41. Podání má být stručné a věcné. Za rozvláčnost může soud uložit pořádkový trest. Poruší-li strana v podání slušnost vůči soudu nebo vůči protistraně nebo jiným osobám zúčastněným na řízení, může jí soud uložit pořádkový trest. Ten může být uložen i zmocněnci (advokátu), jestliže takové podání podepsal

Navržené pravidlo umožňuje uložit pořádkový trest (viz bod 64) nejen v případě podání urážlivých, jako tomu je i v současné úpravě, ale také tehdy, je-li podání zbytečně rozvláčné. Po straně se chce, aby rozhodné skutečnosti vylíčila vždy úplně a podle pravdy, ale zároveň aby její podání bylo stručné a věcné. Významně se tím přispívá k rychlosti řízení. Překročí-li podání výrazně tyto meze a bude-li na mnoha stranách obsahovat výklady, které pro věc nemají význam, lze takové jednání postihnout pořádkovým trestem, jenž je obecně upraven v bodu 64.

5 komentáře
  1. Občan, derivativně právnická osoba, nesmí být sankcionováni za „rozvláčnost“, neboť mají právo tvrdit rozhodné skutkové okolnosti a zejména předkládat právní argumentaci, takže nesmí být sankcionováni za délku svých vyjádření (podání) a ani nesmí být „cenzurován“ obsah těchto podání, a to nikým (kdo určí co je pro projednání věci nezbytné a co není, obzvlášť když o tom rozhoduje až soudce – je to předmětem právního posouzení věci, k čemuž je oprávněn jen soudce), neboť je jejich věcí zda, jak, kdy, kde, …, uplatní ochranu svých ústavně zaručených práv a svobod, oprávněných zájmů a obecných zájmů.

    Každý občan má právo uvést „pravdivě“ ve svém podání vše, co považuje za nezbytné k projednání své záležitosti a k úspěchu ve sporu – za to nemůže být a ani nesmí být nijak a nikým sankcionován, a to bez ohledu na délku takového podání či více takových podání.

    Kdo totiž jednotně a ve všech obdobných případech stejně rozhodne, že podání je rozvláčné. Extrémně nebezpečné by pak bylo, kdyby o tom rozhodoval soudce/soud, jehož se případná údajná „rozvláčnost“ účastníka řízení týká.

    Ústavně zaručená ochrana nestrannosti soudců musí být zabezpečena jinak než odepřením přístupu k nezávislému a nestrannému soudu. Např. ESLP zná institut zneužití práva k podání stížnosti, ale zastrašovat občany, derivativně právnické osoby, za rozvláčnost jejich podání při uplatňování jejich ústavně zaručených práv a svobod a to téměř vždy, kdy byla někým porušena jejich práva – proto je spor obvykle zahajován – je ústavně neobhajitelné.

    6
    1
  2. Kdo bude posuzovat hranici mezi rozvláčností a ještě přijatelnou rozsáhlostí podání. Fakticky toto ustanovení bude navádět soudce k trestům za dlouhá podání, která se jim nechce číst, byť mohou být věcná, resp. dlouhá ze zcela pochopitelných důvodů. Ustanovení svádí na všemocné zaklínadlo „praxe rozhodne“. Navíc pokud má účastník řízení neodmyslutelné právo uvádět na svou podporu vše, co uzná za vhodné, pak toto ustanovení jde přímo proti tomuto.

  3. S naznačeným směrem řešení souhlasím. „Pátrání“ po procesních návrzích nebo relevantních námitkách v rovláčných podáních, včetně následné rekapitulace a vypořádání se v odůvodnění rozhodnutí, bývá skutečně vyčerpávající a časově náročná činnost, kterou soud logicky nemůže věnovat poctivým účastníkům a podstatě věci. Na kazuistickém základě to ostatně uznal i Nejvyšší soud v třeba v rozh. NS 22 Cdo 4253/2014: „Je třeba vzít v úvahu to, že kapacita soudů není neomezená a že je někdy zbytečně vyčerpávána nepodstatnými či nevýznamnými námitkami, jejichž výslovné řešení by šlo na úkor rychlého rozhodnutí sporů těch účastníků, kteří své postoje dokážou jasně a stručně formulovat.“

    Není však z pohledu soudu (a práva účastníků na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny) efektivnější k rozvláčným podáním jako celku vůbec nepřihlížet? Vypracování usnesení o uložení pořádkového trestu zabere čas, lze čekat, že dotčený účastník proti němu podá odvolání, pravděpodobně plné dalších rozvláčností, pak následuje předložení odvolacímu soudu atp. Zkrátka, uložením pořádkového trestu pro rozvláčnost se řízení často „zadrhne“ a účastníku se podaří odčerpat kapacity soudů, které se opět nebudou věnovat věcné podstatě ale „jen“ další procesní otázce. Navíc se nezdá, že uložení pořádkového trestu něco mění na povinnosti soudu (předpokládám že individualizovaně) vyzvat účastníka k opravě nebo doplnění podle bodu 42 záměru. Judikatura již dnes dovodila, že k procesním úkonům, které zneužívají procesního práva (námitky podjatosti proti desítkám soudců, řetězení žádostí o osvobození od soudních poplatů apod.) netřeba přihlížet (NS 22 Nd 159/2016, NS 21 Cdo 958/2015). Nemůže tohle být jedna z účinnějších cest, jak účastníkovi podavšího rozvláčné podání odejmout „odměnu“ ve formě nezasloužené pozornosti? Kompromis může být vyrozumění účastníka, že do odstranění rozvláčností nebude soud k podání přihlížet, ani že v něm nebude „pátrat“ po případných procesních návrzích a námitkách.

  4. Bohužel praxe je taková, že pokud se soudce drží zákona, rozvláčná podání jsou absolutně zbytečná. Naopak, pokud soud ignoruje zákon, judikaturu, překrucuje důkazy, pak není jiné cesty, než se se vším tímto bezprávím vypořádat a to bohužel vždy s argumentací skutkovou i právní. Zavedení institutu rozvláčnosti je tedy spíše ochrana svévole soudců a snížení ochrany stran proti ní. Považuji za nepřijatelný princip. Navíc by se pak rozvláčnost mohla týkat i omezování dalších nástrojů ochrany práv, např. závěrečného shrnutí.

Komentáře jsou uzavřeny.