antidiskriminačního zákona č. 198/2009 Sb., druhé do zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví č. 221/2006 Sb.

V civilním řádu soudním proto budou promítnuta pouze ta ustanovení unijního práva, která se týkají vnitrostátních sporů a která mají obecnou platnost.

2.9. Systematika civilního řádu soudního

Po systematické stránce by měl být budoucí civilní řád soudní strukturován dále uvedeným způsobem. Rozbor jednotlivých částí z této systematiky vychází.

  • Část 1 Všeobecná ustanovení
    • Hlava I Základní ustanovení
      • Díl 1 Předmět úpravy a účel řízení
      • Díl 2 Zásady řízení
    • Hlava II Strany a jejich zástupci
      • Díl 1 Procesní subjektivita a procesní způsobilost
      • Díl 2 Společenství ve sporu
      • Díl 3 Hlavní intervence
      • Díl 4 Vedlejší intervence
      • Díl 5 Zmocnění
    • Hlava III Procesní úkony stran a soudu
      • Díl 1 Podání
      • Díl 2 Lhůty a roky
      • Díl 3 Následky zmeškání a navrácení v předešlý stav
      • Díl 4 Protokoly a spisy
      • Díl 5 Pořádkové tresty a tresty pro svévoli
    • Hlava IV Překážky postupu řízení
      • Díl 1 Zkoumání procesních podmínek
      • Díl 2 Přerušení řízení
      • Díl 3 Klid řízení
    • Hlava V Náklady řízení
      • Díl 1 Druhy nákladů a jejich placení
      • Díl 2 Náhrada nákladů
      • Díl 3 Rozhodnutí o náhradě nákladů
      • Díl 4 Jistota
      • Díl 5 Pomoc s náklady
  • Část 2 Řízení před soudem prvního stupně
    • Hlava I Řízení až do rozsudku
      • Díl 1 Žaloba, vyjádření k žalobě a přípravný rok
        • Oddíl 1 Žaloba a vyjádření k žalobě
        • Oddíl 2 Přípravný rok
      • Díl 2 Ústní jednání
      • Díl 3 Dokazování
        • Oddíl 1 Všeobecná ustanovení o dokazování
        • Oddíl 2 Důkaz listinami
        • Oddíl 3 Důkaz svědky
        • Oddíl 4 Důkaz výslechem stran
        • Oddíl 5 Důkaz znalci
        • Oddíl 6 Důkaz ohledáním
        • Oddíl 7 Zajištění důkazu
    • Hlava II Rozsudky a usnesení
      • Díl 1 Rozsudky
        • Oddíl 1 Druhy rozsudků
        • Oddíl 2 Obsah rozsudku
        • Oddíl 3 Vyhlášení, vyhotovení a doručení rozsudku
        • Oddíl 4 Právní moc rozsudku
        • Oddíl 5 Vykonatelnost rozsudku
        • Oddíl 6 Oprava a doplnění rozsudku
      • Díl 2 Usnesení
    • Hlava III Řízení v nepatrných věcech
  • Část 3 Opravné prostředky
    • Hlava I Odvolání
    • Hlava II Dovolání
    • Hlava III Stížnost
  • Část 4 Obnovení řízení
  • Část 5 Zvláštní způsoby řízení
    • Hlava I Řízení ve věci samé
      • Díl 1 Smírčí řízení
      • Díl 2 Rozkazní řízení
    • Hlava II Prozatímní ochrana
      • Díl 1 Předběžná opatření
        • Oddíl 1 Přípustnost, důvody a obsah
        • Oddíl 2 Řízení a rozhodnutí
        • Oddíl 3 Náhrada újmy
      • Díl 2 Ochrana držby
  • Část 6 Společná, přechodná a závěrečná ustanovení