122. Soud se má o smírné vyřízení sporu pokusit vždy, když se to jeví jako účelné. Za tím účelem probere věc se stranami po skutkové i právní stránce. Ústní jednání může soud za účelem vyjednávání o smíru odročit jen na co nejkratší dobu.

Další pravidla ukládají soudu, aby se o smír pokusil. Stranám to věcný záměr ukládá v bodu 128 a navíc počítá s tím, že strany budou k uzavření smíru motivovány úpravou odměny advokáta a soudního poplatku. Věcný záměr ovšem neukládá soudu pokus o smír tak naléhavě, jako to činí současný OSŘ, když stanoví, že soud o smír „usiluje“ (§ 99 odst. 1 druhá věta) nebo dokonce „usiluje především“ (§ 100 odst. 1 druhá věta). Tím spíše nevolí cestu obligatorního pokusu o smír na začátku řízení, upraveného nyní v § 278 německého ZPO, nebo obligatorního smírčího řízení konaného před stanovenými orgány podle § 197 švýcarského ZPO. Soudy jsou totiž podle čl. 90 Ústavy povolány „především k tomu, aby poskytovaly ochranu právům“, nikoliv k tomu, aby usilovaly „především“ o smír a rozhodnutí o právu se vyhýbaly. Přehnaný důraz zákona na smír může v lepším případě protahovat řízení, v horším svádět soudce k bezohlednému vnucování něčeho, co má jen málo společného se svobodnou vůlí stran a jen malou cenu pro ochranu právního a sociálního řádu. Věcnému záměru je tedy bližší rezervovanější přístup § 204 odst. 1 rakouského ZPO (u nás dříve § 204 odst. 1 CŘS), podle nějž se soud o smírné vyřízení pokusit „může“ [i tak v Rakousku připadá jeden smír na méně než dva rozsudky; dle referátu předneseného Ass. – Prof. Dr. Gerhardem Sariou dne 23. 3. v Brně na konferenci Český civilní řád soudní pro třetí milénium (zpráva o ní vyšla v Právních rozhledech, 2017, č. 9)].

Povinnost probrat věc při pokusu o smír se stranami (po skutkové i právní stránce) souvisí s povinností materiálního vedení řízení, upravené na jiném místě věcného záměru (viz bod 156 a násl.). Ze zásady nestrannosti přitom vyplývá, že soud při jejím plnění nesmí stranám radit, jaké mohou uplatnit nároky nebo námitky.

Ve shodě s určitým zmírněním důrazu na smír, jakož i se zásadou rychlosti řízení, a po vzoru § 200 odst. 3 vládního návrhu CŘS 1937 usměrňuje věcný záměr soudce při odročování jednání za účelem mimosoudního vyjednávání. Vidina smíru nesmí vést k podstatným průtahům. Chtějí-li strany opravdu o smíru mimo soud jednat, mají tak učinit rychle a efektivně. Jinak mají ovšem možnost navrhnout klid řízení; viz bod 77.

3 komentáře
  1. Nedává žádný rozumný smysl omezovat možnost odročit jednání za účelem vyjednávání o smíru. Každý případ je jedinečný a jedineční jsou především účastníci a jejich advokáti. Někdy se dá smírného řešení dosáhnout za týden, jindy za měsíc. Nejlepší řešení je to stávající, tedy možnost soudu poskytnout lhůtu podle aktuálních okolností a stavu řízení – a také ji v případě potřeby prodlužovat. Klid řízení alias přerušení řízení podle § 110 o.s.ř. se dnes navrhuje v naprostém minimu případů. Je to příliš hrubý nástroj a praxe jde zkrátka jinudy. Budeme do toho účastníky nutit, když už to v tom krásném novém předpisu máme? Proč? Aby měly nejvyšší soudy o čem psát? Opakuji, praxe toto nechce. Lidé toto nechtějí. Stávající řešení funguje a co funguje, není třeba „opravovat“. Něco jiného je, když jeden účastník stále navrhuje odročení jednání za účelem smíru, ale druhá strana už jednat nechce. Pokud za těchto okolností soud stále odročuje, tak se už nejspíš dopouští průtahů. Ale když mají obě strany vůli jednat, neházejme jim ani soudu _žádné_ klacky pod nohy. Což souvisí s dalším bodem, tedy dle mého názoru naprosto pomýleným tvrzením, že soudy mají poskytovat ochranu právům, a proto soudy nemají především usilovat o smír. Autor zde naprosto opomíjí tu skutečnost, že vedení soudního řízení stojí strany spoustu peněz, času a energie, a na jeho konci je v prvním stupni rozsudek, proti kterému je přípustné odvolání, a jak jsem vyrozuměl, do budoucna i dovolání jako řádný opravný prostředek. I přes veškeré mechanismy k urychlení řízení (které povětšinou zvyšují riziko toho, že rozhodnutí bude sice rychlé, ale ne věcně správné) je uzavření smíru formou usnesení, proti němuž není odvolání přípustné, mnohem, ale mnohem rychlejší než se soudit meritorně. A podle smíru se v drtivé většině případů plní včas, mj. proto, že plnění není povinné straně autoritativně vnuceno rozsudkem, ale dohodla se na něm, svolila k němu. Dobře, za žalovaných sto tisíc dostane žalobce podle smíru třeba šedesát pět. Ale dostane je TEĎ a v noci může klidně spát. Autor se na řízení vůbec nedívá z pohledu účastníků. Účastníci se nechtějí soudit. Opakuji, protože je to důležité: Účastníci se nechtějí soudit. Nechtějí chodit na jednání, nechtějí poslouchat svědky a znalce, nechtějí psát podání nebo za ně platit advokátům a už vůbec nechtějí pomáhat vytvářet judikaturu vyšších soudů. Bohužel neřídka přicházejí k jednání už natolik zpracovaní systémem, že se do značné míry smířili s tím, že je čeká drahé martyrium. Prvotním úkolem soudu – a úkolem dle mého názoru zcela zásadním – je vysvělit jim, že to není jediné nutné řešení jejich praktického životního problému. A taky že ten praktický životní problém nemá jen rovinu právní, ale i lidskou. Smír, tedy dohoda, zakopává mezi stranami válečnou sekyru. Umožňuje _oběma_ stranám od soudu odejít důstojně. A v neposlední řadě poskytuje možnost, že v budoucnu spolu strany opět vstoupí v mezilidský a snad i právní styk. Autoritativní rozhodnutí soudu tohle nezajistí. Je samozřejmě úkolem soudce, aby se a) ve věci perfektně orientoval a dokázal vyložit stranám všechny výše uvedené aspekty a procesní vyhlídky při pokračování ve sporu, b) aby si neulehčoval práci tím, že jednu ze stran přitlačí ke zdi a k uzavření smíru ji donutí, ale ta toho za den či dva začne trpce litovat. Nicméně jsem skutečně pevně přesvědčen o tom, že soud má _především_ usilovat o smíření mezi stranami. Jinak je to ono slavné fiat iustitia, pereat mundus. Na jednoho človíčka nalepímu nálepku žalobce, na druhého žalovaný, posadíme je hezky proti sobě jako správné nepřátele a pak je podle našich krásných nablýskaných pravidel necháme boxovat, i když oni sami o to pranic nestojí. Díky, ne.

    1. Děkujeme za názor. Na mimosoudní řešení sporů klade ministerstvo důraz dlouhodobě. Pokud jde o vymezení doby, na kterou může soud jednání za účelem uzavření smíru odročit – myšlena byla nejkratší možná doba pro ten který konkrétní případ. Jak sám píšete, někdy to může být týden, jindy měsíc. Soud bude přihlížet též k vůli stran. Pouze pokud by se doba pro vyjednávání jevila příliš dlouhá (několik měsíců, rok apod.), bude na místě využít klidu řízení.

  2. Nevím, jestli je toto vhodné psát do CŘS, ale v řadě zemí soudy jen nečekají pasivně, jak se strany dohodnou, ale nabízejí jim služby profesionálních mediátorů a facilitátorů. Náklady na tuto službu se dělí mezi strany a stát, což je výhodné pro všechny: Zaplatit schopného a úspěšného mediátora je pro stát mnohem lepší, než financovat rozvleklý soudní spor v několika instancích.

Komentáře jsou uzavřeny.